Moravská Ostrava, potažmo její okolí, náležela k oblastem, které ve středověku neměly žádné souvislejší židovské osídlení. Před obdobím josefínských reforem se zde objevuje jen několik náhodně se vyskytnuvších židů. Reformy Josefa II. neznamenaly plné zrovnoprávnění židovského obyvatelstva, ale položily k němu předpoklady, které se v průběhu 19. století dále rozšiřovaly s pomocí dalších zákonů a nařízení. Židé však v okolí Ostravy neměli na růžích ustláno – byli v zemědělsko-řemeslnické oblasti bráni jako nežádoucí konkurence. Postupně se však v Ostravě usazují, zejména od konce 20. let 19. století. Výrazným podnětem pro emancipaci židů se staly události revolučních let 1848 a 1849, kdy byli židé zrovnoprávněni s ostatními obyvateli rakouské monarchie, což bylo právně zakotveno v tzv. oktrojované ústavě ze 4. března 1849. Průmyslový rozvoj Ostravska spolu s angažovaností  židovských průmyslových magnátů – Rothschildů – přiváděl na Ostravsko nové populace židů, kteří sem přicházeli z Lipníku nad Bečvou, Hranic na Moravě, Osoblahy, Prostějova či Kroměříže. Rok 1867, kdy vzniklo Rakousko-Uhersko, znamenal pro židy úplné zrovnoprávnění a odbourání všech překážek v procesu společenské integrace. Na Ostravsko začaly přicházet židovské rodiny z oblasti Haliče a Slovenska. Na rozdíl od první vlny židovských přistěhovalců byli tito nově příchozí poměrně nezámožní, proto se uplatnili jako drobní živnostníci a někteří z nich i jako dělníci. Poměrně mnoho z nich však již v první generaci vstoupilo do třídy středních podnikatelů a někteří dokonce mezi velké podnikatele.

V roce 1875 byla založena moravskoostravská židovská náboženská obec. Když v roce 1924 vznikla Velká Ostrava, měla 113 709 obyvatel, z čehož bylo 9 468 židů (přičemž většina z nich žila v Moravské Ostravě: okolo 8 500). V roce 1939 tvořila ostravská židovská komunita 9% z celkového počtu obyvatel města.

Židé v Zábřehu nad Odrou

Již v roce 1843 se do Zábřehu přistěhoval muž židovského původu Isaak Kohn, který obýval dům č. p. 22. Byl zaměstnán na zdejším hospodářském dvoře (na zámku) a v polovině roku 1848 získal pivovárečné právo, které později doplnil i právem na provozování vlastní palírny na kořalku. Mezi léty 1850–1861 byl také členem prvního obecního výboru. Propinační právo převedl Isaak Kohn na svého syna Leopolda a později na syna Ignáce. V zápisu zábřežského faráře Josefa Bilčíka z roku 1876 se můžeme dočíst o Ignáci Kohnovi, který provozoval palírnu ,,ve dvorku“ – čili v zábřežském zámku. Kohnova stopa končí v 90. letech 19. století. Ve stejné době byly v obci dvě šenkovny v rukou židovských majitelů. Jednou z nich byl hostinec Na fojtství, který provozoval Jakob Weiss, udržel se v podniku do počátku 90. let 19. století. Weiss přišel do Zábřehu v 60. letech 19. století a ihned adaptoval objekt bývalého fojtství na hostinec. Do přestavby investoval nemalý obnos – 12.000 zl. Mohl si to však jistě dovolit, neboť patřil k největším majitelům realit na území obce. Kromě hostince a k němu přináležejícího lánu, který se táhl od bývalého fojtství podél silnice k Výškovicím až k jižní hranici obce, měl pronajaté i rozsáhlé obecní pozemky o téměř 100 jitrech polí a lesů na jihovýchodě obce, v místech, kde bylo ve 20. století vystavěno tzv. Družstvo. Pravděpodobně vinou špatného hospodaření se Weiss roku 1879 dostal do tíživé finanční situace. Nepomohl ani zásah jeho zetě Vänigsteina, ani odprodej velké části pozemků. V polovině 80. let 19. století pronajal a později i odprodal svůj hostinec Wincenci Ignáci Golderbergovi. Ten je znám jako majitel realit a také jako zakladatel pískových dolů u řeky Odry, které na počátku 20. století odkoupily Vítkovické železárny.

Sčítání obyvatel z roku 1870 zaznamenalo v Zábřehu 22 židů, jejich počet do roku 1880 stoupl na 29. V roce 1900 se ve sčítání obyvatelstva přihlásilo k izraelitskému vyznání v Zábřehu již 244 osob.

Židovská modlitebna

V roce 1875 si židé v Moravské Ostravě založili Židovskou náboženskou obec a o čtyři roky později vybudovali také synagogu v blízkosti hlavního ostravského náměstí. V relativně krátkém čase začaly vznikat i menší synagogy a modlitebny v okolí Moravské Ostravy.

První z modliteben vznikla v Zábřehu. V roce 1891 zakoupil Leopold Rufeisen pozemek, který v roce 1894 přešel do vlastnictví židovského náboženského spolku. Již v létě roku 1891 nechal postavit židovský obchodník Emanuel Presser na zakoupeném pozemku v Zábřehu u okresní silnice směřující do Vítkovic skromný dům. Návrh objektu zhotovil stavitel Emil Hauke z Klimkovic. Jednalo se o nízký přízemní objekt s valbovou střechou, který stál na trojúhelníkové parcele. Architektonicky prosté uliční průčelí se skládalo ze sedmi okenních os. Vnější výzdoba postrádala jakékoli prvky výzdoby či židovskou symboliku, takže dům připomínal spíše hostinec nebo noclehárnu. Vlastní modlitebna se nacházela ve větším sále, v menším pak byla umístěna třída pro vyučování. Stavba se stala filiální modlitebnou židovské náboženské obce v Moravské Ostravě. Scházeli se zde k bohoslužbám především souvěrci ze Zábřehu, Vítkovic a Hrabůvky. V hlavní místnosti o ploše 180 m² bylo k dispozici 220 sedadel a okenními otvory byla místnost propojená s modlitebnou pro ženy. Školní místnost o velikosti 30 m² byla určena pro patnáct žáků.  Do objektu se vstupovalo ze dvora společnou předsíní, z níž vedly dvoje dveře do modlitebny sálu. V letech 1904 a 1910 byly k modlitebně přikoupeny okolní pozemky, na nichž byla zřízena prostorná zahrada. V roce 1907 byly k modlitebně přistavěny záchody a místnosti pro zabíjení drobné zvěře a drůbeže. Roku 1919 byl objekt rozšířen o další přístavek Františkem Šádkem. Architekt a stavitel J. Skorecki z Moravské Ostravy pak v roce 1927 provedl opravu fasády.

Zábřežská modlitebna byla druhým nejstarším modlitebním židovským místem na území dnešní Ostravy, neboť velké synagogy ve Vítkovicích či v Přívoze byly postaveny až na počátku 20. století. Na rozdíl od velkých synagog sloužila modlitebna v Zábřehu pouze k modlení.

Likvidace ostravských synagog

Německá okupace v březnu 1939 znamenala likvidaci židovských kultovních míst. Velmi brzy po okupaci se ostravské synagogy dostaly do okruhu ,,zájmu“ okupantů i místních Němců. Těm bylo jasné, že pokud chtějí rozbít židovskou komunitu, musí začít od židovských náboženských obcí, které židům poskytovaly pevnou oporu společenskou, kulturní, náboženskou, sociální i ekonomickou.

Přípravy k ničení ostravských synagog a modliteben proběhly podle známého schématu v Německu. V Ostravě se nedalo předpokládat, že na synagogy zaútočí masy zfanatizovaných lidí, jako tomu bylo v Německu během křišťálové noci. Navíc šlo o nezákonné akce, dokonce i z hlediska tehdy platných předpisů – i když bylo předem jasné, že pachatel stíhán nebude. Jednání o likvidaci ostravských synagog probíhala v naprostém utajení. Jen ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že hlavní úlohu při likvidaci hrály složky SA. Likvidaci měli na starost příslušníci SA, kteří již v Německu prosluli jako horliví propagátoři antisemitismu. Naplánované útoky byly provedeny v rozmezí května až června 1939. V tehdejším tisku, již značně ovlivněném atmosférou okupace, bylo ničení židovských objektů zachyceno jen krátkými a nicneříkajícími zprávami (především v Českém slovu).

Modlitebna v Zábřehu nad Odrou byla nacisty vypálena 7. června 1939 a požár ji téměř úplně zničil. Zkáza zde musela být důkladná, protože Stavební úřad v Moravské Ostravě nařídil po komisionálním obhlédnutí trosek (21. června 1939) Židovské náboženské obci v Moravské Ostravě 22. června 1939 ihned začít s bořením zbytků zdiva. Již 7. července 1939 úřad urgoval splnění tohoto příkazu pod hrozbami politické exekuce. Židovská náboženská obec najala k odstranění trosek modlitebny stavitele Maxe Riese a s pracemi se započalo koncem července 1939. Už 25. září 1939 byla budova zcela zlikvidována. Do konce října 1939 měla náboženská obec také zajistit ohrazení parcely vkusným plotem. Stavba oplocení se protáhla až do roku 1940 vlivem finančních potíží náboženské obce.

Synagogu č. p. 220 bychom dnes hledali na Ruské ulici v místech, kde je v současnosti pozůstatek parčíku u příjezdu k benzinové čerpací stanici (zde).

Petr Přendík

 

Zdroje:

ZAO.

AMO.

LENOVSKÝ, Jaroslav. Židovské památky Ostravy. Ostrava: Moravskoslezské nakladatelství, 1998, s. 19.

ŠTĚPÁN, Václav. Židovská kultovní místa na území Ostravy a jejich v období hitlerovské okupace. In: NESLÁDKOVÁ, Ludmila, ed. Mezinárodní vědecká konference Akce Nisko v historii „konečného řešení židovské otázky“: k 55. výročí první hromadné deportace evropských Židů: sborník referátů. Ostrava: Ostravská univerzita, 1995, s. 225.