Osvobození Zábřehu nad Odrou

14. březnem 1939 začala mezi 17. a 18. hodinou okupace ostravských městských částí. Ve 20 hodin již bylo město zaplaveno okupanty. Ne jinak tomu bylo i v Zábřehu nad Odrou. Občané naštěstí neměli tolik fantazie, aby si mohli představit, co všechno se ještě může stát. Začal se zavádět německý ,,pořádek“. Například již 15. března ve 4 hodiny ráno vyjela první ostravská tramvaj po pravé koleji a po přestavených výhybkách. Ostravští Němci jásali. Stejného dne pokračovalo obsazování posledních ostravských obcí. Přišla dlouhá válečná léta. V tomto článku se však zaměříme na konec války, povíme si o událostech od počátku roku 1945.

Počátek roku 1945

Po průlomu fronty na Visle v půli ledna 1945 se posunula fronta rychle do Horního Slezska. Osvobození se pomalu přibližovalo k Ostravě. V dáli bylo slyšet dunění děl. Sovětská letadla přelétávala nad ostravskými průmyslovými závody a narušovala tak jejich pravidelný chod. Nálety byly lehčího rázu oproti americkému bombardování ze srpna 1944. Německá armáda postupně ustupovala na západ. I tak muselo ostravské obyvatelstvo kopat na příkaz Němců v několika sledech zákopy. S výkopy se začalo za třeskutého mrazu po Novém roce 1945.

10. března 1945 byla zahájena Ostravská operace. Jedním z cílů bylo osvobození ostravské aglomerace. Velitelem operace byl A. I. Jeremenko. Osvobození Ostravy bylo svěřeno 38. armádě v čele s generálplukovníkem K. S. Moskalenkem a 1. gardové armádě pod velením generálplukovníka A. A. Grečka.

10. března 1945 zažila Ostrava těžký nálet sovětských bombardovacích letounů, které zaútočily v několika vlnách na tři protiletecké baterie v osadě Bedřiška v Zábřehu. Zasaženy byly i další cíle v Moravské a Slezské Ostravě. Od 19. března 1945 byla Ostrava bombardována takřka denně. Nálety zpravidla začínaly kolem sedmé hodiny. 22. března 1945 byl bombardován vzdušnými pumami Zábřeh a jeho místní část Družstvo. Nejvíce byla zpustošena náletem Družstevní restaurace na České ulici (dnes Eliáš) a několik domů v jejím okolí, jež se staly dočasně neobyvatelnými. V okruhu několika set metrů byly poškozeny střechy domů, skleněné výplně oken, okenní rámy a zahrady. Při těžkém náletu večer 23. března 1945 spadly pumy na Mariánské Hory a centrum Ostravy. V Zábřehu duněly ozvěny bomb.

Sovětská armáda vydala rozkaz, v němž bylo rozhodnuto, že Ostrava nebude dobyta frontálním útokem, nýbrž obchvatem, aby byl ušetřen zdejší průmysl pro další mírové budování. Fronta postupovala Slezskem, těžce zasaženo bylo Hlučínsko. Z Ostravy bylo vidět stoupající dým a plameny nad slezskými obcemi. Nad Ostravou se proháněly letouny obou válečných stran, okna příbytků se chvěla vlivem tlakových vln. 1. dubna 1945 bylo povinně evakuováno německé obyvatelstvo Moravské Ostravy.

15. dubna 1945 spadly na území dnešního Starého Zábřehu a Družstva další bomby. Na krátký úsek bývalé Horní ulice v Zábřehu (dnes přibližně části ulic Plzeňská/Starobělská/Horní) dopadlo více než 40 bomb, jež již potřetí zpustošily okolí. Dopadly většinou do zahrad, ale i přímé zásahy domů nebyly výjimkou – mnohé rodiny přišly o všechno. Jako zázrakem nikdo při náletu nezemřel. Zasažen byl i zábřežský hřbitov. Silou výbuchu se otevřely některé hroby s mrtvolami. Nejhorší boje však na sebe stále dávaly čekat.

Pohled směrem k dnešní ulici U Hrůbků, na snímku zachycena válečná destrukce domů. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.

Pohled směrem k dnešní ulici U Hrůbků, na snímku zachycena válečná destrukce domů. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.

15. dubna 1945 byla zahájena poslední etapa bojů o přístup k Ostravě. O den později bylo obyvatelstvo západních čtvrtí Ostravy probuzeno dělostřelbou. Granáty doslova pršely a hvízdaly vzduchem. 28. dubna byla dobyta Poruba a bombardován byl Svinov spolu s Novou Vsí. 29. dubna bylo dobyto nádraží ve Svinově. Zábřežští občané pozorovali bitvy na návrších za Svinovem, jasně viděli hořící tanky, tankové vozy s benzínovými nádržemi a prchající německé vojsko. Tu a tam dopadla dělová střela do okolí Horymírovy ulice a vytvořila kráter. Německé nálety ustaly, sirény nevarovaly před náletem letounů nepřátel.

V sobotu 28. dubna se v zábřežských průmyslových závodech pracovalo naposled. V Rütgersových závodech (později Urxovy závody), pálili němečtí úředníci spisový materiál a balili svá soukromá zavazadla. O den později němečtí představitelé podniku závody předali českým inženýrům a zmizeli neznámo kam. Němečtí vojáci se ubytovávali v Zábřehu v soukromých domech i zemědělských usedlostech, kde skrývali auta, koně s povozy, děla i válečný materiál. Civilní obyvatelstvo se připravovalo na úkryt ve sklepeních, kam odnášelo nejnutnější zásoby a cennější věci.

V noci z 28. na 29. dubna československé jednotky postoupily k Zábřehu. Zde je na místě připomenout vzpomínky Rudolfa Pešky, tehdejšího náčelníka průzkumu 1. československé samostatné tankové brigády v SSSR:

,,Československé jednotky postupovaly v prostoru Klimkovic, Vřesiny, dále po okraji Pustkovce a Třebovic na Zábřeh a Vítkovice. Už z pozorovatelen na Hlučínsku bylo vidět nad obzorem stoupat kouř z ostravských komínů – pozdrav a zároveň pobídka pro všechny bojující Čechoslováky, nejen pro Ostravany. Na přístupových cestách volaly nápisy: „Dajoš Moravskuju Ostravu!“ Vedle jiných bojových hesel, výzev a orientačních značek psal se na domy před Ostravou i tento závazek: „Podarok k 1. maju – Moravskaja Ostrava!“

Bylo však zapotřebí vyhledat místo nejmenšího odporu, pokud možno opevněné, kde nepřítel spoléhá, že je proti tankovému přepadu chráněn řekou a jeími strmými břehy – tam je nutno přebrodit Odru! Úkol smělý a těžký; uvažoval jsem o něm. Jako náčelníka průzkumu 1. čs. tankové brigády zavolali mě do sovětského štábu. Zde se diskutovalo o podmínkách boje ve velkém městě. Zejména posloužily informace mladšího Gramiše, který bydlel na okraji Zábřehu a Vítkovic nedaleko stadiónu Vítkovických železáren a dobře znal místa, kudy by bylo možno Odru nejvýhodněji přebrodit. S ním jsem se potom vydal na průzkum. Překročili jsme řeku – bylo to v noci ze soboty na neděli, z 28. na 29. dubna 1945.

Na tuto noc nikdy nezapomenu. Eman v blízkosti domova byl nervózní, známa místa ho vzrušovala. Tma nám pomáhala, přebrodili jsme Odru v místech, kde voda nedosahovala výše než po pás. Na druhém břehu se zatím nepřítel neukázal. A tu Emana Gramiše popadla touha podívat se na maminku, že už to není daleko – nevěděl, že matka zahynula v koncentračním táboře, i když to tušil.

Nejdříve musíme dokončit průzkum, potom se podíváme k vám domů – utěšoval jsem Emana. Věděl jsem, že to nebude tak jednoduché. Opravdu – při dalším postupu jsme narazili na fašistickou obranu – zahájila palbu – bylo to v prostoru zábřežských pískových dolů. K Emanovu domku jsme se tedy neprobili a dobře se stalo, neboť už před útokem by se byl mladý Gramiš dověděl trpkou pravdu. A kdo ví, jestli by se byl tehdy vrátil zpět se zdravou kůží…

Výsledky průzkumu jsem ohlásil veliteli čs. tankové brigády a veliteli sovětské divize. Palbou nám nepřítel prozradil svá ohniska odporu. Zjistily se slabosti fašistické obrany, nedostatek protitankových zbraní. Výhodně terénní podmínky podpořily nakonec rozhodnutí přebrodit Odru v místech, kde se říkalo „U Korýtka“. Tam stal kdysi železný most, který měl sloužit vítkovické závodní dráze – v době první světové války jí stavěli vyhladovělí italští a ruští zajatci. Tato dráha běžela násypy a zářezy přes nynější osadu Družstvo pod svahem okolo dělnických výletních míst „U Lazara“ a „U Korýtka“ přímo na most. Koncem druhé světové války jej nacisté rozmontovali a odvezli do „říše“ – nevěděli, komu připravují cestu.

V noci z neděle na pondělí (z 29. na 30. dubna 1945) sovětští ženisté upravili brod, zešikmili břehy a zpevnili dno řeky Odry tak, aby ráno všechno posloužilo důležitému úkolu. Svršek nedokončené železnice vzal dávno za své – z řeky jen tu a tam trčely ohnilé kůly, žádná konstrukce, na níž by mohl později ženisté zbudovat most. Z vojenského hlediska vyhlédnutý terén nebyl zrovna vhodný, zářezy a úžlabiny okolo staré trati při průjezdu tanků mohly skrývat nebezpečí, v případě protiútoku pád prvních tanků mohl zatarasit cestu. Podplukovník Janko byl odvážný velitel. Palba dělostřelectva a pěchoty by byla zasáhla. Z té strany Zábřehu fašisté rozhodně nečekali útok, proto za řekou „U Korýtka“ nevybudovali protitankovou obranu. ‚

První úder provedlo sedm tanků 1. čs. samostatné tankové brigády. Jako obvykle bylo i nyní moje místo na korbě prvních tanků. Od Odry zářezy a náspy staré trati vedla operační trasa k Horní ulici – drobná hnízda odporu byla zlikvidována takřka za jízdy – u Havránkova hostince, u školy na křižovatce Horní a nynější Ruské ulice. Část čs. tanků vtrhla do Zengrovy ulice, část do Ruské. Tanky z Místecké a Ruské se spojily v jeden proud u vysokých pecí a rachotily Vítkovickou ulicí k Ostravě, na Slezskou přes Ostravici. Závazek byl tedy splněn: Podarok k 1. Maja – osvobozená Ostrava.“

29. dubna 1945 v 12:10 překročila 140. střelecká divize 101. střeleckého sboru Moskalenkovy 38. armády řeku Odru v Zábřehu, v místě zvaném Korýtko.

Do večera sovětské jednotky v místě vybudovaly přechodový most, či spíše brod, zešikmily břehy pro hladký průjezd tanků. Obyvatelé blízké restaurace (pravděpodobně Korýtko či U Lazarů) a velínu, ukrytí v odpadovém kanále blízko Odry, byli vyzváni, aby pomáhali při stavbě mostu. Nájemce výletní restaurace Löfler byl při stavbě poraněn střepinou z granátu. Němci neustále útočili.

Němci při osvobozovacích bojích podminovali také starý most nad polaneckou dráhou (dodnes se nachází vedle nového mostu na Výškovické ulici u bývalé vodárny). Pod mostem vedlo vodovodní potrubí o světlosti 500 mm do novoveské vodárny.  Němci na most umístili nálož, jež byla kabelem spojena s vojenským barákem. Jeden ze sovětských vojáků kabel přestřihnul a vodárenské zdroje dodávaly vodu bez potíží i nadále.

Osvobození Zábřehu

V noci z 29. na 30. dubna 1945 začalo peklo. Při úsvitě započala prudká sovětská dělostřelba, která se v ranních hodinách stupňovala. Na tuto chvíli vzpomínal A. Hroch, řidič tanku, který osvobozoval Ostravu následovně:

,,Na tento den – pondělí 30. dubna 1945 –  budu vzpomínat až do své smrti. A přece teď, ráno kolem 6. hodiny nemohu tušit jeho významnost. Je mlha, čekáme na rozkaz k útoku. Ivasjuk ještě jednou připomíná trasu. Pojedeme do Ostravy nějakým železničním úvozem. Ve vzduchu zase hučí stíhačky,  lehké bombardovací letouny. Posílají je na ničení nepřátelských odporů. V tuto chvíli se zdá, že jich nemůže být mnoho. je poměrně klid. V 10.40 hodin bylo dosaženo dotyku s předměstím Ostravy. Železničním úvozem jsme se společně s dalšími třemi tanky probili k prvním chalupám Zábřehu. Kanón, který se nám postavil do cesty, je za námi: je to hromada trosek. Vaněk střílel naprosto přesně. Také druhý silnější odpor pancéřů jsme překonali. Cesta je uvolněna. Musíme jenom čekat na sousedy.“

Na Horymírově a Dolní ulici (dnes Dolní a U Hrůbků) byly postupně do povětří vyhozeny domy občanů Zezulky a Sýkory. V troskách Sýkorova domu pochovala exploze zábřežské občany i německé vojáky. Hořely domy či stodoly sedláků Drasticha, Neničky, Rašky, domy občanů Ondruše, Martínka a celý blok obecních domů včetně sálu Havránkova hostince. Němci stříleli do prostoru kolem řeky Odry, kde se shromažďovaly sovětské posily. Rütgersova továrna byla zahalena v dýmu, oddělení na výrobu střešní lepenky a izolačních hmot bylo v plamenech. Lepenkárna shořela úplně. V ovzduší se šířil štiplavý zápach, jenž drásal plíce. Nutno podotknout, že Rütgersova továrna byla podminována, ale díky českým dělníkům byly nálože odstraněny. Před polednem začali němečtí vojáci hloubit druhou řadu zákopů mezi Vysokými břehy (prudké svahy pod dnešním Shopping parkem) a zábřežskou cihelnou, neboť první řada zákopů byla již v rukou Rudé armády. Vše marné – Němci se museli dát na útěk Horymírovou ulicí; spěchali natolik, že nezbývalo času na kladení min. Vojáci utekli až k osadě Bedřiška. Pole v Zábřehu byla poseta mrtvolami německých vojáků.

Válečná destrukce domu č. 44 na Kořenského ulici, objekt zasažen bombou 28. srpna 1944 . Nedaleko domu stála chemická továrna J. Rütgerse. Foto: soukromý archiv Pavly Dlouhé.

Válečná destrukce domu č. 44 na Kořenského ulici, objekt zasažen bombou 28. srpna 1944 . Nedaleko domu stála chemická továrna J. Rütgerse. Foto: soukromý archiv Pavly Dlouhé.

Úsek Markovy, Horymírovy a Dolní ulice se ocitl v zemi nikoho – dělil nastupující Rudou armádu a prchající nacistické vojsko. V poledne se po centru Zábřehu plížili sovětští vojáci. Nepostupovali pro nebezpečí výbuchu min ulicemi, ale zahradami. Na Dolní ulici prostor mezi vojáky obou nepřátelských armád činil jen několik desítek kroků. Sověti postupovali přes Závodní a Hulváckou ulici podél plotu nemocnice, pronásledovali prchající Němce, kteří si zřídili opěrný bod u hlavního vchodu do zábřežské nemocnice.

Podívejme se na chvíli do tzv. Družstva. Zde nekladli Němci výraznějšího odporu, takže vilová čtvrt nebyly tolik postižena boji. Po osvobození se zdejší občané shromáždili na křižovatce ulic Pospolité a Březinově, když tu najednou začaly odněkud dopadat miny. Nastal zmatek, vojáci zalehli, připravili zbraně ke střelbě a civilní obyvatelstvo utíkalo zpátky do krytů. Několik občanů z Pospolité ulice bylo raněno. Dva občané a tři sovětští vojáci zemřeli.

A zase zpět k Starému Zábřehu. Osada Bedřiška se stala při osvobození jedním z těžkých cílů Rudé armády. Němci zde roku 1941 umístili tři baterie protileteckých děl, osmnáct děl; postavili zde asi dvacet vojenských baráků a již roku 1939 také vojenskou střelnici. Několik dní před osvobozením byla část děl z Bedřišky odvezena na frontu směrem k Velké Polomi. Předposlední den před osvobozením děla umlkla zcela. Obsluha děl si na Bedřišce vyhloubila zákopy a kryty. Obyvatelé zdejší kolonie si ve zříceninách strojovny bývalého dolu Bedřich zřídili protiletecký kryt. 30. dubna v osadě bylo stále několik německých vojáků, stahovala se sem také četa SS-manů od Svinova. Usídlili se za mostem železničního viaduktu, kdy si složili vysílačku a poslouchali zprávy. Zachytili depeší, jež jim říkala, aby se probojovali směrem na Zábřeh, neboť je to jediná ústupová cesta z obklíčení, do něhož se dostali. Sovětská armáda nemohla stále do bedřišské osady proniknout, proto byla kolonie ostřelována dělem. Jedna ze skupin Rudé armády pronikla od Pískových dolů, přes novoveský dvůr (dnes školní statek) do Bedřišky. Nastaly boje na život a na smrt. Ještě 1. května střílel z kulometu v sutinách baráku u Hůrky německý obránce. Na střelnici se za dráty drželi dva němečtí fanatici. Nakonec i ti byli zneškodněni. Při bojích o Bedřišku padlo celkem 11 sovětských vojáků, kteří byli pohřbeni před měšťanskou školou na Hulvácké ulici.

30. dubna 1945 překročila Odru 1. čs. samostatná brigáda v místech známé jako Korýtko. Dnes je zde umístěn pamětní kámen s nápisem:

PAMÁTCE PŘEKROČENÍ ODRY
1. ČS. SAMOSTATNOU TANKOVOU BRIGÁDOU
DNE 30. DUBNA 1945
A NÁSLEDUJÍCÍHO OSVOBOZENÍ OSTRAVY
VĚNUJE STATUTÁRNÍ MĚSTO OSTRAVA
DUBEN 2005

Pomník je umístěn v těsné blízkosti železničního mostu polanecké spojky. Podle vzpomínek p. Tučníka, který v roce 2014 své vzpomínky namluvil na diktafon v rámci projektu Paměť Ostravy, však k přechodu tanků přes Odru došlo dále směrem po toku řeky Odry, pod tzv. vysokými břehy. Nad vysokými břehy je dnes umístěn další pomník obětem 2. světové války. Je věnován padlým vojákům Rudé armády. Na mohyle se dočteme:

Zde 29. dubna 1945 vojska 4. ukrajinského frontu vedla hlavní boje s německými fašistickými okupanty za osvobození města Moravská Ostrava.
Bojů se účastnily jednotky generálplukovníka Moskalenka, generálporučíka Bondareva, generálmajora Guseva, generálmajora Koldubova, generálmajora Vasilevského, plukovníka Vlasova.

(připojena jsou jména padlých vojáků)

Okolo 15. hodiny projel Ruskou ulicí první československý tank se státní vlajkou. Československé a sovětské tanky postupovaly do Vítkovic a kolem dolu Šalomoun Nádražní ulicí a dnešní ulicí 30. dubna až před Novou radnici. Záškodníci a Vlasovci byli stříleni. Obyvatelé Zábřehu vylézali ze svých úkrytů a nadšeně vítali vojáky. Zábřeh byl v rukou Rudé armády. Nadšení občanů, pohostinnost, hudba. Vše vypadalo krásně, ale pak přišla noc N.

Válečný pohled směrem k dnešní ulici U Hrůbků. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.

Válečný pohled směrem k dnešní ulici U Hrůbků. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.

Němci znovu útočí

Večer 30. dubna mezi 20. a 21. hodinou, když Ostrava slavila své osvobození, vzplály v Zábřehu další boje. Byla tma a z Hulváckého lesa a z osady Bedřiška se prodíral nenápadně k okraji Zábřehu a dále na Hulváckou ulici vojenský oddíl Němců. Do Zábřehu na Dolní ulici dorazil také oddíl německého vojska od Nové Vsi, hájící úsek u svinovských mostů. Bylo slyšet dusot koňských kopyt. Oddíly začaly pouštět světelné rakety, obloha se naráz rozzářila. Oddíly se vzájemně spojily, přidali se i Němci ukryti v bunkrech Rütgersových závodů. Z betonových kanálů bývalého potoka Zábřežky vylezli u pekaře Šauera na Dolní ulici (dnes křižovatka ulic U Hrůbků a Dolní) němečtí vojáci. Někteří se dostali zmíněným prostorným kanalizačním potrubím až k římskokatolickému farnímu kostelu do Mičanova sadu, kde vylezli na povrch. V budově Občanské záložny (dnes MŠ U Zámku) přebýval sovětský štáb, jenž se měl stát obětí nacistů. Šlo o to, aby se německý oddíl spojil s druhým, ukrytým v Bělském lese, protože Němci byli osvobozením Mariánských Hor a Zábřehu obklíčeni v Nové Vsi a Svinově. Zábřeh byl jedinou únikovou cestou.

V těchto chvílích byli v budově měšťanské školy na Hulvácké ulici dva sovětští vojáci. Strhla se střelba, jež přivolala sovětskou posádku ubytovanou ve škole na Závodní ulici (dnes Dolní). Po celou noc probíhala na tehdejších ulicích Závodní, Hulvácké, Dolní, U Zámku, Zimmlerově, Výškovické a Závoří  pravidelná bitva, v níž se střílelo z automatů a těžkých kulometů, ale také z děl, tanků a kaťuší. Do Zábřehu přitáhly německé oddíly z Bělského lesa do ulice Horní, Horymírovy a Závodní. V Oráčově ulici v Hrabůvce mezitím začal další velký souboj vojsk. Sovětské velení začalo přemýšlet nad ústupem.

Na tento moment bojů vzpomínal v roce 1946 přímý účastník J. Tarva takto:

,,(…) A tak nastala pouť do Zábřehu. Cestou jsme dostali ještě dalších 23 Němců, z nich dva byli Poláci, kteří se již delší dobu zdržovali kdesi ve Vítkovicích a nyní použili příležitosti, aby se nechali zajat.

Cestou se ukázala zbabělost Němců v celé nahotě. Prosili, abych je pustil, nabízeli zlaté hodinky, prsteny, skvosty, prostě vše, co měli u sebe. Zdržoval jsem se, abych některého z nich za tuto podlost neuhodil. „Nezlobte se na nás pane, my víme, že nám nic neuděláte, ale máme strach z bolševiků.“ Ujistil jsem je, že nikdo nemusí mít zbytečného strachu, že se jim nic nestane. „A skutečně nás bolševici nezabijí?“, ptali se sborem. A pak přišlo k prvnímu shledání se sovětskou vojenskou jednotkou. Kapitán, její velitel, nařídil pro zajatce odpočinek. Mohli pojíst své zásoby jídla. Poněvadž neměli nic na pití, nechal jim dát vodku ze sovětských zásob a těm, kdož nechtěli pít, byla donesena voda. Po tomto přivítání bylo vidět na Němcích ulehčení. Strach je opustil a začali volat: „Ať žijí Rusové, sláva ruským vojákům.“

Došli jsme šťastně až do Zábřehu. Pravím šťastně, neboť ve Vítkovicích jsme prošli střelbou z německých kulometů, posílajících své smrtící pozdravy odkudsi ze Svinova. Předal jsem své muže a chtěl spolu s ostatními průvodci odejít. Musel jsem však zůstat až do skončeni výslechu. My jsme měli být vyslýcháni naposled, aby byly zjištěny případné rozpory ve výpovědích zajatců. Výslech však nebyl skončen.

Dříve než mohl býti výslech zajatců skončen, přiblížili se k velitelské budově Němci. Střelba se stávala prudší a prudší, kulky padaly jako déšť, takže jsme se museli uchýlit do sklepa. Ve výslechu se zde pokračovalo, když v tom přivedli nové zajatce. Byli to členové oddílu vojenských SS, který postupoval směrem od Svinova. Dověděli jsme se, že proti nám jde 250 po zuby ozbrojených esesáků. A nás bylo jen hrstka. K dispozici jsme měli 6 samopalů, jednu pistoli a 3 pušky. Po prvé jsem se octl v bitevní linii. Starší lajtnant, který vedl výslech, se mě pta: „Umíš střílet?“ Když přisvědčuji, následuje druha otázka: „Tak budeš bit germance?“ Ukazuje mi místo, kde se mám postavit, abych byl kryt a mohl dobře střílet. Moji dva průvodci dali své pušky vojákům. Ale ani já jsem nevystřílel celý zásobník, když přišel mladý rudoarmejec, vzal mi pušku a povídá: „To je germánská puška, ať z ní Germáni zajdou,“ a střílel dobře. Jenže nebyl dost opatrný a nakonec Germáni dostali jeho samého. Bylo zřejmé, že svou pozici neudržíme. Ale vojáci nechtěli stanoviště přes výzvy staršího poručíka opustit. Teprve, když se objevil kapitán a prohlásil, že je třeba ustoupit, vyšli jsme ze sklepa. Zajatci museli s námi. Vzpírali se. Ve své bláhovosti se domnívali. že nadešla chvíle jejich osvobození a že se vrátí opět ke svým. O germánské tuposti jsme měli konečně více důkazů než tento.

Přišli jsme do zábřežských ulic. Jakoby se samo peklo otevřelo. Granáty svištěly a praskaly. Lidé padali jako podťatí, snad zázrakem jsme zůstali všichni civilisté na živu a vojákům Rudé armády můžeme děkovat, že jsme nepadli do pařátů Němců. Přes značné oběti rudoarmejci nepodlehli. Jejich nadšení nevyprchalo ani tím, že několik desítek jich té noci zůstalo v zábřežských ulicích mrtvých. Téměř do rána trval v Zábřehu boj, zatím co ve vnitřním městě byl již klid. Ale k ránu byly i poslední zbytky Germánů rozprášeny, velká část zajata, a tak ráno zastihlo Zábřeh klidný. Na noční tragédii upomínaly jen mrtvoly, které byly zatím odváženy.“

Obyvatelé Zábřehu strávili hrůzyplnou noc v úkrytech s pocitem nejistoty a v obavách, nevrátí-li se Němci a nebudou-li se mstít. Zuřivá bitva trvala až do rozbřesku a skončila naprostým zničením Němců. První máj skýtal hrůzný pohled na ulice plné kráterů, mrtvol, tratoliště krve, rozmetané údy, utržené hlavy, hořící auta, převrácené muniční vozy, rozházenou munici. Tu a tam stojí zničený německý tank. Na zemi leží mrtvoly koňů, z nichž ráno po bitvě u domu obchodníka Přadky někteří civilisté odřezávají kusy masa a nevadí jim, že nablízku leží mrtvoly německých vojáků. Chmurný obraz dokreslují hořící trosky vypálených domů Sýkory a Veličky a stodoly chalupníka Folty, v níž se nalézají spálené pozůstatky německých koní, motorových vozů, ale i zásob brambor. Pohled na dílo zkázy je děsivý. Prostor kolem zábřežského kostela a Mičanův sad jsou po předchozím bombardování úplně zničeny. Tanky jezdí přes trosky a také přes mrtvoly vojáků. Míří k Výškovicím, kde probíhají poslední boje. Před vchodem do bývalé zábřežské radnice, v níž je umístěn Červený kříž, stojí obyčejný povoz a na něm mrtvola francouzského zajatce oblečeného do německé uniformy.

Z domu Františka Mikolajka, odborného učitele na Nové ulici, si Němci za bojů vytvořili malou pevnůstku. Z oken podkrovní světnice stříleli z kulometů a pušek, ve chlívku měli skladiště pušek a střeliva. Když byl boj ztracen, rychle se oblékli do Mikolajkova obleku a utekli pryč.

Svědectví zábřežských občanů

Očití svědkové popsali situaci po bojích následovně: ,,Když jsme příštího dne přišli na místo boje, byly trosky ze zdravotních důvodů odstraňovány Němci v prudkém dešti a za hrobového mlčení. Jdeme kolem vyhořelé stodoly chalupníka Folty, v níž jsou ještě spálené pozůstatky několika německých koní, motorových vozů a zásob brambor. Volá nás paní Foltová a sděluje, že za jejich zahradou v kanále jsou naházeny mrtvoly německých vojáků a Volkšturmáků, kteří ještě včera večer byli pány a otrokáři českého národa, zatímco dnes byly jejich mrtvoly a zohavené pozůstatky těl vyhozeny jejich vlastními lidmi na smetiště, než budou později pohřbeni do společných hrobů. Zastavujeme se jako včera na dvoře sedláka Andrýska, kde je dosud dělo namířené na sokolské hřiště v Zábřehu, spousta munice, německých uniforem, plynových masek, ocelových helmic, vedle do základu vyhořelý statek, ve stodole asi šest mrtvol uhořelých koní, nepopsatelný zápach. To vše působí na člověka zdrcujícím dojmem. Přistupuje k nám paní Andrýsková, nedávno statná šedesátnice, nyní však tělesně a duševně zlomená žena. Vypravuje nám kusými větami o řádění Němců v jejich domě o předešlé noci. Kolem půlnoci přišla do jejich statku asi třicetičlenná plně vyzbrojená skupina německých vojáků, kteří bez řeči začali statek opevňovat. Na dvoře vojáci postavili rychlopalné dělo, z něhož však bylo vystřeleno pouze několikrát, jelikož na další palbu již nebylo času. Veškeré obyvatelstvo domu i s malými dětmi bylo vehnáno do sklepů, v nich si nacisté postavili kulomety a neustále ostřelovali hlavní silnici, po níž postupovaly sovětské oddíly. Statek leží u hlavní cesty a byl proto výborným cílem ruských automatů. Situace byla nepopsatelně kritická. Paní Andrýsková i s ostatními stála v pozoru u zdi a v ruce musela držet svíčku, aby Němci lépe viděli. Granáty dopadaly bez přestání na budovu a už se zdálo, že přišel poslední okamžik lidí schovaných v tomto domě. Rodina Andrýskova prosila Němce, aby se vzdali, jinak budou všichni v troskách domu bez rozdílu pohřbeni. Většina Germánů však chtěla pokračovat v boji dále. Za několik okamžiků už byly ve sklepě dva tábory Němců, které se postavily proti sobě. Většina byla pro ukončení odporu. Bylo rozhodnuto se vzdát. Právě v tomto okamžiku zažili obyvatelé domu nejstrašnější chvíle v životě. Němci se před jejími zraky počali střílet. Nastal chaos, sklepem zavládla panika, čehož domácí lidé využili a uprchli do druhého sklepa, odkud volali o pomoc. Naštěstí byli lidé ze sklepa zachráněni. Okolí statku bylo zachváceno válečnou vřavou, jež trvala až do svítání. Jakmile byl odpor posledních Němců zlomen, obyvatelé statku se mohli vrátit do domu. Byli svědky další hrůzné podívané. Zatímco někteří Němci ukončili svůj život ve sklepě, jiní tak učinili beze svědků v kuchyni, světnici a také na zahradě.“ Takto na boje v Zábřehu vzpomínal Jaroslav Petruška.

Další očitý svědek, Eduard Petruška, jenž bydlel na tehdejší Horní ulici v Zábřehu, vzpomínal na konec války takto: ,,Okolo jedenácté hodiny pleskla střela a hlídka stojící na vartě u mého domu zjistila, že se hrnou Němci. Hlídka zvolala: ,,Tovarišči, vstavajtě, germany idut!“ Sovětští vojáci, ubytování v domě, začali pálit z kulometu, obsadili ve dvoře nalézající se děla a začala bitva. Dům se otřásal v základech, omítka padala. Obyvatelé se ukryli v rozích sklepa, neboť i okénkem pronikaly střely. Nevěděli jsme, co bude dál, kdo zvítězí. Bitva trvala až do tří hodin do rána. Po bitvě přišel do sklepa sovětský důstojník se slovy: ,,Otec, davajtě vody, ja umoju ruky!“ V bitvě byli totiž raněni dva sovětští vojáci, kteří byli ihned odvezeni do lazaretu. Němci byli úplně rozstříleni. Hlavy a vnitřnosti některých byly odmrštěny na plot usedlosti.“ Raněné sovětské vojáky odváželi na vozech s koňským potahem místní sedláci Malík a Bala. Jeli směrem na Korýtko, kde byl na Mutince dřevěný most spočívající na pilotech přes Odru. Ruské kolony postupovaly směrem na Zábřeh, tak tu sedláci museli ve tmě dvě hodiny čekat. Dostali se na louku Mutinku, pak na bývalou trať, po níž dostihli osady Hraničky mezi Polankou a Svinovem, kde byl hned v prvním domku umístěn sovětský polní lazaret. Sedláku Malíkovi cestou dva ze šesti sovětských vojáků zemřeli.

Zábřeh těžce utrpěl válečnými útrapami. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.

Zábřeh těžce utrpěl válečnými útrapami. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.

Oběti bojů v číslech

Ztráty Němců po bojích o Zábřeh a Hrabůvku byli obrovské. Jenom na Závodní ulici se počet mrtvých německých vojáků odhadoval na dvě stě. U Horní ulice bylo pochováno 34 vojáků, jejichž kostry byly nalezeny při bagrování silnice nad Polaneckou spojkou. Vojáci leželi různě po zahradách, ulicích či polích. Ještě o žních 1945 bylo nalezeno mrtvé tělo jednoho z vojáků v poli.

Na nároží dnešních ulic Dolní a Hulvácké bylo pietně pohřbeno 38 sovětských vojáků a důstojníků a dvě sovětské vojačky. Nad jejich hroby byla vztyčena mohyla. Druhá mohyla vznikla na Vysokých březích. Menší mohyly byly postaveny u stadionu ve Vítkovicích, nedaleko křižovatky tehdejších ulic Zengrova, Závodní a Česká. V listopadu 1945 byla těla sovětských vojáků exhumována a zpopelněna v ostravském krematoriu. 30. dubna 1946 byl jejich popel uložen v Památníku sovětských hrdinů v Komenského sadech.

Za osvobozovacích bojů padla také řada zábřežských občanů. Jedni byli zasaženi při bombardování letadly, jiní dělostřeleckými granáty, další zasaženi střelnou zbraní. Někteří byli trefeni nepřítelem při vítáni sovětských vojáků, jiní byli příliš zvědavi a zavinili si smrt sami svou neopatrností. 20 zábřežských obyvatel, příslušníků komunistické strany, přišlo o život v nacistických koncentračních táborech a káznicích. Jména padlých zábřežských občanů jsou vryta do mramorových pamětních desek v římskokatolickém kostele v Zábřehu. Desky zde byly odhaleny v roce 1946.

Před obecnou školou na Dolní ulici byl vztyčen pískovcový pomník věnovaný obětem 2. světové války z řad občanů obce. Jeho autorem je akademický architekt Rudolf Doležal. Socha zpodobňuje stojícího vězně v životní velikosti připoutaného za ruce ke kůlu.  Postava je umístěna na kvádru, po jehož dvou stranách se nacházejí desky se jmény obětí války a na jeho přední straně je nápis Lidé bděte. Původně byl tento nápis zhotoven z bronzu, ale po jeho zničení a ukradení byl nedávno text vytesán přímo do podstavce sochy. Skulptura pochází z roku 1946 a původně stála u obecné školy na rohu dnešní Ruské a Dolní ulice.  Na své nynější místo, před školu na Hulvácké ulici, byla přesunuta na konci 70. let, když musela ustoupit rozšíření ulice Ruské. Pomník je mementem na ona hrůzná válečná léta. Věřme, že se lidstvo již více neodhodlá k dalšímu světovému konfliktu.

Petr Přendík

Pomník věnovaný padlým zábřežským občanům, najdete ho před školou na Hulvácké ulici. Foto: PP, 2015.

Pomník věnovaný padlým zábřežským občanům, najdete ho před školou na Hulvácké ulici. Foto: PP, 2015.

 

Pomník věnovaný padlým zábřežským občanům, najdete ho před školou na Hulvácké ulici. Foto: PP, 2015.

Pomník věnovaný padlým zábřežským občanům, najdete ho před školou na Hulvácké ulici. Foto: PP, 2015.

Zdroje:

AMO: Kronika obce Zábřehu nad Odrou

Archiv Vítkovice, a. s.

BARCUCH, Antonín – ROHLOVÁ, Eva: Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák (pokračování). In Ostrava: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 25. Ostrava 2011.

BARCUCH, Antonín – ROHLOVÁ, Eva: Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák. In Ostrava: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 24. Ostrava 2009.

Autorský kolektiv. Dějiny Ostravy. Ostrava, 1993.

JIŘÍK, Karel. Osvobození Ostravy. Ostrava, 1965.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *