Antonín Blažek: Bělský les a jeho studánky

Antonín Blažek se narodil v Hrabůvce roku 1928. Pro Knihovnu města Ostravy sepsal roku 2015 vzpomínky, v nichž se toulá Bělským lesem:

V mých dnešních vzpomínkách se vrátíme do doby před 80 lety, kdy Bělský les byl mladý jako my, budeme sledovat jeho růst, jeho proměny až do dnešní doby. Zastavme se a s pokorou se skloňme nad jeho majestátem, naslouchejme jeho šumění, nasávejme jeho vůni. Bělský les, jeho studánky – oáza klidu, odpočinku, ale i dobrodružství, jak ho přinášel také život.

       Dříve než začnu své vyprávění, musím se zmínit o dvou studánkách v Hrabůvce. Nacházely se na návsi a vytékaly ze břehů selských statků. První byla u statku sedláka p. Naisara a sloužila obyvatelům osady Šídlovec. Druhá vytékala u statku paní Musálkové, nedaleko kostela. Oba prameny měly výbornou vodu a sloužily až do výstavby Místecké ulice, kdy byly svedeny do kanalizace a zanikly.

       Bělský les byl vždy spojován s vodou. Již ve starých katastrálních mapách byl pojmenován jako ,,Studňa“. Rozvoj průmyslu Vítkovických železáren a zvyšující se počet obyvatel ve Vítkovicích vyvolal potřebu hledání nových zdrojů vody. Na konci 19. století, přesněji v roce 1897, starobělský farář Gregárek upozornil na zdroj pitné vody v lokalitě zvané Palasek, v katastru obce Stará Bělá. Do provozu byla studánka slavnostně uvedena 4. října 1900 jako Jubilejní vodárna císaře Františka Josefa I. Císař oslavil v ten den 70. narozeniny a zároveň 50 let panování.

       Blahodárného vlivu Bělského lesa a jeho blízkosti od města si již v roce 1900 všimli představitelé Vítkovických železáren a postavili na konci Staré Bělé rehabilitační ústav, známý jako Rekonvalescent. Sloužil k doléčené po úrazech a nemocech z povolání. Později také sloužil dětem pracujících k celoročnímu ozdravnému pobytu. Děti se zde střídaly v týdenních a třítýdenních turnusech. V roce 1913 mistr Vítkovických železáren, Jan Vycpálek, inicioval postavení kaple Panny Marie Lurdské. Tento akt byl vyjádřením díků za vyléčení těžkého zranění a přežití. Vydatný pramen byl léčivý a pečlivě se o něj staraly řádové sestry sloužící v rehabilitačním ústavu. V roce 1928 byla kaple přestavěna do dnešní podoby. Od roku 1929 se u kaple slouží májové pobožnosti.Ve 20. století se vodní zdroje rozšířily v lokalitách Pešatek a Sýkorův důl. Ale tyto osady byly daleko pro mé toulavé boty, a tak se vrátím do mého milovaného Bělského lesa. Ve 30. letech minulého století byl vodní zdroj Bělský les uveden do provozu pomocí 36 studní a 3 čerpacích stanic. Vodou z těchto zdrojů byla zásobována část Vítkovic, Hrabůvka a Zábřeh. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2008. Dnes je odebíráno 35-40% pitné vody z podzemních zdrojů, zbytek z vod povrchových – z přehradních nádrží Kružberk a Šance.

       Výchozím místem našeho putování bude dnes již neexistující osada Březí, pojmenována pravděpodobně podle blízkého březového lesa. Svá obydlí tam měla domkáři, ale také dva sedláci se svými usedlostmi a rozsáhlými polnostmi. Stál zde již také hotel Helbich, kde se pořádaly tancovačky pod širým nebem. Ostatně stojí zde dodnes. Zůstal také jeden domek mezi proudovkami a dvouletkami. Přilehlá oblast vytvořila první část budoucího jižního města a jedním časem byla nazývána jako Stalingrad. Názvy ulic jsou dodnes pojmenovány podle padlých sovětských vojáků na konci 2. světové války. Vydejme se však na opačnou stranu. Březový lesík s malou dubovou mýtinkou byl častým výletním místem, kde se scházeli občané rozvíjející se Ostravy. Vedly se debaty, smažila se o svátcích vaječina, ozýval se zpěv a hlahol dětí. Zkrátka Březí žilo.  V té době bylo módní u kadeřníků používat na vlasy břízovou vodu a lesík tím trpěl. Desítky navrtaných bříz, míza odtékala brčkem do sklenice sběratelům. Byla vysoká nezaměstnanost, a i když to bylo zakázané, mnozí si tak trošku přivydělávali. Oblíbenost výletního místa stoupala, když vítkovický cukrář Šiguta postavil velkolepou cukrárnu přímo u Plzeňské ulice. Lidé chodili na výtečné zákusky a kávu, takže podnik prosperoval.

       Obsazení Československa Německem v roce 1939 narušilo celistvost Bělského lesa. Německá armáda naproti cukrárny začala stavět kasárna, dřevěné ubikace pro vojáky, zděné pro důstojníky a vojenskou techniku. Skryta v lese byla výstavná budova Gestapa se samostatným příjezdem z aleje. Roku 1941 byla prodloužena tramvajová doprava pro potřeby německé armády až ke kasárnám. V roce 1947 pak byla prodloužena až k cukrárně pana Šiguty. Výstavbou Polanecké spojky pak byla v roce 1964 trať zrušena. Po válce sloužila kasárna české armádě. Později byla část pronajata Hutním montážím a opravárenskému podniku při Tatře Kopřivnice. Po srpnu 1968 byla bývalá budova Gestapa obsazena Sověty. Dnes slouží správě městských lesů a lesní škole. Zbytek budov byl zbořen a území kasáren je postupně rekultivováno.

       Studánka mého mládí je již dávno vyschlá. Měl jsem ji rád, byla má nejmilejší. Cesta k ní vedla od hotelu Helbich hlavní střední alejí. Studánka byla skryta běžným poutníkům v hloubi lesa. Jen ten, kdo jí znal, mohl nasát její křišťálovou barvu a chuť jejího pramene. Dobrý člověk tu kdysi prameniště upravil křemennými oblázky a z černého bezu vyrobil trubku a umožnil tak rychlejší tok vody a také snadnější pití z kelímku nebo dlaně.

        Od kapličky Panny Marie Lurdské 50 m nahoru do kopečka dojdeme k původnímu prameni, který je neudržovaný a zanedbaný, přesto je vydatný. Čeká na lidskou péči. Chodníček na opačnou stranu nás zavede k nejnavštěvovanější studánce s dvěma prameny. Poskytuje kvalitní vodu a chodí ji nabírat lidé z celé Ostravy. Do dnešní podoby ji léta upravovali nadšenci, hlavně důchodci. Patří jim za to velký dík. Mýtinka nad studánkou sloužila dlouhá léta k odpočinku, ale hlavně se zde scházeli hráči mariáše a jiných stolních her. Malý kiosek poskytoval drobné občerstvení. V 80. letech byl nahrazen novou restaurací Koliba, která nabízela všechen komfort. Dnes je všechno jinak. Hráčské stoly jsou pryč, restaurace je provozována příležitostně a tak zůstaly jen studánky, ale i vody v nich ubývá. Nad Kolibou, skrytá v lese, stála malá hájenka a denně hajný Kubinec rozděloval práci. Dřevorubci ručně pokáceli jeden až dva vzrostlé stromy, které oklestili, odkorovali a svezli koňmi na hlavní úložiště. Babky vysekávaly trávu kolem vzrostlých smrčků, staraly se v lesních školách o sazenice a jen jemný zpěv nechal tušit jejich přítomnost. Datel také nechával o sobě vědět tepáním do nemocného dřeva. Zvědavá veverka vystrkuje hlavu, ptáci pějí své trioly, v roklinách liščí nory nechávají tušit jejich přítomnost.Voda se čůrkem prodírá oroseným mechem a mizí v potůčku. Nízký smrkový les nabízí své pochoutky – praváky, babky, kuřátka, poddubáčky, ale také jahody, borůvky, maliny a uklidňující zpěv ptactva. Když máme štěstí, objeví se veverka, srneček či zajíc. Do ticha lesa z dáli přichází dusot koní. To z Ostravy přijíždí jízdní policie na pravidelnou kontrolu, zdali je dodržován lesní řád. Často můžeme potkat na hlavní aleji směřující do Rekonvalescentu velkou skupinu studentů, Salesiánů z bohosloveckého semináře Dona Bosca v Ostravě. V bílých dlouhých hábitech se širokými černými klobouky přicházejí po dřevěném mostě přes strž k studánce, aby v modlitbách a díkuvzdání poděkovali Panence Marii Lurdské za uzdravení lidí, o které také pečují.

Místem dětských her a dobrodružných výletů byla výškovická dolina. Od restaurace Pazdera, dnes Dakota, známé bujarými tancovačkami se k dolině dostaneme příčnou alejí a jsme na místě nejnavštěvovanější doliny Bělského lesa. Scházely se tam rodiny k různým oslavám, smažila se vaječina. Dnes po ní není památka. Musela ustoupit výstavbě nových Výškovic a Jižního města.

       Nejkratší cesta ke Korýtku vedla úvozem nedokončené Polanecké spojky, dnes již dokončené a provozuschopné. Prvorepublikové  ,,Korýtko“  bylo oblíbeným výletním místem, bylo v místě starého meandrovitého koryta řeky Odry. V okolí se rozprostíral lužní les. Místní výletní restaurace U Lazarů poskytovala nejen dobré pohoštění, ale také taneční zábavu, takže byla hojně navštěvována ostravskou mládeží. Malebné prostředí, vzdálené od centra města, poskytovalo klid a odpočinek i starší generaci. Pramen dobré pitné vody vytékající z břehu posloužil každému žíznivému poutníku. Na jaře celý les u Korýtka voní divokým česnekem, který blahodárně působí na cévy, a když se k tomu přidají mladé kopřivy, stává se pochoutkou místo špenátu. Louky u Korýtka se bělají sasankami, sněženkami a žlutými petrklíči, na podzim jsou louky pokryty koberci ocúnů. Pokračujeme meandrem staré Odry, kolem rybářské bašty, kde můžeme spatřit spokojené rybáře s uloveným kapříkem nebo štikou. Turistický chodník, dnes již vybudovaná cyklostezka, nás dovede až do Polanky ke kdysi oblíbené hospodě Na Honculi. Stále tam zůstalo nebezpečné koupání s víry. Dnes je zde velkou atrakcí jízda na koni. My však odbočíme doleva kolem jízdárny Baníku Ostrava a jízdní městské policie. Vyjdeme na Proskovické ulici, již ve Staré Bělé, kde nás čeká poslední studánka. Čistá, upravená s příjemným posezením i za deště, neboť je zastřešena. Cedulka nás upozorňuje, že není pitná. Škoda. Zpěv ptactva, veverky a zrána i srnečky pasoucí se v blízkém lese nás zahřejí na duši.

       Dnešní Bělský les je sevřen obručí Jižního města, z jedné strany novými Výškovicemi, na druhé straně sídlištěm Dubina. Je dostupný ze všech stran dopravními prostředky a hojně využíván ku prospěchu občanů. Slouží jak starším k procházkám, tak mládeži k sportovním aktivitám. Záslužnou práci koná správa Ostravských městských lesů výsadbou nových porostů, budováním naučných stezek, laviček a odpočinkových zón. Kdo chce, i dnes najde lavičku, kde je klid a kde může rozjímat a vnímat zpěv ptactva. Bělský les, plíce té naší černé Ostravy, žije. Chraňme jeho kouzlo, ať nám dlouho vydrží.