Řeka Odra a území Ostravy-Jihu

Dostupnost vody byla odpradávna důležitou potřebou pro lidskou existenci. První osady vznikaly v blízkosti řek a i dnes můžeme říct, že jsme na přírodní vodě závislí. Obzvláště v těchto suchých letech si uvědomujeme, jak je voda potřebná. Území městského obvodu Ostrava-Jih je částečně ohraničeno dvěma řekami – Odrou na straně západní a Ostravicí na východě. V minulosti však tyto řeky nebyly jedinými vodními toky na vytyčeném území, Zábřehem a Hrabůvkou protékaly i menší toky. A krom toho – na území dnešního Jihu se rozprostírala řada rybníků, o těch však již byla řeč v dřívějším článku. Ponořme se na chvíli do vod, které protékají či protékaly městským obvodem Ostrava-Jih a jejichž voda byla či je odváděna do Baltského moře řekou Odrou. Navštívíme také významná místa podél řeky.

Nezkrocená Odra

Odra – hranice. V historii tvořila Odra hranici mezi státními útvary. Dodnes tvoří na našem území část předělu mezi dvěma historickými zeměmi – Moravou a Slezskem. Odra kdysi zemské hranice často překreslovala. Nezřídka se stalo, že dravá řeka změnila své koryto, vytvořila velký meandr, a stalo se, že část moravského území se ocitla na slezské straně a naopak. Při takových situacích docházelo ke sporům obou stran. Jeden případ za všechny: mapové vyobrazení sporného území mezi Moravskou Ostravou a panstvím Hlučín nás informuje o hraničním sporu poté, kdy Odra změnila své řečiště. Jedná se o kolorovanou perokresbu, kopii původního vyobrazení pravděpodobně z roku 1561. Po vizitaci zemské hranice na Odře a po vyšetření sporného území císařská komise 17. srpna 1561 rozhodla, že: ,,řeka Odra tak a tym tokem tudy, a jakž nyničko zde za pravé hranice mezi markrabstvím Moravským a knížectvím Opavským na časy budúci býti a jiti má.“ Nejednalo se však o jediný hraniční spor na území dnešní Ostravy. K podobným kolizím docházelo například i mezi Zábřehem a Svinovem.

Do dnešních dnů se nám dochovaly plány úprav říčního koryta nezkrocené Odry. Z prostoru Výškovic a Zábřehu bohužel nemáme žádný takový nákres. Máme však návrh úpravy říčního koryta z nedalekého Svinova, kde se nacházel exponovaný most mezi Svinovem a Novou Vsí. Jak se měnilo koryto Odry na území Zábřehu a Výškovic můžeme vytušit z map stabilního katastru z roku 1833.

Od meandrů po přímý tok

Odra vstupuje na území Ostravy-Jihu na katastru Výškovic. Po levé straně se kolem ní rozprostírá Polanecký les, po pravé straně tzv. Vysoké břehy. Kdysi se vodní tok klikatil Výškovicemi i Zábřehem, ale řeka ztratila své romantické meandry protipovodňovou regulací. V letech 1935-1936 byl vypracován generální plán na úpravu Odry od zaústění Opavice až po Bartošovice. Plán byl realizován jen z malé části – proběhly úpravy koryta na okraji Zábřehu nad Odrou a ve Výškovicích, které navázaly na dřívější částečnou regulaci v tomto prostoru, a dále úpravy pravobřežní hráze ochraňující Novou Ves, Mariánské Hory a Přívoz, postavené roku 1933. Hráze okolo Odry byly v minulosti několikrát zpevňovány, navyšovány a opravovány. Postupem času se koryto Odry na území Jihu v celé své délce napřímilo.

Jelikož má Odra malý spád, tvořila kdysi rozmanité zátočiny a meandry. Dodnes můžeme na území Zábřehu a Výškovic najít mrtvá ramena, kudy kdysi řeka protékala. Jedno z nich můžeme nalézt mezi řekou Odrou a Horymírovou ulicí. Pokud se podíváte na letecké snímky z okolí Odry, vytušíte na nich, kolik meandrů kdysi Odra mohla mít. Činnost výmolná se na Odře střídala s činností nanášecí. Typické byly pro Odru vodní víry, vznikající při nepravidelnostech říčního dna, při překážkách v korytě či v ostrých zákrutách toku. Šroubovitě sestupující voda často napadala dno a vytvářela pohybem štěrku kotlovité prohlubně. Odra si v minulosti vyžádala nejeden lidský život.

Odra v historii oplývala ohromným rybným bohatstvím. V řece byl s oblibou loven losos. Kdykoliv ostravští rybáři ulovili v Odře mimořádně velkého lososa, poslali jej svému pánu – olomouckému biskupu. V 50. letech 20. století byla Odra ještě natolik čistá, že se v ní běžně vyskytovaly ryby. Řeka byla častým rekreačním místem rybářů. Ulovit se zde dali kapři, štiky, cejni, candáti, boleni, plotice, parmy, líni, okoukni, úhoři či sumci. Odra byla také typická hejny komárů, jimž se dařilo v bahnitých zaslepených ramenech.

Odra se v dějinách uměla – a dodnes umí – rozvášnit, zejména po vydatných deštích a jarních táních sněhu. Většina z nás má v živé paměti běsnění Odry v červenci 1997. Odjakživa se Odra při povodních rozlévala do oderské nivy. Předkové znali neúprosnou dravost řeky v rizikových obdobích. Brala břehy, vystupovala z koryta, rozlévala se po okolních polích a lukách. Řeka však krom vody přinášela také bahno, které bylo vítané pro zemědělství, zejména na území Nové Vsi. Povodeň však nesměla přijít v nevhodnou dobu.

Archivy, kroniky, sepsané paměti, soudobý denní tisk i díla historiků zaznamenávají na české části povodí Odry od konce 13. století do roku 1900 více než 40 větších povodňových událostí. Ve 20. století počet zaznamenaných povodní přesahuje dvacítku (z toho nejméně 15 v první polovině století). 20. století však nebylo na povodně bohatší, jak by se na první pohled mohlo zdát, zachovalo se pouze více informací, a to i o povodních rozsahem menších, postihujících ovšem proti 19. století hustěji osídlenou a více industrializovanou krajinu. Výčet povodní na Odře by byl velký. Uveďme však alespoň největší povodně za posledních 200 let: 1831, 1833, 1879, extrémní – a rozsahem dosud největší povodeň na území Ostravy – 1880, 1897, 1902, 1903, 1930, 1937, 1939, 1959, 1966, 1977, 1985 a 1997. Výškovice byly povodněmi na Odře ohroženy větší měrou než Zábřeh, neboť dřívější říční koryto se nacházelo v blízkosti obecní zástavby. Na katastru Zábřehu se Odra mohla rozlít na přilehlá pole a louky, zástavba byla soustředěna mimo záplavové území.

Řeka Odra, ač se to může zdát na první pohled nesmyslné, dala pojmenování osadě Zábřeh – tedy osadě, která se nacházela za vysokým břehem, jenž ji odděloval od záplavového území Odry. S pojmenováním Zábřeh se setkáváme v podobě Zabrzieh ve středověkých písemnostech v roce 1376.

Odra a průmysl

Ostravsko při svém průmyslovém rozvoji žádalo velký přísun vody. Ta se jímala především z Ostravice pro potřebu hutí, dolů a železáren. Od konce 19. století začala být pro průmysl využívána také Odra. Nejen pro vodu – ale také pro kvalitní písky.

Roku 1895 založil Ignatz Wincenz Golderberger na pravobřežní terase lemující tok Odry v Zábřehu pískovnu, v níž se těžil kvalitní bílý slévárenský písek. Odbytiště nalezl Golderberger v nedalekých slévárnách Vítkovických železáren. Již v roce 1898 byla písková jáma 15-20m hluboká. Roku 1908, po smrti Golderbergra, zakoupily pískovnu Vítkovické železárny, které si vybudovaly z Vítkovic železniční vlečnou dráhu až do oblasti dolů. Pískovna zanikla roku 1973 a její prostor sloužil k uskladnění průmyslového a komunálního odpadu. Nepojmenovaná cesta spojující dnes ulici Říční s oblastí Shopping parku vedla v celé své délce v minulosti středem širokého pásu pískové jámy.

V roce 1908 postavily Vítkovické železárny blízko řeky Odry čerpací stanici v místech, kde se stýká potok Živ/Zábřežka, ulice Říční a nepojmenovaná silnice vedoucí k Shopping parku. Říční voda z Odry se odtud čerpala do závodů Vítkovických železáren, počátkem 50. let bylo potrubí prodlouženo až do Nové huti v Ostravě-Kunčicích. Budova bývalé čerpací stanice stojí dodnes.

Rekreace na Odře

Restaurace

Obyvatelé průmyslové Ostravy v první polovině 20. století často – především v létě – navštěvovali břehy Odry v Zábřehu. Do těchto míst je lákal pobyt na čerstvém vzduchu a hlavně koupání v tehdy ještě neregulované řece s četnými zátočinami. Občerstvit se ostravští mohli v parných dnech v restauraci U Lazarů, kde byl i taneční parket určený pro různorodé zábavy. Restaurace U Lazarů se nacházela severně od železničního mostu Polanecké spojky; mohli bychom toto místo najít na spojnici památníku 2. světové války, který se nachází na okraji Shopping parku, a řeky Odry. Tehdy protékala Odra meandrem mnohem blíže Vysokým břehům. Nedaleko uvedené restaurace se nacházel další podnik, zvaný příznačně U Korýtka. Restauraci otevřel ve 20. letech 20. století nájemce kavárny Praha v Moravské Ostravě, Alois Šeděnka. Podnik, který se postupem času stal rušným společenským střediskem, se nacházel jižně od Polanecké spojky na kraji lesa pod dnešní ulici Petruškovou mezi železniční tratí a objekty bývalé čistírny odpadních vod pro sídliště Stalingrad. Pitná voda s údajně léčivými účinky se jímala ze spodního pramene v bezprostřední blízkosti hostince.

Koupaliště

Roku 1920 byl v Zábřehu ustanoven spolek Družstvo pro stavbu sokolovny v Zábřehu. O rok později spolek zakoupil pozemek u řeky Odry o výměře 0,8 ha pro zřízení říčních, písečných, vzdušných a slunečních lázní. Protože se jednalo o poměrně nákladnou stavbu, družstvo současně požádalo o příspěvek obec Zábřeh nad Odrou. Bylo zahájeno komisionální řízení, které tuto stavbu po několikaměsíčním dohadování nakonec odsouhlasilo, a obec na lázně přispěla částkou 4.000 Kč. Lokalita byla upravena, oplocena a začalo se s budováním mobiliáře. Až poté bylo prohloubeno dno samotného koupaliště. Obec povolila v lázních podávat pokrmy, čepovat pivo, víno, vařit kávu, čaj a jiné teplé nápoje. Vedle koupaliště byl zřízen bufet, který byl zásobován pitnou vodou ze studně. Postupem času byly lázně dovybaveny i oddělenými mužskými a ženskými převlékárnami a také tzv. rodinnými převlékárnami, nechyběly ani záchody. Provoz lázní se řídil podle platného koupacího řádu, koupaliště bylo zpřístupněno pouze v létě a to denně od 8 hodin ráno do 8 hodin večer. Družstvo se domáhalo zřízení zimního kluziště na ploše koupaliště, avšak již bezúspěšně. Dnes bychom koupaliště hledali v ohbí slepého ramene Odry jihozápadně od ulice Markovy a asi 800 m severně od trati Polanecké spojky.

V roce 1934 odkoupilo město Moravská Ostrava pro zřízení říčních lázní pozemky o celkové výměře 7 ha na levém břehu Odry na hranicích se Svinovem nedaleko pískové jámy a čerpací stanice Vítkovických železáren. Koupaliště bychom dnes po regulaci toku hledali na pravém břehu mezi řekou Odrou a jedním z jejich slepých ramen. Odra sloužila také jako výletní místo pro zábřežské žáky. Jednou se zde utopil žák přímo před zraky učitele, od té doby byla pro koupání žáků vyhrazena na Odře pouze určená místa.

Přechod armády při osvobozování Ostravy

Odra vstoupila do dějin Ostravy, když 2. světová válka spěla ke svému konci. Koncem dubna 1945 se osvobozující armády blížily k Ostravě. Československé jednotky postupovaly v prostoru Klimkovic a Vřesiny, dále po okraji Pustkovce a Třebovic na Zábřeh a Vítkovice. Bylo zapotřebí vyhledat místo nejmenšího odporu, pokud možno neopevněné, kde němečtí nepřátelé nepředpokládali přechod tanků. Takovým místem byla řeka Odra. Náčelník průzkumu 1. československé armády Rudolf Peška spolu s Emanem Gramišem překročili na území Zábřehu řeku Odru v noci z 28. na 29. dubna, aby se mohli vydat na průzkum. Bylo rozhodnuto, že  sovětské a československé tanky přebrodí Odru v místech starého železničního mostu přes Odru na Polanecké spojce. 29. dubna 1945 v 12:10 překročila 140. střelecká divize 101. střeleckého sboru Moskalenkovy 38. armády řeku Odru v Zábřehu, v místě zvaném Korýtko. Do večera sovětské jednotky v místě vybudovaly přechodový most, či spíše brod, zešikmily břehy pro hladký průjezd tanků. Začalo osvobozování zbylé Ostravy. Událost dnes připomíná pomník, který roku 2005 vztyčilo město Ostrava v místech, kde 1. československá samostatná tanková brigáda překročila Odru. Pomník stojí vedle železničního mostu Polanecké spojky.

_____________________________________________________________________

Potok Živ/Zif a Zábřežka

Potok Živ – zvaný též jako Zif/Zyf – pramení v polích za Novou Bělou. Tvořil – a dodnes tvoří – hranici mezi katastrem Nové Bělé a Hrabové. V průmyslové zóně Hrabová se dokonce jedna z ulic jmenuje K Zyfu. Na katastr obce Hrabůvky vstupoval Živ od jihu a vedl přes plochu bývalého letiště. Dále protínal silnici mezi Hrabůvkou a Bělským lesem (nynější Klegovu ulici) a protékal podél polí okolo dnešní Horní ulice. Přibližně v místech, kde se dnes střetává Horní ulice s ulicí Plzeňskou, se do Živu vléval další potok – Zábřežka – který pramenil v Bělském lese. Živ byl  z hydrologického hlediska zdrojnicí a Zábřežka jejím přítokem.

Živ spolu s vodami Zábřežky protékal dále obloukem přes dnešní ulici Rodinnou a pak tekl souběžně s dnešní ulicí Starobělskou a dále podél ulice Závoří, z níž pak pokračoval po levé straně dnešní ulice U Hrůbků, odkud tekl podél ulice Říční, za níž se vléval do Odry. Potok Živ si postupem času vyhloubil v měkkém podloží hluboké koryto. Nebylo ničím neobvyklým, že v letních měsících vysychal, avšak v předjaří a za dlouhotrvajících dešťů vystoupil mnohdy z břehů a zaplavil sklepy okolních domů. Na křižovatce tehdejších ulic Horní a Závoří (dnes přibližně Starobělské x Ruské) a na křižovatce tehdejší Výškovické a Dolní (dnes Dolní x U Hrůbků) byl potok překlenut betonovými mosty. Živ byl překlenut také řadou dřevěných mostků, které vedly k hospodářským usedlostem, zejména tomu tak bylo na dnešní ulici U Hrůbků.

V potoku Živ na území Zábřehu neustále ubývalo vody. Bylo to dáno dvěma faktory – když se začalo s budováním letiště v Hrabůvce, byly vody Živu na území Hrabůvky odkloněny z letištní plochy směrem na východ k Místecké ulici, kde tok vyúsťoval do městské kanalizace. Nové vedení Živu bylo postupně zasypáváno pod zem. Hydronymum Živ však přežívalo nadále. Dokonce mapy z 60. let ještě pojmenovávají oblast mezi Plzeňskou a Horní ulici jako místo Za Zifem. Druhým faktorem, jenž přispěl k vysychání Živu, bylo podchycení pramenů v Bělském lese v období 30. let 20. století pro účely zásobování ostravského vodovodu kvalitní vodou. Pramen Zábřežky zmizel. Koryto potoka vyschlo zcela a ztratilo svůj význam.

Koryto Živu sloužilo nadále pro odvod odpadové vody. Z hygienických a dopravně-komunikačních důvodů byl potok postupně převeden do kanalizačního potrubí. Počátky likvidace toku přišly v letech 1934-1935, kdy bylo do koryta Živu položeno potrubí o světlosti 1 – 1,5 m a to až po ulici U Hrůbků. Potrubí bylo po válce prodlouženo až k pískovým dolům. Dnes můžeme pozorovat pouze nejspodnější tok potoka Živ/respektive Zábřežky, který protéká podél ulice Říční směrem k Odře. Ve 2. polovině 20. století ústilo v těchto místech také potrubí z Urxových závodů, kterým se zde přiváděla odpadová voda. V okolí toku se tehdy linul nepříjemný a smrdutý zápach.

Potok Živ, respektive jeho pozůstatek na území Zábřehu, byl postupem času nazýván stále častěji jako Zábřežka. Ať už se držíme pojmenování Zif, Zyf, Živ či Zábřežka, vodní tok má v členění Zábřehu dodnes nemalý význam – původně se podle toku dělil Zábřeh na horní konec Zábřehu – pojmenováno podle horního toku Živu (dnes ulice Plzeňská – Starobělská), odtud též pojmenování ulice Horní; a na dolní konec Zábřehu (starý Zábřeh) – odtud pojmenování ulice Dolní (původně nesla toto pojmenování část dnešní ulice U Hrůbků). I když je potok již nenávratně pryč, přesto nám mnoho zanechal. Jeho poslední viditelný úsek, odvádějící povrchovou vodu, na ulici Říční bývá v současnosti periodicky čištěn dobrovolníky.

Na území Ostravy-Jihu se nachází ještě další dva menší toky. Přitékají z katastru Staré Bělé a oba se vlévají do slepého ramena Odry ve Výškovicích. První z nich protéká Bělským lesem, přivádí vodu z oblasti starobělských Lurd  a studánek pod restaurací Koliba. Druhý pak přitéká z Proskovic.

Voda je život. Voda je nevyzpytatelná. Jak je z článku patrno, člověk se snažil vodu korigovat odpradávna – i na území našeho obvodu. Mnohdy se stávalo – a stává se to i dnes – že voda koriguje lidi. Dnes slouží řeka Odra na území městského obvodu Ostrava-Jih především rekreaci. Byla zde vybudována nová cyklostezka, stanoviště určená k odpočinku, tu a tam se objeví rybář. Okolní příroda působí na návštěvníky téměř panensky, ač byla v minulosti mnohokrát člověkem upravena. Původní nedotčenou Odru můžeme vidět v Chráněné krajinné oblasti Poodří, která byla vyhlášena v roce 1991.

Petr Přendík

Zdroje:

AMO. Kronika obvodu Ostrava 3.

Archiv Vítkovice, a. s.

BARCUCH, Antonín – ROHLOVÁ, Eva: Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák. In Ostrava: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 24. Ostrava 2009.

BARCUCH, Antonín – ROHLOVÁ, Eva: Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák (pokračování). In Ostrava: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 25. Ostrava 2011.

BROSCH, Otto. Povodí Odry. Ostrava: Anagram, 2005.

CIMALOVÁ, Libuše a Ladislav HEP. Z dějin vodního hospodářství města Ostravy. Brno: Technické muzeum v Brně, 1977.

KOZÁK, Jan. Povodně v českých zemích. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2007.