Nepřístupné prostory Ostravy-Jihu

Náš obvod skrývá řadu míst, kam se běžně nedostaneme, případně se tam dostanou jen oprávněné osoby. Co se skrývá pod i nad zemí v objektech, kolem nichž denně chodíme? V článku společně navštívíme podzemí, povrch i nadzemí a snad budete překvapeni, jak vypadají „tajná“ místa v našem obvodu.

V podzemí Jihu

Naše putování začneme na jižním okraji obvodu, na rozhraní Zábřehu a Staré Bělé v Bělském lese. Všichni jistě známe asfaltovou cestu, jež míří od konečné stanice tramvají č. 11 směrem ke Kolibě. Při cestě míjíme dva vodárenské objekty tzv. II. moravskoostravského vodovodu, který byl uveden do provozu v roce 1935. Bohužel, přístup do zařízení není z hygienických důvodů možný, proto uvedu jen obecný popis zařízení, k němuž mi poznatky přispěla mluvčí ostravských vodáren a kanalizací Radka Vanková.

Jímací stanice č. 2, nacházející se u konečné stanice tramvají, se skládá z budovy čerpací stanice, u které se vyjímá původní trafostanice (ta je v současnosti již nahrazena kioskovou trafostanicí, kterou uvidíte za oplocením). V průčelí původní věže trafostanice spatřujeme také městský znak. Další jímací stanice č. 1 se nachází jen o pár desítek metrů po cestě výše a je zajímavá tím, že ke studním, které se táhnou od stanice až za Kolibu, vede podzemní štola vejčitého tvaru. „Tato podzemní chodba byla vybudována pro snadnější údržbu jednotlivých sacích (podtlakových) zařízení umístěných ve studních. U ostatních čerpacích stanic nebyly chodby vybudovány, protože vodonosné štěrky se nalézají v menších hloubkách než u čerpací stanice 1 a nebylo nutno řešit sací poměry na straně navrhované vývěvy,“ doplnila Vanková.

Čerpací stanice č. 3 - interiér. Foto OVaK.
Čerpací stanice č. 3 – interiér. Foto OVaK.
Snímek zachycující stavbu podzemní vodovodní štoly, 30. léta. V současnosti je štola opatřena modrým izolačním nátěrem. Foto OVaK.
Snímek zachycující stavbu podzemní vodovodní štoly, 30. léta. V současnosti je štola opatřena modrým izolačním nátěrem. Foto OVaK.

Možná vás také napadlo, zdali se pod naším obvodem nachází důlní chodby. Bohužel vás zklamu (nebo potěším?). Na rozhraní Nové Vsi a Zábřehu byly sice od roku 1900 podnikány snahy o těžbu černého uhlí, ale již v roce 1902 zde došlo k značným vývěrům plynů a zaplavení jámy vodou a tím k úmrtí několika horníků, čímž byly pokusy o těžbu ukončeny. Dnes důl připomíná jen osada Bedřiška.

V roce 1950 začalo být dolováno uhlí v dole Jeremenko pod Zábřehem-Družstvem. Řada obyvatel lokality těžbu pocítila při důlních poklesech. Soukromé domy sesedávaly, okna a dveře se nedala zavírat, na stěnách se objevovaly stále se rozšiřující pukliny. Obyvatelé postižených domů v oblasti ulic Bastlova, Chalupníkova, Rodinná a Pospolitá se v srpnu 1950 obrátili na úřady se stížnostmi, čímž patrně průzkum skončil. Na konci 50. let oznámil důl Hlubina, že závod Jeremenko začne dobývat sloj č. 48 – Františku mezi VII. a VIII. patrem v jižní části důlního pole, jež bychom mohli vymezit samotným dolem, ulicí Plzeňskou a spojnicí mezi Dakotou a nádražím v Ostravě-Kunčicích. Uhelná sloj zde však měla mocnost jen 50–60 cm a těžba zde proběhla jen v omezeném množství. „Pod starý Zábřeh vedou průzkumné překopy (pozn. podzemní chodby ražené příčně nebo kolmo na směr ložiska či žíly) ze Svinova; pod Hrabůvku okrajově z dolu Jeremenko. Oblast od Zábřehu přes Výškovice a Dubinu směrem na Novou Bělou, je těžbou nedotčená, v Nové Bělé byla pouze výdušná jáma dolu Paskov a soustava patrových překopů na důl Paskov,“ dodává Rostislav Šeruda, znalec důlní historie OKR.

Z dolů se přesuňme za kulturou. Jak vypadají nepřístupné prostory kina Luna? Napadlo vás, co se asi nachází pod sedadly hlediště? S manažerkou kina Janou Dulíkovou procházím biograf. Přicházíme k sálu, ale vydáme se vpravo, Z dolů se přesuňme za kulturou. Jak vypadají veřejnosti nepřístupné prostory největšího ostravského kamenného kina Luna? Napadlo vás, co se asi nachází pod kinosedadly hlediště? S paní Janou Dulíkovou procházím biograf. Přicházíme ke vstupu do kinosálu, ale my se vydáme vpravo, projdeme téměř celý výstupní foyer na jehož konci se zastavíme u nenápadných dveří, které splývají s dřevěným obložením stěn. Vedou k samotnému srdci kina –  promítací kabině. „Kino Luna nemá žádné sklepení a většina prostoru pod hledištěm je vyplněna betonem. Až pod nejvyšší částí hlediště je technický prostor určený pro strojovnu vzduchotechniky, el. rozvodnu a akumulátorovnu.“ dodává Jana Dulíková. Po pravoúhle zalomeném schodišti stoupáme velmi strmě do prvního patra k promítací místnosti. Kdo by zde čekal cívky s navinutým filmovým 35 mm pásem, ten by byl zklamán. Moderní digitální technologie vládne řadu let i v Luně, již od roku 2010.  Ve stěně obrácené do sálu jsou zvukotěsná okénka a přes tkz. planparalelní desky vidím, jak se diváci usazují na svá místa v hledišti kinosálu. Stisknu tlačítko – snad ještě původní – a opona před plátnem se elegantně rozhrne. Světla pohasnou a přítomný promítač Svatopluk Jodlowski už má připraven v počítači sled filmových upoutávek, černých mezer a nakonec hlavní program – film o božském Karlovi. Výkonný digitální projektor je docela hlučný a jeho lampová skříň, osazená xenonovou výbojkou, se musí stále chladit. Je zde poměrně šero, a to z důvodu, aby z okének promítací kabiny nevyzařovalo parazitující světlo do kinosálu. Pouze kolem mě jako světlušky poblikávají různé přístroje, které jsou nezbytnou součástí projekční technologie obrazové i zvukové, zatímco diváci sledují v tichosti film. Dva světy oddělené zvukotěsnou zdí. Odcházím z kina zase o něco poučenější.

Promítací kabina kina Luna, vlevo digitální promítací přístroj.
Promítací kabina kina Luna, vlevo digitální promítací přístroj.
Od promítacího přístroje vidíme skrz zvukotěsné okno do sálu, kde se promítá film.
Od promítacího přístroje vidíme skrz zvukotěsné okno do sálu, kde se promítá film.

Toulky po půdách a střechách

To je ale pěkná půdička, tady by se mi to věšelo,“ říká známá hláška z filmu Kulový blesk. Na území Jihu bychom našli krásných půd mnoho. Mnohé domy Jubilejní kolonie překvapují svým složitým krovem. Nahlédl jsem na společnou půdu průjezdního domu Jubilejní č. o. 49. Nedostaneme se sem schodištěm, ale po železném žebříku. Stoupám po něm a ocitám se v podkroví, které je na výšku dosti vysoké a v podstatě lze říci, že je dvoupatrové. Střešními vikýři nahlížím do Závodní a Jubilejní ulice. Nejsou to nějaké extra výhledy, ale naskýtá se mi nezvyklý pohled na jednu z nejhezčích lokalit našeho města.

Jednou ročně se lidé mohou podívat také na půdu hrabůveckého kostela Panny Marie, Královny posvátného růžence. Krov stavby z roku 1910 zaujme svou moderností. Pan farář Miroslav Straka mne již čeká před kostelem, odemyká zrestaurované dveře a stoupáme po pravotočivém schodišti z umělého kamene do nitra 47 m vysoké věže. Po osmadvaceti schodech míjíme původní vstup na kůr a dostáváme se do prostorné místnosti, z níž se nyní vchází k varhanám a také odsud vede železné schodiště do dalšího patra věže. S panem farářem po něm pokračujeme výše a přicházíme do patra, kde se nachází torzo původního hodinového stroje od Karla Adamce z Čáslavi. Na skříni leží několik ozubených koleček, pod hodinami leží tři kovová závaží. P. Straka mi popisuje původní stroj a připomíná, že dnes se hodiny řídí již pomocí signálu z Frankfurtu. Pokračujeme po dalších schodech do zvonového patra, kde kdysi visely tři zvony. V současnosti je zde zavěšen jen jeden, pocházející z roku 1925, kdy byl vyroben z ocelolitiny pro průmyslovou výstavu ve Vítkovických železárnách. Do věže kostela se dostal v roce 1942. Zkoušíme srdcem poklepat o zvon, věží se rozezní příjemný tón cis, který proniká třemi dřevěnými okenicemi ven. Pan farář si posteskne, že se již zvonem tolik nezvoní, neboť lidé z okolí si na vyzvánění stěžují. Přijde mi to smutné, vždyť zvuk zvonu je tak příjemný. Po několika schůdcích se z prostoru zvonice vchází do podkroví, kterým vede ve středu dřevný „most“, takže je možné podkrovím projít bez obtíží. Fascinuje mne systém krovů, železobetonové klenby pode mnou, pozůstatky hlav zvonů zabavených ve světových válkách. Vzadu, těsně před oltářem, je docela složitá dřevěná konstrukce, nad níž stojí sanktusová věžička s malým zvonkem. Dřevná lávka zde končí a dále se musí po žebříku dolů. Já se však vracím ke zvonu. Pan farář ukazuje dřevěné schody, spíše prudký žebřík, jenž vede do dalšího patra, tentokrát hodinového. Na vlastní zodpovědnost smím stoupat vzhůru. Pevně se držím schodů a pomalu vystupuji do výše asi deseti metrů. Ani mi tolik nevadí všudypřítomný holubí trus, neboť se trochu bojím a jsem rád, že se mohu něčeho přidržovat. Dřevěná konstrukce docela pruží a po výstupu do dalšího patra značně dýchám. Pohledem shůry se mi P. Straka jeví jako malý člověk. Chtěl jsem vylézt přímo k proskleným hodinovým ciferníkům, ale nemám vhodné oblečení, ani obuv, proto vykukuji hlavou jen nad úroveň podlahy, kterou tvoří staré fošny. Nade mnou vidím hodinové ciferníky a transmise pro přenos hodinového chodu. Po pořízení snímků sestupuji opatrně dolů, a když stojím opět u zvonu, nabývám znovu klidu. Až budu mít vhodnější oděv, vrátím se sem a pořídím z věže dva zamýšlené snímky, stejně jak to udělal někdo v roce 1910 – získám tak neuvěřitelné srovnání. Mise v kostele je tímto ukončena.

Ocelolitinový zvon ve věži hrabůveckého kostela.
Ocelolitinový zvon ve věži hrabůveckého kostela.
Pohled do hodinového patra věže kostela v Hrabůvce.
Pohled do hodinového patra věže kostela v Hrabůvce.
Torzo původního hodinového stroje od Karla Adamce z Čáslavi.
Torzo původního hodinového stroje od Karla Adamce z Čáslavi.

V kostelním prostředí ale ještě zůstaneme. Jednu z nejstarších půd na Jihu nalezneme nad hlavní lodí kostela Navštívení Panny Marie v Ostravě-Zábřehu, který v říjnu oslavil 210 let od své dostavby. Před kostelem mne již čeká kostelník Petr Fojtík. Odemyká boční dveře do kostelní věže a stoupáme po pravotočivém betonovém schodišti až do podkroví. Zde se otevírá pohled na poměrně složitý dřevěný krov. Některé části jsou původní, jiné – například konstrukce sanktusníku – zcela nové. Podlaha zde není rovná, ale zvedá se tak, jako se pod námi klenou cihlové klenby. Přemýšlím, jak asi v roce 1811 naši předkové tyto klenby budovali? Patrně pomocí dřevěné konstrukce, která byla po spojení všech stran zdiva odstraněna. Unese mne tento cihlový strop? Jeho hmotnost bude tak velká, že mých osmdesát kilogramů je asi zanedbatelných. Doputuji přes klenby zpátky ke zdivu průčelní věže. Boční zdi věže jsou zde prolomeny na každé straně cihlovým klenutým otvorem, který vypadá téměř goticky. Uprostřed stojí hodinový stroj vyrobený ve Vyškově roku 1932, dnes již nefunkční. Vpravo od hodin vede žebřík do zvonového patra. Prostor je zde docela stísněný, na kovové stolici jsou zavěšeny dva menší zvony a dva male zvonky připomínající tvar čepičky žaludu. Do jednoho zvonku odbila právě čtvrt a já se lekl intenzivního zvuku. Nad zvony se nachází již jen loni zrekonstruovaný krov. Tímto postřehem prohlídka končí, výše se již nedá dostat. „A má zábřežský kostel také nějaké sklepení?“ ptám se pana Fojtíka. Ale kostelník kýve hlavou ze strany na stranu.

Zdivo věže kostela v Zábřehu.
Zdivo věže kostela v Zábřehu.
Pohled na podkroví kostela v Zábřehu.
Pohled na podkroví kostela v Zábřehu.

Nejvyšší bod

Ostrava-Jih nabízí úchvatné výhledy do celého kraje. Pokud bychom chtěli vidět nejhezčí výhledy, museli bychom zavítat do sídliště Nové Výškovice a vydat se zde na nejvýše položené mnohapatrové věžáky, z jejichž střech vidíte Ostravu jako na dlani. Škoda, že na kopci Majerovec nestojí rozhledna, vždyť stojíme na jednom z vrcholů města. Mimochodem, nejvyšší bod Ostravy se nachází u Vodárenské ulice v Krásném poli (336 m. n. m.), nejvyšší bod našeho obvodu je pak pod vrcholem kopce Majerovec právě v Nových Výškovicích (271 m. n.). Vrchol Majerovce, náležejícího k severnímu okraji Moravské brány, leží ale již na katastru Staré Bělé, a tak nejvyšším bodem Jihem je paradoxně tramvajová smyčka Výškovice, která leží jen o metr níže.

Z Majerovce vidíte do širého kraje, zde pohled směrem k ulici 29. dubna.
Z Majerovce vidíte do širého kraje, zde pohled směrem k ulici 29. dubna.

Podařilo se mi zařídit vstup na střechu jednoho z věžáků u bývalého obchodního střediska Odra. Vidím kopce Nízkého Jeseníku, Oderské vrchy i Beskydy. Na střeše je klid, ruch města zde doléhá jen málo a já se kochám romantickými výhledy. Vidím siluetu kostela v Zábřehu, v Polance nad Odrou i Klimkovicích. Vidím Ostravu-Jih i celé město jako na dlani. Výše ani dál už nemohu.

Petr Lexa Přendík

                                                                                                                      

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.