Jan Gomola, muž z roku 1916: nejstarší obyvatel obvodu

Jan Gomola se narodil v polovině 1. světové války v Dolní Lomné. Osud ho nakonec zavál do Ostravy. Dlouhá léta žije v domově seniorů na Čujkovově ulici a drží si titul nejstaršího muže našeho obvodu. I ve svých 102 letech má obdivuhodnou kondici.

Pane Gomolo, máte 102 let, jaký je to pocit?

Já nežiju oněch 102 let, já o tom ani nevím. Ani mi nepřipadá, že jsem tak starý. Stále žiju – jedni si dělají posměch, druzí závidí, třetí obdivují. Říkají, že si hraji na mladého sedmdesátníka a nepamatuji na to, že je mi 102 roků. Já ten věk neregistruji. Proč? Jak mi to ukládá život, tak to beru, nic mě nebolí, díky bohu. Nemám žádnou nemoc, kterou by bylo třeba léčit, jsem bez diagnózy.

Co za tím stojí?

Jsem nábožensky založený člověk. Velmi málo jím, mezi jídly jím jen ovoce. Ale to není ono. Devadesát, devadesát pět se lidé dožívají, ale více… Myslím si, že mě žene ta víra. Rodiče byli evangelíci. Když přišla zpráva, že se má světit sobota, tak se v roce 1912 stali adventisty, takže já jsem  rozený jako adventista. Otec byl nemožný, byl alkoholik a kuřák a už jako svobodný kluk plival krev. Cigareta mu věčně visela na rtech, byl zhýralý, jak mi říkala matka. Otce nezachránila už ani víra. Teprve na staré roky si uvědomuji, co jsem vše díky víře získal. Byl jsem z nuzných poměrů a vše mi stačilo, nezažil jsem díky své skromnosti hlad. Já si nenaříkal. Z hlediska náboženství je vysoký věk úžasný rozdíl, ale z hlediska třeba politického – je mi to jedno, dovedu žít mezi pány i mezi bídou. Byl jsem mezi papaláši, ale nesedělo mi to mezi nimi. Tíhl jsem vždy k bídnější straně.

Jane, vzpomínáte si na Vaše rané dětství?

Narodil jsem se 20. března 1916 v Dolní Lomné u Jablunkova. Otec byl zaměstnán u lesní správy jako dělník – a lesní dělník, to byl ten poslední dělník, těžká dřina. Matka byla v domácnosti – měla pět dětí, starala se o velké pole. Na 1. světovou válku a na období po ní si pamatuji maličko – matka mě nesla k doktorovi a ten mi něco tlačil do očí, protože jsem přestal vidět.

Jak jste žili za první republiky?

Byli jsme velmi chudí. Do 14 let jsem neopustil Lomnou, chodil jsem jen domů a do školy. Doma jsem pásl krávu. Kdo byl doma, ten pásl. Nad námi na kopci už nikdo nebydlel, jen jeleni a zvěř. Je to těžké vysvětlit, byl to ubohý život, ale tenkrát jsme neznali něco lepšího. Nevěděl jsem, že je něco jiného. Ani velcí sedláci nežili lépe, jen měli více jídla a dělníků na práci. Žilo se uboze, to není možné s dneškem vůbec srovnat. Dnes se máme lépe a je vyšší  kultura.

Co patřilo k životnímu standardu?

Tak třeba boty. Samozřejmě, že byly boty, ale neměli je všichni. Soused měl boty, tak se šly k němu půjčit na mši do kostela. Táta šil kožené krpce, to už dnes neexistuje, byl na jejich výrobu odborník, takže jsme v nich chodili. Matka předla vlněné nitě a konopí. Z vlny pletla ponožky, z konopí tkala plátno. Boty musely být na takovou vlněnou ponožku o číslo větší. Doma jsme chodili po jizbě bosí, do potoka pro vodu se taky chodilo naboso, ať byl mráz či léto. A nebyli jsme nemocní, nepamatuji si, že by někdo marodil na rýmu nebo kašel. Mytí? Vody bylo dost, v hrnku byla voda, jeden ji nalil na sebe a už byl umytý. V zimě bylo vše zaváté sněhem, ale jinak jsme se myli v potoce, tam jsem se ve studené vodě umyl, utřel hadříkem.

Co se jedlo a jak se vařilo na počátku první republiky?

Když se matka přivdala do Lomné, tak ještě vařila na otevřeném ohništi. Plakala, protože nad ohněm neuměla vařit, tak pak táta postavil kamna. Když jsme měli asi deset roků, otec objednával kávu – žitnou kávu Oveka od Vitáčka z Prahy. Objednal pět kilo, přišla v pěkném balíčku. Mleli jsme ji v mlýnku a byla výborná. Čaj jsme vařili z bylin, které jsme nasbírali na příkaz matky. Na půdě se usušily a byl z nich dobrý čaj. Maliny, ostružiny, borůvky, hřiby, ovoce, třešně – vše dávala příroda.

Polévky se jedly s chlebem či bramborem, těch byl vždy plný sklep, protože jsme je pěstovali. Maso se jedlo přes zimu. Táta koupil krávu, přihnal ji, vykrmili jsme ji, porazili, rozčtvrtili, naložili maso a to se jedlo přes zimu. Žádné lednice nebyly, ale mrazy maso uchovaly. Matka v zimách musela sekyrkou dokonce vyrubávat i zelí z bečky, jak bylo zmrzlé.

Co se jedlo třeba o Štědrém dni?

Nebyly žádné Vánoce, nepamatuji se. První Vánoce, to bylo až v české škole, dostali jsme každý žák vánočku, takže jsme domu donesli tři vánočky, jej! Matka k tomu uvařila dobrý čaj, to byly krásné Vánoce – poprvé a naposledy (smích).

Jak se skladovalo jídlo?

 V chalupě byla komora, v ní stála skříň a v té se skladovalo mléko a chleba. Matka pekla chléb u dědy, který měl ještě za mého dětství v chalupě otevřené ohniště! Ale měl už i kamna. V otevřeném ohništi šlehaly plameny nahoru, bylo to nebezpečné, kdyby něco v chalupě vzplanulo, tak lehne stavení popelem. Dědovi pak, jako výminkáři lesní správy, postavili pekařskou pec. Matka tam pekla šest velkých bochníků chleba naráz. Bratr nebo otec zadělávali těsto, ruce měli po lokty od mouky. Ale ten chleba chutnal!

Jak vypadalo vaše bydlení?

V domě byla jedna jizba, v ní bylo lůžko otce a matky a jedno volné lůžko pro návštěvy, tatínkovy sourozence. V kuchyni se vařilo a jedlo a odehrával se tam život. Bylo nás sedm, tak si umíte představit, jak to vypadalo. Stála tam i lavice, po boku židle. Jedli jsme všichni z jedné mísy. Jedlo se prostě – měli jsme dost mléka z krávy, tvaroh, máslo, urostly nám brambory.

V roce 1928 jste vychodil obecnou školu. Co bylo dál?

Chodil jsem rok do měšťanky, otec mi ale nedovolil chodit dále, i když si ho ředitel zavolal do ředitelny. Našlo se pak pro mne řemeslo – malíř. Tak jsem se šel učit v patnácti letech malířem do Vendryně. Měl jsem to s ubytováním i se stravou a jednou za čas jsem šel domů. Ve Vendryni už žila inteligence, bylo zde lepší bydlení a jídlo. My jsme třeba neměli ani ručníky – měli jsme kus hadru. Když jsem přišel z učení domů, říkal jsem matce, aby vyrobila ručníky. ,,Co nám tady budeš zavádět za novoty?“ No, viděl jsem to v učení a chtěl jsem to mít doma taky. Po čase je maminka vyrobila. Taktéž i talíře: ,,Kdo to bude mýt, to je moc roboty!“ Ale po čase – ano! Koupily se plechové talíře, železné lžíce se šmirglovaly, protože rezavěly, v puse šlo cítit železo – ale měli jsme čím jíst. Hliníkové lžičky se tehdy velice lámaly, proto jsme měli železné.

Když jsem se vyučil, už jsem se měl lépe – lidé mě volali malovat a něco jsem si vydělal. Malíře jsem dělal ale jen šest měsíců ročně, malířství bylo sezónní řemeslo, přes zimu se nedělalo, tak jsem byl bez práce. Chodil jsem na obec razítkovat žlutý lístek – tzv. žebračenku – jednou za 14 dní jsem dostal kousek chleba a deset korun.

Ve 30. letech přišla světová krize a Německo začalo hrozit…

My jsme v údolí věděli málo, co se děje ve světě. Jen z doslechu, do Lomné nepřišla vlna starostí. My jsme byli izolovaní. Najednou začala válka, vše bylo německé. Rodiče neuměli mluvit německy, ale nakonec se domluvili, protože chodili kdysi do polské školy, kde se učili i němčinu. Německých slov se v našem nářečí užívalo, je to tak i dodnes, tak to byla malá výhoda.

Jan Gomola, nejstarší obyvatel Ostravy-Jihu.

Jan Gomola, nejstarší obyvatel Ostravy-Jihu.

Již z dřívějška vím, že jste prošel během války celou Evropou…

Začala 2. světová válka. Počkejte, abych to teď nepopletl, je to téměř 80 roků stará věc. Byl jsem ještě svobodný, pracovali jsme u mistrů – ti všichni skončili a narukovali. Nejdříve nás okupovali Poláci, tak Poláci z firmy zdrhli, a ti, kdo vlastnili firmy, se báli, že budou u nás šikanováni. V Jablunkově je velké sanatorium, německá firma ho potřebovala vymalovat a natírat. Tak jsem tam dělal. Když jsme byli hotovi, tak nás propustili. Ale já se vydal za firmou do mateřského města, polské Jelení Hory, za Sněžkou. Tam jsem se policejně přihlásil a za dva měsíce jsem rukoval na vojnu. Nikdy jsem se v celém svém životě nikam  netlačil, ale z ničeho se ani nevymlouval. Bál jsem se protivit se. Z Hirschbergu – Jelení Hory –  jsem rukoval do polského Glogau. Když zde zjistili, že jsem malíř, tak jsem maloval byty důstojníkům. Za čtvrt roku jsme se stěhovali z Glogau s přesunutým komandem do alsaského Hagenau, které bylo zabráno Hitlerem. Tam byla kasárna a ty jsem vymalovával pro osádku z Glogau. Byl jsem přidělen nějaké firmě.

Za tři měsíce jsme se zase stěhovali, tentokrát až k Atlantiku do přístavního města Rouen. Tam jsme zase pobyli tři měsíce a přešli jsme zpět do Polska. To už jsme věděli prostřednictvím šuškandy, že bude válka s Ruskem. Naše posádka baterie se učila v polské škole. Až jednou jsme se sbalili a jeli na východ. To bylo dost těžké. Málokdo uměl mluvit rusky. Sotva jsme se někde zabydleli – buch – zase jsme jeli dále, pořád jsme byli vtahováni do cizího, neznámého světa, řeči a kultury. Chlapec z Dolní Lomné se dostal do Polska, Německa, Francie, Ruska…

V Rusku jsem byl na ruské frontě, dělal jsem tam kanonýra a posléze velitele kanonů. Jediný voják Obergefreiter (desátník) a už mě udělali velitelem děla. Byl jsem voják jako řemen, ale neuměl jsem německy. Kanónu jsem však rozuměl perfektně. Také jsem byl jediný Unteroffizier. Bylo tam tolik nadějných kluků a nikdo nebyl povýšen do takové hodnosti.

Jak to na frontě vypadalo?

Na ruské frontě – to je otázka, kterou je těžko zodpovědět. Rusové jsou úplně jiný národ, jiný život, jiná řeč. Jeli jsme. Někdy bylo vidět ženy a občas málo starců. Přišel velitel a říkal mi: ,,Běž tam jsou ženy a něco po mně stále chtěj a já nevím co.“ Šel jsem a byla tam úzká dlouhá místnost a na kupě sedělo asi osm žen, dvě byly blíž. Já zůstal stát u dveří a rusky jsem se ptal, co chtějí. Jedna z nich porodila a neměla mateřského mléka. Plakala přede mnou, klekla, objímala mi kolena. A že chce chlebuška – chtěla chleba. Já byl odkázán jen na kuchyň, ale měl jsem vždy půl komisárka zabaleného v rezervě a občas jsem ho měnil. Byla zima a byl zmrzlý na kost. ,,Co s tím chce dělat?“ Dala se se mnou do řeči, vařila chléb, scedila ho a tu vodu z chleba dávala děcku. Zbytek snědla sama. Tak jsem to veliteli řekl, že nemají co jíst. Velitel byl lidský člověk, choť byl pro nás vojáky zvíře, to nebyl člověk. Hodil nás do kaluže a museli jsme sebou praštit do vody. Ale na lidi byl dobrý.

V Rusku byla krutá zima, první byla nejhorší. Co jsem měl, to jsem na sebe navlekl – troje spodky, troje košile a pořád jsem mrznul. Ruku jsem měl na nose, a šel pozpátku, abych mohl dýchat, mínus 40 až 45°C, vítr to ještě znásoboval. Všichni jsme věděli, že 6. prosince 1941 bude útok na Moskvu. Jeli jsme na Moskvu a nikdo nás nezastavil, neviděli jsme živáčka. Nikde nikdo. Nebylo na koho střílet. Naládovali jsme 6. prosince 1941 kanón, držel jsem šňůru, jen vystřelit. Přišel rozkaz zničit kanón a odebrat se zpátky. Vše bylo zmrzlé, zničili jsme stroje, nic jsme nemohli nastartovat.

Jak jste se dostal zpátky do vlasti?

Couvali jsme s koncem války směrem na západ. Nakonec jsem měl rozdělaný kanon v Dobré u Frýdku, kde koleje protínají cestu směrem na Morávku. Tam se postavily kanony, čekali jsme na rozkaz, že budeme bombardovat Frýdek. Rusové neválčili, rabovali textilky, nosili na ramenou balíky hotových výrobků. Šli jsme na Morávku, odbočili jsme na Frýdlant. Přišel jsem do Raškovic u Morávky, vytáhnul kalhoty přes holínky, plášť obrátil naruby, aby nebylo vidět, že jsem voják. Bylo krásné počasí, květen. Vtáhnul jsem se do houští a tam jsem usnul. Jelikož jsem spal, tak jsem se vrtěl a sjel jsem s kopečka níž k chodníku. Lidé zakopli o moje nohy. Jsem prozrazen, co teď?! Vtáhnul jsem se zpět do houští a šel jsem nahoru na planinu ke kostelu. U hřbitova jsem se posadil na pařez, abych viděl do okolí, co se děje. Přišli ke mně tři mládenci, rozestoupili se. Mačkal jsem pistoli, byl jsem dobře ozbrojený. V tom jeden z těch tří volá: ,,Jane, to jsi ty?“ ,,Ty mě znáš?“ ,,Znám, seděli jsme spolu ve třídě v Jablunkově, v měšťance!“ Byl to spolužák. Sebral mne, na hřbitově jsem se svlékl, pod smrky jsem schoval vojenskou uniformu a šli jsme k spolužákovým rodičům, kteří mě uvítali. Okoupal jsem se, umyl, oholil a druhý den jsem vyrazil domů.

U hranic Morávky jsem narazil na domácí domobranu, každý člen měl pušku a hned mě chtěli lynčovat. Já je seřval, zůstali stát, neboť viděli, že se nebojím. Vzal jsem velení: ,,Jestli chcete po dobrém, tak mě zavedete na četnickou stanici, s vámi nemám co mluvit, nejste žádná úřední jednotka, ale partyzáni.“ Zavedli mě na četnickou stanici, otevřeli dveře a strčili mě pohrdavě dovnitř. Četník se na mě podíval a zůstala mu hlava stát, poznal mě. K večeru mě zavedl do lesa a dostal jsem se domů. Přes svízele jsem došel do rodné chalupy.

Co jste dělal po válce?

Když jsme dorostli, všichni jsme si hleděli najít si zaměstnání mimo rodnou obec. Jablunkov byl první město, ale maličké, též tam nebylo roboty, tak se jezdilo do Třince a do Těšína. To byla zase velká věc –  neměl jsem vychozené školy a pracoval jsem v Třinci u malířské firmy. Byli jsme na novostavbě a natírali jsme dveře. Přišel nějaký pan v pumpkách: ,,Jane, ty tady děláš poslední šichtu, zítra se hlas u mne na ředitelství v Těšíně.“ ,,A proč??“ Ani se nepředstavil: ,,Ty mě neznáš, kdo jsem, že? Já jsem ředitel toho podniku, v kterém pracuješ.“

Přišel jsem do Těšína, ředitel mě přivítal, přidělil mi stůl a seznámil jsem se s úředníky. Deset roků jsem pracoval na pozici úkoláře, měl jsem na starost předělání hodinové mzdy na úkol. Dělníci měli obavy z toho, že to bude pro ně horší. Mě to ale bavilo, hned jsem zvedl o 10 haléřů na hodinu mzdy. To byl rok 1952, 1953. Podniku se to líbilo, ale komunistické straně ne. Tady máte přihlášku do KSČ – nepodepíšu – nikdy jsem v žádné straně nebyl, nikdy mě to nezajímalo.

Nepodepsal jsem vstup do KSČ. Každý rok mě kádrovali jako papalaša, napotřetí mě nutili: podepíšete nebo – a neřekli nic dál. Věděl jsem, co to znamená. Dal jsem výpověď, tu neuznali, tak jsem ji dal znova, opět neuznali. Tak jsem šel na šachtu – ve věku 43 let, to už někteří horníci šli do důchodu. Bylo těžké navyknout, po první šichtě na šachtě jsem šel domů a brečel jsem, ale po čase jsem se zapracoval a podepsal jsem nastálo. Robil jsem na dole Fučík v Petřvaldu. Koupil jsem tam i starý barák. Do důchodu jsem šel ze šachty. Dělal jsem v rubaňové osádce. Dělala, co bylo třeba – dopravit, spravit, opravit, byla tam technika, stroje, netěžilo se už samozřejmě ručně, někdy se ručně probíraly jen závaly.

Jan Gomola

Jan Gomola

Jak vypadala směna?

Převlékli jsme se do fáraček, přišli jsme k výtahu, sjeli dolů a šli na místo rubání. Tam měl každý své místo – zapínat a vypínat pásy, železné pásy – spojovat utržené řetězy, měnit lopatky – to byla taky moje práce. Práce se nesměla zastavit, bylo třeba plnit plány.

Nakonec jste odešel do důchodu – co následovalo?

Půlroku jsem byl v důchodě a přišel jsem na šachtu pro deputát, byl tam frmol, bylo třeba těžit. Vletěl jsem do kanceláře za mým bývalým šéfem. Z legrace jsem řekl: ,,Co dneska budu robit?“ A víš, že tě beru??“ ,,Ty mě, starého chlapa, co má 60 roků?“ ,,Beru!“ A hned šel pro referenta a bylo vše vyřízeno. Další den jsem nastoupil do práce. Gomola zase figuroval jako stálý zaměstnanec. Měl jsem ohromnou výhodu a všichni se divili, že tam nejsem jen jako brigádník. Dostal jsem se do zámečnické dílny, která plnila potřeby osádek – výměny motorů, technická starost o kombajn. Dostal jsem se do čerpací stanice a čerpal jsem vodu ze 7. patra na 6. a ze 6. patra na povrch.

Kdy jste skončil?

Po roce práce jsem dostal oboustranný zápal plic a doktor už mě nepustil do práce.

Odkdy žijete v Ostravě?

Do Ostravy jsem přišel – počítal jsem to, ale nepamatuji si na to. Musel jsem se tady nastěhovat ze staré opravené chalupy v Petřvaldě. Ztratila se tam po patnácti letech voda – studna naráz prázdná. Důlní škody mi vykoupili dům a získal jsem prostředky na zakoupení domu v Ostravě.

Ostrava – zažil jste tu černou?

To jsem zažil. Ráno jsem vstal a díval jsem se – listí na ovocných stromech spálené přes noc. Vysoké komíny – kouř šel do výše, ale padalo vše zpět na zem, byl to těžký vzduch. Dýchat se mnohdy nedalo, hygiena nebyla tak přísná, jako nyní. Ostrava je hezčí, pravda.

Petr Přendík

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *