21. srpen 1968

Doba útlaku 50. let pomalu končila. Díky různým mezinárodním i domácím souvislostem proběhla druhá polovina 60. let ve znamení pozvolného uvolnění. Lidé se pomalu začali vyjadřovat ke stavu společnosti, ve které žili. A ten rozhodně nebyl dobrý. Od základních nedostatků v zásobování obyvatelstva až k pošramoceným vztahům mezi českým a slovenským národem. I v komunistické straně začaly sílit snahy o odvolání generálního tajemníka Antonína Novotného, kterému byla připisována hlavní zodpovědnost za tento stav. Vše vyvrcholilo v lednu 1968 na zasedání Ústředního výboru KSČ, kdy byl Antonín Novotný z funkce odvolán a nahrazen Alexandrem Dubčekem. Tímto byl nastartován proces, který vešel do dějin jako tzv. „pražské jaro“ a skončil srpnovou okupací země. Zahájila jej postupná výměna funkcionářů na všech úrovních a obnovení svobody slova. Nové stranické a státní vedení provádělo demokratizační změny ve společnosti, které spočívaly v předání části rozhodovacích pravomocí demokraticky zvoleným společenským strukturám. Tlak společnosti na další změny postupně sílil a bylo otázkou, co se stane, až se dostane na hranici ochoty komunistické strany k těmto dalším změnám. K tomu však nedošlo. Sovětské vedení, které v počátcích vývoj v Československu podcenilo, bylo nuceno v srpnu 1968 použít vojenskou sílu, aby zabránilo dalšímu pokračování pražského jara a jeho eventuálnímu rozšíření do okolních socialistických států. Nastala dlouholetá okupace republiky. Mnozí představitelé pražského jara se v zájmu uchování vlastní moci sami podíleli na likvidaci zbytků pozitivního, co předsrpnový vývoj přinesl. Ani to jim však nepomohlo. Během jediného roku byli donuceni vzdát se svých posledních pozic a vedení převzali noví lidé v čele s ambiciózním Gustavem Husákem, dosazeným Moskvou. Nastupující 70. léta poté proběhla ve znamení stranických prověrek a „normalizace“ poměrů ve společnosti.

Okupace Ostravy

Obrodný proces byl násilně přerušen 21. srpna 1968 vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československé republiky. Do Ostravy vjely první tanky okolo druhé hodiny ranní. Pro Ostravany byl tento krok pěti zemí, označovaných dříve za ,,bratrské“, šokem. Invaze se kromě Sovětské armády zúčastnila vojska Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Vojska Německé demokratické republiky nakonec hranice ČSSR až na výjimky nepřekročila. Přední funkcionáři města byli o okupaci dopředu informováni. Ostrava byla okupována 24. Samaro-Uljanovskou motostřeleckou divizí genmjr. Grigorije Petroviče Jaškina, jež byla nazvaná Železná. Příchod okupantů do města vyvolal rozsáhlou vlnu odporu. V ulicích se objevovaly nápisy, letáky, plakáty a výzvy odsuzující okupaci. U Nové radnice, NHKG, VŽKG, mošnovského letiště a dalších významných objektů se shromažďovaly stovky protestujících. To vyvolalo značnou nevoli velení okupačních vojsk. Tanky sovětské armády byly rozmístěny i na dalších strategických místech, mj. v Nové Vsi u Odry, na Závodní ulici u stadionu VŽKG, u kasáren v Bělském lese a v okolí náměstí SNP.

Dozvuky pražského jara v Ostravě

Sebeupálení Jana Palacha 16. ledna 1969 vzedmulo v Ostravě vlnu tichého protestu. Několik tisíc ostravských vysokoškoláků 20. ledna uctilo jeho památku. Spontánní protesty proběhly také po druhém vítězství nad sovětským mužstvem na mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu 28. března 1969. Několik tisíc fanoušků se shromáždilo u Nové radnice a před velitelstvím sovětské posádky v Porubě. Po těchto událostech se skupina předválečných komunistů z Ostravy rozhodla osobně intervenovat v Praze u podporovatele sovětské intervence a ideologa KSČ Vasila Biľaka za tvrdší represivní opatření. Jednou z posledních akcí, které byly již jen ozvěnou poraženého pražského jara, byl mítink u domu kultury NHKG v Zábřehu 12. června 1969 za účasti asi 500 osob, na kterém vystoupili dramatik Václav Havel, Luděk Pachman a novinář Michal Lakatoš. Kritizována byla posrpnová cenzura, politika, hovořilo se o národní hrdosti a situaci v oblasti občanských práv. Roční připomínka výročí okupace v srpnu 1969 proběhla v Ostravě, na rozdíl od jiných českých měst, méně dramaticky. Několik stovek občanů protestovalo a ve VŽKG došlo ke krátké stávce. Rozdávány byly letáky a lidé nosili černé smuteční stužky. Pořádkové síly tehdy zajistily 151 osob.

Nástup normalizace

Ještě v závěru roku 1968 převládal u většiny ostravských komunistů a široké veřejnosti názor o neopodstatněnosti vpádu okupačních vojsk. Normalizační tlak však začal nabírat na síle. Na shromáždění cca 650 členů komunistické strany z Ostravy a okolních okresů ve vítkovickém závodním hotelu 5. listopadu 1968 obhajoval sovětskou okupaci člen ÚV KSČ Vilém Nový: ,,Sovětská vojska jsou našimi přáteli, našimi spojenci, našimi bratry… A jestli, soudruzi a soudružky, nám za to někdo říkal, že jsme kolaboranti, tak se k tomu hrdě hlásíme… Náš život, celý náš boj, jsme my, komunisté a internacionalisté, kolaborovali se Sovětským svazem a díky této kolaboraci jsme a zůstáváme socialistickým státem.“ Reformní proud byl v Ostravě postupně likvidován. V roce 1969 došlo k čistkám v periodiku Nová svoboda. Došlo také k očistě strany. Prvním tajemníkem Krajského výboru KSČ byl zvolen Miroslav Mamula, který se stal symbolem období normalizace na Ostravsku. Prověrkové komise vyškrtly z ostravské stranické organizace téměř 20.000 osob. Vyškrtnutí znamenalo zamezení postupu v zaměstnání, případě omezení publikační a umělecké činnosti. Nejhorším stranickým trestem bylo vyloučení, jež mělo za následek ztrátu zaměstnání. Děti vyškrtnutých a vyloučených měly omezenou možnost studovat na vysokých školách. Režim již neprožíval vážnější otřesy. Lidé si navykli na pravidelné rituály, prvomájové průvody, oslavy VŘSR a tzv. Vítězného února, zapojovali se do akcí Zet atd. Většinou se uzavřeli do soukromí a nespokojenost dávali najevo jen v úzkém okruhu rodiny a přátel.

Petr Přendík