14. března 1939, 17. hodina. Německá armáda začala obsazovat ostravské obce. Obsazena je i Hrabůvka. Ostravští Němci jásají. O den později, 15. března ráno, začaly jezdit tramvaje vpravo. Již 24. března došlo k přejmenování ulic Hrabůvky na nová německá pojmenování. Některé z ulic byly nazývány pouze německým ekvivalentem původního českého názvu: Horní – Oberstrasse; Metodějská – Methodgasse. Jiné ulice získaly zcela nové německé označení: Klegova – K letišti (Flughafenstrasse); Na obecní – Stolařská (Tischlergasse). 15. března 1939 poskytlo Vítkovické horní a hutní těžířstvo městu půjčku na rozšíření letiště v Hrabůvce. Hrabůvkou se začal šířit německý živel.
Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) utvořila v Hrabůvce svou místní skupinu. Dle jejího přání se musela vystěhovat knihovna z Jubilejní kolonie (dnes prostory Komorního klubu) do suterénu školy u pošty.
Prvního září 1939 zahájilo Německo válku proti Polsku. Nastalo řízené válečné hospodářství, přídělový systém, nedostatek zboží. Ihned bylo nařízeno zatemnění oken. Hrabůvka se po západu slunce za obzor ponořila to hluboké tmy. Do řady přísných zákazů protektorátních opatření patřil např. i zákaz jízdy dětí na jízdním kole. Ten, kdo povolil jízdu dětí na kole, ztrácel nárok na poukaz na nové pláště. Z radiopřijímačů byly vymontovávány součástky pro příjem krátkých vln. ,,Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu trestá se káznicí nebo smrtí!“ stálo na každém rádiovém přijímači.
Válečná výstavba
V relativně klidných měsících roku 1939 bylo v Hrabůvce dostavěno několik domů. Začalo se se stavbou devíti dalších soukromých objektů a s výstavbou šesti bytových domů v Jubilejní kolonii č. p. 491 – 496. Ve skrytu za haldou začala stavba nového vítkovického jezu. Jez si vymohlo Vítkovické horní a hutní těžířstvo, jelikož kvůli natržím kolem Ostravice hrozilo, že se závody budou potýkat v budoucnu s nedostatkem tolik pro průmysl potřebné vody. Roku 1940 byly postaveny v Hrabůvce jen dva soukromé domky. V následujícím roce byla povolena přístavba domu pekaři Peškovi na Edisonově ulici. Roku 1942 bylo dokončeno dvanáct bytových domů v Jubilejní kolonii, č. p. 504 – 515. Další stavby byly zakázány. Projevil se nedostatek materiálů. Jen v roce 1943 byl u Ostravice postaven barák ,,Výchovného pracovního tábora“. Sloužil pro výchovu totálně nasazených, kteří se vyhýbali určené práci nebo nepodávali požadovaný výkon.
Školy
Škola u pošty, stejně jako všechny školy, musela slavit 20. duben jako narozeniny Vůdce, žáci byli během roku zapojováni do sběru kostí, kovů a papíru. 1. října 1942 byla zrušena obecná škola u pošty v rámci reorganizace škol. Část žáků i s učiteli přešla do školy u kostela.
Předválečná okénková pohlednice. Foto: soukromý archiv autora.
Nálety
Rok 1943 přinesl vedle válečných těžkostí hrozbu leteckého napadení, ale začala se rýsovat naděje, že se přeci jen blíží konec všech hrůz. Bombardování se prozatím Hrabůvce vyhýbalo, takže protiletecký kryt, vybudovaný za Sedláčkovým hostincem poblíž tenisových kurtů (mezi tramvajovými zastávkami Dřevoprodej a Provaznická), byl nevyužit. Prvním velkým náletem bylo bombardování Američanů dne 29. srpna 1944. Po nich následovalo dalších 16 náletů, které již nezpůsobily tak rozsáhlé škody. V roce 1944 byl budován velký protiletecký kryt v haldě se vstupy od Ostravice. V dobách častého vyhlašování náletů docházeli do tohoto krytu na noc hlavně Němci z Jubilejní kolonie. Zatímco rok 1944 se nesl ve znamení bombardování západními spojenci, od února 1945 se jednalo o nálety sovětských letadel. Ke konci bojů počet náletů narůstal.
Nad Ostravou probíhaly nálety, obyvatelé se uchylovali do krytů. Když trval poplach přes půlnoc, začalo se ve škole u kostela učit o 2 hodiny později. Docházka žáků do školy byla stále kritičtější. Po bombardování Ostravy 29. srpna 1944 spojeneckými letouny byl začátek školního roku posunut na 19. září, s výukou se začalo až o 14. hodině. Vyučovalo se odpoledne pro časté dopolední nálety. Bylo tomu tak až do konce října.
Počátek roku 1945
V závěru 2. světové války byla Ostrava jedním z posledních hlavních strategických cílů, který spadal pod nadvládu Třetí říše. Adolf Hitler si byl moc dobře vědom velkého potenciálu, jenž mu Ostrava se svým průmyslem mohla pro válku nabídnout. Bylo zřejmé, že při osvobozování bude o Ostravu veden velký boj. Obyvatelé Hrabůvky pociťovali z blížící se sovětské fronty strach. Věděli, že se při osvobozovacích bojích může stát leccos nepříjemného.
Němečtí fašisté se po celou dobu okupace snažili demoralizovat českou společnost a potlačit tak její odpor proti německé nadvládě. Přestože za poslouchání zahraničního rozhlasu byl stanoven trest smrti, scházely se skupiny lidí u důvěryhodných občanů vlastnících rádiový přijímač a s ušima nalepenými na přístroj poslouchali zahraniční rozhlas. Tajně se poslouchaly zprávy především z Moskvy a z Londýna. Příchod Rudé armády znamenal konec války, konec utrpení, definitivní vítězství nad fašismem, naději na obnovení svobody. Skupina kolem Marie Navrátilové rozmnožovala tajně letáky na hektografu (přístroj sloužící k tisku bez použití lisu, dá se jim vytisknout 100 kopií jednoho letáku, odtud jeho název). Hektografická blána byla později zakopána na zahradě v zahradě na Očkovci (na staré Místecké ulici, přibližně v místech bývalého kina Edison). Kdoví – třeba je tam dodnes.
V úterý 27. března 1945 bylo ve večerních hodinách bombardováno letiště v Hrabůvce. Ve vzdálenosti 300 metrů od školy u kostela dopadly tři bomby a tlakové vlny vyrazily jen ve škole 51 okenních tabulí. Od dubna 1945 byla škola přeměněna na lazaret. ,,Válečná litice dosahuje svého vrcholu. Nálety, zvláště v lednu, únoru, březnu a dubnu jsou na denním pořádku. Mnoho občanů odjelo i s dětmi ke svým příbuzným z obav před leteckými nálety a jednak z blížící se fronty. Nervozita se zesiluje. Rudá armáda stále víc a více žene Němce před sebou. Hrůza, zděšení a strach zachvacuje zdejší německé občanstvo, které kvapem opouští svá bydliště a s holými rukami hledají záchranu v západní části Čech.“ Takto popsal Konstantin Sigmund v kronice školy u kostela stav v Hrabůvce před osvobozovacími boji.
Osvobození Hrabůvky
Týden před osvobozením Ostravy bylo slyšet vzdálené dunění, fronta naděje se blížila. Poslední týden před osvobozením denně před odchodem do práce dělníci vycházeli na půdu svých domů, aby se podívali, jak rychle se blíží bojiště k Ostravě, vyznačené v dáli hořícími vesnicemi na Opavsku. Z východního obzoru přilétaly nad Ostravu sovětská letadla, která hledala opěrné body německé armády a vystřelovala červené rakety, jimž občané říkali ,,vánoční stromečky“. Po nich občas nastalo bombardování, před kterým se obyvatelé schovávali do krytů.
Důležité postavení v systému německé obrany zaujímaly oblasti Bělského lesa a Hrabůvky. Civilní letiště v Hrabůvce bylo v souvislosti s blížící se frontou v lednu 1945 přeměněno na vojenské. Bylo zde umístěno asi 20 německých stíhacích a bombardovacích letadel, v blízkém lese již od roku 1939 Němci budovali kasárna. Při severním okraji Bělského lesa měly německé jednotky srubové zákopy a kulometná hnízda. Jako přirozené ochrany využili vyschlého koryta bývalého potoka Zábřežky. Na západním okraji Bělského lesa měla Třetí říše u čerpací stanice vodárny nedaleko Výškovic umístěny protiletecké baterie. Proto se stal Bělský les s příchodem Rudé armády terčem velkých bojů. Bojových akcí se zúčastnili též českoslovenští letci.
Zpátky k letišti. S blížící se frontou začali Němci na letišti v Hrabůvce a v blízkosti obytných domů okolo letiště, zejména na Oráčově ulici, budovat bunkry – kryty pro letadla. Další vznikaly v osadě Žižkov a Dubina. Bylo jasné, že se německé jednotky nechtějí letiště jen tak vzdát. V období mezi 20 – 30. dubnem z letiště startovali jen dvě stíhačky typu Messerschmitt, i když jich zde bylo okolo dvaceti. Problém tkvěl v tom, že Němcům došlo palivo. Jeden z německých letounů byl krátce po startu sestřelen Rudou armádou.
Letiště v Hrabůvce. Foto: Archiv Vítkovice, a. s.
Odpoledne 28. dubna 1945 bylo okolí letiště podminováno – bomby byly kladeny do koryta místního toku Živ (Zif), do krytů letadel a hangárů na letišti. Stalo se tak až po chvíli, kdy Němci uletěli se svými stroji na západ. V noci z 28. na 29. dubna zorával starobělský sedlák Lednický přistávací plochu letiště, aby bylo zabráněno přistání sovětských letadel.
V časném ránu 29. dubna 1945, když dělníci nastupovali na směnu do závodů ve Vítkovicích, začaly na objekty vysokých pecí, strojírnu a slévárny dopadat první granáty sovětských děl. Dělníci přirozeně odmítali za těchto podmínek v práci dále setrvávat a nedbali německých nadřízených, kteří jim vyhrožovali Gestapem. Dělníci se rozprchli do svých domovů. I v Hrabůvce bylo slyšet silné detonace. Německé oddíly vyhodily do povětří všechny budovy letiště, až na jeden hangár, došlo též ke zničení kanalizace.
Noční útok
30. dubna 1945, kdy již byl část Ostravy osvobozena, byla jižní část Hrabůvky stále v držení německé armády. Když sovětské oddíly překročily Odru nedaleko Korýtka v Zábřehu, německé jednotky obsadily příkop na silnici směrem k Výškovicím, jižně od mostu přes tehdy neprovozovanou Polaneckou dráhu, a na blízkém velínu umístily dva kulomety. Po poledni začala přestřelka. Kulomety byly zničeny, asi 35 německých vojáků uteklo do velínu, odtud vyskákali z oken na zahradu a našli další útočiště v blízkých vojenských barácích. Odtud utekli do Bělského lesa. Sověti měli 30. dubna odpoledne v držení dnešní ulice U Lesa a Kpt. Vajdy. V 17 hodin byla osvobozena Jubilejní kolonie a továrna na konopná a drátěná lana Adolfa Deichsela. K večeru se němečtí vojáci stahovali na Oráčově ulici. Po setmění pronikli němečtí špioni až ke hřbitovu v Hrabůvce (Klegova ulice), do vzdálenosti asi 200 m od sovětských hlídek. Na počátku noci ležela převážná část Hrabůvky v zemi nikoho, ale obcí vládnul klid, jen sovětské průzkumné hlídky se přesunuly až k hranici Klegovy ulice.
V noci Němci podnikli útok. Přes Bělský les pronikli ve 23 hodin až na území Zábřehu, kde začal velký boj. Osvoboditelé se začali obávat, že budou muset z již osvobozeného Zábřehu ustoupit. O půlnoci však opět získali převahu. Do svítání byli němečtí vojáci pobiti či vytlačeni ze Zábřehu. Během noci současně německá armáda budovala zákopy na Oráčově ulici. Zdejší obyvatelé měli namále – z jedné strany stáli Němci v zákopech, z druhé byla ulice odstřelována Rudou armádou směrem od Místku. V noci na 1. května byli ve stodole na Místecké ulici schováni němečtí vojáci. Jeden z nich žádal civilní oděv, jelikož se bál o život. Když se vojáci doslechli, že Rudá armáda je již nablízku, sedli na koně a ujížděli směrem k Hrabové. Sovětská armáda přitáhla i s tanky, jeden z nich byl umístěn v ulici Na Návsi. Němec – civilista – vystřelil ze školní budovy na příslušníka Rudé armády. Sověti si pro střelce došli na půdu, kde se skrýval, vyvedli jej ven a na místě zastřelili. Němec padl tváří na zem a ležel zde ještě dva dny.
1. květen 1945
Prvomájové svítání, čas lásky. Sovětské jednotky počaly protiútok ze Zábřehu na Hrabůvku, jemuž předcházela dělostřelba směrem k Oráčově ulici. Sověti postupovali podél Místecké ulice směrem k osudné Oráčově ulici. Němci utekli do zákopů, korytem potoka Živ prchali k Hrabové do osady Žižkov. V Oráčově ulici Němci nechali miny. Německý velitel poslal část vojáků ze Žižkova zpět do Oráčovy ulice, kde došlo k přestřelkám. Na silnici ze Žižkova do Nové Bělé stál německý tank. Urputný boj trval až do večerních hodin. Současně se bojovalo také v Bělském lese. Okolo 17. hodiny byl nakonec německý útok zlomen. Nad vstupní bránou do Jubilejní kolonie u ulice Závodní byla vztyčena prezidentská vlajka.
Z blízkého lesíka Dubiny, kde byly v sedmileté válce generálem Laudonem vybudovány šance, bylo odvedeno asi 20 německých zajatců. Ztráty německé armády v prvomájovém boji byly značné, Rudá armáda postupovala směrem k Staré a Nové Bělé bez dalších větších potíží. Při bojích u Oráčovy ulice padlo též několik sovětských vojáků. 2. května byli padlí sovětští vojáci sesbíráni a pohřbeni nedaleko kostela v Hrabůvce. Celkem padlo při osvobození Hrabůvky 67 příslušníků Rudé armády. V osvobozovacích bojích o Hrabůvku padlo i několik civilistů. Zprávy hovoří o 5-7 občanech. Podařilo se mi dohledat jen tyto: Břetislav Grobař (23. 4. 1925 – 29. 4. 1945), zemřel po zranění střelou; František Kurečka (4. 10. 1877 – 9. 5. 1945), zemřel po zranění střepinou granátu; Oldřich Slabý (21. 9. 1903 – 30. 4. 1945), zabit bombou; při orání pole zemřel mi neznámý rolník, který najel na minu pluhem.
Ve věži kostela zřídili Sověti po osvobození Hrabůvky pozorovatelnu, ze zahrady spisovatele Vojtěcha Martínka a ze zahrady na Bartolomějské ulici byla odstřelována Nová a Stará Bělá. Minomety byly umístěny na dvoře domu obchodníka Vrány na Místecké ulici, zatímco munice byla uskladněna v Kotasově hostinci a v protější stodole, kde se usídlilo i sovětské velitelství. V lesíku Dubina se usídlil štáb sovětského dělostřelectva.
Po půlnoci 1. května museli německé jednotky vyklidit také Výškovice. Dopoledne 2. května ustoupily ke Krmelínu. Ještě 2. května zfanatizovaná skupina Hitlerovy mládeže zahájila kulometnou střelbu do prostoru hrabůvského letiště, avšak přivolaná vojenská hotovost záškodníky zničila.
Bilance škod
Bilance škod při osvobozovacích bojích v Hrabůvce uvádí, že ze soukromých domů byl jeden zcela zdemolován, osm bylo poškozeno těžce, osmdesát sedm lehce. Také obecní zástavba byla poškozena. Šlo pouze o lehká poškození, ale dohromady byly škody dosti vysoké. Poškozena byla škola u pošty, škola u kostela, hasičské skladiště, dva obecní bytové domy na Hasičské ulici. Kostel měl poškozená okna a střechu; během války přišel o své původní zvony.
Vzpomínky Antonína Blažka
Na závěr bych uvedl paměti hrabůvského rodáka, pana Antonína Blažka, jenž pro projekt Paměť Ostravy (2015) sepsal své vzpomínky na osvobození Hrabůvky:
,,Koncem dubna se již blížila fronta a Rudá armáda od Opavy postupovala na Ostravu. Dvakrát jsem záchvěv války zažil i na sobě.
Jednou jsme se dívali ze střechy měšťanské školy v Zábřehu-Družstvě, jak letecká bitva probíhá v prostoru dnešní Poruby, a z ničeho nic se objevilo letadlo nad školou a pokropilo střechu z leteckého kulometu. Ještě že jsme se včas schovali za komín, nevím, jak by to jinak dopadlo. Již nikdy jsem na střechu nešel, ale stejně jsem se nepoučil.
30. dubna 1945 se po kolonii rozkřiklo, že Němci opustili letiště a že tam zůstaly poškozené „mesršmity“ a „vokewulfy“. My kluci z kolonie jsme postupovali krytí „zyfem“, abychom získali nějakou leteckou součástku. Byla tam již spousta lidí, každý chtěl nějakou válečnou kořist. Než jsme tam došli, od hřbitova se objevila prchající vojska SS a začala střílet po lidech na letištní ploše. Tenkrát tam zahynul kamarád Turča. Já s bratrem jsme utíkali Bělským lesem plným vojáků. Asi jsme se obě strany bály, všichni jsme byli na útěku. Šťastně jsme došli domů do Jubilejní kolonie.
Odpoledne okolo čtvrté hodiny přišlo prvních deset sovětských průzkumníků, byli to Mongolové se samopaly a ptali se, „gdě German“. Byli ujištěni, že v kolonii žádní němečtí vojáci nejsou, němečtí občané také odešli. Přesto se stalo, co nikdo nečekal. Jeden německý fanatik se ukryl na půdě železňáku na Edisonově ulici a vyhodil ruční granát na procházející patrolu a těžce zranil sovětského vojáka. Občané jej naložili na nosítka a s bílým praporem šli přes frontovou linii k hrabůvskému kostelu, kde měl ordinaci Dr. Blacha. Přes veškeré úsilí doktora Blachy se sovětského vojáka nepodařilo zachránit. Němec byl také zneškodněn. Vojáci ho uvázali na žebřík a vyhodili půdním okénkem na ulici. Po tomto incidentu byl již v kolonii klid.
Druhý den byla již Hrabůvka plná vojáků, kteří rychle, a to bez velkého odporu, postupovali na Frýdek-Místek. Byli mezi nimi i českoslovenští vojáci Svobodovy armády a především tankisté z brigády plukovníka Janka, kteří měli stanoviště na vítkovickém stadionu. Tak jsme se dočkali osvobození Jubilejní kolonie Sovětskou a Československou armádou. Letiště bylo Němci rozbouráno a my hned druhý den jsme šli letiště obnovovat, aby mohly sovětské Migy, Iljušiny, Raty a Lavočkiny přistávat. V Jubilejní kolonii ve vedlejším domě zřídili zásobovací sklad, kterému velel fousatý donský kozák, a tak nádvořím zněla garmoška, častušky, tančil se kozáček, naděje šťastnějšího budoucího života bez válek. Trvá to již 70 let. Přeji všem, hlavně však mládeži, aby to vše vydrželo.“
Tak co dodat na závěr – aby to skutečně vydrželo!
Petr Přendík
Zdroje:
AMO. Kronika obce Zábřeh nad Odrou.
Archiv Vítkovice, a.s.
rukopisné vzpomínky Antonína Blažka pro projekt Paměť Ostravy 2015
Antonín Obůrka. Dějiny Hrabůvky.