Jubilejní kolonie v Hrabůvce se odlišuje svou architekturou a celkovou kompozicí od desítek jiných dělnických kolonií, které byly od 19. století až do 2. světové války stavěny v průmyslovém prostředí Ostravska. Obytné superbloky členěné průjezdními domy určenými pro potřeby občanské vybavenosti, zahrady mateřských škol umístěné v klidných částech dvorů domů. To vše jsou prvky, které nepatří k typickým znakům dělnického bydlení Ostravska. Jak si ukážeme, jejich kořeny musíme hledat daleko za hranicemi našeho kraje v ideích, které do dělnické výstavby přinesl z Vídně architekt druhé fáze výstavby Jubilejní kolonie Ernst Korner.
Závodní kolonie v Hrabůvce
Když nedlouho po konci 1. světové války začaly Vítkovické železárny plánovat v katastru Hrabůvky výstavbu nové dělnické kolonie, nepředpokládalo se, že ve srovnání s jinými koloniemi železáren vznikajícími v blízkosti závodu, bude něčím výjimečná. Devět patrových čtyřbytových domů bylo postupně stavěno během léta a podzimu 1921. Nájemníci se stěhovali do domů postupně s probíhající výstavbou a na jaře 1922 již všechny byty v nové kolonii měly své obyvatele.
Přestože původní plán počítal s výstavbou většího počtu domů, v důsledku hospodářské krize, která na počátku 20. let zachvátila ekonomiku nově vzniklého československého státu a tím negativně ovlivnila také hospodářské výsledky Vítkovických železáren, bylo od další výstavby upuštěno a ta se znovu rozběhla až po odeznění krize v polovině 20. let.
Ernst Korner – architekt pro novou dobu
Dostavbou kolonie v Hrabůvce byl tehdy pověřen sedmatřicetiletý architekt Ernst Korner, uherskobrodský rodák, který po studiích na vídeňské technické univerzitě zakotvil po roce 1918 v Ostravě a stal se součástí jazykově německých společenských vrstev. Zakázky z tohoto prostředí na sebe nenechaly dlouho čekat a tak již na počátku 20. let stihl několik realizací v centru Moravské Ostravy. Patřil mezi ně obytné domy na ulici Pelclova, Dvořákova, budova dnešního rozhlasu na ulici Dr. Šmerala nebo návrh přestavby bývalé Krausovy vily na Nádražní třídě v sídlo bankovního domu.
V polovině 20. let o jeho služby projevily zájem také Vítkovické železárny, které si v následujících letech nechaly Kornerem navrhnout obytné domy pro zaměstnance nejen ve Vítkovicích, ale také v Zábřehu a Hrabůvce. Pro Kornera byla nová výzva, ke které ale přistoupil. V návrzích pro Vítkovické železárny navázal na tvarosloví vycházející z vídeňského slohu typického expresivními formami v podobě dekorativních a plastických fasád, výrazných nároží s věžičkami a zdobnými lodžiemi. Toto tvarosloví využíval již při svých zakázkách v centru města. V domech pro Vítkovické železárny ale musel akcentovat odlišný účel staveb od svých předchozích realizací. Přestože některé z domů byly určeny k bydlení vítkovických úředníků, převážná většina měla sloužit dělníkům železáren.
Inspirací a cestou jak s úkolem naložit se Kornerovi stala Vídeň, město, s nímž byl spojen sítí kontaktů již od studentských let. Na počátku 20. let se ve Vídni začaly rodit počátky éry, kterou dodnes nazýváme jako období Rudé Vídně. Byla to doba, kdy se Vídeň musela vypořádat po 1. světové válce se skutečností, že již není centrem rozpadlé více než padesátimilionové rakousko-uherské říše, ale hlavním městem nově vzniklé desetimilionové rakouské republiky. Zatímco venkovské regiony nového státu zůstaly konzervativní, ve Vídni Vídni v roce 1919 drtivě zvítězila Sociálnědemokratická dělnická strana (SDAP), jejímž hlavním cílem se stalo řešení poválečné hospodářské a sociální krize města. Řešení našla v radikálním programu komunálního socialismu, který v následujících letech proměnil ve Vídni systém bydlení, školství, zdravotní péče i trávení volného času.
Rudá Vídeň
Základem pro financování masivních reforem byla promyšlená daňová politika městského radního pro finance Hugo Breitnera. Město zavedlo progresivní zdanění luxusu – zdaněni byli majitelé vil, soukromých aut, dostihových koní, služebnictva nebo spotřebitelé drahého alkoholu a luxusní zábavy.
Výnosy z těchto daní neskončily v běžném rozpočtu, ale směřovaly přímo do stavby dostupného sociálního bydlení a infrastruktury. Právě proměna bydlení se stala nejviditelnějším znakem Rudé Vídně, kdy v průběhu 20. a první poloviny 30. let vzniklo ve městě více než 60 000 nových bytů s nájemným, které tvořilo jen zlomek běžné dělnické mzdy.
Chrámy dělnické třídy
Nové bytové komplexy nevznikaly jako fádní ubytovny, ale jako monumentalistické paláce se zelenými vnitřními dvory, společnými lázněmi, prádelnami, mateřskými školami i knihovnami. Právě tyto komplexy se staly inspirací pro Kornerovy realizace pro Vítkovické železárny.
Nahlédněme do galerie obytných bloků, které byly městem budovány ve Vídni ve stejné době, jako Jubilejní kolonie:
Metzleinstaler-Hof (1919-1924)
Metzleinstaler-Hof je považován za vůbec první obytný dům Rudé Vídně. Vznikal ve dvou odlišných etapách: první z let 1919–1920 vycházela z tradiční architektury bytových domů se vstupy z ulice (okrová fasáda), zatímco druhá z let 1923–1924 již přinesla typický koncept komunálního bloku s vnitřním zeleným dvorem, fasádou zdpobenou barevnými keramickými obklady a bohatým společenským zázemím se školkou, lázněmi nebo knihovnou.
Reumann-Hof (1924-1926)
Reumann-Hof byl vybudován v letech 1924–1926 jako jeden z nejvýznamnějších obytných komplexů Rudé Vídně. Dělnickým rodinám nabízel téměř 500 moderních, světlých a hygienických bytů s vlastní vodou a toaletou, což znamenalo obrovský skok v kvalitě života. Tento monumentální blok, pojmenovaný po prvním sociálnědemokratickém starostovi Vídně Jakobu Reumannovi, byl navržen kolem ústředního čestného dvora a disponoval bohatým zázemím – od mateřské školy a centrální prádelny až po vlastní lázně, knihovnu a ordinace lékařů.
Julius-Popp-Hof (1925-1926)
Julius-Popp-Hof byl vybudován v letech 1925–1926 jako jeden z ikonických obytných bloků Rudé Vídně. Nabízel přibližně 400 malých, ale na svou dobu vysoce moderních a hygienických bytů, které dělníkům zajišťovaly přímý přístup ke světlu a čerstvému vzduchu. Namísto přelidněných činžáků přinesl důstojné bydlení soustředěné kolem zeleného vnitřního dvora, doplněné o společné zázemí včetně prádelny, mateřské školy a obchodů v přízemí.
Matteotti-Hof (1926-1927)
Matteotti-Hof byl vybudován v letech 1926–1927 v návaznosti na sousední Julius-Popp-Hof. Pro dělnické rodiny představoval moderní a dostupné bydlení s více než 450 byty, přičemž důraz byl kladen na vysoký hygienický standard i komunitní život. Komplex nabízel obyvatelům klidné prostředí s rozlehlým zeleným nádvořím a společným zázemím obsahujícím centrální prádelnu, lázně, úřad péče o mládež , centrum pro matku a dítě, denní centrum péče a také četné obchody a restaurace.
Karl-Marx-Hof (1927-1930)
Karl-Marx-Hof byl vybudován v letech 1927–1930 se stal nejslavnějším symbolem architektury Rudé Vídně. Tento přes kilometr dlouhý megablok nabízel v téměř 1 400 bytech důstojné, světlé a hygienické bydlení pro více než pět tisíc obyvatel z řad dělnické třídy. Monumentální komplex disponoval mimořádným společenským zázemím – dvěma centrálními prádelnami, vanovými a sprchovými lázněmi, mateřskými školami, knihovnou, poštou, lékařskými ordinacemi i rozsáhlými zelenými nádvořími zabírajícími většinu plochy celého areálu.
Podobných bytových komplexů vyrostla ve Vídni ve 20. a na počátku 30. let ještě celá řada. Předchozí řádky chtěly ale poukázat přdevším na směr a vlivy, které v na Ostravsku ovlivnily výstavbu Ernsta Kornera v jeho stavebních projektech pro Vítkovické železárny.
Tomáš Majliš