Prudký vzrůst průmyslu ve 2. polovině 19. století – a to zejména hutního – nesl s sebou stejně mocný rozvoj koksárenství. Dehet vzniklý při koksování uhlí byl původně užíván k energetickým účelům, později se přešlo k jeho průmyslovému zužitkování. Dehet (neboli tér) byl v Ostravě zpracováván v malé míře, např. u firmy Luttnar v Mor. Ostravě, resp. továrnou Posnanský a Strelitz v Zábřehu. Odvoz suroviny z Ostravy v pozdějších letech byl pro jeho velké množství neúčelný, a tak vznikly příznivé podmínky pro vybudování továrny na zpracovávání černouhelného dehtu přímo v Ostravě. A nejen ho – postupně se v chemickém závodě zpracovávaly různorodé látky. Začněme však od samotného zakladatele.
Julius Rütgers
Julius Rütgers se narodil 11. července 1830 v Bensbergu (Německo), zemřel 6. 8. 1903 v Berlíně. Byl synem pruského královského katastrálního kontrolora, který se od konce třicátých let podílel jako geograf na budování železniční sítě v Porýní a Porúří. V šestnácti letech odešel ze školy a pracoval na velkostatku ve Wilkau u Vratislavi. Tady nepobyl dlouho, bratři Schoellerové z Vratislavi udělali z bystrého mladíka správce panství v Porýní. Mezitím Martin Rütgers, Juliův otec, založil v Neuss továrnu na impregnaci dřevěných železničních pražců. Používal k tomu roztoky skalice zelené a síranu barnatého, což byl poměrně drahý způsob impregnace. Evropu v té době zachvátila revoluční vlna a stavba železnice Aachen – Düsseldorf se zastavila. Podnik Rütgerse staršího se dostal do platebních potíží.
Julius Rütgers
Devatenáctiletý Julius se proto vrátil domů a převzal otcův podnik i s dluhy. Současně začal využívat patent anglického právníka Johna Bethella, podle kterého lze nejúčinněji impregnovat pražce kreosotem. Julius tento proces zdokonalil a začal používat k tomuto účelu černouhelný dehet, který byl odpadním produktem při výrobě koksu. Nikdo nevěděl co s černouhelným dehtem dělat, v Německu jím plnili barely, které házeli do moře. Zpočátku dovážel Julius dehtové oleje z Anglie, později je bral z Německa.
Roku 1849 založil Julius Rütgers v Essenu továrnu na impregnaci železničních pražců, telegrafních sloupů apod. V roce 1854 přenesl těžiště svého podnikání do Slezska, kde se začala budovat hustá železniční síť. Do konce 19. století pak vzniklo 77 impregnačních závodů (48 v Německu a 29 v ostatních státech). Aby nebyl závislý na finančně náročném dovozu dehtového oleje z Anglie, zakládal poblíž velkých měst, kde se nacházely plynárny a koksovny, které poskytovaly dostatek surového dehtu, závody na jeho destilaci. Závody byly také významným producentem barviv a polotovarů pro výrobu léků a elektrotechnických zařízení a patřily k průkopníkům výroby umělých hmot (např. 1910 zahájily jako první výrobu bakelitu). Rütgers byl velkým propagátorem vědy a výzkumu. Navíc byl také průkopníkem zákonného sociálního pojištění – a to nejen v okruhu svých zaměstnanců, ale i ve všeobecném měřítku. Stal se také členem německého úřadu pro sociální pojištění.
Rütgers Theerproduktenfabrik, Zábřeh nad Odrou
Se stavbou chemického podniku na katastru Ostravy-Zábřehu se začalo 12. července 1892 a již 10. ledna 1893 byl v závodě zahájen první provoz. Továrna získala zakladatelovo jméno – Rütgers Theerproduktenfabrik. Pracovalo zde 13 lidí a zpracovával se zde dehet, neboli tér – hustá olejovitá kapalina. Vyráběla se rovněž smola, impregnační oleje a nátěry na střechy. V roce 1894 byla postavena výrobna střešní lepenky. Roku 1896 byla postavena destilovna olejů, s tím souviselo též rozšíření kotelny. Byla vybudována také zámečnická dílna. Továrna získala roku 1896 podobu výrobního podniku. Továrna tehdy zaujímala prostor o velikosti 9,5 ha. V prvních letech výroby nebyl podnik napojen na elektrickou síť, svítilo se petrolejovými lampami a energii dodávaly parní stroje. Až roku 1897 bylo v továrně instalováno vlastní dynamo, později byla fabrika napojena na elektrickou síť Vítkovických železáren. Roku 1897 se započalo se stavbou jednotky na zpracování surového benzolu, jež byla vybavena pro počátek třemi destilačními kotly. O dva roky později se začalo s výrobou čistého benzenu, toluenu, xylenu a rozpouštějícího benzolu.
Rütgersova továrna na zpracování dehtu v Zábřehu nad Odrou. Pohlednice z počátku 20. století. Foto: soukromý archiv rodiny Drastichovy.
Počátek 20. století
Na počátku 20. století, přesněji v roce 1901, byla postavena výrobna kyseliny karbolové, pyridinu a síranu amonného. Nová výstavba přinesla potřebu rozšíření teplárny, instalován byl již sedmý parní kotel. Továrna roku 1901 zaměstnávala okolo sta dělníků. Roku 1903 byla postavena výrobna čistého naftalenu, roku 1905 se přidala výroba čistého fenolu. Rok 1905 znamenal zároveň dobudování základních výroben chemických produktů továrny J. Rütgerse. Plány nejstarších budov vytvořil stavitel František Jureček z Moravské Ostravy. Od roku 1900 jsou plány staveb vypracovávány stavební firmou Mihatsch a Ulrich z Moravské Ostravy. Před 1. světovou válkou se na projektových pracích podílela také firma H. Ulrich a A. Schön z Moravské Ostravy.
Dědici Rürgersových závodů s centrálou v německém Duisburg-Meiderich odprodali po vzniku ČSR v roce 1921 svoji ostravskou filiálku komanditní společnosti, nesoucí nadále jméno ,,Julius Rütgers“. Vlastníky Komanditní společnost Julius Rütgers Zábřeh nad Odrou se stala všechna ostravsko-karvinská horní a hutní těžířstva vlastnící koksovny, jmenovitě tedy Eugen Rothschild, Gebrüder Gutmann, SDF, Báňská a hutní společnost, Johann Larisch-Mönnich a Hans Wilczek. Osobními ručiteli společnosti byli ředitelé Adolf Sonnenschein a Edmund Fanta. S novou komanditní společností byla sloučena chemická továrna Augusta Luttnara v Moravské Ostravě, jež se zabývala v menším měřítku zpracováním plynárenského dehtu. Přičleněním této firmy byl výrobní program základního podniku rozšířen i o výrobu střešní lepenky, mazacích průmyslových tuků, dehtového linolea atd. Podnik rovněž převzal stavby živičných vozovek. Tehdy již zábřežský závod zaujímal plochu 16,7 ha a zaměstnával 420 dělníků a 44 úředníků. Mohl zpracovávat až 100 tisíc tun surového dehtu ročně a pro přeprava výrobků vlastnil 300 cisternových vozů. V roce 1926 byla v závodě postavena nová moderní vysokotlaká teplárna, která nahradila menší, roztříštěné kotelny. Provedeny byly výstavby olejové destilace, mechanické dílny a rozšíření vodovodní sítě. Roku 1922 si Komanditní společnost Julius Rütgers postavila svůj palác na Hviezdoslavově ulici (dnes Dr. Šmerala 2 – v budově sídlí Český rozhlas Ostrava). Na konci roku 1930 koupila společnost závod v Žilině, kde se impregnovalo dřevo a prováděla se zde také destilace dehtu.
Třicátá léta, exploze
5. října 1932 před polednem došlo v továrně k explozi. K neštěstí došlo v destilačním oddělení. V 11:30 se zde roztrhl destilační kotel na olej. Při výbuchu byl tlakem vzduchu vymrštěn a prudce vržen na zeď Oskar Hanke. Náraz mu zlámal obě ruce, způsobil vnitřní zranění a přivodil těžká zranění hlavy. Cestou do nemocnice do Moravské Ostravy Hanke zemřel. Také bratr Oskara Hankeho byl těžce při výbuchu raněn. V noci rovněž svým zraněním podlehl. Bilance neštěstí znamenala dva mrtvé a jednoho těžce raněného dělníka.
Zásadní změnou v technologii zpracování surového dehtu se stala stavba trubkové destilace této suroviny v roce 1933. Destilaci stavěla firma Heinich Koppers Essen a byla první toho druhu ve střední Evropě. V roce 1935 začala výroba aktivních sazí v nově postaveném samostatném oddělení v Přívoze. Její zavedení znamenalo tehdy prvenství v rámci republiky.
Jedna z největších havárií se odehrála 21. srpna 1938, kdy došlo k výbuchu v destilačním objektu. Výbuch vyrazil okenní tabule nejen v nejbližším okolí, ale i v oknech 300 m vzdálené zábřežské státní nemocnice. Plameny, které po výbuchu vyšlehly, byly viditelné až z Frýdku. Úplně byla zničena budova destilace benzolu a dvě budovy výroby naftalenu. Zraněno bylo 123 lidí. Přišly nákladné opravy. Rozvoj závodu byl krátce poté zbrzděn německou okupací. Teprve v důsledku zvýšené spotřeby koksu po roce 1941 došlo k novému rozšíření kapacit.
Požár v továrně vypukl také při největším náletu za 2. světové války, který Ostravu postihl 29. srpna 1944. Závod zasáhlo 23 amerických bomb. Hlavní výrobny sice postiženy nebyly, ovšem zařízení, neudržovaná během let války, pomalu dosluhovala a musela být po válce renovována. Továrna byla osvobozena 30. dubna 1945. Brzy po osvobození byla továrna uvedena do plného provozu.
Po 2. světové válce
Po roce 1945 byl závod znárodněn a sloučen s jinými továrnami pod Ostravské chemické závody. Ty existovaly jen do roku 1949, kdy se bývalý závod Julia Rütgerse osamostatnil pod názvem Závody na zpracování dehtu. Tento název byl zakrátko změněn na Urxovy závody. V 60. letech zaujímal podnik rozlohu 30 ha.
Dne 17. srpna 1954 v Urxových závodech vybuchly benzolové nádrže. Jak je patrno, exploze nebyly v závodu ničím výjimečným. Ovšem nelze se divit – při tolika rozmanitých výrobnách a širokému sortimentu zpracování chemických látek je riziko exploze vždy přítomné. Při hašení následného požáru utrpěl zábřežský hasič Václav Matěj těžké popáleniny.
V noci z 22. na 23. dubna 1964 došlo opět k explozi, tentokrát destilační baterie, a následný požár zachvátil zásobníky benzínu a benzolu a poničil budovy v okruhu asi 150 m od epicentra. Zraněno bylo 8 lidí.
Největší požár v historii továrny
Ve čtvrtek, 11. března 1965 v 18:45 vznikl při svařování v lisovně naftalenu požár, který byl nejrozsáhlejší v dějinách továrny. Ke vzniku požáru došlo při opravě lisu, kdy došlo k použití svářecího agregátu, od něhož došlo ke vzplanutí. V krátké době byla ohněm zasažena celá lisovna a požárníci, kteří byli na místě první, nemohli s ohněm pro jeho rozsah bojovat. Došlo ke vzplanutí krystalů naftalenu obsažených ve vzduchu lisovny. Pracovníci lisovny se zachránili jen rychlým úprkem, žádnému se naštěstí nic nestalo. Plameny šlehaly po chvíli do velké výše – 150 m. Přesahovaly tak i vysoký komín továrny (120 m). Požár zachvátil důležitá výrobní oddělení: výrobnu technického a čistého naftalenu, v plamenech byly též hlavní dílny s technickým archivem, v němž byla uložena veškerá dokumentace a projekční doklady. Požár ze z lisovny šířil do prostoru kolejiště vlečky tehdejší VŽKG. Ve skladišti shořelo 600 tun (!) naftalenu a 400 tun jiných chemických látek. Požár přerušil dodávky páry a elektrického proudu, takže musely být zcela zastaveny i okolní provozy.
Neštěstí nabylo takového rozsahu, že na místo musely být svolávány hasičské jednotky ostravským rozhlasem a televizí. Na místo dorazilo 320 hasičů z pěti útvarů a 29 dobrovolných požárních sborů ze širokého okolí Ostravy. Objekt však nebylo možné uhasit, neboť oheň měl velice živnou půdu. Hasiči tak začali s ochranou okolních objektů. Takto byla izolována kotelna (ta byla již ohořelá) a provoz karbolky. Odvezeny byly vagóny plné dehtu, který se vypouštěl do podzemních zásobníků. Dýchání v okolí epicentra neštěstí bylo nemožné, jednak kvůli nedostatku kyslíku a jednak kvůli kouři a chemickým zplodinám. Žár tavil okenní skleněné tabulky, které se rozpouštěly jako led. Ocelové nakladače se vlivem teploty prohnuly, jako kdyby byly z vosku. Kolejnice závodní dráhy VŽKG se proměnily žárem na okuje. Zásah hasičů trval do jedné hodiny rána dalšího dne. Při hašení došlo ke čtyřem lehčím úrazům.
12.března ráno postižené provozy už jen doutnaly. V kanalizaci továrny bylo vidět tekutý naftalen, který později ztuhnul. Kanalizační potrubí muselo být proto v délce 2 km nahrazeno novým. Do provozu byly opět uvedeny okolní výrobny a obnoveny byly dodávky páry a elektřiny. Škoda byla odhadována na 10-15 milionů Kčs, většinou shořely původní – zastaralé – budovy a vybavení. Ke škodě přišel zahraniční obchod, neboť továrna, která nesla v době požáru jméno Urxovy závody, byla jedinou výrobnou naftalenu a antracenu v Československu. Obě výrobny byly požárem zničeny do základu. Výrobna naftalenu nebyla již obnovena, přesunuta byla do Valašského Meziříčí. Výroba antracenu byla obnovena ještě v roce 1965.
A zdali byli odhaleni viníci? Před soudem stanuli tři obvinění pracovníci Urxových závodů. Obviněni byli z porušení protipožárních předpisů, byli shledáni vinnými a byl jim vyměřen nepodmíněný trest v délce 12-16 měsíců odnětí svobody.
18. srpna 1965 došlo k opětovnému požáru Urxových závodů. Tentokrát se vznítil dehet, který se při předehřívání dostal prasklým potrubím přímo do pece. Z továrny se v mžiku valily černé mraky dýmu. Požár však byl záhy zlikvidován a nedošlo tak ke vznícení sousedních objektů s čistým antracenem.
Sedmdesátá léta znamenala pro továrnu postupné ukončování výroby. Již k 1. lednu 1970 měl závod zaniknout, část výroby byla přestěhována např. do Valašského Meziříčí. Konec chemických závodů byl nakonec posunut na rok 1973. Ještě v roce 1974 však část závodu fungovala. Předání objektů do rukou VŽKG bylo nakonec dohodnuto na rok 1976. Po více než 80 letech tak zanikla jedna z největších ostravských továren. V areálu bývalé továrny měly Vítkovické železárny např. sklady barev či plynových masek, část areálu využíval závod Romo Fulnek. V roce 1996 se zde přestaly chemikálie (fenol) vyrábět definitivně. Postupně byly budovy srovnávány se zemí.
Podnik bychom dnes hledali uprostřed prostoru ohraničeného ulicemi Plzeňskou, u Cementárny, prodlouženou Syllabovou a závodní vlečkou Vítkovických železáren Svinov – Vítkovice. Továrna poskytla řadě generací práci, řadu lidí však stála život či zdraví. Dnes jsou obyvatelé Zábřehu a Vítkovic (a nejen oni) rádi, že kdysi gigantická chemička zmizela z centra obytné zástavby.
Petr Přendík
Zdroje:
Kolektiv autorů. Historie-Historica 12. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity 219. Ostrava 2005, s. 291-297.
Kolektiv autorů. 70 let Urxových závodů v Ostravě, Ostrava, 1962.
BARCUCH, Antonín – ROHLOVÁ, Eva: Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák (pokračování). In Ostrava: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 25. Ostrava 2011, s. 313-315.
Archiv Vítkovice, a. s.