V roce 1924 byla Hrabůvka přičleněna k nově utvořenému velkoměstu Moravská Ostrava, čímž skončila samostatnost obce, která se stále vyznačovala agrárním charakterem a skromnou dělnickou zástavbou maximálně jednopatrových domů. Po roce 1924 se však začala Hrabůvka rozvíjet ryze městským způsobem.

Stavební vývoj nově městské čtvrti Hrabůvka vykazoval až do závěru 80. let minulého století nebývalé tempo. Nejprve zde vznikla dělnická Jubilejní kolonie, poté byty pro dělníky v moderních domech a nakonec bylo v Hrabůvce postaveno jedno z největších socialistických sídlišť.

Stavba Jubilejní kolonie

Na počátku 20. let 20. století začaly Vítkovické železárny na katastru Hrabůvky, stranou průmyslového znečištění, stavět obytnou kolonii pro své dělníky. V roce 1921 bylo podle návrhu Friedricha Kobera postaveno v první stavební etapě devět samostatně stojících omítnutých domů v blízkosti dnešní Závodní ulice. První rodiny se nastěhovaly do nových domů v září 1921. Od roku 1924 náležel ke každému domu čtyřdílný dvoupatrový chlívek a také skromná zahrada. Hospodářská krize let 1921–1922 přerušila výstavbu tehdy ještě nepojmenované kolonie. K jejímu rozšíření přistoupily železárny ve druhé polovině 20. let podle návrhu Arnošta Kornera. Druhá stavební etapa započala stavbou osmnácti domů s 91 byty. Ty byly předány do užívání dělníkům roku 1926. O rok později přibylo do zástavby čtrnáct domů, mimo jiné i objekt dnešního Komorního klubu, který sloužil od prosince 1928 pro potřeby knihovny s čítárnou; v přízemí byla umístěna mlékárna, obchod, trafika a holičství. Roku 1927 byly vystavěny domy, jež vytvořily pomyslné náměstí. Tomu dominuje blok domů sestavený do tvaru půlkruhu. V roce 1928 bylo vybudováno dalších devět objektů. Novostavby byly včleněny v blízkosti Závodní ulice mezi domy kolaudované již na počátku 20. let. Vyplněním mezerních prostorů vznikly dvě řady domů, připomínající z ptačího pohledu domovní blok ve tvaru písmene D.

Roku 1928 získala kolonie přívlastek Jubilejní podle 100. výročí založení Vítkovických železáren (dále jen VŽ), respektive Rudolfovy hutě. Při této příležitosti byla 5. prosince 1928 kolonie slavnostně předána dělníkům VŽ. Při události nechyběly osobnosti jako např. generální ředitel VŽ Adolf Sonnenschein, starosta Moravské Ostravy Jan Prokeš, spolumajitel Vítkovického horního a hutního těžířstva Louis Rothschild či český průmyslník a vynálezce František Křižík.

V roce 1929 byly vystavěny domy na Letecké ulici. Druhá etapa výstavby Jubilejní kolonie skončila rokem 1932. Do té doby se kolonie rozšířila o desítky dalších domů (např. objekty kolem Edisonovy ulice, včetně tzv. harmoniky). Celkem bylo ve druhé stavební etapě od roku 1926 postaveno 89 domů s 585 byty. Okupační správa VŽ začala na konci roku 1939 plánovat rozšíření kolonie. Nové domy byly postaveny již ve třetí stavební etapě podle projektu Aloise Pixe ze Zábřehu nad Odrou. Dvoupatrové domy stojící u křižovatky ulic Jubilejní a Mládeže byly kolaudovány roku 1940. V kolonii tak přibylo 42 bytů. Čtvrtá etapa výstavby Jubilejní kolonie přišla ve válečných letech 1941–1942, kdy bylo vystavěno dvanáct obytných jednopatrových domů na Jubilejní ulici (mezi ulicemi Mládeže a Dvouletky).

Poslední, tedy pátá etapa rozšíření kolonie, začala po 2. světové válce v rámci dvouletého hospodářského plánu. Válkou poškozený bytový fond bylo třeba rozšířit. Dne 28. července 1946 proběhl slavnostní výkop pro osmnáct nových domů, tzv. dvouletek. Nově vystavěné domy, zkolaudované roku 1947, byly uspořádány po třech do šesti bloků kolmo k dnešní ulici Dvouletky. Poskytly obydlí pro 72 rodin zaměstnanců VŽ. Definitivní podobu získala kolonie v letech 1947–1950, kdy bylo postaveno posledních devět domů řady I, II a III. Dva jednopatrové a tři dvoupatrové domy byly vystavěny na ulici Mládeže, čtyři dvoupatrové podél ulice Edisonovy. Během poslední stavební fáze bylo do užívání předáno 50 bytů. Celkově bylo v období let 1921–1950 vybudováno v Jubilejní kolonii 142 domů s 830 byty. Areál kolonie se stal již v 30. letech významným příkladem sociálního programu Vítkovického horního a hutního těžířstva a původně periferní obec Hrabůvka se díky Jubilejní kolonii proměnila v moderní dělnické sídliště. V letech 2001–2022 probíhala rekonstrukce domů, která většině objektů navrátila jejich původní vzhled. V roce 2002 bylo navíc třiadvacet nejzachovalejších objektů zapsáno na Ústřední seznam kulturních památek ČR.

Tramvajová doprava

V roce 1930 byla zprovozněna tramvajová linka spojující Hrabůvku s Vítkovicemi, která měla zajistit dopravu dělníků Vítkovických železáren z Hrabůvky a především z nově budované Jubilejní kolonie. Trať končila původně na hranici katastru Hrabůvky, až v roce 1948 byl zprovozněn úsek do Hrabové -Ščučí. Západní část Hrabůvky začaly tramvaje obsluhovat až v roce 1941, kdy byla tramvajová trať z Vítkovic po Zengrově ulici do Zábřehu-Družstva prodloužena až k nově vybudovaným kasárnám na okraji Bělského lesa. V roce 1947 byla tato trať dále prodloužena až k Šikutově cukrárně (na ulici Startovní). Roku 1969 byl úsek tramvajové dráhy od křižovatky ulic Plzeňské a Horní k lesu zrušen a v tomtéž roce byl zahájen provoz po dnešních ulicích Horní a Dr. Martínka na prozatímní točnu u kostela. V roce 1975 byla v souvislosti s výstavbou nové Místecké ulice zrušena trať mezi kinem Edison a Hrabovou-Ščučí a v roce 1978 bylo zprovozněno nové propojení Závodní ulice s ulicí Dr. Martínka tramvajovým podjezdem v blízkosti kostela. Autobusové linky městské hromadné dopravy byly v Hrabůvce zavedeny od roku 1955 v souvislosti s rostoucí bytovou výstavbou.

Víte o letišti?

Zřejmě již dosti zapomenutou kapitolu historie Hrabůvky představuje zdejší letiště, které se nacházelo jižně od dnešní Klegovy ulice. Provoz na novém letišti v Hrabůvce byl zahájen v roce 1936 s cílem zajistit dobrou dopravní dostupnost ostravské průmyslové aglomerace. Významným uživatelem letiště byly od počátku Vítkovické železárny. Za 2. světové války zde působila nacistická letecká škola, dokonce zde byl vybudován barák pro ubytování jejích žáků. Počátkem roku 1945 byla na letiště v Hrabůvce a nedalekém Dolním Benešově převelena stíhací eskadra JG77 „Herz As“, aby posílila obranu proti sovětským letcům. Po válce bylo letiště v Hrabůvce prohlášeno za státní a začleněno do vnitrostátní sítě leteckých linek. Pro účely odbavování cestujících byl upraven bývalý hostinec Waldquelle (dnes restaurace Dakota), kde byla zřízena ubytovna pro letištní personál, kanceláře, bufet a čekárna pro cestující. Zároveň však již bylo jasné, že letiště nevyhovuje provozu moderních letadel. V srpnu 1957 zde ještě stihl při své návštěvě Ostravy přistát Nikita Sergejevič Chruščov, ale již v roce 1959 bylo hrabůvecké letiště v souvislosti s vybudováním moderního letiště v Mošnově pro linkovou dopravu uzavřeno. Letiště pak ještě asi dva roky užíval aeroklub Svazarmu, ale pak se musel vystěhovat i on. V následujících letech byl prostor bývalého hrabůveckého letiště zastavěn sídlištěm.

Zašlá sláva kin

Poblíž křižovatky dnešních ulic U Haldy a Závodní bylo v roce 1929 postaveno kino Edison – první kino v Hrabůvce. Do té doby se nejbližší kina nacházela v Zábřehu a ve Vítkovicích. Ve 30. a 40. letech bylo kino Edison oblíbeným kulturním střediskem občanů Hrabůvky, v 50. letech však jeho popularita začala upadat, v souvislosti se zřízením kina Jiskra v nově vybudovaných svobodárnách na Odborářské ulici. Konečnou ránu Edisonu zasadilo otevření moderního kina Vítek v roce 1969 a také stále snadnější přístup k televiznímu vysílání. Provoz kina Edison byl ukončen v roce 1975. Budova pak ještě sloužila Krátkému filmu. Objekt dále chátral a v roce 1986 byl demolován.

Budovatelské období

Po skončení 2. světové války se na Ostravsku projevil nedostatek pracovních sil. Získat nové pracovníky však vyžadovalo také nabídnout jim ubytování. Situace v Hrabůvce byla přitom specifická tím, že zde největším stavebníkem zpočátku nebyl stát ani město, ale Vítkovické železárny. Zástavba budovaná v 50. letech se soustředila především do prostoru mezi dnešními ulicemi Edisonova, Horní, Provaznická a Závodní. Na přelomu 40. a 50. let bylo vystavěno 5 bloků učňovských domovů Vítkovických železáren Klementa Gottwalda na ulici Hasičské. Dále byl v tomto prostoru hromadně budován nový typ bytových domů, tzv. proudovky, které získaly své pojmenování podle tehdy propagované „proudové metody výstavby“, při níž měli řemeslníci po dokončení domovního bloku ihned přejít k výstavbě bloku dalšího. Nejmasovější výstavba proudovek se odehrála v roce 1951, kdy bylo postaveno 118 těchto domů seskupených do 31 bloků. K budovatelské atmosféře počátku 50. let patřila i výstavba dělnických ubytoven na ulici Edisonově (dnes v prvních dvou z šesti bloků a v části třetího sídlí radnice obvodu Ostrava -Jih a v posledním ZUŠ Viléma Petrželky) či svobodáren na ulici Odborářské (dnes dům s pečovatelskou službou).

Éra panelových domů

V letech 1960–1963 byl vybudován rozsáhlý moderní komplex vítkovické učňovské školy, v následujících letech se učiliště rozšířilo o tělocvičny, bazén a moderní kino Vítek. Bylo to předvoj nové éry výstavby sídliště.

Hrabůvka se zcela změnila v průběhu 60. a 70. let, kdy v ní probíhala masivní panelová výstavba a vznikla většina jejího současného bytového fondu. Nejstarší panelové domy Hrabůvky najdeme v její severozápadní části, kde od začátku 60. let probíhala stavba domů typu G 57. Výstavba navázala na dříve vybudovanou Jubilejní kolonii a typizované cihlové domy řady T 12 z 50. let 20. století. Největší koncentrace panelových domů G 57 je v okolí Závodní ulice. Domy dosahují čtyř nebo pěti nadzemních podlaží a mají ploché střechy. Z architektonického hlediska poutá pozornost profilovaná atika s náznakem korunní římsy a lizény v okolí lodžií. Ty zaujmou svým betonovým zábradlím, které je velmi nízké, a lodžie jsou tak opravdu vzdušné. Jednalo se o první celostátně uplatněný typ a domy stejného vzhledu i dispozic najdeme po celém tehdejším Československu. Zato další hojně zastoupený typ panelového domu Hrabůvky je už ryze ostravskou specialitou. Panelový dům G -OS vznikl modifikací původního G 57, a jednalo se tak o oblastní variantu, která se stavěla pouze v Ostravě a okolí. Úprava spočívala v možnosti stavět až do výšky dvanácti nadzemních podlaží, čehož využily především typické „hokejky“ v Hrabůvce, které jsou ukázkovými příklady této varianty.

Hlavní odlišností byla upravená konstrukce – domy byly určeny přímo pro výstavbu na poddolovaném území a měly odolat působení důlních vlivů. Posledním rozdílem bylo pásové uspořádání fasády, kdy se nad sebou střídaly pásy tvořené okny a skleněnými výplněmi a pásy panelů pokrytými břízolitem. Panelové domy G-OS se vyskytují po celé Hrabůvce, zejména podél ulic Dr. Martínka, Mjr. Nováka a Františka Hajdy.

Výškovou dominantou Hrabůvky se staly věžové domy VM-OS v okolí polikliniky, které se se svými sedmnácti nadzemními podlažími tyčí nad okolní zástavbou. Tradiční hranolovitý vzhled výškových objektů je ozvláštněn pestrou skladbou oken, kdy je v jednotlivých sloupcích užito různě vysokých a širokých oken. Fasádu dále člení množství malých balkónů v pravidelných sloupcích a zejména mohutná atika kryjící střešní terasu. Každý z těchto věžových domů má rovnou stovku bytů. Současně s panelovými domy vznikala také zařízení občanské vybavenosti jako poliklinika či obchodní střediska Venuše, Hlubina nebo Savarin.

Když mizel starý svět

Mimo zastavování dosud volných ploch bylo v této době v Hrabůvce přistoupeno i k rozsáhlým demolicím. Ty probíhaly průběžně, nejrozsáhlejší bourání bylo spojeno s rozhodnutím o rozšíření haldy a s výstavbou nové Místecké ulice. Kvůli neustálému nárůstu objemu dopravy bylo počátkem 60. let rozhodnuto, že silnice spojující Ostravu s Místkem bude nově vedena v trase, kterou známe dnes. Úsek dnešní Místecké ulice procházející Hrabůvkou byl vystavěn mezi lety 1974–1977. V souvislosti se stavbou komunikace byla zrušena tramvajová doprava do Hrabové. Sedmdesátá a osmdesátá léta dala Hrabůvce konečnou podobu. Postaveny byly poslední panelové domy a od těch časů se stavební půdorys katastru výrazně nezměnil.

Petr Lexa Přendík