Co prozradila Pamětní kniha o počasí v Zábřehu v letech 1869-1883?

Díky zápisům v Pamětní knize zábřežského faráře Josefa Bilčíka máme celkem detailní přehled o základních meteorologických datech ze Zábřehu, zejména pro 70. léta 19. století. Na jednotlivých zápisech můžeme poukázat na to, že počasí bylo i kdysi stejně rozmarné. Následky větrů, srážek a povodní však dosahovaly vážnějších důsledků, než je tomu dnes.

Rok 1869 byl spíše suchý než mokrý, avšak patřil k úrodným letům. Obilí se urodilo průměrně, nadúroda panovala u brambor. Dne 24. září 1869 napadl první sníh. Kniha pamětí uvádí, že Zábřeh ležel pod sněhem až do dubna 1870. Tehdejší zima byla krutá a podle zápisů leželi na cestách zmrzlí ptáci, kteří hynuli hladem a zimou. Lesní zvěř a zajíci přicházeli za potravou až k lidským obydlím, kde mnohokrát našli svou smrt, neboť skončili na talíři. Zajímavým úkazem, pozorovaným nad Zábřehem 25. října 1870, se stala polární záře. Okolo šesté hodiny odpolední se vyjasnil severní obzor, který se zbarvil do běložluté barvy, scenérie byla obohacena o zajímavé červené paprsky. O hodinu později úkaz doplnilo žluté ohraničení, kdežto zbytek oblohy byl tmavý. Při pohledu směrem ke Klimkovicím se zdálo, že je nedaleká obec celá v plamenech. Hvězdy se v takové záři jevily co jiskry. Růžová barva oblohy se měnila v intervalech v ohnivě červenou, hned zase v barvu mědi; k severu pronikaly bílé paprsky. Okolo 22. hodiny obloha začal pozbývat záře i lesku.

Rok 1871 byl deštivý. Pršelo tolik, že byla výjimečně o žních povolena práce na polích i v neděle.

Polární záře nad Zábřehem byla viditelná opět 4. února 1872 v době od 19 do 21 hodin. Ve dnech od 20. do 22. května 1872 byl Zábřeh postižen silným větrem a bouří. 22. května se vzňal ve stodole zahradníka Vincence Hoce z č. p. 54 oheň a zničil stavení France Havránka č. p. 55, Petra Jurečky č. p. 53, Matěje Sojky č. p. 52 a v poli ležící statek Jana Cholavy č. p. 3. Podle tehdejších zpráv se vyprávělo, že požár založil syn Františka Havránka  – Ferdinand – pomocí sirek. V roce 1872 byla na náklad Štěpána Neničky vytesána z pískovce socha sv. Floriána. Neničkovi tehdy vyhořela ,,jen“ kůlna a ostatní stavení zůstala uchráněna díky hašení všemi okolními lidmi.

Zima 1875/1876 zahájila svůj čas prvním sněhem, jenž napadl 25. října, hned však roztál. Ovšem již 3. listopadu téhož roku zamrzly rybníky, o týden později se přehnala nad Zábřehem bouře doprovázená blesky. Nový sníh napadl 22. listopadu a sněhová pokrývka se udržela až do 18. února 1876, kdy přišla obleva a ihned na to velká voda. V noci z 12. na 13. března 1876 se prohnala Zábřehem vichřice, poškodila nemálo stodol, vyvrátila stromy, poškozena byla zahrada J. Zezulky. Počasí se i nadále bouřilo: od 18. do 21. března jedna sněhová bouře střídala druhou a ještě i o zeleném čtvrtku 12. dubna 1876 sněžilo. Žně 1876 počaly 24. července. Od 7. září ustavičně pršelo a 31. října začal padat sníh. Od 23. prosince 1876 denně řádily metelice. Sněhu přibývalo i v lednu a únoru 1877. První bouře přišla od jihozápadu 3. dubna. Sníh napadl ještě i 4. května, zatímco 10. května přišly jarní bouřky. Tehdy uhodil blesk do kůlny sedláka Jana Holáně, která vyhořela. Letní bouře se silným deštěm přešla přes Zábřeh i 15. srpna. Již 25. září přišel mráz a kroupy.

Rok 1877 nemáme v zápiscích zachycen. Víme, že 31. července 1878 se Zábřehem prohnala bouře, jejímž následkem byla do polí odnesena střecha stavení Mar. Charvátky. Silný vítr řádil i za humny. U zahrady vdovy Marie Formančíkové vítr převrhl kamennou sochu Panny Marie umístěné na sloupu. Socha se pádem rozbila. Silný déšť doprovázený kroupami se přehnal nad Zábřehem i 21. srpna 1878. Bohatá sněhová nadílka napadla 3. listopadu 1878, stromy se pod tíhou lámaly, ploty se vyvracely.

Ještě 24. března 1879 se vyskytlo ,,nevídané sněžní bouře, nemající pamětníka, celý den tak, že nebylo ani ráno ven vyjíti“. V květnu a červnu 1879 téměř denně pršelo a Odra začala stoupat. Nejvíce vystoupila z koryta 14. a 15. června, kdy byla zatopena Nová Ves, mezi obilím se daly lovit ryby. Již 9. června byla veškerá úroda na polích, zejména na polích ležících na straně k císařské silnici, pobita deštěm a kroupami. Úroda se zde již sklidit nedala. Další krupobití přišlo 25. června 1879, opět se stejnými následky. Červenec a srpen se nesl ve znamení dlouhodobých dešťů. Obilí bylo pomláceno, brambory hnily na poli. Ani další zima nebyla slabá – v prosinci 1879 klesaly teploty až na -25°C.

21. ledna roku 1880 postihla Zábřeh sněhová kalamita. Srážky byly bohaté celoročně. Od 4. června 1880 pršelo, deště neustávaly a 5. srpna postihla Moravskou Ostravu povodeň, tisíciletá voda, jaká ještě v dějinách nebyla zaznamenána. 15. srpna postihly povodně i Zábřeh – spustil se hustý déšť, který zatopil zábřežská pole. Voda v Zábřežce zatopila ,,všechny na polední straně ležící zahrady“. Stržen byl most mezi kostelem a obecním hostincem a také nový most v blízkosti stavení Karla Rašky. Rozvodněná Zábřežka porušila břehy, odplavila tarasy. Silnice od Holušů k stavení Jana Černého byla odplavena. První sníh napadl již 24. září 1880.

Ani v roce 1882 nepanovalo nejpříznivější počasí, které by zajistilo bohatou úrodu. 5. května přešla nad Zábřehem bouře doprovázená kroupami, stejně tak i 17. května a 13. a 15. června. Léto bezmála celé propršelo, obilí hnilo na polích, muselo se sekat, i když na polích stála voda. V polovině srpna se opakovala velká voda, nedosahovala však takové síly jako ta z roku 1880. První sníh napadl 15. října 1882.

Velikonoce 1883 se nesly ve znamení tuhé zimy, na konci března byla půda stále zmrzlá. Ceny semen jetele a sena šly nahoru, neboť v roce 1882 se obojího příliš neurodilo vlivem nepříznivého počasí.

Rokem 1883 končí zápisy Josefa Bilčíka, jenž v témže roce zemřel. Nové zápisy pochází až z roku 1935.

Petr Přendík

Zdroje:

AMO. Farní úřad Zábřeh nad Odrou. Pamětní kniha, inv. č. 1