Důl Bedřich v Zábřehu nad Odrou

Ostrava byla ve své minulosti známá především díky důlní činnosti. Také Zábřeh byl na konci 19. století vybrán jako lokalita pro těžbu uhlí. Roku 1899 se vážně uvažovalo o vybudování dolu v dnešní městské části Ostrava-Nová Ves v blízkosti dnešní ulice 28. října. Od zamýšleného díla bylo vzápětí upuštěno kvůli nepříznivým podmínkám – nezvládnutelným přítokům vody. Jako náhrada za tento nezdařený pokus byl 700 m jihovýchodně založen důl Friedrich (Bedřich) na terase v katastru obce Zábřeh. Zřídily ho Hornoslezské koksovny a chemické továrny zastoupené akciovou společností Moravsko-ostravského kamenouhelného těžířstva Marie-Anna. Pojmenování dolu bylo zvoleno podle olomouckého arcibiskupa Friedricha Egona Fürstenberka, který začal jako první již roku 1854 kutat v mariánskohorsko-novoveském kutacím poli.

Stavba nového dolu

V roce 1900 bylo zahájeno hloubení dvou jam, těžní a výdušné, vzdálených od sebe pouhých 60 m. Větrní jáma o průměru 4,8 m se začala hloubit 1. března 1900. Hloubení postupovalo bez zvláštních obtíží od vrstvy čtvrtohorního štěrku v jednotvárném kompaktním slinu. Práci ztěžovaly pouze slabší přítoky slané vody z tenkých písčitých vložek ve slínovém souvrství. Přítok vody činil asi 30 l/min. Těžní jáma o průměru 5,6 m se začala hloubit 1. dubna 1900. Přítok vody byl okolo 180 l/min. Voda se v budoucnu ukázala jako mocný nepřítel důlního díla, kvůli níž nevydala jáma žádné uhlí. Byla postavena těžní budova, strojovna, kotelna, cechovna, separace, skladiště a další. Roku 1905 se ještě stavěly budovy pro kompresory, ventilátory a nové těžní zařízení.

Neštěstí z 9. dubna 1902

Jámu Bedřich 9. dubna 1902 postihlo první neštěstí, které rozhodlo o dalším osudu dolu. Ve výdušné jámě došlo při noční směně v 4:15 k náhlému průvalu důlních vod pod velkým tlakem, k vyhazování štěrkopísků a k výronům nebezpečných plynů. Stalo se tak při průzkumu podloží pomocí vrtáku, kdy dělníci zkoušeli navrtat dno jámy, aby zjistili, zdali narazí v hloubce dalších 10 metrů na uhelnou vrstvu. Po navrtání dna se ozval z díry sykot. Pracovníci zamýšleli vrtnou díru vyčistit, ale zpozorovali, že z ní vyvěrá voda s pískem a kamením, která náhle vyrazila a byla hnána velkou expanzí plynů. Všech devět dělníků od vrtné soupravy a důlní dozorce okamžitě začali unikat po žebřících na povrch, s nimi i dva pumpaři. Vytvořil se silný gejzír, který stříkal až do výše 50 m. Vlivem nedostatku kyslíku zhasly lampy a horníci po tmě stoupali vzhůru po žebřících. Z dvanáctičlenné posádky, která se zrovna nacházela v dole v hloubce 413 m, vyjelo na povrch jen devět osob. Tři zůstali pohřbeni v hluboké temnotě. Tito pohřešovaní lidé byli ihned hledáni a to až do hloubky 170 m. Jejich těla však nebyla nalezena. Níže již nebylo možno proniknout. Pohřešovaní se patrně při útěku udusili a následně utonuli. Expanze vody byla velice prudká – během 90 minut voda vystoupala o 147 m!

Při stoupání hladiny vody se intenzita přítoku zmenšovala a nakonec se ustálila po 6 hodinách od neštěstí na úrovni 75 m pod povrchem. Nadále však rychle stoupala hladina oxidu uhličitého až k ohlubni a plyn se rozlil kolem jámy.Ve vzdálenosti čtyř kroků od ohlubně již zhasínala benzinová lampa. Vodu ze zatopeného díla se nepodařilo odčerpat a bylo rozhodnuto navrtat vodonosnou vrstvu i z 399,5 m hluboké těžní jámy, kde byla výkonnější čerpací kapacita.

Tehdejší hornické noviny Nazdar situaci komentovaly následovně: ,,Ostravští uhlobaroni, ty jemné bestie, mají své drápy zbarvené lidskou krví a za jejich pečlivě vypěstovanými nehty černá se usedlina z krve hornické.“ Na neštěstí vzpomínal ještě v roce 1938 literát Josef Filgas ve svém rozhlasovém fejetonu, který byl později otištěn v povídkové knize Zapomenutá Ostrava – v povídce Duch od zatopené šachty se dočteme: ,,Davne se to stalo, co tu šachtu zatopilo, nale pořad nic něbylo. Až zaraz to začlo. Bylo to v letě v sedumnastym roku. Chlopi, co chodili od Rütgersa z roboty, něraz přiletěli do dom, vlasy naježene, že tame coši v dolině pod zatopenu šachtu skučelo. Poněkeři se smjali, řeci, větr skučel, nale přesvědčiť se žaden nešel. Všude se vykladalo, že to budě keryši z tych utopenych haviřuv…“

Další neštěstí z 5. června 1902

K druhému neštěstí došlo jen o pár týdnů později. Ve čtvrtek 5. června 1902 sjel naddůlní s dvěma horníky do hloubky 187,1 m a v lezním oddělení čekali, až bude voda odčerpána ještě hlouběji. Náhle se voda počala ,,vřít“ a všichni tři horníci rychle unikali po žebřících na povrch. Jeden z horníků byl v hloubce 183 m dostižen stoupající hladinou oxidu uhličitého a udusil se. Důlní dílo nenaplnilo své představy. Zato vodou a nebezpečnými plyny se naplňovalo stále.  Od dubna 1902 do konce října 1904 bylo z jam vyčerpáno 3 422 957 m³ vody. Od 4. do 24. března 1904 rozebrali berlínští potápěči čerpadlo zatopené v hloubce 332 m. Při svém druhém ponoru ve dnech 14. až 17. října 1904 potápěči zkontrolovali dno a boky těžní jámy. Dle nálezu bylo dno jámy zaplaveno pískem, bahnem a úlomky jílovce. V hloubce 386 m byla ve zdivu vodorovná trhlina. Vodní hladina byla v době kontroly 370 m pod ohlubní. Potápěči se tehdy museli pro dosažení dna jámy potopit zhruba do hloubky 23 m.

Roku 1905 byly budovány budovy pro kompresory, ventilátory a nové těžní zařízení. Vrtání dna větrné jámy započalo znova 10. ledna 1906. Podařilo se snížit hladinu vody na úroveň 20 m nad dnem jámy. Níže již čerpadla nedosáhla. Instalovaná přídavná pumpa se neosvědčila a v hloubení nebylo možno pokračovat. Při pracích byly v hloubkách 384, 390 a 402 m nalezeny strojním zařízením rozsekané části těl tří havířů, kteří zde v dubnu 1902 zahynuli.

Pokusy o záchranu dolu

Nakonec bylo rozhodnuto ukončit čerpání vody a s rizikem opětovného zatopení jámy navrtat dno do karbonové vrstvy vrtem o průměru 4 m s použitím nárazového vrtání. V plánu bylo pak utěsnění jámy ocelovými skružemi s cementací, vyčerpání vody a v karbonové vrstvě zřízení definitivní čerpací stanici. Tyto kroky si vyžádaly další rok prací. Vrt pak prošel během dvou let dvacetimetrovým úsekem na dno jámy, desetimetrovou vrstvou terciéru, šestimetrovou vodonosnou vrstvou a pronikl 16 m hluboko do karbonu. Ve větrné jámě bylo dosaženo hloubky 448,6 m. Pokusy o utěsnění znova vodou naplněné jámy byly neúspěšné.

V roce 1903 byl vypracován projekt na napojení areálu dolu Bedřich na železnici, přesněji na vlečnou dráhu Svinov – Vítkovice. Koleje měly odbočovat z této dráhy v km 2,65, kde měl být strážný domek. Dále měla trať překlenovat silnici (v místech dnešní Plzeňské ulice) pomoci železného nýtovaného mostu. Obloukem se koleje stáčely k areálu dolu, kde měly procházet mezi kotelnou a jámami a končit výhybnou. Celková délka kolejí byla vyprojektována na 850 m. Vlečka však nebyla realizována.

Snesení důlního zařízení

Roku 1907 byl rozebrán velký těžní stroj a další zařízení a vše bylo přeneseno do dolu Ignát. Když společnost Marie-Anna promarnila na jámě Bedřich obrovský finanční obnos, prodala důlní pole Rakouské báňské a hutní společnosti. Hloubení obou jam bylo zastaveno a důlní dílo včetně vybudovaných provozních objektů opuštěno. Stále docházelo k deformacím jámového zdiva i ocelových skruží a po více než osmi letech marných pokusů bylo hloubení zcela zastaveno. Stalo se tak roku 1910. Objekty na povrchu byly opuštěny a v pozdějších letech sloužily jako sklady. Po plánovaném dole zůstala jen kolonie Na Bedřišce. Důlní budovy na povrchu byly nakonec zbourány a odpadový materiál nasypán do jámy.

Zánik dolu Bedřich

V roce 1957 bylo přikročeno k otevření zatopené těžní jámy a byl proveden čerpací pokus, aby se zjistilo, zda je těžba uhlí proveditelná. Nebyla. V následujících letech sloužil důl jako čerpací studna. V roce 1958 byla část důlního pole s jámami dolu Bedřich zahrnuta do dobývacího prostoru dolu Jan Šverma. Čerpací pokus v letech 1958-1960, při němž bylo vyčerpáno 88 635 m³ vody, ukázal, že terén v okolí jam je spojen s vodárenským prameništěm Ostravy. Nedošlo tak k výstavbě zamýšleného velkozávodu na zpracování dehtu, který měl vyrůst na místě bývalého dolu.

I po letech o sobě dávala zatopená šachta vědět. Ještě v roce 1959 zasahovali záchranáři z Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě-Radvanicích v kolonii Na Bedřišce ve sklepích domků zaplavovaných kysličníkem uhličitým. S dýchací technikou vynášeli zdejším obyvatelům uhlí a jiné nezbytnosti ze sklepů zaplavených oxidem uhličitým při náhlém poklesu barometrického tlaku. Stejný plyn zapříčinil 11. června 1959 smrt dvou lidí v nedalekých vodárenských nádržích v Nové Vsi. Kontrolní pracovník vodáren z jímky dlouho nevylézal a nedaleko kosící učitel jej nalezl v bezvědomí na dně šachtice. Ve snaze o jeho záchranu sám také zahynul.  Zdroj oxidu uhličitého vycházel právě z jam dolu Bedřich. Roku 1961 byl v objektech na povrchu dolu sklad výkonných čerpadel. V následujících letech bylo přikročeno k likvidaci zatopených jam zasypáním haldovinou, které bylo dokončeno 19. října 1971.  Poslední úpravy zakrytí jam proběhly v roce 1999. Připomeňme jen, že rozloha důlního pole činila 832 ha, dosažená hloubka výdušné jámy byla 449 m, těžní pak 699,5 m.

V 2. polovině 20. století se přišlo na to, že na řadě míst OKR se nacházejí vrstvy vyplněné zvodnělými a plynovými nadložími o mocnosti 50 – 250 m (nejmocnější ve Staré Bělé – 272,5 m). Plyn se zde hromadil pod tlakem až 8 MPa. Vznikla tak napjatá vodní a plynová soustava, která byla poprvé načepována při hloubení jam v lokalitě plánovaného dolu Bedřich. Voda z těchto vrstev by byla vhodná v budoucnu pro lázeňské využití.

Dělnické domy v okolí dolu Bedřich

Dne 4. dubna 1900 ředitelství Moravsko-ostravského kamenouhelného těžířstva Marie-Anna odeslalo žádost představenstvu obce Zábřeh n. O. s prosbou o schválení stavby jednopatrového domu pro dělníky dolu Bedřich. Společnost obdržela od obce 3. května 1900 stavební povolení k domu o půdorysu 10,00 x 38,34 m. Fasáda byla tvořena režným cihlovým zdivem. Dům byl zkolaudován roku 1902. To je rok, kdy na dole Bedřich došlo k neštěstí, po němž bylo další hloubení jámy zastaveno. Proto nebyl dům, jenž později dostal č. p. 367, obydlen dělníky; byl využíván jako dílna a skladiště dolu Ignát. Báňská a hutní společnost, která roku 1910 zakoupila majetkovou podstatu společnosti Marie-Anna, adaptovala v roce 1920 objekt k bydlení, avšak ilegálně. Budova byla zkolaudována až 25. ledna 1922. Obytné prostory tvořilo 16 bytových jednotek (kuchyně + světnice).

Ve finální fázi 2. světové války stály v prostoru Bedřišky společně s dvaceti provizorními vojenskými ubikacemi tři baterie protiletadlového dělostřelectva říšskoněmeckých branných sil. Okolí osady bylo 16. března 1945 zasaženo spojeneckým bombardováním, a to jako předzvěst spojeneckých náletů, jimž byla Ostrava kvůli koncentraci průmyslových závodů vystavena od 19. března 1945. K poslednímu náletu, jenž zasáhl osadu, došlo 29. dubna 1945. Tehdy se místní obyvatelé schovávali v provizorním protileteckém krytu v troskách někdejší strojovny jámy Bedřich.  Následujícího dne si oddíly Volkssturmu a jednotky SS v osadě zřídily obranné pozice v zákopech protiletecké ochrany, z nichž postupující sovětské armádě kladly ozbrojený odpor. Z Bedřišky byly okupační oddíly vytlačeny 1. května 1945. Její osvobození stálo život 11 sovětských příslušníků armády. Během bojů na konci 2. světové války byl výše popsaný objekt č. o. 367 poškozen, a proto došlo k jeho rekonstrukci v období od 29. srpna do 14. října 1946. V téměř původním stavu se budova zachovala dodnes.

Vraťme se ještě zpátky na počátek 20. století. V roce 1900 byly postaveny ještě dva obytné domy mezi dnešními zastávkami MHD U Boříka a Nová Ves vodárna. Jeden z nich, ač v přestavěné podobě, stojí dodnes na ulici Bartolomějské č. o. 4 v Nové Vsi.

Po zrušení dolu Bedřich byla k bydlení adaptována budova bývalé kotelny závodní dílny jámy Bedřich. Nepodsklepená jednopodlažní budova, jež byla postavena z cihel a měla sedlovou střechu, byla po 1. světové válce rozdělena na čtyři bytové jednotky. Objekt slouží bydlení dodnes. Před rokem 2014 byla ubourána jeho jižní část. Jasně patrná jsou původní velká okna dílen, která byla různě zazděna.

Po 2. světové válce vznikla v okolí bývalého dolu Bedřich nová kolonie tzv. finských domků. Osmadvacet finských domků v osadě Bedřiška bylo dokončeno v roce 1950 (pět bylo průběžně asanováno, údaj z r. 2016). V letech 1951-1953 vznikla na Bedřišce druhá část osady – osada n. p. Vítkovické stavby. Přibylo zde 33 domků, každý o dvou bytových jednotkách. (dodnes zůstalo zachováno 11, údaj z roku 2016). V roce 1969 byl k osadě přistavěn objekt prádelny a prodejny potravin.

Pozůstatky minulosti

Dnes bychom zaniklý důl hledali na volném prostranství při ulici Chaloupeckého naproti křižovatce s ulicí Kordovou. Na místě neúspěšného dolu dnes najdeme dvě výdušné jámy k odvádění nebezpečných důlních plynů. Nedaleko výduchů stojí také poslední z původních objektů dolu Bedřich. Jedná se o cihlovou stavbu, která nyní slouží k bydlení. Asi 30 m od ní jsou ještě pozůstatky další cihlové budovy.  A pokud jste četli Filgasovu povídku Duch od zatopené šachty, víte, že zde strašidla vůbec nebyla…

Petr Přendík

ZDROJE:

BARCUCH, Antonín – ROHLOVÁ, Eva: Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák (pokračování). In Ostrava: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 25. Ostrava 2011, s. 298-368.

FILGAS, Josef. Zapomenutá Ostrava, 1948.

MAKARIUS, Roman. Memento důlních nehod v českém hornictví, s. 149-154.

AMO. Kroniky obvodu Ostrava 3.

JEMELKA, Martin (ed.). Ostravské dělnické kolonie III. Ostrava, 2015, s. 693-714.