Pískové doly v Zábřehu nad Odrou

Mezi Ostravany je pojem Pískové doly (lidově Pískáče) nejčastěji synonymem pro panelové sídliště z přelomu 80. a 90. let minulého století. Málokdo však již ví, že obytný sektor byl nazván podle skutečného povrchového dolu, v němž se od konce 19. století těžil bílý písek.

Pískoven v okolí Odry byla celá řada, ovšem převážná část z nich měla pouze lokální charakter a vytěžený materiál se užíval zejména pro stavbu stavení (známé jsou pískovny z oblasti jižního okraje Bělského lesa, z katastru Výškovic poblíž ulice Charvátská, z Hulváckého lesa ad.). Písek se zde uložil před tisíci lety, v období, kdy Ostravskem při poslední době ledové prošel dvakrát skandinávský ledovec, který vymodeloval i dnešní krajinu Poodří. Ledovec z oblasti Švédska přinesl řadu bludných balvanů tvořených severskou žulou (v oblasti pískových dolů v Zábřehu byl např. roku 1928 objeven bludný balvan, který byl instalován k zdejšímu kostelu Navštívení Panny Marie). Masy ledu zároveň vytvořily v oblasti severní Moravy a jižní části Slezska podloží, které je tvořeno sprašovými hlínami, pod nimiž se nacházejí vrstvy písků, štěrkopísků a štěrků, přičemž prvně jmenovaná vrstva, dosahující mocnosti až 9 m, byla důležitá pro vznik pískových dolů v Zábřehu, i když můžeme říct, že také štěrk a štěrkopísek nebyl pouhým odpadem a naši předkové jej uměli využít stejně jako jíly. Získaný materiál byl používán ke stavbám domů, komunikací apod.

Štěrková, respektive písčitá vrstva se táhne pod celým Vysokým břehem, který můžeme sledovat podél Odry nejméně od Staré Vsi nad Ondřejnicí. Nápadný sráz, který vznikl po poslední době ledové odtáváním ledovce, pak pokračuje přes Proskovice, Starou Bělou, Výškovice, Zábřeh k Mariánským Horám, kde má už méně patrnou výšku. Právě ve všech jmenovaných místech můžeme dodnes poměrně lehce narazit na Vysokém břehu na říční oblázky i písky.

Ignatz Wincenz Goldberger

Nejstarší pískovna vznikla na území Zábřehu nad Odrou v roce 1895. Jejím zakladatelem i majitelem byl Ignatz Wincenz Goldberger, muž německo-židovského původu. Důl byl založen na pravobřežní terase řeky Odry. Pokud bychom si chtěli představit, kde se poměrně velká plocha pískové jámy rozkládala, musíme najít v současné mapě prostor sahající od ulice Říční podél Odry k Avion Shopping Parku. Těžil se zde ve velkém písek a také jíl, který se pro změnu používal od roku 1909 k pálení cihel v zábřežské cihelně, která stála nad pískovnou.

Kvalitní bílý slévárenský písek šel vzhledem k potřebám Vítkovických železáren na odbyt a Goldberger na jeho prodeji profitoval natolik, že si mohl dovolit investovat do stavby několika činžovních domů v Zábřehu (dnes na ulicích Dolní a Zimmlerova). V 90. letech 19. století Goldberger vlastnil také hostinec, dnes známý jako Havránek, který přestavěl a rozšířil o velký sál.

Vraťme se však k pískovým dolům. Již roku 1898 byla písková jáma 15–20 m hluboká a byla vybavena dvěma úzkokolejnými vlečkami, po nichž se přepravoval písek za užití vozíků, které byly taženy koňmi. Koňskými povozy pak byl vytěžený písek přepravován do areálu vítkovické slévárny. Zabezpečení dolů bylo nevalné úrovně. Při dobývání písku zde přišlo o život několik dělníků, další byli zasypáni a těžce raněni. Postupem času si pískovna vybudovala titul největšího dolu na písek v rámci centrální části Ostravska.

Pohlednice s motivy zábřežské cihelny a pískových dolů, okolo 1915. Fotografie Zdeněk Wludyka.
Pohlednice s motivy zábřežské cihelny a pískových dolů, okolo 1915. Fotografie Zdeněk Wludyka.

Pískovna v držení Vítkovických železáren, čerpací stanice

V roce 1908 zakoupil pískové doly Vítkovické železárny, které již pár let před odkupem jednaly spolu s dosavadním majitelem těžebního prostoru V. I. Goldbergerem ohledně napojení dolů na vlečnou parní dráhu. Sám majitel dolů přišel v roce 1906 s myšlenkou na výstavbu tramvajové (železniční) trati, která by propojila areál pískovny s oblastí závodů ve Vítkovicích. Vítkovické železárny, respektive Vítkovické horní a hutní těžířstvo (dále jen VHHT), však ale nikdy nepřistoupilo na Goldbergerovy podmínky, neboť patrně již v prvních letech 20. století sledovalo myšlenku výstavby a zisku koncese drobné dráhy ve vlastní režii, jak se později skutečně stalo.

Primitivně ručně prováděné skrývkové a otvírkové práce v pískovně vyžadovaly zaměstnávat na počátku století až 160 dělníků, a tak Vítkovické železárny důl vybavily parním nakladačem, který přispěl ke snížení počtu zaměstnanců. V roce 1913 bylo nasazeno na 8 m mocnou hlinitou skrývku řetězové lopatkové rypadlo, které bylo prvním svého druhu na Ostravsku. V přibližně stejném období vznikla také cihlová obytná budova pro zaměstnance pískovny, kterou bychom dnes našli na ulici Písečná 407/117.

V sousedství pískovny vybudovaly Vítkovické železárny též čerpací stanici z hrázděného zdiva (1908), jejíž novější objekt z 30. let z režných cihel stojí u Říční ulice dodnes (tzv. Maschinenhaus). Říční voda z Odry se čerpala nízkotlakými čerpadly, procházela filtrovacím zařízením umístěným ve zvláštní budově, aby pak byla dopravována potrubím o průměru 50 cm do jednotlivých závodů železáren. Potrubí vedlo dnešními ulicemi Říční, U Hrůbků, Dolní, Závodní, Ruská a počátkem 50. let 20. století bylo prodlouženo až k Nové huti v Ostravě-Kunčicích. V letech 1960–1962 byla čerpací stanice rozšířena a modernizována.

Pohled do čerpací stanice, 20. léta 20. století. Fotografie Archiv Vítkovice, a. s.
Pohled do čerpací stanice, 20. léta 20. století. Fotografie Archiv Vítkovice, a. s.

Napojení dolů na tramvajovou dráhu

Již roku 1905 usilovala Společnost brněnských místních drah o stavbu a koncesi na provoz dráhy mezi Novou Vsí, Zábřehem nad Odrou a Vítkovicemi. VHHT však kladlo pro záměr nereálné podmínky, a tak od roku 1907 usiloval o zřízení dráhy sám V. I. Goldberger, přičemž navrhoval rovněž vybudování vlečné dráhy do jeho pískových dolů. Jednání pravděpodobně nakonec vedlo k tomu, že Vítkovické železárny, potažmo VHHT, odkoupilo roku 1908 pískové doly. Od roku 1910 železárny připravovaly stavbu tzv. drobné dráhy, s jejíž stavbou bylo započato roku 1912. První parní soupravy na 3,614 km dlouhou trať mezi Zábřehem a Vítkovicemi vyjely 3. července 1913. Dráha byla koncipována jak pro osobní, tak i pro nákladní dopravu. Zatímco osobní spoje jezdily po dnešních ulicích Ruská, Dolní a U Hrůbků, kde se nacházela konečná stanice v místech dnešní autobusové zastávky Pískové doly, po ulici Říční dále pokračovala vlečná dráha do areálu pískovny, odkud vyjížděly lokomotivy vítkovické závodní dráhy s maximálně pěti vagony písku. Ačkoliv byla dráha roku 1934 elektrifikovaná, vlečkový úsek do pískových dolů byl až do roku 1964, kdy došlo nejen k zrušení těžby písku, ale též k zániku této drobné dráhy, poháněn pod parní trakcí. Dnes vlečnou dráhu připomínají pouze betonové opěrné zdi po levé straně ulice Říční (za potokem ve směru k Odře).

Meziválečné období

V areálu pískovny Vítkovické železárny zřídily roku 1918 také střelnici, v níž se testovaly zejména plechy vyráběné ve Vítkovicích. Výrobky zde byly atestovány proti střelám z různých pušek pro vojenské účely. Střelnice sloužila svému účelu do roku 1926, kdy byly přestěhována na haldu do Hrabůvky. Roku 1926 byla pískovna vybavena korečkovým rýpadlem s elektrickým pohonem a po 2. světové válce několika dalšími lanovými rýpadly.

Nakladač písku, patrně 30. léta 20. století. Fotografie archiv Petr Lexa Přendík.
Nakladač písku, patrně 30. léta 20. století. Fotografie archiv Petr Lexa Přendík.

Zánik pískovny, současný stav

Závod, který v dobách největší produkce těžil ročně až 600 000 m3 bělošedého až bílého písku a štěrku z halštatského zalednění, zanikl definitivně v roce 1973, přičemž již v roce 1964 byla ukončena těžba písku. Při těžbě písků vznikla na lokalitě rozsáhlá terénní deprese. Dle stavebního povolení (Rozhodnutí Obvodního národního výboru Ostrava-Zábřeh č. 2250/71 z 3. listopadu 1971) bylo schváleno zavážení vytěženého prostoru studeným odvalem bez hořlavých a toxických rozpustných látek do výšky 70 cm od konečného terénu a zarovnání návozem hlíny. Dle dostupné dokumentace nejvyšší podíly ukládaných odpadů tvořily materiály typu zeminy, hlušiny, strusky. Podle ústních informací se ukládaly na skládku také blíže nespecifikované kaly z hutní výroby. Vzhledem k blízké obytné zástavbě nelze vyloučit ani odpady domovní. Ekologický audit provedený roku 2015 charakterizuje rekultivační prostor jako skládku stavebního, nebezpečného a ostatního odpadu, jejíž rozloha činí cca 8,3 ha a na které bylo uloženo více než 900.000 m3 odpadů. Průzkumnými pracemi byla ověřena průměrná mocnost navezených odpadů 11,5 m, maximální mocnost 21,4 m.

Areál pískových dolů při zavážce stavebním a průmyslovým odpadem, 1981. Fotografie Archiv Vítkovice, a. s.
Areál pískových dolů při zavážce stavebním a průmyslovým odpadem, 1981. Fotografie Archiv Vítkovice, a. s.

Lidé považují prostředí kolem bývalé čerpací stanice za čistou přírodu, málokdo dnes tuší, že okolo se nachází skládka. Dojem umocňuje staré koryto Odry, které je již mnohá desetiletí zaslepeno a slouží potřebám rybářů. Leží až o 3 m výše, než nynější regulované koryto řeky. Charakter zaslepené Odry je klidný a mrtvé rameno se postupně zanáší přírodním materiálem.

Na kolmém průřezu terasy, v místech po někdejší těžbě písku, jsou nad vrstvou štěrků vidět šedohnědé až světle okrové hnědé sprašové hlíny. V části blíže u Rudné ulice je pak terasa poškozena značným svahovým pohybem a vodní erozí, a tak jsou na ní odhaleny vrstvy hlinitopísčitých štěrků. Rostou zde dubohabřiny, místy s převahou buku lesního.

Letecký snímek areálu pískovny z roku 1949. Fotografie: https://ags.cuzk.cz/
Letecký snímek areálu pískovny z roku 1949. Fotografie: https://ags.cuzk.cz/
Letecký snímek areálu pískovny, současný stav. Fotografie: https://ags.cuzk.cz/
Letecký snímek areálu pískovny, současný stav. Fotografie: https://ags.cuzk.cz/

Petr Lexa Přendík

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.