Vzpomínky Dany Gurecké na Vzorné sídliště Zábřeh – Bělský les

Pošmourného 29. listopadu 2016 jsem se vypravil k paní Daně Gurecké, která již několik desítek let bydlí na ulici Kpt. Vajdy. V našem rozhovoru jsme se zaměřili na minulost Vzorného sídliště Zábřeh – Bělský les, které bylo roku 1950 přejmenováno na sídliště Stalingrad a v roce 1962 na Zábřeh-sídliště.

Paní Dano, jste rodilou Ostravankou?

Ano, jsem skutečný Ostravák, narodila jsem se v Nové Vsi. Tamější dusíkárny měly pro své zaměstnance kolonii závodních domů. Dnes je tato kolonie v zoufalém stavu. Prarodiče a moji rodiče bydleli na Mendělejevově 4 /před válkou to byla Glauberova ul./, tam jsem se narodila v prosinci roku 1948. Když jsem měla necelé dva roky, tak jsme se přestěhovali do dvouletek v Zábřehu, tenkrát jsme měli adresu Kpt. Vajdy 22, protože neexistovala žádná příčná ulice jako dnes. Byla to novostavba blok B9 , to je poslední dům z devíti kolem ulice Kpt. Vajdy, bloky A jsou kolmo na ul. Pavlovova. Otec dostal byt pravděpodobně od dusíkáren, přesně to nevím, celá naše rodina pracovala v této továrně.

Čím byli Vaší rodiče?

Otec pracoval jako projektant v několika podnicích v Ostravě se zaměřením na chemický průmysl. Maminka pracovala původně v laboratoři v dusíkárnách, potom byla se mnou několik let doma. Její další zaměstnání – byla písmomalířka v propagaci VŽKG. Takže já jsem svázaná s tou naší Ostravou na všechny strany!

Jakou máte nejstarší vzpomínku na místo, v němž žijete téměř celý život?

Moje první vzpomínka je spojena s tím stěhováním do dvouletek. Rodiče mě posadili do postýlky a dali mi do rukou glazovaná, kameninová srdíčka – zelené a červené. Byla v nich neglazovaná jamka, do které se kapala voňavka. Tak mě zabavili. Dnes si však nejsem jistá, jestli to není zprostředkovaná vzpomínka.

Jak v 50. letech vypadalo okolí vašeho bydliště, co zde již bylo?

Stála jen naše řada domů – dvouletek – podél ulice Kpt. Vajdy a dvouletky u Pavlovovy ulice. Na protilehlé straně ulice Kpt. Vajdy ještě nestály ani garáže. Ty se stavěly postupně. Dokonce snad taky patřily NHKG, VŽKG. Mezi Helbichem a koncem ulice Kpt. Vajdy měl domek sedlák Sýkora, který zde vlastnil pole. Pole byla za garážemi a táhla se až k Polanecké spojce, možná i dál k zastávce tramvaje č. 1 „U Žáčka“. Pak Sýkora pole prodával národnímu výboru pro stavbu sídliště. S jeho synem Jarkem jsem chodila do třídy. Naproti jejich domku měli vilku Rogozní, ti tady jako zázrakem vydrželi dodnes, i když je obklopilo sídliště. Ještě jedna vilka tady stála a stojí dodnes. Ta je mezi naším domem a tehdejšími jeslemi /dnes Tempo a rehabilitace Zámeček/. Pak tady v 50. letech stála už jen školka. V našem domě bydlel Ing. arch. Jaroslav Turek, který projektoval dvouletky u ul. Pavlovovy, tzv. A bloky. Naše B bloky projektovala Ing, arch. Anna Friedlová, která bydlela o několik domů před námi. Ve stejném duchu mělo být postaveno celé sídliště. Naše dvouletky byly postaveny v letech 1948-1949 během dvouletého hospodářského plánu, odtud pojmenování domů. Následně byl funkcionalistický projekt zavržen jako příliš drahý a přišel pětiletý hospodářský plán. V něm se stavělo rychle “ v proudu“, proto se domům kolem nás začalo říkat proudovky. Bylo potřeba mnoha bytů, pro zaměstnance z celé republiky, kteří přicházeli do Ostravy za prací do hutí a dolů.

Helbich tenkrát stál na ulici Březí. Vedle Helbicha směrem k lesu stál ještě jeden dům – pamatuji si tam mlékárnu. Kolem roku 1955, 1957. Krátce na to tam udělali opravnu obuvi a punčoch. Boty opravoval pán, punčochy paní, ještě ji někdy potkávám. K tomu domu se váže má vzpomínka – někdy počátkem 70. let se tam zabil můj spolužák Ferda. Jel autem od kasáren. Asi jel moc rychle a auto vletělo na ten dům. Dlouho tam byl na fasádě znát otisk havarovaného auta. Později dům zbourali, to už byla ulice Plzeňská – a tu rozšiřovali. Na druhou stranu od Helbicha byly dva nízké rodinné domky. V jednom bydlela moje spolužačka. Bylo to v místě dnešní zastávky autobusů.

Tady na snímku je dnešní Lesní škola v Bělském lese. Tam byla kasárna a celá léta vojáci. Kamarádila jsem s dvojčaty Staňkovými, jejichž tatínek byl důstojník. Bydleli přímo v tom domě v patře. Byla jsem u nich několikrát. Potom tam byli i ruští vojáci, od roku 1968.

Vzpomínáte si na budování náměstí SNP?

Ano, tenkrát tady na sídlišti chyběly obchody. Koncem 50. let se začaly stavět všechny ty svobodárny kolem Čujkovovy ulice pro zaměstnance NHKG, VŽKG aj. Nejblíže jsme měli obchody v přízemí druhé svobodárny, počítajíc od Plzeňské. Byla tam trafika, zelenina, potraviny (pultový prodej) a řezník. Prodejny tam byly mnoho let, až postupně skončily. Rohlík za třicetník. Za školou Chrjukinova je nízký přízemní dům původně postavený pro stavebníky, kde měli dělníci nářadí, oblečení. Dům se měl zbourat, ale přežil – byl tam pak z boku řezník a obchod. Nakonec je zrenovovaný a slouží dál. Lékárna byla až na Pavlovové č. 65 – jednu dobu tam byl i takový provizorní obchodní dům – oděvy a vše možné. Byla tam i místní knihovna, koncem 50. let.

Potom se stavělo postupně kolem náměstí, nynější název mu byl dán až hodně později. Postavila se poliklinika, pak přibyl obchodní dům a myslím, že nakonec pošta. Dům kultury se otevřel roku 1959. Někdy počátkem 50. let naše sídliště přejmenovali na Stalingrad. To byla doba Stalinova kultu – název dostalo sídliště po městě Stalingrad a všechny ulice dostaly jména ruských osvoboditelů.

Na náměstí vedle pošty v období kolem 1964, na rohu Rodimcevovy ulice, bylo knihkupectví. Tam jsem si kupovala moje první knížky za 13 korun. Ještě je mám. Dále zde byl bufet a na konci řezník. Naproti byla rybárna, pultový obchod s potravinami a na rohu zelenina, kde je dnes hospoda.

Probíhaly na sídlišti brigády?

Akce Zet – určitě se jich účastnili naši rodiče. Všechny stromy a keře, které tu vidíte, zasadili obyvatelé sídliště. Původně tu nebyly žádné. Pískoviště zařídili obyvatelé svépomocí. Někdo zařídil auto, rodiče se složili na písek, chlapi stloukli dohromady dřevěnou ohrádku na pískoviště. Mám takovou fotku našeho pískoviště.

Kde probíhalo kulturní vyžití?

Kolmo proti ulici Kpt. Vajdy je na Pavlovově ulici další nízký objekt, tak to bylo kino – Hutník. Sál byl dost velký – když se vešlo hlavními dveřmi, tak bylo předsálí s pokladnou. Odehrávaly se tam všelijaké aktivity, nejen kino. Děda Mráz, karnevaly pro děti – zde mám fotku z takového karnevalu s konferenciérem panem Hábou, který byl potom léta kulturním pracovníkem v DK NHKG. Do kina jsme chodili houfně každou neděli. Nás tady bylo mnoho dětí. Šli jsme tlupa 12-15 děcek na odpolední představení, myslím za korunu. Kamenný kvítek, Malachitová skřínka, hlavně to byly ruské pohádky a filmy, ale nám se líbily. Nic jiného jsme neznali. Byly tam i kreslené filmy – pamatuji si nějakou severskou pohádku o chlapci, který létal na huse.

Jaké máte vzpomínky na kulturní dům na náměstí?

Když se začalo stavět náměstí SNP – pamatuji si obrovské jámy, vše rozkopané. Roku 1959 otevírali kulturák, chodila jsem tam devět let do hodin hry na klavír. Všechny klavírní přehrávky a závěrečná vystoupení se konaly v hlavním sále na pódiu. Jedno vystoupení mi utkvělo v paměti. Na závěr hrál vynikající klavírista a náš soused Vladimír Figar. Dlouhé roky pak vystupoval s Flamingem a Marií Rottrovou. Bohužel zemřel brzy. Kulturák znám od shora dolů. Cvičila jsem ve velkém sále. Chodila jsem do knihovny od jejího otevření. V letech 1986-1991 jsem tam nakonec pracovala v knihovně.

Knihovna – moje první vzpomínka. Otevřel se kulturní dům a my jsme čekali v řadě, až se na nás dostane. Paní knihovnice seděla za dveřmi, které měly takové zvedací okénko /jako kdysi v družině nebo na poště/. Knihovnice už měla za sebou obrovské hromady knih (předtím než kulturní dům otevřeli, fungovala knihovna na Pavlovově ulici, tu pak včlenili do té v kulturním domě). Knihovnice brala knihy, jež lidé vraceli, a nám přidělovala nové knihy, podle vlastního uvážení, nemohli jsme si tituly vybírat. To až později. A tak děti dostávaly knihy jako Odvážná školačka, Čuk a Gek , Zoja Kosmoděmjanská, dospělí Daleko od Moskvy, Jak se kalila ocel… Dnes je to úsměvné – ale jak my jsme se těšili na novou knihu.

Chodili jste nakupovat do obchodního domu na náměstí?

Obchodní dům postavili později. Tam jsme nakoupili všechno do domácnosti, oblečení, nábytek, kola… Bylo to nejblíže a byli jsme úplně spokojení, nemuselo se konečně jezdit do města. Pravda, třeba na nábytek se čekalo. Pak přišly jen dva druhy nábytku, tak jeden byl náš – jaký byl, takový byl. Ještě máme obývací stěnu, dvě skříně, které jsme zde zakoupili.

Když se vešlo pravým vstupem do obchoďáku, tak vpravo bylo kdysi papírnictví a naproti v rohu nějaké sportovní potřeby. Vlevo v přízemí byly elektrospotřebiče, kuchyňské věci. V patře – naše oblíbená oddělení – oblečení, galanterie. Vzpomínám na paní Jaroškovou v oděvech. Pokladna byla uprostřed. Ve druhém patře byl nábytek v podstatě přes celé patro. Kuchyně, obývací stěny, sedací soupravy atd.

Jak vypadalo zdravotnictví? Kde jste chodili k lékařům, jaké nemoci byly tehdy typické?

Zdravotnické zařízení stavěli dříve než poštu, protože bylo potřebné. Nebylo rozděleno dětské a dospělé oddělení, takže jsme s rodiči chodili dlouhá léta v přízemí vpravo, kde je teď optika, k Dr. Tymlovi.

V roce 1955 přišla velká epidemie žloutenky. Maminka zavolala doktorovi, že jsem žlutá. To bylo období, kdy už několik mých spolužáků onemocnělo. Měla jsem tehdy sedm let. Lékař mě odeslal sanitkou do zábřežské nemocnice, vůbec se na mě nepodíval. Takže jsem strávila v zábřežské nemocnici 3 týdny na kapačkách. Děs a hrůza. Ruce jsme měli rozpíchané od jehel. Ten kapák zavěšený nad námi měl kapat několik hodin, ale my jsme si ho seštelovaly samy, takže to do nás rychle nateklo – kdoví, co jsme si mohly způsobit. Nikdo se na nás nechodil dívat. Pro mě byla největší potupa, že jsme dostali nemocniční košili a nesměly jsme mít pod ní kalhotky.

V nemocnici byly dva dřevěné nízké baráky – v jednom byly řádové sestry. Babička s dědou vystoupili z církve už ve 20. letech, ateistická rodina. Rodiče mě tedy nedali k řádovým sestrám, ale do vedlejšího baráku – a to jsem si vůbec nepolepšila! Obrovská místnost, asi 20 lůžek. Někdy nás bylo tolik, že jsme ležely na jednom lůžku dvě holky. Ve druhé části budovy byly ženy. Samozřejmě, že jsme tam byly holky různého věku. Ty starší v noci vykládaly hrůzostrašné příběhy a strašily ty mladší. V noci nás hlídaly jen uklízečky. A když jsme se chechtaly a zlobily, tak nás uklízečky nechaly klečet na dřevěném roštu v koupelně. O víkendu nebyla přítomna kuchařka, tak jsme dostaly špenátovou polévku se sladkými piškoty!

Vše, co nám tam rodiče přinesli, jsme tam už musely nechat. Bylo to trauma. Barák byl přízemní, okna byla do 2/3 zabílená. Nevím, na čem zvenku maminky stály, že na nás koukaly přes horní část okna, my jsme stály zase na okraji postele, a tak jsme se jedině viděli. Měla jsem vysoký bilirubin, přísnou dietu na bílkoviny. Byla jsem ještě půl roku doma, byla jsem žlutooranžová. Doléčil mě až bylinář Targoš, který ,,ordinoval“ ve vile na nároží Chalupníkovy a Beskydské ulice. Čaj číslo 9 – pelyněk, zeměžluč (asi?). Nic víc hořkého jsem v životě nepila. Ale zabralo to. Pamatuji si, jak jsme stáli v dlouhé řadě od branky té vilky, po schodech do patra do ordinace, v opravdu dlouhé řadě. Mnoha lidem pomohl. Ale zavřeli ho do vězení, protože soukromé podnikání bylo zakázáno. Dělal tehdy vlastně nezákonnou činnost.

Jak byla vyřešena dopravní obslužnost sídliště?

Vzpomínám na to, jak jezdila tramvaj č. 1 z Vítkovic do Bělského lesa. Z Mírového náměstí, po Jeremenkově, přes lesík kolem kina Mír, po Lidické, zahnula na Zengrovu. Zastávka před stadionem, u Rottrova sadu, zastávka “U Žáčka“ – dnešní přerušení Rodinné. U dnešního mostu Mládeže stojí růžově natřený činžák, ten byl jednou tak velký, polovinu zbourali kvůli stavby Polanecké spojky. Obloučkem tramvaj dojela před svobodárny, před dnešní radnici Ostravy-Jihu. Moje známá bydlela v roce 1963 v svobodárně, byla to druhá budova B, byla to jediná ženská svobodárna. Ostatní budovy za radnicí byly mužské svobodárny. Tramvaj č. 1 měla zastávku přímo před dnešním hlavním vchodem do radnice. Naproti byly zahrádky. Jedna Bulharka, která se tu přivdala, pěstovala výbornou zeleninu, kterou pak roky prodávala na tržišti u náměstí SNP. Ještě loni jsem ji tam viděla. Je hodně stará, ale její sazenice ji už letos prodávají jiní. Tramvaj pak pokračovala /přibližně jak stojí dlouhý činžák vedle Sámovy ulice/ dále do zastávky U Lesa, obloučkem vjela na Plzeňskou a dojela na smyčku. Smyčka byla kolmo proti bráně kasáren. Kousek od smyčky stála cukrárna „u Šiguta“. Dnes je tam nějaká opravna mobilů a dům je přestavěný, hlavně ta kruhová část, kde byla cukrárna. Sedělo se venku na terase, ale i uvnitř. Byla tam vyhlášená zmrzlina a zákusky. Do Dakoty, do hospody, jsme nechodili, až hodně později na pivo.

Druhá tramvajová trať, tramvaje č. 2, vedla od Vítkovic po Ruské ulici, podjezdem u dnešní Sport arény, po staré Zengrově, zastávka u pomníku Esperanta, od Žáčka zabočila tramvaj kolem vilek na Pavlovovu ulici. Proti bývalé zábřežské vodárně byla tramvajová smyčka, v místě, kde je dnes travnatá plocha a parkoviště.

Úvoz, který už byl vykopán pro železniční spojku mnohem dřív (za 1. světové války), byl využit v 60. letech ke stavbě Polanecké spojky. Lidé v jejím okolí byli zoufalí z toho, když se tam začalo stavět. Přišli o zahrádky a o klid. Z původní Zengrovy se stala Rudná. Tramvajové tratě změnily směr, některé skončily úplně. Stavěly se mosty přes Polaneckou spojku a přes Rudnou. Všechno se tady moc změnilo.

Předpokládám, že jste navštěvovala základní školu zde na sídlišti.

V roce 1955 jsem nastoupila do základní školy na ulici Chrjukinova. Starší budova je blíž ke školce. Druhou budovu přistavěli někdy počátkem 60. let. Do té druhé budovy jsme přešli ti, kteří studovali SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací školu). Maturovala jsem v roce 1967 – a za rok se škola stěhovala na Volgogradskou ulici. Od roku 1968 to už bylo gymnázium.

Jak vypadlo tehdejší školství, co pro něj bylo typické?

Kázeň byla opravdu tuhá – na základce ještě někteří učitelé používali rákoskou. Já nezlobila, ale za mluvení ve vyučování jsem klečela na kolenou v koutě před celou třídou, to bylo dost potupné. Já byla premiant, takže jsem jinak problém neměla.

Moc hezká je jedna příhoda ze 3. třídy – tady je fotografie, jak jdeme v průvodu, to jsme měli soudružku učitelku Terekovou . Byla moc přísná. Muselo se sedět se založenýma rukama, nesmělo se mluvit – samozřejmě, že se pošťuchovalo a šeptalo. Soudružka učitelka nám řekla, že se někoho nepozorovaně dotkne tak, aby to nikdo jiný neviděl. ,,Dotčený“ se stal jejím informátorem, hlásil, kdo zlobí, mluví, opisuje. Takové kápo – nejčastěji to byla spolužačka, náhodou bydlela ve vedlejším vchodu. Jednou zazvonilo na vyučování a my se vzbouřili. Řvali jsme, házeli po sobě věci, skákali. Kápo se nás snažila utišit. Vešla přísná paní učitelka, popadla židli, servala vlaječku nad dveřmi “Nejlepší třída“. V slzách zmizela ve sborovně a nikdy více jsme ji už neviděli. Je to kruté – ale my jsme se tak radovali!

Na základní škole jsme měli pozemky, ty vedl soudruh učitel Lýsek. Soudruh učitel Němec vedl dílny. Naučili nás různé dovednosti. Jedna učitelka vedla kurz šití, to ale nebylo v tu dobu myslím moc v kurzu. Ušila jsem si flanelové pyžamo a manšestrovou kolovou sukni. Taky nám někdy udělali na školním hřišti kluziště.

O přestávce se korzovalo po chodbě ve dvojicích a nesmělo se moc mluvit. Mohli jsme si odskočit na záchod, napít se vody, jinak jsme pít nesměli. Napili jsme se z kohoutku o přestávce a žili jsme. Asi až v 7. nebo 8. třídě, to byla kampaň mléko a bílkoviny, jsme dostávali ve škole mléko. Tenkrát chodila dorostová lékařka přímo do třídy a prohlídla si nás všechny. K zubaři jsme chodili na zdravotní středisko pravidelně celá třída. Taková byla prevence.

Taky jsme nacvičovali na spartakiádu. Na hřišti za kulturákem. Žluté tričko, zelená sukénka holky, kluci bílý nátělník a červené trenýrky. Rok 1960, okresní spartakiáda byla na Stadionu odborářů v Mariánských Horách. Do prvomájového průvodu jsme museli povinně. Všichni jsme mávali a jásali. Nosili jsme bílé košile, šátek. Na košili byla kapsička, na ní asi vyšitý vzorek pionýrů. No mamka mi to jednou vyprala, košili i s tou nášivkou. Košile byla žlutá, nášivka nečitelná. Průvody si pamatuji více až na střední škole, ale my jsme docela rádi šli. Vždy jsme se někam vytratili.

Na první výlet jsme šli se soudružkou učitelkou a maminkami k Odře, pěšky. Šlo se ke Korýtku. Nesli jsme tyčku od smetáku, postavil se tam takový stan, který nás chránil před přímým sluncem. Opékaly se buřty, jež koupili rodiče. I z toho dne mám fotku.

Já jsem byla vždycky nástěnkářka, výtvarně lehce nadaná. Tam se evidovalo, kdo nasbíral kolik sběru. Soutěžili jsme, kdo bude vyhlášen lepším ,,sběratelem“. Možná i nějaká hesla tam byla. Nad katedrou visel vždy obraz současného soudruha prezidenta.

Jistě si pamatujete na hrabůvecké letiště.

Letiště si pamatuji moc dobře. Šli jsme po ulici U Lesa. Na konci, trochu doprava směrem k restauraci Dakota, byl nízký výpravní domek letiště. Vlevo byl hangár se vzdušným rukávem na měření síly větru. Chodila jsem s mamkou naproti otci, který se vracel ze služebních cest. Přiletěl Dakotou. Pamatuji si na obrovské letadlo. Zadek letadla seděl skoro na zemi. Okolo letiště byly louky, pole, až ke kostelu v Hrabůvce.

Dokonce jsem jednou i letěla, jako úplně malá vyhlídkovým letadlem. Co je zajímavé, tak jsme tam nebyli vůbec připoutaní, sedělo se za pilotem na dřevěných lavičkách a museli jsme se pevně držet. Letadélko pilotoval náš soused Antonín Režný. Hodně později jsem se dozvěděla, že byl mechanikem při prvním příletu letadla na toto letiště v r. 1937.

Viděla jste na sídlišti nějaké významné osobnosti?

Závod míru měl na sídlišti dojezd nějaké etapy, ale to bylo až v 80. letech. Za kulturákem na cestě před stadionem NHKG. Na střední škole jsme šli vítat kosmonautku Valentinu Těreškovovou, celá škola před kulturní dům VŽKG.

Jak vypadalo v 50. a 60. letech životní prostředí v Ostravě?

Na parapetech zvenku byly závěje popílku, nebo toho, co padalo z nebe. Rudá záře nad Ostravou! To byly odpichy, kdy vytékalo žhavé železo z vysokých pecí, obloha se barvila v noci do ruda. Nebo šlehaly k nebi plameny z některých komínů. Z jiných komínů šel kouř různých barev. Když vybouchla zábřežská fabrika Rütgers, to si také pamatuji. Výbuchy zde byly časté. Nám to naštěstí okna nevysypalo, ale v okolí chemičky šla okna pryč. U nás se jenom vše otřáslo. A pak jsme viděli kouř, jak tam hořelo.

Jinak kouře a zápachu jsme si užili za ty desítky let dosyta. V našich domech jsme měli kotelny na uhlí. Paní z protějšího domu tu topila. Naše domy měly vadné komíny, a tak nám hodně roků unikal přímo do ložnice kysličník uhelnatý. Ráno, když jste neměl otevřené okno – to bylo hrozné. Lidé se i přiotrávili. Potom vystěhovali nájemníky ve dvou domech. A nakonec nás raději připojili na dálkové topení. Potrubí k tomu topení bylo vedeno z NHKG . Procházelo přes Areál k našemu výměníku – ale v zimě jsme měli nad potrubím trvale zelenou louku, protože to potrubí nebylo asi pod zemí dobře zaizolované. Dodnes máme dodávku studené vody a v bytech máme plynové bojlery pro ohřev vody.

Jak vzpomínáte si na 21. srpen 1968?

V srpnu 1968 jsem již byla rok zaměstnaná. V centru naproti Elektry. Týden před srpnem 68 jsem byla s kamarádkou v Praze. Kamarádčini rodiče poslouchali asi Svobodnou Evropu. Volali nám, že musíme okamžitě přijet domů. Vojáci RVHP měli společné cvičení v Polsku. Něco se dělo. Přiletěly jsme domů letadlem, let stál 90 korun. Rodiče nás chtěli mít doma. A asi za dva dny, v noci 21. srpna nad námi létala celou noc těžká letadla. Bydlíme dodnes pod letovou dráhou směřující na letiště Mošnov. Potom nás vzbudil velký hukot od cesty z letiště, to už jely tanky, které přivezla ta letadla, do města. Někdy po půlnoci mě naši vzbudili, poslouchali jsme rozhlas z Prahy, že nás obsadila spojenecká vojska, protože bylo u nás velké nebezpečí kontrarevoluce! První co mě napadlo, že začíná 3. světová válka. Ráno jsem se oblékla celá do černého, brečela jsem celou cestu do města. Tanky stály jeden za druhým po celé Ruské až k radnici v centru. Odpoledne jsem byla v té velké mele před novou radnicí. Nestřílelo se, tanky popojížděly, jedni řvali po druhých. Vyexponované nervy, lidé na obou stranách v afektu. Nepříjemný zážitek. Měla jsem 19… Nerada na to vzpomínám. Pak tady zůstali dlouhých 21 let. Ruští vojáci začali šmelit s různými věcmi. Lidé, kteří na to měli žaludek, za nimi chodili. My jsme tou cestou kolem kasáren celý čas nechodili.

Při pohledu z Vašeho prostorného balkónu vidíme komplex ubytovacích zařízení…

Budova Visty byla postavena načerno, bez stavebního povolení. Architekt Turek, který projektoval část našeho sídliště, a jeho syn zjistili, že je to černá stavba, ale ono se to pak nějak vyřešilo, jak to bylo tehdy zcela běžné. Nebyla zachována ani prostorová vzdálenost mezi objekty. Tady asanovali ještě řadu garáží, padl i domek Sýkorových. V 80. letech přistavěla NHKG ty tři ubytovny pro zahraniční pracovníky – Vietnamce, Poláky a taky Angolany. To mnohdy létaly sklenice z oken, byl tu velký hluk, člověk se bál jít kolem. V 90. letech byly ubytovny pronajímány soukromníkem z velké části nepřizpůsobivým spoluobčanům. V poslední době jsou zde koleje pro studenty vysokých i středních škol. A studenti rádi slaví své úspěšné zkoušky, někdy i dlouho po půlnoci. (smích).

V čem je dnes sídliště jiné oproti dřívějšku?

Sídliště se velice rozrostlo – myslím, že ani hlavní architekti a projektanti netušili, jak se to vyvine. Byl zde průmysl, bylo třeba pracovníků… Okolní paneláková část sídliště je dnes příjemnější, jsou zde služby, spousta vzrostlé zeleně. Já mám ale nejraději tady to okolí ulice Kpt. Vajdy. Jsem s tímto místem sžitá, mám to zde ráda. Původně zde žili rodiče a já dostala třípokojový byt v hokejce za Hlubiňákem. Rodiče šli rádi do novostavby s výtahem místo mě a mé rodiny. Já byla tak ráda, že jsem tady mohla zůstat! Je tu opravdu příjemné bydlení. I když je někdy slyšet hluk z Plzeňské, Čujkovovy, z náměstí či stadionu, kde se konají akce. I tak to tady miluji. Jsem ostravský patriot.

Petr Přendík