Emil Najzar: má 40. léta v Zábřehu

Odpoledne 28. listopadu 2017 jsem se sešel s panem Emilem Najzarem, který se narodil v září roku 1938 ve starém Zábřehu, kde žil až do poloviny 60. let. Spolu jsme zavzpomínali na 40. léta v Zábřehu – především na válečné události – ale třeba i na skautský oddíl.

Pane Emile, jak vypadal Váš rodný dům? Stojí ještě?

Můj rodný dům stál u dnešní ulice Tarnavova, byl to přízemní domek se zahradami. Zbourán byl asi v roce 1965. Původně tam stály tři domky, dnes tam zůstal jen jeden. Bydleli tam ještě Pospíšilovi a Plonkovi. Kolem byly samé velké statky, třeba pan Stuchlý. Na místě pozdější ZŠ V Zálomu bylo velké zahradnictví paní Sýkorové. Hned vedle byl krásný statek pana Baly. To byl už opravdu moderní statek, mlátičky, stroje, vše kryté… Vedle byl statek Matějových, tam zase byli hřebci a my jsme se tam chodili jako kluci dívat. To byl obřad, když ho třeba připouštěli ke kobyle. Byla tam taková stěna, každý kůň stál na její jedné straně, jen hlavy k sobě: hřebec a kobyla. No hřebec se nabudil – no jako chlap, to víte – začal kopat, vzpínat se… Než ho připustili, to trvalo hodinu, dvě. To nás samozřejmě bavilo.

Čím byli Vaši rodiče?

Otec pracoval ve Vítkovicích v závodě 2. Nejdříve jako valcíř, pak se mu stal úraz, tak pracoval na jeřábu. Jezdil v možírně. Tam byly umístěny kádě s kyselinami a samozřejmě ty výpary šly všechny nahoru, otec to celou směnu dýchal. Kompletně mu to sežralo plíce, zemřel v těžkých bolestech. Matka pracovala v potravinách pod Budoucností, vedla oddělení inventur. Pak pracovala v Domě potravin u hotelu Imperial.

Narodil jste se do nejtemnějšího období našich novodobých dějin – máte nějaké vzpomínky na válku v Zábřehu?

A kolik! I když jsem byl dítě, ale to vše vnímáte. To byly věci, které se už nikdy – naštěstí – neopakovaly. Kde začít? Třeba tady: do zábřežských pískových dolů za války v noci přijela vždy nákladní auta, přivezli tam vězně – aspoň všichni říkali, že to jsou vězni, ale nikdo stoprocentně nevěděl, kdo to je. Tam je postříleli a spálili.

Na prvního máje jsme jako kluci chodili do průvodu a pak se hned koupat do Odry. No a pamatuji si první máj v roce 1955, bylo docela teplo, tak jsme se domluvili, že se odpoledne sejdeme u Kulíků, jak byla čerpací stanice a splav na starém korytě Odry. Tam ještě stály tři velké kříže. Tři velké břízy, asi desetimetrové, a u nich tři kříže. Říkal jsem si, zdali by nestálo za to tam dát alespoň nějakou pietní desku, že tam probíhaly popravy.

Za války jsme se chodili dívat, jak Němci pochodovali Zábřehem. Šli od svinovského nádraží, kam je přivezly vlaky. Pěšky v plné zbroji pochodovali do kasáren v Bělském lese. To víte, všichni lidi na ty průvody hleděli. Jednou se stala taková příhoda: naše sousedka, paní Hermínka, měla popálený obličej. Měla ho svraštělý a vypadala, jako kdyby měla úškleb v obličeji. Ale ona byla hodná, nemohla za to. A ten jeden Němec z průvodu přišel k ní a namířil na ni zbraň, lidi začali utíkat. Myslel si, že se opovržlivě šklebí na německé vojáky. Jeden z těch vojáků rozuměl česky, tak se to nakonec celé vysvětlilo.

Pak si pamatuji na bombardování. To první, to bylo nejhorší. Nádherný den, 29. srpen 1944. Opravdu nádherný den, modrá obloha. Američané tehdy poprvé bombardovali Zábřeh. Maminka mě ten den vzala s sebou do mlýna. Jezdilo se do dvou. Jeden mlýn byl na Šídlovci v Hrabové. Ale do toho jsme ten den – nevím proč – nejeli. Na kole jsme zamířili do mlýna v Proskovicích. Už jsme se z Proskovic vraceli, bylo to kolem desáté hodiny dopoledne, a najednou začaly hučet sirény. No tak co teď? U Výškovic byla pískovna a po pravé straně byly domky a pod cestou tekla – a dodnes teče – taková struha. Tak jsme se s maminkou schovali pod cestu do toho kanálu. Čekali jsme na chvíli, až byl nálet odvolán, sedli jsme na kolo a jeli zpátky do Zábřehu. Přijeli jsme ke starému mostu u zábřežské vodárny nad Polaneckou spojkou, který tam ostatně stojí dodnes. Od toho mostu jsme viděli, jak Zábřeh je ponořený v dýmu a jak hoří. Postižena byla velice dnešní ulice V Troskách. To víte, bylo deset dopoledne, lidi utíkali do baráku, co stál blízko kapličky u dnešního Lidlu. První dům pana Klečky, tam se schovalo 27 lidí. Ten barák dostal přímý zásah leteckou pumou. Je to pro mne dodnes smutný a otřesný zážitek. Náš dům nebyl nějak postižen ale třeba ten už vzpomínaný Balův statek u Zimmlerovy ulice vyhořel.

Trpěli jste za války nedostatkem jídla?

Že bychom měli nedostatek – to ne. V obchodě se dalo normálně vše koupit. My jsme chovali deset slepic, krůty, krocana, snad dvacet králíků. Takže bídou jsme netrpěli, to ti, kteří bydleli v nájemních bytech.

Jak vypadala školní docházka?

No, já jsem za války chodil do mateřské školy. Když jsme byli v první třídě, válka se chýlila ke svému konci. Já jsem z té generace, která měla devět měsíců prázdniny. Do školy se chodilo kvůli náletům a zabrání škol pro vojenské účely jen v pondělí. Školy na Hulvácké a na Dolní byly zabrány pro německé lazarety. Přišla fronta a naráz to byly ruské lazarety. Zábřežská nemocnice byla totiž v tom srpnu 1944 vybombardovaná. A to bylo vlastně štěstí, že nevybuchl sousední chemický závod Rütgers. Ale nebylo kam umístit raněné, proto se zabíraly školy.

Jak vypadalo osvobození Zábřehu?

Na osvobození si moc dobře vzpomínám. Vlastně tohle se stalo až po něm, 30. dubna večer. Do měšťanské školy, kde bydleli Děrkasovi – pan Děrkas byl školníkem – přišli dva Rusové. U zámku byla občanská záložna a vilky – to byla taková německá oblast, říkalo se tomu Egerland. Samozřejmě fandili Němcům. Někdo zalarmoval Rusy, že se v Zábřehu objevili prchající Němci, strhla se mela. Boje probíhaly v parku pod zámkem. Tam také vylézali Němci z chodeb. Kolem zámku byly spletité chodby, jednou jsem v nich byl, dalo by se říct, že to byly přímo štoly. Pochytaní němečtí vojáci byli popraveni pod zábřežským zámkem v parku. Ale bojovalo se na více místech.

Ráno 1. května, kdybyste to viděl – Zimmlerova ulice, to byla mrtvola na mrtvole. Vyšli jsme z krytů asi tak v devět nebo v deset hodin dopoledne. Prvně vylezli naši otcové, podívali se, jak to vypadá, jestli už je bezpečno. Měli jsme od domu asi tak 60 metrů k Zimmlerově. V životě jsem naštěstí neviděl nic tak hrozného. Spálení koně, roztrhaná lidská těla, nešlo ani poznat, zda jsou to naši lidé nebo vojáci nebo kdo, spálené oblečení, hrůza. Tak skončila válka.

V rukou držíte fotografické album – co dokumentuje?

V roce 1945 jsem se zapojil do skautingu, jsem jeden z posledních pamětníků zábřežského oddílu. Náš vedoucí byl Teodor Petřík, ohromný člověk. Já a Jarda Bajgar jsme byli nejmladší členové. Klubovnu Junáka jsme měli u bývalého kina Lípa, to stálo v místech u dnešní sportovní arény. Bylo tam hřiště DTJ, byl tam i dělnický dům. Cvičilo se, dělaly se různé akce. Jezdili jsme hodně stanovat na Hukvaldy, jezdilo se na výlety, třeba do Vizovic. Chodilo se i do průvodů, ty se řadily za Schönthalem u cementárny. A šlo se přes Ruskou ulici na sokolské hřiště nebo na hřiště DTJ. Pořádaly se i závody na koloběžkách. Rád na to vzpomínám, bylo to krásné dětství. No a po roce 1948 vše skončilo. Než začaly prázdniny 1948, tak byl Junák rozpuštěn, my jsme však ještě jeli v létě na junácký tábor, protože vše bylo už dopředu dohodnuté a zaplacené. No a pak jsme šli do Pionýra, do Svazu čs. mládeže… Byl jsem také členem sboru dobrovolných hasičů v Zábřehu, na to také rád vzpomínám.

Petr Přendík