1. světová válka a její dopady na území dnešního Jihu

V dopoledních hodinách neděle 28. června 1914 nikdo v Zábřehu, Hrabůvce a Výškovicích netušil, že zakrátko dojde k události, která ovlivní osudy rodin v těchto obcích. Kolem třetí hodiny odpoledne dorazila do Moravské Ostravy zpráva o zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda d´Este v bosenském Sarajevu. Lokální válka na hranici Rakouska-Uherska a Srbska přerostla do velké války, která později získala přívlastek světová a následně ještě první. Muži odcházeli na frontu, ženy zastupovaly jejich místa, byl zastaven politický a spolkový život. Od roku 1915 trpělo Ostravsko nedostatkem potravin a záhy byl zaveden přídělový systém a náhražkové potraviny. Úředně byly zaváděny bezmasé dny. Původně plánovaná blesková válka se protáhla na období delší než čtyři roky.

Začala válka

Politická správa na Ostravsku byla ihned po vypuknutí války podřízena vojenskému velení v Haliči. Ostravsko spadalo do územní působnosti rakouského 1. armádního sboru v Krakově. V listopadu 1914 bylo velitelství přesunuto z Krakova do Moravské Ostravy, jelikož linie válečné fronty se přiblížila k městu. Moravská Ostrava byla až do konce války téměř nepřetržitě plná vojska.

Zápis v kronice chlapecké obecné školy v Zábřehu-Hulvákách popisuje v roce 1916 počátek 1. světové války v obci následovně: ,,První dojmy, zvláště vyhlášení všeobecné mobilizace a narukování prvních domobranců, byly hrozné a působily v obyvatelstvu bolestné zděšení. Na ulicích bylo viděti zástupy žen a dítek, doprovázející otce, syny, bratry a příbuzné – v rukou kufry a zavazadla, v očích slzy a všude pláč a smutek. Ženám a dětem, jichž živitelé byli povoláni do zbraně, stanovena byla podpora na dobu války, a sice pro ženu a dítky starší 8 let obnos 1 K a 20 h, pro dítky mladší 60 h na den. S prchající dobou smířilo se obyvatelstvo s těžkostmi, jež na ně válečná doba uložila, a poznenáhlu se těžkým stávajícím poměrům přizpůsobilo. I hrůzou pozoroval lid první zraněné vojíny a četl smutné listiny ztrát, leč i těmto věcem si obyvatelstvo uvyklo. Ze Zábřeha nad Odrou narukovalo dosud bezmála 2000 mužů, tj. 1/5 obyvatelstva. Z těchto již mnozí padli na poli cti jako hrdinové, mnozí upadli do zajetí srbského, ruského i italského a mnoho jich bylo dosud dílem lehce, dílem těžce zraněno. Tento úbytek jest všude pozorovati, zvláště při práci polní, kde kromě mužů i koně byly přibrány k vojenským účelům. Závody vítkovické vyreklamovaly si potřebné pracovníky, a tak umožněno bylo nepřetržitě vyráběti válečný materiál. Kde bylo třeba, přibrány byly do strojoven i ženy, jako pracovní síly. Tento úbytek mužů jevil se též na jiných místech. Ženy byly konduktérkami na elektrických tramwajích, listonoškami, zastupovaly muže dle možnosti. Nejhůře trpí vždy válkou chudina. Příjem nepatrný a cena všech životních potřeb neobyčejně vysoká. Kde kdo by si už přál klidu.“

Ať žije válka!

Ostrava a její okolí byla symbolem uhelného a hutního průmyslu, který se přeorientoval na zbrojní program. Zejména Vítkovické železárny změnily produkci – začala se v nich vyrábět granátová ocel, dělostřelecká munice, miny a šrapnely, ale také různé překážky a zátarasy nezbytné pro vedení zákopové války. Pro obnovu válkou poškozených komunikací měla význam také výroba kolejnic a mostních dílů. Pracovní doba vzrostla od roku 1915 do konce války až na 11 hodin denně, do průmyslu nastoupily také ženy a dívky. I když klesl počet horníků v ostravsko-karvinském revíru o 16% proti předválečnému stavu, objem vytěženého uhlí vzrostl v prvních letech války až o 15%. V roce 1917 začala výroba klesat, aby se v roce 1918 prudce propadla.

Zásobování obyvatelstva

Stěžejním problémem, s nímž se Ostravsko potýkalo, byl tzv. aprovizace, tedy zásobování obyvatelstva potravinami. V prvních měsících válečného konfliktu se žádné významné problémy neprojevily, patrně i proto, že se domácnosti stihly předzásobit na ,,bleskovou válku“. První vážné problémy se objevily v lednu 1915, kdy z pultů obchodů zmizela pšeničná mouka. Brzy byl zaveden přídělový systém na základní potraviny: chléb, cukr, kávu či mouku. Denní příděl mouky na osobu činil 240 g. Ceny potravin během války stouply. Od roku 1916 vypukaly hladové bouře a stávky v průmyslových závodech. Nejhorší situace panovala v červenci 1917 ve Vítkovicích, kde musela při hladových bouřích zasáhnout vojenská hotovost. Při incidentu bylo zabito pět osob. Panoval nedostatek šatstva, textilu, petroleje a dokonce i svíček – byl vydán zákaz jejich zapalování na hrobech. Dne 1. ledna 1917 vypukly v Zábřehu protestní stávky místních žen proti nedostatku mouky. Zdejší židovské obchody byly během války drancovány. Na jaře 1918 už nebyla k sehnání ani mouka, ani brambory. Maso nevalné kvality a téměř nepoživatelné bylo dodáváno v přídělech po 70-100 g na osobu týdně (!). Okolní okresy v okolí Moravské Ostravy zakázaly vývoz potravin do města. Zásobovací situace na Ostravsku byla zoufalá, čímž se zhoršoval i zdravotní stav obyvatelstva. Rostla úmrtnost, v druhé půli roku 1918 řádila v okolí Ostravy španělská chřipka, která sem byla přivlečena od Madridu. V politickém okresu Moravská Ostrava si v posledním roce války nemoc vyžádala 302 obětí.

Věrnost – jinak trest

Obyvatelstvo bylo během války pronásledováno nejen za šíření letáků a protiválečnou propagandu a státní ,,nespolehlivost“; těžké tresty hrozily například jen za používání slovanské trikolory (kombinace bílé, modré a červené barvy), která začala být považována po vypuknutí války za protirakouskou symboliku. V Zábřehu byly šetřením četnictva zjištěny jako podezřelé tabulky s názvem ulic a čísly domů (červená čísla na bílém podkladu s modrým orámováním), avšak jak se ukázalo, byly pořízeny již před válkou. Zábřežští byli trestáni také za pomoc zajatcům umístěných ve zdejším táboře v Korýtku. Kupříkladu byl na 12 hodin vězení odsouzen za nošení vojenské čepice žák zábřežské školy Adolf Greš, kterou vyměnil za klobouk s ruským zajatcem. Nádeník Eduard Leitner byl na 24 hodin umístěn do vězení za styk s ruským zajatcem. Posluhovačka Filoména Nováková si odseděla pět dnů v lednu 1917 za podání rumu italskému zajatci.

Rekvizice – zabavování zvonů

Formou sbírek probíhalo dobrovolné odevzdávání drahých nebo barevných kovů, zlata, stříbra, mědi a dalších kovů. Seznamy občanů, kteří takto ,,nezištně“ přispěli do válečného úsilí, byly zveřejňovány v denním tisku. Stále nekončící válka a rostoucí hlad válečného průmyslu po barevných kovech měly nakonec za následek i jejich nucené rekvizice četnictvem při domovních prohlídkách: zabavovány byly dveřní kliky, kuchyňské náčiní, kotle, zinkové koupací vany, měděné krytiny ad. Zvláště citelně se rekvizice dotkly kostelních zvonů. Smutného osudu nebyl uchráněn ani 1091 kg těžký zvon Marie v kostele Panny Marie, královny posvátného růžence v Hrabůvce, na němž byl vyryt obraz Františka Josefa I. s korunou a vavřínovým věncem, odlitý na památku 60. výročí jeho panování. Pro svou velikost a váhu byl rozbit přímo ve věži. Přetaveny byly také zvony sv. Cyrila a Metoděje (557 kg), sv. Vincence a Františka Xaverského (227 kg) a 40 kg těžký zvon nad hlavním oltářem. Zabaven měl být také nejstarší český zvon, který visel ve věži zábřežského kostela. Z rekvizice jej však vyjmul zábřežský farář František Lepařík, který v něm spatřoval historickou památku. Podle Marie Sousedíkové byl zvon sňat za pomocí jejího dědečka z věže kostela a uložen pod hladinu malého rybníka v Zábřehu, kde přečkal až do konce války. Zvon Jiří z roku 1643 takové štěstí neměl. Výškovický zvon Jaroslav z roku 1898 byl snesen z věže kaple 25. září 1916 třemi vojíny a jedním důstojníkem. Druhý zvon zde setrval do 30. listopadu 1917, kdy byl rovněž zabaven.

Epidemická nemocnice v Zábřehu n. O.

V Zábřehu nad Odrou byla již roku 1912 zřízena epidemická nemocnice společným úsilím obce a sousedního města Vítkovice. Během 1. světové války poskytovala ošetření raněným vojákům, kteří sem byli sváženi z východní fronty. Raněn ve válce, úplavice, tetanus, skvrnitý tyfus, břišní tyfus, infekce – tyto příčiny úmrtí vojáků čteme v matrikách zemřelých nejčastěji. Na zábřežském hřbitově bylo během války pochováno 378 vojáků. Na počátku 30. let byla jejich těla exhumována a uložena do hromadného hrobu na hřbitově ve Vítkovicích, který se zde nachází dodnes.

Polanecká spojka jako důsledek 1. světové války

První zmínka o dráze Kunčice – Polanka na Odrou vedoucí přes Vítkovice a Zábřeh pochází již z roku 1909. Když vypukla 1. světová válka, bylo jasné, že dráha najde své opodstatnění. Počátkem roku 1916 zadalo c. k. ředitelství Severní dráhy ve Vídni stavbu normálně rozchodné místní dráhy Polanka – Velké Kunčice podnikateli A. Lennovi. Stavba se budovala s ohledem na její vojenský význam – počítalo se s urychlením přepravy válečných přísunů na haličskou frontu. Měla také sloužit k odvozu uhlí ze sušských dolů směrem na Vídeň. Jak 1. světová válka postupovala, byli na frontu odváděni další a další dělníci i zajatci. Na jaře roku 1917 se ruští zajatci srotili a ani pod výhružkou použití zbraní se nedali přimět k práci. V té době padl v Rusku carský systém a Rusové se chtěli po brest-litevském míru vrátit do vlasti. Dne 12. května 1918 opustili stavbu poslední ruští vojáci. Na výstavbě trati dále pracovali italští zajatci. Italští minéři dali četným mostům úhledný kabát z čistě opracovaného žulového zdiva (jeden z původních mostů můžeme nalézt vedle současného mostu na Výškovické ulici). Původní plány předpokládaly s realizací trati ve čtyřech měsících. Stavěla se ale čtyři roky a nakonec nebyla uvedena do provozu.

Zajatecký tábor

Zajatci byli v Zábřehu internováni v dřevěných barácích, které se nacházely u výškovické silnice, v místě zvaném Korýtko. Na stavbě jinak pracovalo až 1200 pracovníků, neboť tehdejší technika zemních prací byla nevalné úrovně. Dr. Drlík vzpomínal v 60. letech 20. století na to, jak jako dítě nosil ruským zajatcům k plotu tábora medvědí česnek z Polaneckého lesa, Italům škeble z tůní a hlemýždě z lesa. V pamětech uvádí také časté epidemie v táboře, podvýživu dělníků či zastřelení zajatců na útěku z tábora. I samotná stavba si vyžádala lidské životy. Víme, že na zábřežském hřbitově byl pohřben ruský zajatec, který byl při stavbě zasypán korečkovým bagrem.

Legionáři

Mladí muži bojující za rakousko-uherskou monarchii se na nepřátelském území dostávali – mnohdy dobrovolně – do zajetí. Zajatí vojáci byli postupně získáváni pro myšlenku vytvoření československé armády. Dobrovolnické jednotky vznikaly zejména ve Francii, Itálii a Rusku. Díky těmto legiím a úsilí československé politické emigrace v čele s T. G. Masarykem dostávala idea vzniku samostatného Československa v roce 1917 pevné obrysy. Do legií vstoupilo 88 701 vojáků, z nichž se 5405 do nové vysněné vlasti nevrátilo. V roce 1921 byla založena Československá obec legionářská, která sdružovala legionáře všech bojišť. Hlavním orgánem obce se stalo ústředí, pod něhož spadaly župy a pod ně místní jednoty.

Více než padesát obyvatel Zábřehu, převážně zde narozených mužů, vstoupilo v období 1. světové války do zahraničních legií. V červnu 1921 došlo v Zábřehu k ustavení místní jednoty Československé obce legionářské, kde se seskupilo 54 legionářů z první světové války. Až do roku 1939 a ještě v letech 1947–1949 stál v jejím čele František Novák, úředník státních drah. Z dochovaných archiválií nemůžeme přesně stanovit, v čem spočívala práce zábřežské jednoty. Kusá zpráva z roku 1926 nám sděluje: Ač jednota zábřežská není počtem silná, přece po dobu své působnosti vykonala velký kus práce, jest stále čilá a na svém místě. Zasloužila se také o výstavbu zdejšího Husova sboru v letech 1932– 1933. Mezi významné události legionářské jednoty patřila např. v roce 1937 oslava 20 let od bitvy u Zborova.

Celkem 26 obyvatel Hrabůvky, většinou rodáků, bylo v 1. světové válce zapojeno do ruských a italských legií. Legionáři v Hrabůvce založili svou místní jednotu oficiálně 25. ledna 1922. Jednota nebyla příliš silná, její slabost byla dána jistě nízkým počtem členů, který se pohyboval okolo dvaceti osob (v roce 1933 dokonce jen třináct), což v podstatě odporovalo základním předpokladům pro existenci jednoty.

Z Výškovic se zapojili do ruských a italských legií Theodor Krušina, Josef Palička a Emil Staněk, kteří se v obci také narodili.

Konec války a její pomníky

A kolik obyvatel z území dnešního městského obvodu Ostrava-Jih ve válce padlo? Přesné počty nejsou známy. Padlé občany připomínají dnes dva pomníky – jeden pískovcový se nachází ve starých Výškovicích v blízkosti kaple. Torzo jiného pomínku nalezneme v Hrabůvce v hale u sokolského hřiště. V chodbě je umístěna deska se sedmi jmény padlých členů Sokola, která byla původně součástí pomníku odhaleného v roce 1928. Honosná nástěnná bronzová deska podplukovníka ruských legií MUDr. Ludvíka Klegy byla ztracena. Zábřežští občané svůj pomník nemají, patrně byl během minulého století zničen.

První světová války byla oficiálně ukončena před sto lety. Ráno 11. listopadu 1918 v 5:05 hodin byl podepsán dokument, který stanovil, že od 11 hodin téhož dne zavládne na frontách příměří. K podpisu mírového příměří mezi státy Dohody (Francie, Rusko, Velká Británie) a Německem došlo v železničním vagonu u francouzského města Compiegne. Dnes je 11. listopad Dnem válečných veteránů, který si naše země připomíná od roku 2001.

 

Petr Přendík