Po průlomu bojů u Visly se válečná fronta posunula v půli ledna 1945 směrem do Horního Slezska. Od té doby počaly průzkumné nálety sovětských letadel nad prostor Ostravska. Jejich účelem bylo narušit pravidelný chod ostravských průmyslových závodů. V závěru ledna roku 1945 projela Ostravou zmatená německá armáda v nákladních i osobních automobilech. Zatímco se Němci připravovali na úprk, české obyvatelstvo – zejména muži od sedmnácti do čtyřiceti pěti let – se muselo účastnit budování vojenských zákopů, které se kopaly za třeskutých mrazů a nelidských podmínek. Osvobození se však přibližovalo.
Sovětské nálety na město
První sovětský nálet na Ostravsku byl uskutečněn 16. března 1945 a trval necelou hodinu. Od 19. března probíhaly částečné nálety na Ostravu a její okolí takřka denně. Družstevní osada byla poškozena bombardováním leteckými pumami poprvé 22. března. Značně poškozena byla družstevní restaurace na České ulici a několik domů v jejím okolí, které se staly neobývatelnými. V okruhu několika set metrů byly náletem poškozeny střechy domů, okenní rámy, bytová zařízení a také zahrady s ovocnými stromy.
Osvobozující fronta postupovala na Opavsko a Hlučínsko a blížila se k řece Odře. Jarního 15. dubna 1945 dopadly do prostoru Družstva další bomby. Na krátký úsek Horní ulice v Družstvě dopadlo více než čtyřicet pum, které již potřetí zpustošily přilehlé okolí. Bomby sice dopadly většinou do zahrad, v několika případech však došlo i k přímému zasažení rodinných domů. Při náletu naštěstí nikdo nezemřel. Dne 29. dubna dosáhly sbory 38. armády Svinova a Ostrava se dostala na pokraj válečné vřavy. Stejného dne ve 12 hodin a 10 minut překročila 140. divize 101. střeleckého sboru řeku Odru v místech Korýtka a do večera zde vznikl průchod pro vojenskou techniku.
30. duben 1945
Při úsvitu 30. dubna začalo osvobozování Zábřehu. Sovětské jednotky spolu s 1. československou tankovou brigádou postupovaly směrem na starý Zábřeh a úvozem Polanecké spojky k Zábřehu-Družstvu. Příjezd tanků ke Družstvu, které se stalo vstupní branou pro osvobození Vítkovic a centra města, zaznamenal v pamětech Eduard Petruška, který žil na tehdejší Horní ulici č. o. 78 následovně: „Frontu jsme přečkali ve sklepě našeho domu. Nejdříve jsme slyšeli ťukání střel automatů, jež zasáhly naše obydlí. O půl druhé odpoledne zvolala má žena: ,,Ježišmarijá, táto, tanky jedou!“ Jeden z nich zabočil přes přední oplocení zahrady od silnice a zůstal stát těsně před naším domem. Posádka tanku naskákala otevřeným oknem do kuchyně. Jeden sovětský automatčík vypálil na schodiště vedoucí do sklepa dávku střel a zeptal se: „Germany?“ Odpověď zněla: „Nět, tu Čechoslovaki. Pojdi.“ Sovětští vojáci tvořící posádku tanku byli pohoštěni zavařeninou. Jídlo jim velmi chutnalo. Okřáli, neboť měli velkou žízeň. Pak jsem vyšel ven a zavolal velitele tanku. Byl jsem nesmírně překvapen, že velitel tanku byl volyňský Čech Jaroslav Žitný. Cestou do Moravské Ostravy měl tank poruchu, proto se vrátil zpět na Horní ulici, kde osádka u nás ve sklepě přenocovala a pak tank opravovala. Spřátelili jsme se a jsme přáteli dodnes, ač s. Žitný je již plukovníkem na Ministerstvu národní obrany v Praze.
Po soustředění tanků na Horní ulici se tanky rozdělily na tři proudy. Hlavní proud postupoval zprvu po Horní ulici a pak vpravo na Ruskou ulici, projel Vítkovicemi a dorazil do centra Ostravy. Druhý tankový proud projel Zengrovou ulicí, zneškodnil minometní hnízdo Němců na stadionu VŽ, projel pak Vítkovicemi a dorazil rovněž do centra Ostravy. Třetí proud zůstal v záloze. Rozkaz k rychlému postupu do centra Ostravy. […] V Družstvě nekladli Němci celkem odpor, takže tato krásná vilová čtvrt neutrpěla při osvobozování větších škod. O půl desáté dopoledne postavili sice dva Němci na Březinově ulici u plotu občana Waliszewského dělo namířené na úřednické domy, jež mělo být posíleno dalším, ale zasáhl jiný německý voják, který vzkřikl: „Die Russen sind schon da!“ Tak dělo bylo odvezeno zpátky směrem ke stadionu. První sovětský automatčík byl spatřen na Horní ulici (byl spatřen již před polednem). Brzy po poledni objevil se na Zengrově ulici v Družstvě první tank, jehož posádka střílela samopaly do bočních ulic a čistila terén. Asi za půl hodiny za nimi se objevili českoslovenští kulometčíci – Slováci vezoucí na vozíčkách těžké kulomety – a za nimi masy sovětských vojáků. Lidé se vyhrnuli ze sklepů na ulici a začali vítat své osvoboditele. Po shluku lidí na křižovatce Březinovy a Pospolité ulice začaly najednou padat miny. Nastal zmatek, vojáci zalehli, připravili zbraně ke střelbě a civilní obyvatelstvo utíkalo zpátky do krytů. Několik občanů z Pospolité ulice bylo těžce zraněno. Nadějná dívka Marta Mašková za několik dnů v nemocnici zranění podlehla, občan Jindřich Vašíček zemřel na následky zranění příští den. Lehčí zranění utrpěl občan Huk, jenž přišel o tři prsty na rukou, občan a občanka Maškovi. Bylo tu zraněno také šest sovětských vojáků, z nichž tři smrtelně. Za čtvrt hodiny byla na totéž místo vypálena další dávka min.
Sovětské vojsko po příchodu do Družstva se ubytovalo v řadě domů a vil. V domě občana Eduarda Petrušky na Horní ulici č. 78 se usídlila třicetičlenná posádka s vysílačkou, u souseda Žáčka na Horní ulici č. 82 se ubytovalo sovětské velitelství. Na nádvoří Petruškova domu byla postavena dvě děla. Při vyústění úvozu Polanecké dráhy byla postavena tři děla zamířená na Bělský les.[…] Jiné části sovětské armády postupovaly dále směrem na Vítkovice. Tu na křižovatce Zengrovy a Místecké ulice již předtím tanky zastavily Němcům ústup.
Tankisté 1. československé tankové brigády ubytovali se přechodně na stadionu VŽ, kulometná rota pak v budově sirotčince na Sirotčí ulici ve Vítkovicích. Velitelství 1. čsl. tankové brigády podplukovník Vladimír Janko a štábní kapitán Emanuel Šrámek přebývali ve vile na Zengrově ulici u Rottrova sadu, osvětový důstojník poručík Čeněk Hruška na Pospolité ulici. Ten byl činný v Družstvě taky politicky a měl značný podíl na reorganizaci revolučního národního výboru v Družstvě.
Na 30. duben 1945 vzpomněl roku 2018 také Alois Kubala, který vyrůstal ve vile č. p. 1439 v Rodinné ulici: „Byl jsem malý, pamatuji si jen střípky. Úvozem Polanecké spojky prošla ruská fronta. Matka mi říkala, že když přišla Rudá armáda, zabouchal kdosi na dveře: „Tady podle zpráv rozvědky žije dobrá česká rodina, tady budeme mít štáb.“ Vojáci osídlili přízemí naší vilky, měli tu radiostanici a také ošetřovnu, kam přivezli pár raněných. Jeden voják zde umřel a byl pochován před naším domem do země pod břízou. Hrob zde byl do doby, než byly ostatky exhumovány a přeneseny do Komenského sadů v Moravské Ostravě. Jeden Ukrajinec byl přinesen s průstřelem plic, po ošetření stále krvácel. Byl to mladý kluk, matka roztrhala staré prostěradlo a krvácení zastavila. Když armáda odjížděla z Československa, Ukrajinec se tu objevil a dal matce na památku dar – dostala nádhernou hedvábnou látku na šaty. Ještě po letech se u nás zastavil, nechal u nás fotografii, jmenoval se Glucholaz.“
Postup Rudé armády a čs. jednotek proti německé armádě
Válka ještě v Zábřehu nemá konce
Během 30. dubna 1945 došlo k osvobození čtvrti a zábřežští porůznu připravovali nocleh pro příslušníky osvobozující armády. Také Cecílie Chalupníkova ubytovala ve své vile na dnešní Rudné ulici několik vojáků. Na nároží někdejších ulic Březinova a Zengrova (dnes Zkrácená a Rudná) byla ve vile občana Konečného zřízena vojenská kuchyně. Telefonní centrála pro vojáky byla zase instalována v trafice občanky Králové na Pospolité ulici. Večer mezi jedenadvacátou a dvaadvacátou hodinou podnikly německé jednotky útěk z obklíčeného Hulváckého lesa. Chtěly proniknout za svými soudruhy v Bělském lese. V centru starého Zábřehu počaly kruté boje, které se nevyhnuly ani Družstvu, jelikož německé síly ukryté v Bělském lese vyrazili do Zábřehu třemi proudy, z nichž jeden pronikal přes Hrabůvku a Družstvo k stadionu VŽ. „Okolo jedenácté hodiny pleskla střela a hlídka stojící na vartě u mého domu zjistila, že se hrnou Němci. Hlídka zvolala: „Tovarišci, vstavajtě, germany idut!“ Sovětští vojáci ubytováni v domě začali pálit z kulometu, obsadili ve dvoře se nalézající děla a začala bitva. Dům se otřásal v základech, omítka padala. Obyvatelé se ukryli v rozích sklepa, neboť i tu okénkem prolétaly střely. Nevěděli jsme, co bude, kdo zvítězí. Bitva trvala až do tří hodin ráno. Po bitvě přišel do sklepa sovětský důstojník se slovy: „Otec, davajtě vody, ja umoju ruky!“ V bitvě byli totiž těžce raněni dva sovětští vojáci, kteří byli ihned odvezeni do lazaretu. Němci byli úplně rozstříleni, hlavy a vnitřnosti některých byly odmrštěny na plot usedlosti.“ Tak vzpomínal na osudnou noc již jednou zmíněný Eduard Petruška. Podle zpráv pamětníků a kronik z 60. let měla být těla Němců pohřbena u Polanecké dráhy, což potvrdil zmínkou v roce 2017 také jeden z inženýrů Polanecké spojky, který připomenul nález asi pětatřiceti ostatků při stavbě železniční dráhy na počátku 60. let. Ještě o žních roku 1945 byla v polích nacházena mrtvá těla německých vojáků. Většina ostatků padlých vojáků Rudé armády byla pohřbena prozatímně před měšťanskou školou na Hulvácké ulici. Menší mohyly nad těly padlých vojáků byly umístěny také u křižovatky někdejších ulic Česká, Zengrova a Závodní. V listopadu 1945 byla těla exhumována a následujícího roku uložena v den výročí osvobození v mauzoleu v Komenského sadech.
A byl mír…
Dopoledne 1. května 1945 měli obyvatelé Družstva ojedinělou možnost zhlédnout velkou kolonu tanků 38. armády generála Moskalenka, v jejíž sestavě zůstávala také 1. čsl. tanková brigáda. Kolona největších tanků světa T34 stála na Zengrově ulici připravena pokračovat v bojích směrem k Místku. ,,Mohl bych ještě přidat historku, jak asi 1. května 1945 chtěli rudoarmějci v prostoru Polanecké spojky zastřelit mého dědu Ludvíka. Ale protože byl po 1. světové válce pár roků v Rusku v zajetí, tak uměl něco rusky, Vysvětloval „što on nět buržuj“ a „chatěl gavariť s kamandirom“. No, musel jet několik tisíc kilometrů do Ruska a něco se tam naučit, aby ho o pětadvacet roků později zachránila ruština před zastřelením sto metrů od domu, kde žil. Ale podařilo se mu vyklouznout ze spárů i Němcům, když jej chtěli popravit v rámci stanného práva po atentátu na Heydricha. V létě 1945 byl v našem domě na České ulici č. p. 754 ubytován major sovětské armády se svým sluhou Ivanem.“
Na moment osvobození a první dojmy v míru vzpomněla také neznámá mladá obyvatelka Družstva: ,,Když jsme tenkrát v roce 1945 vyběhli ze sklepů, abychom přivítali první rudoarmějce a zamávali na první sovětské tanky v naší ulici, zaplavila nás všechny nevýslovná radost. Ne, opravdu se nedá vyslovit ani popsat ten pocit, který nás všechny zaplavil. Slzy, úsměvy, objímání, jásot a radost bez konce, že je už po válečném strádání… Hned jsem utíkala k přátelům do vedlejší ulice, abych se přesvědčila, zda také oni přežili poslední dny. Mladý sovětský voják s růžovou snítkou šeříku v ruce mne upozornil, že ještě boj neskončil, že může ještě překvapit nějaký nepřátelský granát či nějaká zbloudila kulka. A skutečně! Zabitý rudoarmějec na chodníku a mrtvá kamarádka, kterou zasáhl granát, když vyběhla přivítat osvoboditele, byl výstrahou, že skomírající fašistická kobyla bije ještě kopyty. A přece se nechtělo věřit, že několik kilometrů od nás ještě pokračují boje. Člověk se radoval z těch krásných dnů po tolik letech zase svobodného máje. Nikdy na ně nezapomenu. Nebylo v mém životě krásnějších dnů než oněch, kdy mezi námi žili vojáci a děvušky od Stalingradu a Leningradu. Usídlili se v bytech opuštěných Němců, na travnatém náměstí napnuli síť a hráli odbíjenou, pozvali nás na promítání sovětských filmů pod širým nebem… A tu jednou večer, sotva jsme ulehli, ozvaly se výstřely. Co to? Vrátila se fronta? Objevila se nějaká zatoulaná skupina Němců? Honem, honem, vyběhla jsem před dům. Sovětský kapitán se usmívá: „Ničevó, konec vajny, german kapitul…“ Pochopila jsem, že bylo podepsáno příměří a Německo kapitulovalo, že sovětští vojáci střílejí jen tak od radosti do vzduchu, aby oslavili mír a radost z toho, že se dožili míru, že se budou moci vrátit domů. Bylo to 9. května 1945. Věřili jsme tehdy, že skončila poslední válka světa.“
Ulice Zábřehu 1. května 1945
Vzpomínky pamětníka
Miroslav Košnovský (*1934), jeden z posledních žijících pamětníků osvobození Družstva vzpomněl na konec války takto: „Už od 25. dubna jsme byli schovaní ve sklepě domu, v němž jsme na Chalupníkově ulici žili v podnájmu. Na hromadě brambor byly položené desky a na nich deky a tak jsme zde přebývali. Zdálky už šla slyšet děla. A přišel 30. duben a s ním i první voják do našeho domu. German niet? zeptal se. Byl to nějaký voják z dalekého východu, protože měl šikmé oči. S vojákem jsem šel do protější vilky, která stojí hned vedle restaurace Eliáš. Její obyvatelé, rodina Heinová hlásící se hrdě k Němcům, už před několika dny utekli směrem na západ. S vojákem jsem procházel dům. Nakonec mi došlo, že nehledá lidi, ale alkohol. Ale ani ve sklepě neměl štěstí, byla zde jen samá ředidla. Po prohlídkách domů přicházel voják s kýblem a bílou barvou a na ploty psal azbukou nápisy: GERMAN NIET. Hned jak došlo k osvobození, vznikl v Družstvě národní výbor s domobranou, který měl sídlo v nárožním domě stojícím na rohu Bastlovy a Březinovy ulice. Domobranci chodili vždy v doprovodu nějakého vojáku, byli vybaveni samopalem a na rukávu měli pásku. Ruské velení zabralo pro své potřeby dětský domov na Mozartově ulici.
Hned po chvílích osvobození nastalo rabování německých domů. Němci s sebou sice odnesli všechny cennosti, ale koberce, nábytek, porcelán či lustry pochopitelně odvézt nemohli. A tak Češi v nocích na 1. a 2. května podnikali nájezdy na tento majetek. Týkalo se to třeba tří vilek na České ulici (pozn. autora domy č. p. 1078, 1085 a 1124). Obdobně k rabování docházelo na Chalupníkově ulici. V prodejně Budoucnost na náměstí byl vedoucím jakýsi pan Fischer, byl to sice Němec, ale nehlásil se k Hitlerovi. Znal jsem jeho děti, protože jsem si s nimi hrál. Fischerova dcera se zalíbila sovětskému vojákovi. Chtěl ji znásilnit, ale nepovedlo se mu to. Nevím, zda je to pravda, ale matka mi pak řekla, že tento voják byl zastřelen.
Když přijely do Družstva i české tanky, vjely sem od Odry úvozem Polanecké spojky a seřadily se v Pospolité ulici, kde také vznikla polní kuchyně. Matka mě tam poslala s bandaskou pro bramboračku. Kuchyně na Pospolité ulici vydržela asi tři dny. Ve vilce u Varhaníčku, kde jsme žili, byla postavená kaťuše, kterou obsluhovali tři vojáci. Poté byly kaťuše soustředěny na nové palebné postavení k Žáčkovi na Horní ulici (pozn. autora dnes přibližně do míst sjezdu Plzeňské do Rudné ulice). Jako kluka mě to zajímalo, a tak jsem se vypravil Pospolitou ulicí se na vše podívat. V tom začala palba směrem na Frýdek-Místek, já jsem se tak strašně bál, vše hučelo, dunělo… Schoulil jsem se k podezdívce plotu u jednoho domu a čekal jsem, až ta vřava přestane. A pár dní nato osvobozující fronta postoupila dále k Místku a v Družstvě nastal klid.“
Petr Lexa Přendík