Pan Stanislav Mazurek se narodil v roce 1943 ve Výškovicích. Jeho celoživotní zálibou se krom jiného stal sběr historického materiálu k dějinám obce. Také díky panu Mazurkovi mohla vzniknout kniha o historii našeho obvodu, do níž přispěl zásadně fotografickou částí k dějinám starých Výškovic. Společně jsme se sešli 17. ledna 2018 a zavzpomínali na zmizelé Výškovice.
Pane Mazurku, jste rodákem z Výškovic?
Narodil jsem se v roce 1943 ve vítkovické porodnici, ve Vítkovicích jsem také křtěn. Otec pracoval v železárnách. Matka byla v domácnosti.
Jak jste se dostal k historii?
To je rodová záležitost. Dědeček z matčiny strany, Alois Stuchlý ze Staré Bělé, byl tím, čemu se v době obrození říkalo písmák. Procházel různé zprávy a dělal si zápisky. Jeho dílo není rozhodně psáno odborně, ale nalézá se v něm řada zajímavostí. V rodině jsme měli čtyři učitele, kteří také měli zájem o historii. Můj otec byl deset roků knihovníkem v obecní knihovně ve Výškovicích, do doby, kdy nacisté knihovnu zrušili. Myslím, že se tak stalo v roce 1940, kdy dostal poděkování za mnohaletou službu od ústřední pobočky české knihovny. Jestli o Výškovicích vím něco od dob 1. světové války nebo ještě před ní, tak to vím od otce, který se zde narodil v roce 1906. Když jsem stavěl v 60. letech dům, otec mi pomáhal a u toho vyprávěl a já si to vše zapisoval.
Co jste už vše o časech minulých sepsal?
Mám červenou řadu knih o Výškovicích a modrou o našem rodu. Pak jsem za život sesbíral asi 800 snímků Výškovic, stále to doplňuji. Výškovice se mi zdály být ve všech směrech trochu pozadu oproti Staré Bělé a o Zábřehu nemluvě. V původně zemědělské obci se po založení Vítkovických železáren začala vyčleňovat skupina obyvatel, většinou bezzemků nebo obhospodařujících jen malé pozemky, kteří svým životem změnili charakter vesnice. Obec se rozrostla o nové domky v osadě Hura. Nebyl tu kronikář, mimo obecního, který by zachytil události neoficiálním pohledem. Zachovaly se jen dvě Pamětní knihy, které jsou uloženy v ostravském archivu.
V devítidílné rodové kronice, kde jsou zápisky všeho, co si otec pamatoval, jsou rodokmeny apod. Já se domnívám, že rod Mazurků přišel z Těšínska. Už v 15. století byl nějaký Mazurek radním v Moravské Ostravě. Naše větev pochází ze Zábřehu – v nejstarší moravskoostravské matrice z počátku 17. století, do níž se psaly i záznamy ze Zábřehu, se objevují Mazurci. První Mazurek přišel do Výškovic v roce 1742 a vzal si nějakou Annu Vojákovou, což bylo ve vsi neznámé jméno. Asi v roce 1976 jsem dělal technika ve Vítkovicích a přišel za mnou Jan Pchálek a řekl mi, že se v Ostravě zakládá pobočka pražské genealogické a heraldické společnosti. A tak jsem se dostal k rodokmenům. Začal jsem jezdit do archivu v Opavě a sestavení rodokmenu mi šlo velice rychle, protože Mazurci asi byli líní se stěhovat jinam a seděli pořád ve Výškovicích (smích). Udělal jsem si hned i mapu výškovických pomístních názvů.
Co se Vám vybaví, když se řekne Výškovice?
Dědina a osada Hura, tehdy s krátkým u. Mám za to, že ten název může navazovat na středověké jméno blízkého lesa Horka, dnes Hůrka. Vidím katastr Výškovic. Začněme na Majerovci, kde stál kříž – dnes je na hřbitově ve Staré Bělé – pak se hranice táhne lesem dolů k Huře, přes ni k lesu Hůrce, pod ní k starobělským loukám až k Odře, která tvoří hranici. Kdysi se výškovickými loukami vinulo staré, vysušené koryto Odry, říkalo se mu Odřisko. Ve spodní části starého koryta vznikly tůně. U tůní kdysi stály staré hraniční kameny, kde začínalo Slezsko. Od Odry šla hranice po jižní části dnešního Zábřehu, kolem kina Luna k Bělskému lesu, který byl ještě za mého mládí znám jako Studna. Vedla tudy polní cesta, která byla hranicí mezi Zábřehem a Výškovicemi. Podél lesa se hranice táhla až k Srbské ulici a odtud zpět ke kříži na Majerovci.
Jak vypadaly Výškovice v době Vašeho mládí?
Byly tu tři hostince – dva byly větší: Honyš a Žáček. Hospody byly politicky rozděleny. U Honyše se scházeli Sokoli a národní socialisté a u Žáčka členové DTJ a sociální demokraté. Obě strany zdravě soutěžily, třeba se předháněly, kdo za sezónu odehraje více divadelních představení. Válka přinesla Sokolům zákaz činnosti, nesměli cvičit. A protože DTJ mělo chudší vybavení, Sokoli jim dali své náčiní a cvičili společně v sále u Žáčka. No a v letním období po válce si Vilém Honyš postavil „pobočku“ – dřevěnou boudu v místě, kde dnes stojí Koliba. Navezl do ní půllitry a soudek piva. Dospělým prodával pivo a dětem sodovku. Byl to dobrý tah, protože tudy vedly hlavní stezky procházek výletníků. V Hůře fungovala hospoda Námořník – majitel byl příslušníkem c. k. rakouské maríny. Výškovice neměly nikdy problém s kulturou – plesy se konaly v hostincích celou zimu, hrálo se divadlo, cvičilo se, do kina se jezdilo do Zábřehu nebo Staré Bělé.
Hned po válce pamatuji nejstarší obchod u Staňků, kdysi zvaný u Šišáka. Nacházel se u dnešního mostu přes výškovické údolí. Po schodech se šlo do prodejní místnosti – smíšeného zboží. Daly se zde koupit potraviny, biče a kosy. Další obchod byl v ulici U Odry, patřil Bedřichu Adámkovi, dlouholetému starostovi Sokola. Třetí malý obchod byl na dnešní ulici Charvátské. Ještě zde fungovala pekárna pana Endryáše na ulici K Odře.
Pod obecní kaplí postavil v 60. letech Místní národní výbor Výškovice budovu Drobných provozoven – tam byly služby, kterých bylo potřeba: svářeč, kovář, instalatéři, elektrikáři… V meziválečném období na dolním konci Husarovy ulice stávala kovárna, říkalo se ji kuzňa. Tradovalo se, že tam občas nocovali Antonín Zápotocký a Klement Gottwald, chodili hrát karty k Odře.
Výškovice patřily pod farnost Stará Bělé, takže veškeré dění i po kulturní stránce vzniklo tak, že výškovičtí chodili do Bělé, kde něco odkoukali a přenesli do Výškovic. Ve Výškovicích stála od roku 1804 malá kaplička sv. Jana Nepomuckého. Na konci 19. století byla zchátralá a obecní radní se rozhodli vystavět na svou dobu dostačující kapli, která dělala obci čest. V roce 1967 se Výškovice přičlenily k farnosti v Zábřehu.
Výškovice byly odjakživa zemědělskou obcí. Udržely si tento charakter i ve 2. polovině 20. století?
Byli zde sedláci i kovozemědělci s malými pozemky. Po roce 1948 přišla vlna zakládání družstev. Idea zemědělských družstev se realizovala několik let. Výškovičtí sedláci se distancovali od založení JZD, proto vedení Výškovic udělalo schůzi, na kterou sezvalo majitele půdy. Sedláci odmítli JZD založit a odešli z jednání. Přihlásili se jen bezzemci, kteří byli ochotní vytvořit JZD a dále jedna selka – vdova. Tak se konala další schůze, už s posilou z krajského národního výboru. Jednací sál se zamkl a všichni se do rána hádali, až v jitřní době sedláci kývli na vytvoření družstva. Z mého pohledu to byl pro zemědělce pokrok – měli přístup k moderní mechanizaci, pracovali v úzkém oboru, odpadlo pro ně komplexní hospodaření na statku, kde pěstovali počínaje obilím, přes brambory, řepu a konče živočišnou výrobou vše.
V 60. letech se začalo budovat sídliště Nové Výškovice…
V roce 1971 se slavilo 600 let Výškovic, což byl blud, protože písemná zmínka o Výškovicích z toho roku hovoří o jiných Výškovicích. K jubileu byl vydán i leták, ale psaly se v něm veskrz nesmysly. Jubileum se využilo jako propagace při výstavbě sídliště. O tom, že zde vyroste nová zástavba, se mluvilo už předem. V první fázi se říkalo, že nové sídliště naváže na to zábřežské, a ,,přejde“ přes celé údolí, ale nakonec se začalo stavět až od dnešní Staňkovy ulice. Zničeno však bylo centrum Výškovic. Staré domy se nebouraly najednou, ale postupně po roce 1968. Někteří občané se bouřili, nejvíce asi pan Miloš Staněk, který těsně před likvidací jeho statku postavil nový rodinný dům. Nakonec tam novostavba zůstala a neuvolnila místo panelovému domu na Šeříkově ulici.
Co vám chybí ze starých Výškovic?
No to je jasné – staré Výškovice! Nedá se říct, že by byly nevím jak krásné. Když to zvážíte – selské statky nestály pro krásu. Většinou se jednalo o zatravněný dvůr, uprostřed bylo hnojiště, po stranách stála obytná budova, chlévy a stodoly. Domy nebyly až na výjimky opravené, a to hovořím i o době mého mládí. Nemůžu přesně sdělit mé rodácké pocity takto v rozhovoru, proto o nich píšu. Jedno je jisté: Nové Výškovice mi příliš k srdci nepřirostly. To zůstane jen ve staré obci, která však již žije, bohužel, jen ve vzpomínkách a žloutnoucích fotografiích.
Petr Přendík