Stopa Vojtěcha Martínka v Hrabůvce

Předkové Vojtěcha Martínka byli nejčastěji povoláním řezníci a kožešníci. Otec Ludvík Martínek provozoval v Brušperku kožešnictví. S první ženou Marií Konečnou měl pět dětí. Živnost mu příliš nevynášela a nakonec přišel v exekuci i o střechu nad hlavou.  Dům zachránil jeho švagr František Konečný. Žena Ludvíka Martínka zemřela. Ten si poté vzal Anežku Dlouhou, jedenatřicetiletou ženu, která bydlela u brušperského náměstí. S Anežkou Dlouhou měl další tři děti – Rudolfa, Vojtěcha a Aloisii.

Vojtěch Martínek se narodil v Brušperku roku 1887. Byl po celý dospělý život ovlivněn svým dětstvím, jehož obraz se vynořuje v jeho vzpomínkách i dílech. Spolu s dělníky pracujícími v Ostravě přicházely do Brušperku nové myšlenky. Vznikl konflikt nového a starého světa. Sociální deklasovanost v poměrech malého města měla silný vliv na vnímavost mladého Martínka.

Studium

Vojtěch začal chodit na obecnou školu v Brušperku. Hned od počátku školní docházky si zamiloval literaturu. Učitel na obecné škole rozpoznal talent svého žáka a nabádal otce Ludvíka Martínka k tomu, aby dal syna studovat na gymnázium. Ten na studium neměl peníze a po mnoha peripetiích se malý Vojtěch dostává díky svému učiteli Grossmanovi na Matiční gymnázium v Moravské Ostravě. Byl o dva roky starší než ostatní spolužáci. Literárně debutoval již roku 1901 v časopise Jitřenka. Ve školních letech se setkal s poezií Petra Bezruče. První jeho verše si zapsal do pečlivě vedeného čtenářského deníku již roku 1902, tedy tři roky poté, co se poprvé objevily básně neznámého básníka slezského lidu.  Martínek si sám o svém nástupu na gymnáziu poznamenal: ,,Byl to převrat v mém životě: z těsného prostředí zapadlého městečka, z chudobné domovské chalupy jsem se dostal do velkého města, do společenských podmínek zcela jiných, než jsem dosud vyrůstal.“

Vojtěch Martínek bydlel od roku 1904 u svého nevlastního bratra Rudolfa, jenž pracoval ve Vítkovických železárnách a bydlel v blízké hutnické kolonii. Ovlivňovalo jej tak dvojí prostředí: ve škole intelektuální, doma dělnické. Zcela jistě na něj průmyslové prostředí zapůsobilo a sloužilo mu jako zdroj inspirace pro pozdější literární díla. Do rodného Brušperku docházel často pěšky. Při studiích přispíval do Ostravského deníku a zejména do časopisu Radhošť. V roce 1904 začal pracovat na Stručných dějinách literatury české. Poznamenejme jen, že tehdy mu bylo pouhých 17 let. V roce 1908 složil Martínek úspěšně maturitní zkoušku a byl přijat na Karlovu univerzitu, kam odchází již jako známý autor, alespoň v literárním životě Ostravska. V Praze studoval klasickou filologii, navštěvoval přednášky Masaryka, Drtiny či Šaldy. Po roce ale přestoupil na studium češtiny a němčiny.

Ani pobyt v Praze ho zcela neodloučil od rodného Ostravska. Již od gymnaziálních let udržuje přátelství s Ludvíkem Klegou, který ho přivedl do okruhu studentů z Hrabůvky. Ludvík byl bratrem hrabůveckého starosty Josefa Klegy. Máme doloženu účast Martínka při několika představeních ochotníků v Hrabůvce a Staré Bělé. V této společnosti poznal Martínek svou budoucí ženu Otýlii Klegovou.

Roku 1909 vydal Martínek básnickou sbírku Cesty. Byla přijata s úspěchem, dokonce za ni získal stipendium z fondu spisovatele Julia Zeyera. Rozhodl se, že se bude věnovat psanému slovu. Literatura mu učarovala. Mezi jeho největší oblíbence patřil Petr Bezruč, napíše o něm později knihu. Dalším vzorem mu byl Josef Svatopluk Machar. Od roku 1910 se Martínek obrací k polskému Krakovu a seznamuje se zde s polskou literaturou. Po státní zkoušce z českého jazyka pobývá jeden semestr na univerzitě v Bonnu, kde se zabývá německou a francouzskou literaturou. V roce 1912 vydává svou třetí sbírku. O rok později vykonává státní zkoušku z německého jazyka.

1. světová válka

V roce 1914 se Martínek vrací zpět na Ostravsko. Nastoupil jako suplující profesor na Matiční gymnázium, kde dříve studoval. Téhož roku v květnu se oženil. Jeho ženou se stala Otýlie Klegová z Hrabůvky, sestra hrabůvského starosty a zemského poslance. Sezdáni byli v dřevěném kostelíku sv. Kateřiny v Hrabové. Jedním z ministrantů při svatebním obřadu byl devítiletý Vilém Závada, jeho žák a budoucí spisovatel.

Trvalé chatrné zdraví Vojtěcha Martínka uchránilo spisovatele a učitele v jedné osobě před nástupem na válečnou frontu, musel si však protrpět důsledky války uprostřed složitých poměrů v průmyslové Ostravě. Roku 1915 se Martínek stal – zejména z nutnosti – obecním tajemníkem v Hrabůvce a byl jim až do roku 1919. Nahradil ve funkci Aloise Žáčka, který byl odveden na bojiště a na jaře roku 1916 padl. Nová funkce mu přinesla další práci. Martínek se věnuje úřednické práci a poznává osudy zdejších lidí. Válka a její příběhy mu jsou inspirací, zejména pro poválečný román Země duní. V období 1. světové války obhájil doktorát svou prací Hálek a polský romantismus (1916), stal se řádným profesorem Matičního gymnázia.  V recenzní činnosti Martínek systematicky sledoval ostravskou činoherní scénu od roku 1916 do roku 1946.

Po skončení 1. světové války se v Hrabůvce konala 3. listopadu 1918 velká slavnost oslavující vznik nového státu. Průvod prošel obcí a před hrabůveckým kostelem přednesl Dr. Martínek slavnostní projev. Stejně tak přednesl projev i 4. května 1919, kdy byla v Hrabůvce u staré kaple vysazena lípa svobody.

Meziválečné období

V roce 1918 se stal na dva roky redaktorem Moravskoslezského sborníku. Martínek chápal život v regionu jako jeden z dílků celonárodního života. Roku 1919 Martínek vstupuje jako dramaturg do Národního divadla moravskoslezského. Snažil se divákům přiblížit dílo zdejšího dramatika, spisovatele a novináře Františka Sokola Tůmy. Stejně tak se podílel na inscenacích Karla Čapka Loupežník, R.U.R, Věc Makropulos, děl Mahena, Dyka, Langra a jiných. V roce 1923 Martínek opouští divadlo a stává se divadelním kritikem. Roku 1924 podnikne cestu do Litvy, z níž vzniká kniha Z Litvy a o Litvě. Litevská vláda toto dílo, stejně jako autora, vyznamenala. Martínek se účastnil i politického života – ale vždy nepoznán, neviděn. Sám se přímo politiky neúčastnil a snažil se udržet jistou míru nezávislosti.

Martínka však stále lákala postava básníka Petra Bezruče. Dřívější pokus o oslovení básníka dopadl špatně. Nyní se však podařilo navázat kontakt a oba literáti si začali dopisovat. Psali si více než 40 let. Díky novému kontaktu mohl Martínek vydat roku 1924 podrobnou publicistickou práci Petr Bezruč: literární studie. Zatímco František Xaver Šalda měl se Slezskými písněmi nejeden problém, Martínek si věděl rady. Kritik Šalda chválil Martínka za jeho sledování literatury a nových autorů v moravskoslezském kraji. Měl o nich vskutku velký přehled.

Ve 20. letech se Martínek přímo účastní kroků vedoucích ke vzniku ostravského rozhlasu. Po jeho vzniku se stává jedním ze tří členů programového kolegia, jež schvalovalo rozhlasový program. Vojtěch Martínek se hned v červenci 1929 ocitl na rozhlasových vlnách – svým fejetonem Ostravská píseň. Poté účinkuje v rubrice Co nového v literatuře. Později připravoval i živé rozhovory, např. v divadle a v Domě umění. Pro rozhlas napsal cyklovou knihu Na křižovatkách národního ducha. Za 35 let v rozhlase vytvořil nespočet fejetonů, povídek, přednášek, glos, črt a úvah.

V roce 1929 si manželé Martínkovi postavili prostornou vilu v blízkosti hrabůveckého kostela. Tehdy se v okolí nacházela pouze vedlejší vila Marie Klegové, o kousek dál obecní hřbitov. Zahrada byla obklopena živým plotem tvořeným šeříky, kalinami a jasmíny. Dr. Martínek tak zde měl dost klidu na svou práci. Ve vile měl svou vkusně vybavenou knihovnu.

Významným Martínkovým dílem se stal sociálně kritický obraz Ostravy v jeho románové trilogii Černá země. Román není jen realistickým zobrazením života v době autorova mládí, byla v něm nepochybně silná reakce na vývoj poválečných poměrů, zvláště na přelomu 20. a 30. let. Roku 1937 spisovatel slavil 50. narozeniny a tehdy si zapsal: ,,Oslavy od pátku do pondělka, v konferenci, ve škole, v Domu umění, muzeu, jinde; řeči, přemnohé řeči; proslovy a pozdravy, jejichž počet už unavuje; novinářské články; nadnesená slova, jejichž plechovost jsem vnímal i v slavnostním ozáření…“

Martínek si psal také osobní deníky, jež jsou rozsáhlým dokladem o jeho smýšlení a pozorování okolí. Zatímco před válkou podává objektivní obraz okolí, v období 2. světové války je vtažen do proudu událostí, válka proniká do jeho každodenního života: ,,Rádio řinčí a hlučně oznamuje zprávy o tažení na Belgii a Holandsko. A pod krásnou jarní oblohou – jeden z prvních čistých a prosluněných dní – burácejí těžká letadla, jež se na okamžik zastavují na letišti a zase se ztrácejí ve výškách. Jsou zvučná, mocná, dobyvatelská.“

V letech 2. světové války Martínek pomalu odchází z veřejného života, omezuje spolupráci s tiskem a odchází i ze školy. Již roku 1940 kritizuje germanizaci školství, poté je nucen odejít. Po 28 letech ve školství odchází do penze na vlastní žádost. Spisovatel se uzavřel do ticha své pracovny ve vile na Klegově ulici. Napsal zde romány Kamenný řád a Meze, dokončil Trojí cesty Blažeje Pospíšila.

Manželka Vojtěcha Martínka, Otýlie, byla tuberkulózní a nemohla počít dítě. Otýlie měla sestru, které se narodil syn, říkalo se mu Jožka Vrána. Martínkovi přijali svého synovce za syna a podporovali ho. Stal se právníkem a své jméno si změnil na Josef Martínek. Nevlastní syn byl roku 1942 zatčen, transportován do Osvětimi, kde zemřel 18. února 1943. Po válce se další Otýliině sestře narodil syn Vojtěch Sedláček. Za pár let se z něj stal Vojtěch Martínek.

Po 2. světové válce

V roce 1945 se Martínek vrací do školství a soustředí se na svůj poslední román Ožehlé haluze. Dokonce kandiduje za poslance NV v Ostravě. V lednu 1955 je Martínek jmenován za své celoživotní dílo zasloužilým umělcem. Martínek jako příslušník generace, která vstupuje do literatury na počátku 20. století, byl v 50. letech často svědkem odchodu svých dávných literárních přátel. Oporou se mu stali jeho žáci, které uvedl do literatury. Zejména Vilém Závada se zasloužil o to, aby bylo Martínkovo dílo znovu vydáváno. Spisovatelovo jubileum v roce 1957 vzbudilo velký ohlas a bylo důkazem živosti jeho díla. Byl mu udělen Řád práce. Po skončení oficiálních oslav si poznamenal do svého deníku: ,,A nyní začínají zase všední dny – jsou kalné, blátivé, studené. Ale člověk se může schoulit do pokoje a trochu si vydechnout – doufám, že největší příval slávy jest už za mnou a že nyní mohu zase žít klidným životem pokojného občana. Budu mít leda na ty dny co vzpomínat, trochu uspokojeně a trochu s klidnou vyrovnaností.“

Zemřel 25. dubna 1960. Jeho rakev byla vystavena 27. dubna v době od 10 do 13 hodin v ostravském Domě umění. Poklonit se zde přišli krom jiných také zástupci Svazu československých spisovatelů: Jarmila Glazarová, Dr. Vilém Závada a Jiří Marek. Smuteční obřad byl uskutečněn v 15 a 17 hodin na obecním hřbitově v Hrabůvce. Předtím pronesl smuteční pohřeb nad spisovatelovou rakví Vilém Závada.

Po zrušení hřbitova v roce 1975 byly Martínkovy ostatky přeneseny na ústřední hřbitov ve Slezské Ostravě.

Odkaz Vojtěcha Martínka v současném obvodu Ostrava-Jih

Nová široká ulice, která vznikla v 60. letech v souvislosti s budováním sídliště na ploše bývalého letiště v Hrabůvce, byla pojmenována nejprve jako Nová Klegova, od roku 1969 jako ulice Dr. Martínka. Spisovatel, literární kritik a historik, publicista a organizátor kulturního života na Ostravsku tak získal pro své jméno jednu z hlavních tepen současného obvodu. Nejen název třídy připomíná spisovatelovo jméno. Jarního 29. května 2006 byl u kruhového objezdu, na začátku třídy Dr. Martínka, instalován pomník. Jedná se o hrubě otesaný kamenný blok, stojící asymetricky na čtvercovém půdorysu, který je tvořen žulovými deskami s reliéfními iniciály VM. Kamenný blok má na své přední straně žulovou desku s nápisem:

Vojtěch Martínek
1887-1960
středoškolský
profesor
regionální
spisovatel
čestný
občan Ostravy
člen akademie
věd a umění

 

Vila Dr. Martínka na Klegově ulici č. o. 17 je od 29. září 1990 zapsána na seznamu kulturních památek České republiky. Stala se tak první chráněnou památkou na katastru Hrabůvky. Na průčelí vily je umístěna busta Vojtěcha Martínka. Její autorkou je Jaroslava Lukešová a bronzové dílo pochází z roku 1965, kdy bylo 20. června odhaleno u příležitosti pátého výročí spisovatelova úmrtí. Na bronzové desce je nápis:

Zde žil a tvořil
v letech 1929-1960
spisovatel
Vojtěch Martínek

Pamětní deska byla odhalena pod záštitou Svazu čs. spisovatelů, pobočky v Ostravě, Památníku Petra Bezruče v Opavě a rady ObNV v Ostravě-Zábřehu. Slavnostní projev přednesl Vilém Závada, který zároveň zhodnotil Martínkovu osobnost a dílo.

Vojtěch Martínek zcela nepochybně po sobě zanechal nesmírně velké dílo. Je až na škodu, že není v současnosti zařazován jako místní autor do výuky české literatury – vždyť psal o prostředí našim studentům tolik blízkém. Mohli bychom jej zařadit mezi ruralisty, jejichž největší ,,éra“ přišla v 30. letech 20. století.

Petr Přendík

 

Zdroje:

Slovník české literatury (online: slovnikceskeliteratury.cz)

Ostravské sochy (online: ostravskesochy.cz)

OBŮRKA, Antonín. Dějiny Hrabůvky. Ostrava, 2009.

SVOBODA, Jiří. Vojtěch Martínek. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1982, s. 10-31.