Nejstarší zábřežský hřbitov se rozkládal kolem dřevěného kostela svatého Marka, který bychom hledali v dnešním Mičanově sadu vedle současného kostela Navštívení Panny Marie. Můžeme předpokládat, že nejstarší zábřežský kostel vznikl po roce 1480, kdy byly jednotlivé části Zábřehu sloučeny Mikulášem Pelkou z Hořovic. O existenci zdejšího hřbitova máme nepřímou zmínku v dopise ostravského děkana Adama Hynka Oschevia z období po skončení třicetileté války, respektive z března 1654. Děkan píše zprávu o tom, že zábřežští pochovávají na hřbitově své zemřelé sami a sami jim i vyzvánějí. Když byl na počátku 19. století starý dřevěný kostel stržen, byla jeho plocha použita pro rozšíření pohřebiště. Nejstarší mapové zachycení hřbitova máme pravděpodobně na císařském otisku stabilního katastru z roku 1833, kde je hřbitov zakreslen na oploceném elipsovitém půdorysu. Víme, že zde stál i kříž a malý dřevěný domek, snad umrlčí komora.

V 80. letech 19. století starý hřbitov přestal postačovat svou kapacitou a pro nové pohřebiště byly vyhlédnuty pozemky mezi dnešními ulicemi Jugoslávská, Karpatská a U Studia, tedy stranou tehdejší zástavby. V předminulém století se oblast nazývala Pod rybníkama – a skutečně připomínala nedaleké rybníky, které zanikly již v 18. století. Obec zaslala okresnímu hejtmanství v Místku žádost ve věci založení nového hřbitova, pro který vyhlédla obecní role č. 712 a 708/2, jež se nacházely při okresní silnici do Výškovic. Žádost 29. listopadu 1888 podepsal tehdejší zábřežský starosta František Hrabovský. Na zřízení hřbitova se od zábřežských rolníků, domkářů a podruhů vybíraly poplatky. Turnus pohřbívání na novém hřbitově byl stanoven na období 20 let. Již roku 1898 byl ale hřbitov rozšířen, neboť svému účelu v rychle se rozvíjející obci nepostačoval.

Rozšíření hřbitova v roce 1908

Na zasedání obecního výboru 6. února 1908 řešilo představenstvo obce Zábřeh opětovně nedostačující kapacitu hřbitova. Řešení bylo nasnadě – hřbitov se rozšířil přibližně na dvojnásobnou plochu – byl rozšířen o obdélníkový půdorys o rozměrech 100 x 80 m. Současně obec oznámila záměr vybudovat na ploše hřbitova dvě budovy, a to kapli pro přechovávání rakví před výkropem a márnici s pitevnou. Dne 14. dubna 1908 se na místě rozšířeného hřbitova konalo komisionální jednání. Komise zhodnotila plochu nového pohřebiště a prozkoumala 2 m hluboký výkop, který sloužil k posouzení vhodnosti půdy pro pohřbívání. Zjistilo se, že pod vrstvou ornice se nachází 9 m mocná vrstva jílu, poté písek a štěrk se spodní vodou. Komise upozornila na velmi zdlouhavý rozklad mrtvol, vhodnější místo pro pohřbívání však v obci nebylo. Podle grafu úmrtnosti měl rozšířený hřbitov postačovat kapacitou pro Zábřeh dalších 25 let.

V roce 1908 bylo kolem hřbitova postaveno oplocení s důstojným vstupem podle návrhu zábřežského stavitele Josefa Navrátila. Průčelní strana byla obestavěna mřížovým plotem, zbylé tři strany prostým tyčkovým oplocením. Nový vstup do areálu hřbitova byl zvýrazněn dvěma kapličkami inspirovanými novobarokem (tvar oken, mansardová střecha, členitý půdorys), respektive objekty hřbitovní kaple a pitevny s márnicí, které byly projektovány v letech 1907–1908 (rovněž Josefem Navrátilem). Kaple, která byla navržena v interiéru jako nečleněný prostor, se nachází vlevo a v její fasádě je zasazena votivní deska tvořená švédskou žulou s textem: Vím, že vykupitel můj živ jest a že v poslední den ze země vstanu. Job. Na márnici, jež byla uvnitř rozdělena na pitevnu a umrlčí komoru, se pak nachází druhý nápis: Zapamatuj člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš. Mojžíš. V interiéru pitevny bychom původně nalezli nepropustnou dlažbu, pitevní stůl, věšáky, skříně, pitevní nástroje, stůl pro zapisovatele, tři židle, umělé osvětlení, vodovod, dvě umývadla a kamna. Obě hřbitovní stavby byly kolaudovány 9. června 1909 (jejich první oprava proběhla již v roce 1924). Na ploše nové části pohřebiště bylo vysazeno 120 lip.

Do budovy kaple byl na návrh Antonína Sýkory pořízen roku 1909 malý zvon. Později byla na ploše hřbitova zřízena také skromná zvonička, z níž dnes zbyla jen spodní část. Pamětníci vzpomínají na to, jak zde kdysi vyzváněla paní Černocká.

Na hřbitově se nacházely původně tři kříže. Dnes je zde kamenný kříž z roku 1889, tedy z doby založení hřbitova, a kříž z roku 1908, který zhotovil kamenický mistr Petr Dolemský z Mariánských Hor. Třetí kříž, který byl zhotoven v roce 1898, kdy byl hřbitov poprvé rozšířen, se nám do dnešních dnů nedochoval. Zachycuje ho pravděpodobně blíže nepopsaná fotografie uložená v Ostravském muzeu.

Nejstarší kříž byl v průběhu času několikrát opravován. V lednu 1920 obecní úřad v Zábřehu upozornil na zchátralý stav kříže, který ,,již v roce 1914 měl stavitel Josef Navrátil rozebrat a znovu postavit, ale v důsledku vypuknutí války se stihlo postavit pouze lešení, které pak bylo rozebráno“. Kříž byl následně rozebrán, byly pro něj položeny nové základy a poté byl kříž opět vztyčen na svém původním místě.

Na schůzi obecního výboru v srpnu 1920 žádal Dr. Bittner o umožnění pohřbívání osob evangelického vyznání na zábřežském hřbitově – žádosti bylo vyhověno. Samozřejmě – byli zde pochováváni i bezvěrci. Od roku 1929 náležel ke hřbitovu domek v blízkosti bývalé zábřežské radnice, který sloužil jako byt pro hřbitovního zahradníka (roku 1981 byl objekt v souvislosti se stavbou nové Výškovické asanován). Původně bylo skromné stavení užíváno jako vězení a policejní stanice.

 

Zákaz pohřbívání

V srpnu 1977 došlo v případě zábřežského hřbitova k vydání zákazu pohřbívání do země. Všemu předcházel geologický průzkum půdy pod pohřebištěm, který prokázal, že je zde vysoká hladina spodní vody a pohřbívání do země je nevhodné. Samozřejmě zákaz souvisel i s plánovanou výstavbou panelového sídliště v jeho bezprostředním okolí. Proto v roce 1978 na hřbitově vznikl urnový háj k ukládání zpopelněných ostatků zemřelých osob.

V současnosti se na hřbitově obdélníkového půdorysu nachází okolo 2 100 hrobových míst, rozloha hřbitova činí 21 342 m2. Pohřebiště má charakter lesoparku, na němž nalezneme vzrostlé lípy, okrasné třešně, buky či habry. Provozovatelem pohřebiště je dnes Městský obvod Ostrava-Jih.

Rozdělení hřbitova

Zábřežský hřbitov je nyní rozdělen do 28 oddělení a jsou na něm pohřbeni lidé bez rozdílu vyznání a víry. Původní pohřebiště dnes nalezneme v levé části hřbitova, kde jsou skupiny I, II, III a IV. Podél těchto skupin vede chodník, kolem nějž můžeme nalézt hroby významných představitelů někdejší obce. Ponejvíce ve skupině II a III jsou stále dobře zřetelné dětské hroby, i když převážná většina prostoru je dnes porostlá jen travou. Druhou nejstarší část tvoří skupiny V, VI, VII, a VIII, kde můžeme dodnes narazit na řadu původních hrobů. Honosné hroby také nalezneme podél oplocení ve skupinách XIX a XX. Pocházejí většinou z první poloviny 20. století.

Novější část hřbitova, která vznikla v roce 1908, se rozkládá za hřbitovní kaplí a márnicí, řadíme zde tedy skupiny IX – XVI. Ve skupině XIII, XIV, XV a XVI byly v průběhu 1. světové války umístěny vojenské hroby. V Zábřehu byla totiž již v roce 1912 zřízena moderní epidemická nemocnice, do níž byli během války koncentrováni vojáci a ruští a italští váleční zajatci. Jednalo se o 378 vojenských hrobů, ve kterých byla podle národnosti ponejvíce uložena těla Poláků (148), Čechoslováků (70), Italů (45) a Rumunů (37). Hroby byly z naprosté většiny roku 1931 exhumovány a přeneseny na hřbitov do Vítkovic,kde vzniklo důstojné mauzoleum. Dnes vojenské hroby v Zábřehu připomíná pietní místo s kamennou deskou. Kompletní seznam s daty narození, úmrtí, příslušností v armádě a příčinou úmrtí vojáků a zajatců 1. světové války můžete nalézt zde (jednotlivá jména zemřelých jsou seřazena na jednotlivých kartách dle roku úmrtí, zvláštní oddíl je věnován zemřelým zajatcům). Na hřbitově nalezneme dodnes řadu německých hrobů, které zde zůstaly po odsunutém obyvatelstvu. I když byla v Zábřehu celkem početná židovská menšina, židovský hřbitov zde nikdy nebyl – zesnulí židovští obyvatelé Zábřehu byli pohřbíváni na ústředním hřbitově v Moravské Ostravě (dnes sad Milady Horákové).

Nejnovější část hřbitova – urnový háj – vznikla v roce 1978 poté, co byl o rok dříve vydán zákaz k ukládání ostatků do země. Háj je tvořen skupinami XVI UH, XVII UH a XVIII UH.

V roce 2008 vznikla studie na opravu kaple a márnice, chodníků, zavedení veřejného osvětlení a obnovu zeleně. Od roku 2011 se městský obvod Ostrava-Jih jakožto provozovatel pohřebiště snaží o zlepšení estetického vzhledu hřbitova a zlepšení zdravotního stavu stromů. V roce 2012 byly provedeny sanační práce na zdivu kaple, která byla v roce 2017 zrekonstruována. O rok dříve prošla rekonstrukcí budova bývalé márnice a pitevny.

 

Pamětníci vzpomínají

Dopoledne 12. října 2017 jsem se vydal na zábřežský hřbitov, kde mě čekal pan Ladislav Lička spolu se svými přáteli. Procházka po hřbitově vydala pár informací k jeho minulosti. Začali jsme v uličce, kde kdysi stála zvonička a kde se modlily řádové sestry.

Ladislav Lička: Tady je zbytek zvoničky Černockých, ta byla kdysi krásná – rozsocha se stříškou. Když přišla paní Černocká, tak tady vždy zvonila.

Marie Poledníková: Já si vzpomínám, jak paní Marie Černocká, učitelka hudby, vždy na Dušičky čtvrt hodiny před mší zvonila, všichni se hned ze hřbitova ubírali do kostela. Zvonila v černých šatech.

Ladislav Lička: O Vánocích se chodilo vždy na návštěvu na hřbitov, paní Černocká sem došla, zazvonila, a to bylo znamení, že maminky už mají připraveny štědrovečerní večeře, že máme jít domů.

Karel Jureček: To bylo pro mne v dětství vždy nejpěknější místo, ta zvonice, zvuk zvonku…

Marie Poledníková: Tady ve stejné uličce je kříž a klekátko – zde se modlily řádové sestry, to tvořilo se zvoničkou takovou pěknou uličku.

Karel Jureček: Jelikož já mám rád hudbu, tak k osobnostem zábřežského hřbitova řadím Vladimíra Figara, vedl Flemingo v Ostravě, často byl vidět v televizi v pořadu Divadélko pod věží spolu s Marií Rottrovou. On vedl po Kovalčíkovi zmíněnou skupinu, byl klávesista a vedl vždy sólo. No a byl zavražděn ve 45 letech.

Karel Jureček: Tady je napsáno rodina Parizkova. Parizek byl skvělý varhaník, hrál ve Vítkovicích v kostele, měl v hlavě melodie, a když to rozjel… Nádhera. No a pak tady odpočívá Miroslav Vlach – v roce 1959 v MS světa v ledním hokeji jsme v Praze měli šanci získat bronzovou medaili. Hráli jsme s Kanadou, bylo to 4:3 pro Československo, ale my jsme na medaili potřebovali vyhrát aspoň 5:3. No a Vlach dal tu pátou branku a medaile byla doma. Já jsem měl možnost se s ním seznámit nedlouho před jeho smrtí, bydlel v blízkosti restaurace Eliáš v Družstvě.

Marie Ermisová: Víš o tom, že on normálně pracoval u pecí ve staré ocelárně?

Ladislav Lička: No jistě!

Marie Ermisová: Byla sláva jak hrom a on normálně přišel na šichtu. Vlacha měli chlapi strašně rádi, on byl skromný.

Ladislav Lička: A jak vypadaly pohřby v Zábřehu? To bylo zásadní – co si já pamatuji jako kluk: když to byl církevní pohřeb, tak se vše zahajovalo doma, tam bylo rozloučení – místnost vyzdobená k poslednímu rozloučení. Z kostela jsme šli s farářem do domu zemřelého, tam se udělal obřad a šlo se z domu zpět do kostela, dlouhý průvod. V kostele se konala mše, po kostele se šlo ke hrobu, u něho byl další obřad a pak byl konec. Tři, čtyři hodiny – to nebylo půl hodiny jako je to dnes. Lidé by to dneska neustáli, dnes nechtějí trpět nebo – co to je?

Význačné osobnosti zábřežského hřbitova

Zábřežský hřbitov v sobě skrývá honosné hroby z žuly, dětské hroby, hroby označené pouhým litinovým křížem či náhrobní kameny s pískovcovými reliéfy. Nalezneme zde místo věčného odpočinku řady význačných osobností. Zpracování jejich životních osudů je poměrně náročné na čas, takže pro začátek si připomeňme alespoň pár jmen (postupem času budou do seznamu přibývat další).

P. Josef Dostál (18. září 1844 – 26. května 1906)

Josef Dostál se narodil 18. září 1844 v rodině kovářského mistra Karla Dostála v Zábeštní Lhotě (okres Přerov). Matka se jmenovala Nepomucena, rozená Prošková. Roku 1894 se Dostál stal farářem v Zábřehu. Příčinou úmrtí zábřežského faráře byla sněť, růže a zánět plic. Dostálův hrob nalezneme ve skupině II hned v rohu u hlavní hřbitovní cesty.

P. František Lepařík (15. června 1867 – 5. ledna 1941)

František Lepařík se narodil 15. června 1867 v rodině domkáře Jana Lepaříka a Anny, rozené Procházkové, ve Svésedlicích (okres Olomouc). V letech 1893–1906 byl zábřežským kooperátorem (asistentem faráře). Víme, že Lepařík navštívil i Orient, o němž v Zábřehu přednášel. V roce 1903 začal vyučovat na právě otevřené měšťanské škole v Zábřehu náboženství.  Ve stejné době vznikl spolek Matice maličkých, který podporoval chudá zábřežská dítka a sirotky, František Lepařík se stal členem spolkového výboru. Lepařík byl od roku 1906 představitelem zábřežské farnosti a ve svém úřadu setrval až do konce roku 1933, kdy odešel do penze. Roku 1909 byl jmenován jedním z jednatelů První strojové cihelny v Zábřehu. V říjnu 1913 se faráři podařilo získat pro kostel bezplatnou dodávku plynu pro osvětlení od Vítkovických železáren, v říjnu 1916 zažádal i o elektrifikaci kostela a fary. Během válečné rekvizice zvonů se mu podařilo ze zabaveného fondu vyjmout gotický zvon ze zábřežského kostela, který je dnes považován za nejstarší zvon vyrobený na území českých zemí. Páter Lepařík zemřel 5. ledna 1941 v Zábřehu na vrozenou srdeční vadu.

Náhrobní kámen nesprávně informuje o datu narození faráře – je zde uveden rok 1869.

Rudolf Görlich (26. března 1882 – 23. prosince 1914)

Rudolf Görlich se narodil v březnu 1882 v Jeseníku, otec Bruno Görlich, matka Otte Sofie. Rudolf Görlich byl příslušníkem 1. pěšího (polního?) pluku, 16. setniny rakouské císařské armády. Jeho hrob nalezneme v XV. skupině, hrobové místo č. 128. Honosný náhrobní kámen s bronzovými kruhy obsahuje německý text, který můžeme přeložit následovně:

Zde odpočívá v Pánu

můj nezapomenutelný manžel a otec

Rudolf Görlich

E. F. Kaiser No. 1

Zemřel 23. prosince 1914 v 32. roku života.

Přimkni se k vlasti a buď jí věren.

A drž se toho celým svým srdcem.

(Pozn. E. F. Kaiser = zkratka pro frekventanty a absolventy škol pro důstojníky v záloze – Einjährig-Freiwilliger – jednoroční dobrovolník.)

Rudolf Görlich vykonával před smrtí funkci úředníka v Zábřehu a zemřel v zábřežské epidemické nemocnici na břišní tyfus.

Jan Satorie (13. května 1887 – 30. dubna 1949)

Jan Satorie se narodil 13. května 1887 v Hostovlicích u Kutné Hory v rodině zemědělce. Vystudoval obchodní akademii v Praze a po absolvování studia nastoupil jako dobrovolník prezenční službu k 45. pěšímu pluku arcivévody Josefa Ferdinanda. Poté pracoval jako úředník v Terstu. V roce 1913 byl povýšen do hodnosti podporučíka a o rok později na poručíka v záloze. V časech 1. světové války bojoval na ruské frontě a v červnu 1916 byl Rusy zajat u vesnice Bukovice. V srpnu 1917 nastoupil v Carycinu do československých legií, kde vstoupil do 5. čs. střeleckého pluku. V hodnosti nadporučíka pěchoty odešel do Francie. V roce 1918 byl poslán na italskou frontu a přebral funkci velitele roty 31. čs. střeleckého pluku. Za své úspěchy byl povýšen do hodnosti kapitána pěchoty. Do Československa se vrátil v prosinci 1918, získal hodnost majora a byl vyznamenán československým válečným křížem. Byl propuštěn z legií a přihlásil se do československé armády jako důstojník pěchoty a v průběhu 20. a 30. let je aktivní v armádě. V roce 1937 byl převelen do Hlučína a stal se velitelem hraničářského pluku č. 9, který bránil pohraniční opevnění. Po mnichovské konferenci byl pluk rozpuštěn a plukovník Satorie byl přidělen k  pluku v Hranicích na Moravě. Přestěhoval se následně do Prahy, kde se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Ilegální přechod do Británie se mu nepodařilo uskutečnit a v roce 1941 byl zatčen gestapem. Do dubna 1943 byl postupně vězněn v pražské Pankráci, v Opavě a Ratiboři. Po propuštění pracoval v zemědělství. Do odbojové organizace se opětovně zapojil v roce 1945, kdy aktivně bojoval proti německým jednotkám. V květnu 1945 byl jmenován zatímním velitelem 8. divize v Hranicích a v srpnu téhož roku byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V únoru 1946 byl vyzván pro vysoký věk k odchodu do výslužby, což nesl těžce. Zemřel 30. dubna 1949 a před smrtí žil pravděpodobně na adrese Kořenského 33, která tehdy ještě spadala pod katastr Zábřehu.

Ladislav Šaman (5. září 1873 – 30. května 1924)

Narodil se 5. září 1873 v Knížkovicích u Zdic. Ladislav Šaman patřil k čelním osobnostem sociální demokracie v období před 1. světovou válkou a také v době meziválečné. V letech 1919–1924 byl předsedou správní komise obce Zábřehu nad Odrou. Již v roce 1911 koupil spolu s Františkem Kurfürstem (pravděpodobně byli rodově spřízněni?) tzv. Šugarův hostinec, který bychom dnes hledali na místě Paláce kultury a sportu Vítkovice. Hostinec se stal centem politického a společenského života zábřežských sociálně demokratických organizací. Ještě těsně před 1. světovou válkou provedl Ladislav Šaman potřebné úpravy sálu a zřídil v něm nejstarší zábřežské kino, které dnes můžeme označit za jedno z nejstarších kin na území Ostravy. Biograf nesl po Šamanově smrti jméno Šaman a v letech 1928–1948 Láďa. Majitel kina a politik zemřel 30. května 1924.

Ludmila Hynerová (20. ledna 1911 – 7. července 1927)

Ludmila Hynerová (v matrikách uváděna jako Hinnerová) se narodila 20. ledna 1913 v Zábřehu. Otec Jan Hinner, kotlář, přiznal své otcovství až dodatečně v červenci 1913. Matkou dívky byla Berta Niksová, dělnice v Zábřehu. Ludmila byla cvičenkou DTJ v Zábřehu. Bydlela v Zábřehu na Palackého třídě č. 209 (dnes zde stojí prodejna Ford Malý a Velký s. r. o. na Ruské ulici). Zemřela 7. července 1927 ve věku 16 let, když byla sražena vlakem. Hrob mladé dívky najdeme ve skupině 10, hrobové místo č. 70, 71 a 72.

Hrobka Simonet – Romer

Hrob rodiny Simonet se nachází ve skupině XIX, hrobové místo č. 51–54. Na honosném pomníku nalezneme v žulové desce tři vytesaná jména:

Adelheid Simonet Romer – narodila se 15. listopadu 1828 v rodě Štěpána Romera a jeho manželky Kateřiny. V zábřežské matrice zemřelých je označena jako soukromnice v Zábřehu a zároveň jako vdova po zesnulém podnikateli Jindřichu Simonetovi z Vídně. Zemřela 9. května 1909 ve věku 80 let na zánět plic.

Alexander Simonet – narodil se roku 1847 ve Vídni Jindřichu Simonetovi, majiteli vídeňské cihelny, a Adelheidě Romer. Stal se inženýrem, před smrtí byl plnomocníkem cementárny ve výslužbě, bydlištěm Zábřeh nad Odrou č. p. 302. Zemřel 13. listopadu 1919 ve věku 72 let na zánět srdečního svalu.

Emilie Simonet – narodila se 21. července 1841 v pozdějším Českém Těšíně, vdova po disponentu cementárny zemřela na srdeční slabost 24. září 1931 v úctyhodném věku 90 let. Naposledy žila na adrese Havlíčkova č. 348, Zábřeh.

 

Petr Přendík

 

Zdroje:

AMO. Sbírka fotografií a pohlednic.

AMO. Fond Obec Zábřeh nad Odrou.

Archiv farnosti v Ostravě-Zábřehu.