Anna Vycudilíková: ševcová celým životem

Při svých cestách Hrabůvkou často potkávám starší paní, která vždy ráno a večer venčí svého psa. Až nedávno mi to nedalo a oslovil jsem ji. Skutečně – je to ona žena, která před lety provozovala se svým manželem opravnu obuvi na Edisonově ulici. Slovo dalo slovo a parného 31. července 2017 jsem paní Annu Vycudilíkovou navštívil v domě s pečovatelskou službou na Odborářské ulici.

Paní Anno, jste rodilou Ostravankou? Zdá se mi, že ve Vaší mluvě slyším přízvuk typický pro jižní Moravu.

,,Ne, já su z jižní Moravy, mě si sem dovezl manžel kdysi.“ Nevím, jestli to tam znáte, já jsem z Opatova. Je to mezi Třebíčí a Jihlavou. Narodila jsem se v jedenačtyřicátým, za války.

Máte nějaké vzpomínky na válku?

Jo, škaredou. Museli mě v noci – teda maminka, když byly nálety, schovávat do sklepa k dědovi. To bylo hrozné, všechno museli vystěhovat a schovat do sklepa. Taťka byl v rajchu zavřený, protože byl komunista, potom se mu podařilo uprchnout, tak ho děda schovával na zahradě ve sklepě. Vypadalo to jako chatka u baráku, ale vedlo to do skály – tam jsme se schovávali. Taťka tam žil do konce války. Já si to moc dobře pamatuji, jak to bylo. Němky chodily po barácích a kradly, co mohly, před nimi se muselo všechno zavírat. Němci likvidovali kdekoho, to byla pěkná banda. Potom byl nálet Američanů, věděli, že ve vesnici jsou Němci, tak shodili bombu a zahynula tam spousta lidí, hodně rodin bylo postižených.

Vybavujete si nějakou vzpomínku na osvobození vaší obce?

Vzpomínám si, jak táhli Němci pryč a Rusáci vedle nich. Otec se skamarádil s nějakým sovětským důstojníkem a ten mi vysvětloval, že má doma takovou malou holčičku jako jsem já a že už je rád, že je konec války. Těšil se, až uvidí svou dceru a ona ho pozná. Důstojník říkal tátovi, že se má přijet podívat za ním do Ruska. Otec totiž uměl dobře Rusky. Máma byla Němka, ale dalo se to vydržet. Byla trochu protivná. (smích)

A co bylo po válce?

V Opatově jsem chodila do školy, po škole jsem se učila v Borovně vyrábět nové boty.

Co jste se vše učili?

Všechno! Musela jsem si nachystat materiál, nabarvit kůže a začala jsem pracovat na botách. Musela jsem zvládnout vyrobit obuv komplet se vším, i s podrážkami. Ke zkoušce jsem ovládala celý proces výroby obuvi. Ale bavilo mě to.

Co Vás vůbec vedlo k ševcovství?

No tak nic jiného tam u nás nebylo, kdysi jste mohl dělat švadlenu, v JZD, a nebo ty boty v Třebíči, jmenovalo se to Závody Gustava Klimenta. Tam sem pracovala až do doby, než jsem se vdala a odešla do Ostravy s prvním manželem.

Co vás vedlo do Ostravy?

Manžel byl ze stejné vesnice a našel si v Ostravě práci v huti, tak jsme tady odešli. Bohužel, zemřel mi na rakovinu. Tak jsem se vdala podruhé. Ostrava se mi nelíbila, když přijdete z dědiny do průmyslového města… Ani nevím kolik desítek roků už jsem tady. Nelíbilo se mi tady, nebyli tady dobří lidi, u nás byli lidi družní – bylo zvykem, že jsme se sešli, povykládali jsme si. Tady jsou dodnes lidi spíše takoví falešní. Bydleli jsme u Bělského lesa, s druhým manželem ve Výškovicích a nakonec jsme bydleli v Hrabůvce, kde měl manžel podnikový byt. No a mám tři děti své a pak dvě děti druhého manžela.

Pamatuji si, že s druhým manželem jste opravovali boty spolu. Byl ševcem?

Druhý manžel pocházel z jižní Moravy, z Polešovic. Vyučil se ve Zlíně, v obuvnickém městě, ale dělal havíře na dole v Paskově. Když už měl třicet roků odpracovaných na šachtě, tak odešel do důchodu, sice mu chyběly ještě dva roky, ale dali ho o dva roky dříve do penze, protože v Paskově se pomalu likvidovala těžba. Já na sebe vzala opravnu obuvi, kterou jsme provozovali tady v Hrabůvce na Edisonově ulici.

Než se dostaneme k opravně na Edisonově ulici, jaký byl Váš život?

Pracovala jsem v Obnově, to byl podnik, který měl několik poboček v Ostravě a opravoval obuv. U Sýkorova mostu, ve Výškovicích, v Porubě, za Ostravou, všady. Jezdilo se pro boty, svážely se. U Sýkorova mostu se dělaly nejhorší práce – podrážky, podpatky.

Já jsem byla ve Výškovicích, měli jsme pobočku v obchodním středisku Odra, byla tam nová pěkná obuvnická dílna.  Na příjmu jsem měla holky, které vyřizovaly zakázky, já dělala papíry i opravy. Chodily tam ke mně ženy, herečky, zužovat a rozšiřovat kozačky, dělala jsem i vrchní část obuvi. Jednou si hlavní šéf přinesl kozačky na zúžení. Myslel si, že to bude sranda, tak je zúžil. Říkala jsem si, že tu zákaznici vezme infarkt, když uviděla výsledek. Kozačky byly drahé, stály okolo 3000 korun. Já jsem ty kozačky spravila a zachránila ho. Tak mi dal za to finanční odměnu k výplatě. Vůbec jsem se kdysi měla platově dobře, nemohla jsem si stěžovat, zakázek bylo habaděj.

Potom přišla zatracená sametová revoluce  – můžu vám říct, že předtím to bylo lepší – a podnik se zrušil. S manželem jsme uvažovali, co budeme dělat. Já jsem krom obuvi byla vyučena jako švadlena, udělala jsem si během let i účetnictví. Musela jsem umět udělat i sklad – co je třeba objednat, co chybí. To nebylo jen tak, že jsem si opravovala obuv.

Anna Vycudilíková při rozhovoru, červenec 2017. Foto Petr Přendík.

Anna Vycudilíková při rozhovoru, červenec 2017. Foto Petr Přendík.

Jaké boty patřily ke kvalitním v období minulého režimu?

Nejlepší byly staré boty, poctivá práce. Jednou mi donesl mladý kluk staré obšité semišky. Ty vydržely strašně hodně. Získal je od svého dědečka, který je měl na půdě. Dědeček kluka poslal k nám a já mu říkala, že oprava bude drahá, ale on, že to nevadí, že dědeček je ochoten zaplatit. ,,Dědeček mě zná?“ ,,Ano, zná, že jste dělala v Obnově a že to umíte.“ Dědeček mi po opravě přišel osobně poděkovat. Boty od Bati byly taky kvalitní, ale když se začaly po revoluci vyrábět více v zahraničí, tak kvalita prudce poklesla.

Jak se vyrábí třeba pánské polobotky?

Musíte si sehnat materiál, udělat si šablony, vykrojit kůži ručně nebo na stroji, pak se vše nachystá, kůže se nabarví, výrobek se okosí, sešije, zadek obuvi se musí upravit, aby vás to nedřelo do paty, udělá se podšívka, dá se to na kopyto, vše se zacviká, přidá se díl mezi podšívkou a podrážkou, pak se vše slepí… Dělalo se to běžně na páse, každý měl svůj úkol. Ale udělala jsem nespočet bot i na zakázku sama.

,,Každej člověk, který to dělá, musí to dělat s láskou. Jak to nedělá s láskou, tak vám řeknu upřímně, že bych mu řekla, ať toho nechá a jde.“

Jak dlouho trvá výroba jedné boty? 

No, to není sranda, tak celé dopoledne. To není jen tak, když je chcete mít pořádně udělané.

Kdy jste se s manželem rozhodli zřídit si dílnu na Edisonově ulici?

Jak jsem říkala – manžel odešel do důchodu, já neměla po revoluci zaměstnání, a tak jsme se rozhodli pro obuvnickou dílnu. Bydleli jsme v Hrabůvce a na Edisonově ulici byl volný plac. Manžel, že tam zřídíme opravnu obuvi a že tam budu mít i zahradu. No a nějak se to podařilo. Manžel opravoval boty, já přijímala zakázky, dělala účetnictví. My měli roboty, ani se neptejte! A někteří nám ještě záviděli, že si lehce žijeme: ,,No, vy se máte, vy si večer spočítáte tržbu, ráno si jdete nakoupit a je to!“ Jo – je to – a kde je sklad, materiál, elektřina, daně, účetnictví, přijetí a výdej zakázek, samotná oprava? Samo se nic neudělá. ,,My sme byli zavalení prací, ta susedka mi říkala: Já se dycky dívám, jak svítíte do noci a ráno už zas jdete do práce, ale já odpovídala: Nic se nedá dělat, musí to bejt hotový. V noci jsem kolikrát dělala papíry a všecko.“

Co vše se opravovalo? Byl dostatek zakázek?

Všechno. Maminky si vzpomněly, že potřebují uzávěry do batohů dětem, tak jsem do noci všívala uzávěry do batohů. Vzpomněly si, že potřebují podpatky, podrážky, flokovali jsme podrážky – kožená podrážka, se namočí, ošerfuje se zadek, používají se dřevěné floky (hřebíčky bez hlavičky) a pomocí nich se přichycovala podrážka. To zabralo i 3 hodiny, pokud jste to chtěl mít kvalitně udělané. Zužovala a rozšiřovala jsem kozačky, bylo třeba u rozšíření vložit nový díl kůže – ten se musel vhodně nabarvit, připravit. Tašky a bundy jsme opravovali. Zákazníku jsme měli hodně, kolikrát jsme pracovali i v sobotu, neděli do noci.

I doktoři ke mně chodili. Jednou přišel jeden namyšlený zákazník s botami a že je chce nechat opravit. Říkám mu, že bude muset zaplatit předem. On, že s tím nesouhlasí, tak jsem řekla bohužel. Za pár dní přišel znova. říká: ,,Spravíte mi to?“ ,,Spravím. Tak mi řekněte jméno.“ A on začal tituly, že je doktor. A tak mu říkám: ,,Těm botám je to jedno, jestli jste doktor nebo dělník, mě je to taky jedno. Stačí mi říct jenom jméno, jsme přece slušní lidi.“ No a od té doby začal chodit už jen k nám, že jsme mu to pěkně opravili, já jsem ho vycvičila (smích). Opravovala jsem boty všem známým a jejich známým. Jezdili tady manželé až z Rakouska, Německa a Itálie.

Dostala se mi do rukou spousta bot, které byly nekvalitní a já jakožto držitelka patentu jsem mohla sepsat na papír odborný posudek na kvalitu bot. Sepsala jsem v jakém jsou stavu a v prodejnách vždy boty vyměnili. Nikdy nikdo z prodejny nevolal, že by s tím nesouhlasil.

Bouda, v níž byla umístěna opravna obuvi manželů Vycudilíkových, demolice v roce 2006. Foto: Antonín Obůrka.

Bouda, v níž byla umístěna opravna obuvi manželů Vycudilíkových, demolice v roce 2006. Foto: Antonín Obůrka.

Na místě někdejší opravny obuvi je dnes zahrada náležející k novému rodinnému domu, 2017. Foto Petr Přendík.

Na místě někdejší opravny obuvi je dnes zahrada náležející k novému rodinnému domu, 2017. Foto Petr Přendík.

Jaké jste měli vybavení vaší obuvnické dílny?

Měli jsme normální stroj na obuv, potom klasický krejčovský šicí stroj, šicí stroj se zvláštním sloupkem, který je určený přímo na sešívání obuvi, měli jsme i šalovačku, abychom mohli obrousit pozůstatky podrážek a podpatků, stroj na leštění bot… Vše jsme museli nakoupit, nebyla to sranda. Nakoupil jsme stroje  v dražbě, když zanikl podnik Obnova.

Kdy jste skončili s opravnou obuvi?

Manžel zemřel v roce 2004 a já jsem na to sama nemohla stačit. Nechtěla jsem už ani zahradu. Lidi za mnou chodili, že jestli jim opravím to a to, ale já už neměla dost sil – ono je to přeci jen náročné, navíc jsem už nebyla zcela zdravá, chodila jsem už o berlích… Škoda. Manžel říkal: ty, my to budeme dělat až do smrti! Lidí bylo pořád plno a neubývalo jich, právě naopak. No jo, bohužel, manžel odešel. Tak mu chodím za to nadávat na hřbitov. Mohla bych tak dneska všívat uzávěry, občas šiji spolubydlícím, když něco potřebují. Ale sil ubývá, vždyť už mám 76 roků. Co bych ještě chtěla?

Tady v domově na Odborářské žiji už 13. rok, co manžel zemřel. Ale jsem spokojená. Chodím ven se psem Mikim, luštím osmisměrky, pletu – teď jsem pro Ondráška pletla ponožky, oni si to rozprodali, peníze si nechali a ještě jsem jim přidala, ať se mají postižené děti lépe. Člověk musí pomáhat. No a teď mě někdo okradl u doktora o celou kabelku! (smích). Lidi teď hrozně kradou.

Troufla byste si i dnes ušít boty?

A na čem? To musíte mít spoustu vybavení. No, ale kdybych ho měla, tak bych si troufla, to bych určitě dokázala. Práci jsem milovala, vyučila jsem se jí, dělala jsem jí s láskou. Škoda, že manžel odešel, mohli jsme ještě dneska spravovat boty. Dodnes, když mě lidi potkávají, tak na mě volají: ,,Vy nám chybíte!

Petr Přendík

 

 

 

 

 

 

Sdílejte nás naShare on Facebook117Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *