V sobotu 28. dubna 1945 vzlétla kolem šesté hodiny večer z letiště Poremba vzdáleného asi 50 kilometrů od Ostravy k bojovému letu skupina československých bitevníků IL-2 Šturmovik doprovázených stíhačkami Lavočkin. Jeden ze šturmoviků pilotoval Jarolím Gucman, kterému jeho spolubojovníci neřekli jinak než Jarek, rodák ze slovenského Leopoldova. K jednotce se připojil po svém přeletu ze Slovenska v době Slovenského národního povstání na podzim 1944.
Pozdně dubnové počasí bojovým letům nepřálo. Celý den se nad krajinou převalovaly nízké mraky s deštěm. I přesto měly letouny za sebou toho dne již několik vzletů, kdy od ranních hodin podporovaly postup pozemních jednotek v okolí Ludgeřovic, Poruby a Třebovic. Bojovým cílem posledního letu toho dne byly kasárny v Bělském lese.
Nasazení v Ostravsko-opavské operaci
Letouny směřující přes frontovou linii k Bělskému lesu patřily k 1. československé smíšené letecké divizi. Tato divize byla podřízena československého armádního sboru, který od roku 1942 pod velením Ludvíka Svobody bojoval po boku Rudé armády na východní frontě. Příslušníky československého armádního sboru tvořili z největší části Volyňští Češi, Rusíni, ale také Slováci a Češi, kteří bojovali v průběhu války v oddílech pěchoty, dělostřelectva, letectva, obrňenců i parašutistů.
Do bojů Ostravsko-opavské operace zasáhly na jaře 1945 především jednotky 1. československé tankové brigády a příslušníci 1. československé smíšené letecké divize. Letci byli do bojové oblasti Ostravsko-opavské operace odveleni v polovině dubna 1945 a ihned se zapojili do bojových úkolů. Jejich základnou se stalo letiště v Porembě, kterou bychom dnes našli na východním okraji města Pszczyna v Polsku. Během následujících dvou týdnů až do osvobození Ostravy uskutečnili příslušníci československé letecké divize více než 560 bojových letů, při kterých na nepřítele svrhli asi 3700 leteckých pum o váze 90 000 kg, vystříleli 600 raket a 125 000 střel různého druhu.
Útok na kasárny
Kasárny v Bělském lese byly založeny nedlouho po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v sousedství ostravského letiště, které bylo v polovině 30. let vybudováno na okraji Hrabůvky. Za 2. světové války letiště stejně jako kasárny sloužily jednotkám německé branné moci. V posledních měsících války byla na letišti soustředěna dvacítka německých letounů, které byly ale na koci dubna staženy a letištní plocha v očekávání příchodu fronty rozorána. Kasárny ale zůstaly až do posledních válečných dnů důležitým a opevněným obraným bodem, v němž se soustředily německé jednotky.
Když se ke kasárnám v 28. dubna v podvečer blížilo skupina československých letounů, byl vyhlášen poplach a jednotky německé protiletecké ochrany, které měly své flaky rozmístěné v okolí letiště a kasáren (jeden z německých flaků se nacházel na okraji lesa v blízkosti dnešní tramvajové smyčky), se připravily k obraně.
Po šesté hodině večer se nad kasárnami v Bělském lesem objevila skupina šesti bitevníků Iljušinů IL-2 šturmovik doprovázených šesti stíhacími letouny Lavočkin La-5. Šturmoviky byly bitevní letouny přezdívané někdy jako „létající tanky“. Jejich posádku tvořili pilot a zadní střelec a standardní výbavou letounu byly 2 kanóny a 2 kulomety, 8 neřízených raketových střel nebo až 600 kg bomb. Jako ochrana před nepřátelskými letouny sloužil zadnímu střelci kulomet Berezin UBK ráže 12,7 mm. Některé ze šturmoviků byly na konci války vybaveny také zásobníkem 192 malých pum, které byly schopné při svržení z výšky 100 metrů zničit pás široký 15 metrů a dlouhý 70 metrů.
V blízkosti kasáren šturmoviky zaujaly svou typickou kruhovou sestavu. Letouny se seřadily za sebe ve výšce asi 900 metrů, odkud nejprve proti cíli vyrazil velitel celé skupiny. Ten ze vzdálenosti 800 metrů zahájil palbu z palubních kanónů a kulometů, když se přiblížil na do vzdálenosti 600 metrů, vypustil neřízené raketové střely a jakmile se klesnul nad cíl do výšky asi 350 metrů, vypustil letecké pumy. Poté se za pomoci manévrování snažil obloukem vystoupat vzhůru a uniknout střelám protiletecké obrany. Ve stejné chvíli útočil druhý letoun z formace a po něm všechny ostatní. Takovýchto náletů z kruhu mohlo být provedeno od dvou do šesti. Poté se letouny vracely zpět na svou základnu. Po celou dobu útoku šturmoviků byla jejich sestava chráněna stíhači, kteří jistili útočící letouny před možným přepadem nepřátelských stíhaček.
Večer 28. dubna nad Bělským lesem šturmoviky provedli sérii celkem šesti náletů. Proti letadlům po celou dobu náletu pálily z flaků baterie německé protivzdušné obrany, které byly rozmístěny v okolí kasáren a letiště. Během prvních pěti náletů na cíl střepiny protivzdušné obrany poškodily mírně jen několik letadel. Při posledním šestém kole ale prvních pět šturmoviků po vystoupání po útoku nabralo kurz letiště Poremba, což se stalo osudné šestému letounu, který zůstal v pořadí útoku jako poslední. Podle vzpomínek stíhače, který chránil bitevníky před případným útokem ze vzduchu, se zbylá protiletecká obrana, která nebyla zničena během útoku, soustředila právě na poslední letoun. V dešti střepin dostal bitevník zásah do motoru, ze kterého se začal valit kouř. Po útoku se ale dokázal zvednout a jak popsali doprovázející stíhači, vracel se zpět za bjovou linii.
Když letouny 1. čs letecké divize po úspěšné misi přistávaly se setměním na svém domovském letišti v Porembě, jeden letoun chyběl. Jednalo se o šturmovik pilotovaný Jarolímem Gucmanem se zadním střelcem Jánem Valkem. Do setmění se letoun již nevrátil a noc znemožnila zahájit pátrání po jeho osudu.
Pátrání po ztraceném letounu
Ráno 29. dubna bylo všem jasné, že se šturmovik Jarolíma Gucmana na svou základnu již nevrátí. Kolem poledne se velitel skupiny vydal průzkumným dvouplošníkem prohledat okolí letiště. Zároveň se ze střípků vypravování letců Gucmanovy bojové skupiny začal skládat příběh posledních okamžiků československého bitevníku. Jeden ze stíhačů, kteří ten večer šturmoviky nad Bělský les doprovázeli, Ludovít Solár, po válce vzpomínal na své poslední setkání s Gucmanem:
„Navečer jsme startovali znovu, tentokrát k Ostravě. On letěl ve skupině bitevníků, já letěl se stíhacím doprovodem. Skupina našich šturmoviků prováděla proti pozemním cílům šest náletů. Při posledním dostal jeden letoun zásah do motoru, začalo se z něj kouřit. Popravdě řečeno, v té rychlosti jsem si ani neuvědomil, že je to Jarkův stroj. Viděl jsem, že pilot letoun ovládá, protože zamířil s hořícím strojem zpět k frontě, chtěl se dostat domů. Kousek cesty jsem ho doprovodil, aby se za ním nepustil nepřátelský stíhač, ale pak jsem se musel vrátit ke skupině. Myslel jsem si, že je všechno v pořádku. Vždyť to nebylo poprvé – už několik našich šturmoviků letělo domů v hrozivějších situacích a vždycky to dobře dopadlo.“
Co se stalo dále? Na přelomu 70. a 80. let po osudech letounu pátral Jaromír Balla, který se účastnil vyzvedávání trosek letounů a hledání příběhů letců Ostravsko-opavské operace. Jeho cesty ho zavedly do polské vesnice Czernica vzdálené asi 30 km severně od Ostravy a 10 km východně od Ratiboře. V sousedství sádrovcového lomu na okraji vesnice se setkal s pamětníkem, který jako kluk viděl v blízkosti lomu pád letounu. Celou událost z 28. dubna 1945 popsal takto:
Bydleli jsme nedaleko lomu, kolem našeho domu byla baterie sovětských protiletadlových děl. Mě bylo tehdy čtrnáct a pořád jsem se motal kolem sovětských dělostřelců. (…) Objevil se osamělý letoun, trochu z něj kouřilo.. Měl vysunutý podvozek, pilot se zřejmě chystal na přistání. Nějakých šest, sedm metrů nad zemí však letoun zachytil o vedení vysokého napětí. Objevil se záblesk a letadlo okamžitě vzplanulo. Strhlo jej to doprava, narazilo do dřevěných šaten dělníků z lomu – ty úplně rozházelo – na pokraji hluboké jámy se zastavilo.
Běželi jsme tam. Střelec se snažil vylézt z kabiny hořícího stroje, vyskočili jsme na křídlo a pomáhali mu ven. Byl zraněn, ale podařilo se nám jej vytáhnout. Táhli jsme ho za padák od letadla, které hořelo stále více. Pilot ležel bezvládně v otevřené kabině, kterou už zachvátily plameny. Přijeli sovětští vojáci a odehnali nás, měli strach, že letoun vybuchne. Jeden seržant vyskočil na hořící křídlo a uchopil levou rukou pilota, který nejevil známky života. Zřejmě mu zkoušel tep – když seskočil, hořel mu rukáv u blůzy. Podle gest sovětských vojáků jsem pochopil, že pilot byl zřejmě mrtvý. Mohla ho zabít elektřina, ty dráty byly všude kolem letounu, jak je při pádu strhl.
Další ze svědků, kteří jako kluci byli u celé události v Czernici, ještě doplnil:
Hráli jsme si v té době s bratrem, který měl třináct – já šestnáct – dole pod svahem, na který dopadl hořící letoun. Hned jsme k němu utíkali. Jeden letec ležel bezvládně v kabině, která hořela druhý se snažil vylézt ze zadní části kabiny. Vyskočili jsme s bratrem na křídlo a snažili se mu pomoci. On nám ale omdléval, tak jsme ho táhli pryč. Probral se a ptal se nás, jestli jsou kolem Němci nebo Rusové. Řekli jsme, že Rusové, on řekl něco jako „dobře“ a znovu omdlel. Nechali jsme ho tak a vyskočili znovu na křídlo. Chtěli jsme vytáhnout pilota, ale on byl připoután a my jsme neuměli pásy rozepnout. Těžko říct, jestli žil, protože nereagoval vůbec na nic, i když mu hořely nohy. (…) Myslím, že pilota buď zabila elektřina při nárazu o dráty vysokého napětí, nebo si při nárazu zlomil vaz. Nějaké zjevní zanění na něm nebylo vidět.
Raněného střelce odvezli sovětští vojáci na nákladním autě do Wodzislawi, kde byla nemocnice. Letadlo hořelo až do druhého dne. Když jsme tam potom přišli, byla v kabině strašně ohořelá mrtvola pilota. Zděšeně jsme utíkali pryč. Odpoledne přijeli vojáci a mrtvého pohřbili.
Vojáci, kteří k místu pádu letadla odpoledne přijeli, byli členové pozemního personálu letiště v Porembě a také někteří piloti. Místo neštěstí sami nalezli poté, co 29. dubna vyletěl velitel útoku z předchozího dne, kapitán Nižňanský, hledat místo možného dopadu stroje Jarolíma Gucmana. Nalezl jej v blízkosti lomu a vyslal tam nákladní automobil k odklizení trosek. Jeden z pilotů letky, který se odklízení zúčastnil, Petr Cheben, po válce popsal:
Když jsme letoun viděli, byl bez podvozku, úplně shořelý. Z trosek se ještě kouřilo, na první pohled se nám zdálo, že Jarek Gucman sedí v kabině na své sedačce. Místo palubního střelce bylo prázdné. Usoudili jsme, že se mu podařilo z letounu nějak dostat. Teprve když jsme vylezli na pokroucené křídlo, uviděli jsme tu hrůzu! To, co z dálky vypadalo jako sedící pilot, byla na uhel shořelá mrtvola. Pokoušeli jsme se ji z kabiny vytáhnout, doslova se nám ale pod rukama rozsypala…
Nakonec se podařilo to, co z Jarka Gucmana zbylo, sesbírat do košile, kterou jsem svlékl. Nedaleko byla lipová alej. Mezi stromy jsme vykopali hrob. Opodál jsem našel dvě prkna, z nich jsme sbili kříž. Nožem jsem do něj vyřezal jméno a datum. Pohřbili jsme nešťastného kamaráda, vojáci pozemního personálu obstarali čestnou salvu z pušek.
Příběh zadního střelce
při pátrání po osudech posádky letounu se Jaromíru Ballovi podařilo získat také vzpomínku zadního střelce Jána Valka, kterého kluci po pádu vytáhli z hořícího letadla. Válku s těžkými popáleninami přežil a po ní sloužil u letectva v Košicích, kde jeho vzpomínkyna Ostravsko-opavskou operaci zachytil jeden z novinářů:
Ten den 28. dubna 1945 mi nikdy nevymizí z paměti. Ráno bylo normální. Při prvním letu s rotným Gucmanem jsme měli útočit na dělostřelecké baterie v blízkosti lesa za Ostravou – na jméno vesničky se už přesně nepamatuji, myslím, že to byly ludgeřovice. Palba nepřítele ze země byla velice silná, směřovaly k nám tisíce záblesků. Po útoku naší osmičky zaútočila na cíl osmička sovětských bitevníků a po ní další. Byly nás tam tři desítky mašin. (…) K dalšímu útoku jsme startovali až pozdě odpoledne, myslím, že kolem šesté hodiny. Měli jsme zaútočit na německé protiletadlové dšělostřelectvo v blízkosti kasáren a letiště v Bělském lese u Ostravy. (…) Po ukončení náletu jsme zůstali nad cílem jako poslední a všechna palba se soustředila na nás. Dostali jsme zásah, mašina netáhla, objevily se plameny. Jarek se rozhodl pro nouzové přistání.
Podařil ose nám přeletět frontu na naší stranu. Přistávali jsme v blízkosti nějakého kamenolomu. Jarek ještě stačil vysunout podvozek, ale narazil s ním. Podvozek se urval, ale mašina stála. Asi osm metrů od okraje kamenolomu, propasti hluboé čtyřicet metrů.
Nevím, jak jsem se dostal z letounu, byl jsem chvílemi v bezvědomí. Ovládala mě jediná myšlenka – rychle ven. Letadl hořelo, měl jsme ožehnutý obličej, vlasy, pud sebezáchovy mi pomohl zvednout se ze střeliště. Vylezl jsem na křídlo, tělem mi projela strašná bolest. Spadl jsem z křídla a zůstal ležet u hořícího letadla.
V bezvědomí jsem pocítil, že mě někdo vleče. S námahou jsem otevřel oči. Skupina deseti až patnáctiletých chlapců a děvčat. Tři kluci mě táhli za padák. Dotáhli mě k domku. Ze dveří vyběhla žena s půllitrem v ruce, zvedla mi hlavu a lila do úst studenou vodu. Několika doušky jsem sklenici vyprázdnil. Zavřel jsem oči. Zlomená klíční kost tlačila na srdce, chvílemi jsem nemohl dýchat.
Pak přijela sanitka – nákladní auto. Přistoupil ke mně sovětský kapitán, z kapsy vytáhl naši lodičku se lvíčkem: „Ty kto?“ otázal se udiveně. „Čechoslovák,“ odpověděl jsme s námahou.
Odvezli mě na nejbližší ošetřovnu. od doktorky jsem dostal pár hltů spiritu (lihu) a to mě trochu probralo k životu. Postupně jsem přecházel do dalších nemocnic – Rybnik, Myslowice a nakonec Krakov. Dva měsíce trvalo mé putování po nemocnicích, do Prahy jsem se akonec dostal na lokomotivě.
Poslední boje na Ostravou
Let, při kterém byl 28. dubna 1945 sestřelen šturmovik Jarolíma Gucmana, byl poslední, který letouny 1. československé smíšené letecké divize nad Ostravou vykonaly. Další dny 29. a 30. dubna nebylo možné vlivem deště a počasí z Poremby startovat, takže dalších bojových akcí se československé letouny zúčastnily až 6. května 1945, kdy za krajně nepříznivého počasí skupina osmi bitevníků zaútočila na nádraží v Těšíně. Dne 10. května se letouny smíšené divize přesunuly z Poremby do Albrechtiček na polní letiště v místě dnešného letiště Mošnov a 14. května se pokračovaly do Kbel a Letňan v Praze. Tam byla 1. československá smíšená letecká divize v srpnu rozpuštěna a přetvořena v leteckou divizi s velitelstvím v Trenčíně.
Jarolím Gucman byl posledním československým letcem, který padl při osvobozovacích bojích nad územím Československa. Na místě, kde jeho letoun havaroval, a kde jsou dodnes pohřbeny Gucmanovy ostatky, byl po válce dlouhá léta dřevěný kříž se jménem, který v 70. letech nahradili kamenným pomníkem. Ten zde, i když s chybnými údaji o jméně i datu úmrtí, stojí dodnes.
Tomáš Majliš
Zdroje:
- Kronika 1. čs. smíšené letecké divize. Zdroj.
- Čs. letci v bojích na Opavsku, Ostravsku a těšínsku. Zdroj.
- K 25. výročí vzniku a bojové činnosti 1. čs. smíšené letecké divize. Zdroj.
- Fajtl, František: Byli jsme v bitvě o Moravskou bránu. Zdroj.
- Dokumenty k dějinám čs. letectva. Zdroj.
- 1. če. smíšená letecká divize v Ostravské operaci. Zdroj.
- Očima zpomienok. Zdroj.
- Balla, Jaromír: Pod křídly je Ostrava. 1985.
- Jiřík, Karel: Osvobození Ostravy ve světle vzpomínek. 1965.