Poválečná bytová situace v Ostravě nebyla zdaleka příznivá. Příchod nových obyvatel, nevyhovující bydlení ve starých koloniích i válečné škody – to jsou tři hlavní faktory, které žádaly urychlené řešení bytové otázky města.

Po skončení 2. světové války podnítilo ministerstvo financí s ministerstvem sociální péče a za pomocí UNRRA vznik Spolku pro výstavbu vzorného sídliště v Ostravě (1946), jehož jediným cílem byla starost o vybudování vzorného sídliště na jižním katastru Zábřeh při severním okraji Bělského lesa. Vybudování vzorných sídlišť v Kladně, Mostě a Ostravě mělo ukázat, že lze vytvořit moderní, zdravé a přívětivé bydlení v blízkosti průmyslových gigantů. Na 90 hektarech mělo v Zábřehu vyrůst zahradní město, ,,skutečný protiklad starých hornických kolonií, město vzdálené šedi ulic, prachu a sazí továren, městského ruchu a přece snadno dosažitelné. Bude to vlastně celé město, ukryté do zelení parků a lesních porostů.“ První přípravná schůze se v Ostravě uskutečnila 26. listopadu 1946, aby se vyjasnily postoje jednotlivých zájemců. První řádná schůze Spolku pro výstavbu vzorného sídliště v Ostravě proběhla 11. března 1947. Předsedou výboru se stal architekt a zároveň předseda ostravské expozitury Zemského národního výboru Vladimír Chamrád, místopředsedou tehdejší předseda Ústředního národního výboru v Ostravě Josef Kotas a jednatelem architekt Valoš Stojeba. Spolek sdružoval také velké průmyslové závody – Ostravsko-karvinské doly, Vítkovické železárny a Ostravské chemické závody. Slavnostní výkop pro nové sídliště se uskutečnil 26. srpna 1947, projev zde přednesl Josef Kotas.

K vypracování plánů ostravského sídliště vyzvali iniciátoři pražské architekty Jiřího Štursu a Otakara Slabého a ostravské architekty Annu Friedlovou, Jaroslava Turka a Vladimíra Medunu. Po zhlédnutí jejich návrhů komise rozhodla, že architekti mají předložit kolektivně vypracovaný upravovací plán. Pod Štursovým vedením tak byl navržen obytný celek pro 7600 obyvatel, který byl rozdělen na tři sektory průběžnými komunikacemi. Návrh počítal s tím, že hlavní ulice budou ústit do ústředního náměstí, kde se budou nacházet obchody a služby pro všechny okrsky. Navržen byl i kulturní dům, administrativní budova a počítalo se i s případným kostelem, hřištěm a koupalištěm. Na jednání výboru Spolku 25. července 1947 vysvětlil zúčastněným Evžen Friedl uspořádání výsledného kolektivního návrhu sídliště.

Jak vypadal prostor před výstavbou sídliště?

Poválečné sídliště dnes můžeme lokalizovat pomocí ulic Kpt. Vajdy, Čujkovova, Krylovova a Pavlovova. Velkou část této plochy zabíraly původně rybníky: Zifník, Vaškovský a Podlesník. Vodní plocha zaujímala prostor od dnešní ulice Plzeňské, jižní hráz vedla kolem okraje Bělského lesa, rybníky zasahovaly téměř až k dnešní ulici Rodimcevově a na severní straně se táhly až za Polaneckou spojku. Ještě před rokem 1800 rybníky zanikly a byly přeměněny v zemědělské plochy. Hráze dávno zaniklých rybníků jsou ještě dobře patrné na poválečném leteckém snímkování.

U dnešní Plzeňské ulice se rozkládala osada Březí. Jednalo se o skutečně malou osadu, která sestávala z několika cihlových a dřevěných domů. Až na počátku 20. století zde přibyly modernější stavby – například Helbichův hostinec a vedlejší obytný dům s prodejnami. Dva rodinné domy z původní zástavby zde stojí dodnes (na ulici Bolotovova a Alejnikovova).

Parcely pro sídliště byly vybrány v blízkosti plánované dálnice Ostrava – Plzeň. Již v období první republiky bylo jasné, že Československo potřebuje jižní dálniční spojku. Dosavadní spojení přes České Budějovice a Brno se nejevilo jako výhodné, neboť v případě válečného konfliktu by byla silnice blízko hranic zabrána. Proto se měla nová dálnice stavět severněji. Dálková silnice měla procházet z Plzně přes Žďár nad Sázavou, Boskovice, Přerov, Rožnov a Příbor do Ostravy. Projektovaná dálnice měla procházet Bělským lesem a pak se měla stáčet podél dnešní ulice Kpt. Vajdy ke starému Zábřehu, kde by se napojila na současnou Mňukovu ulici. Skutečná výstavba úseku na katastru Zábřehu začala až v době války – na jaře 1941: připravoval se svršek dálnice a postaven byl i most nad Polaneckou spojkou (dodnes slouží – vede přes něj cyklostezka z ulice Pavlovovy k ulici Jugoslávské). Práce byly přerušeny již v říjnu 1941 nařízením o zákazu staveb. Dálnice pak řadu let jen zarůstala a její těleso bylo odstraněno.

Vraťme se však k výběru lokality. Místo pro budoucí sídliště bylo dobře dopravně dostupné i bez dálničního napojení z centra města, významnou roli hrály příznivé přírodní podmínky; dále skutečnost, že lokalita není ohrožena těžbou uhlí a nemalou roli sehrál i převládající směr větru, který plánované sídliště měl ochránit před znečištěním z blízkých průmyslových objektů. Dalším důležitým faktorem se staly majetkové vztahy – především vlastnictví pozemků. Ty držel převážně stát nebo soukromníci. Zahrady a rodinné domy byly během výstavby vykoupeny. Spolek rovněž dostal nadlimitní přísun v poválečné době nedostatkového stavebního materiálu.

Poválečný funkcionalismus

Roku 1948 začala výstavba sídliště. První část obytných budov byla ovlivněna poválečnou vlnou funkcionalismu, kdy bylo postaveno 30 domů podle návrhů Anny Friedlové a Jaroslava Turka.

Anna Friedlová

Friedlová byla jedinou architektkou v týmu autorů vzorného sídliště a jednou z mála žen-autorek své doby. V užší soutěži vyhrála s typem obytného domu obdélného půdorysu, o dvou schodišťových sekcích a čtyřech nadzemních podlažích, převážně s třípokojovými byty, ale jsou zde i byty čtyřpokojové. Byty obsahovaly koupelnu, toaletu, šatnu, kuchyni spojenou s jídelním koutem, obývací pokoj a dvě ložnice. Byty na nárožích se skládají z velkého obývacího pokoje propojeného se zimní zahradou a balkónem, dále mají dvě ložnice a kuchyň, ale místo jídelního koutu je pracovna a z předsíně je přístupná koupelna a přes sousední šatnu toaleta. V horním podlaží se počítalo s garsoniérami, k jihu otevřenými na terasy. S ohledem na potřebný počet nových bytů byly garsoniéry nahrazeny byty se shodnými půdorysy jako v nižších podlažích. Dvorní průčelí těchto pozdně funkcionalistických domů jsou zvýrazněna nárožními balkóny se zimními zahradami. Čtyřpokojové byty byly na svou dobu moderně řešeny. Domy s cihlovou vyzdívkou a železobetonovými stropy postavené podle návrhu Friedlové bychom dnes hledali na ulicích Alejnikovova, Kpt. Vajdy, Strelkovova, Chrjukinova, Žoluděvova, Belikovova, Sarajevova a Sologubova (vždy č. o. 1–3) a na Gončarovově č. o. 1–3, 5–7 a 9–11. Domy nesou č. p. 1509–1530 a byly vystavěny v letech 1947–1950.

Jaroslav Turek

Druhý typ pozdně funkcionalistických domů obdélného půdorysu s plochou střechou a se dvěma schodišťovými sekcemi je situován kolmo podél okružní třídy – Pavlovovy ulice. Jedná se o dvoupatrové domy, které byly umístěny na okraji sídliště, kde se počítalo s nižší zástavbou, zatímco kolem středu sídliště – tedy náměstí – měly stát domy nejvyšší. Turkovy domy nalezneme na adrese Gončarovova č. o. 2–8 a Pavlovova č. o. 41–47 (č. p. 1501–1508).

Již v roce 1948 vázla komunikace s pražskými členy autorského kolektivu. Nejspíše se v tom projevovala snaha ostravských projektantů řídit vznik sídliště a vůbec celou zástavbu v Ostravě vlastními silami a vytlačit pražské autory.

 

Kritika funkcionalismu a přechod k sorele

Výstavba sídliště započala slavnostním výkopem 26. srpna 1947 a pokračovala ve své původní podobě do roku 1950, kdy byl původní funkcionalistický projekt přehodnocen a nadále měla výstavba probíhat v duchu sorely. Poválečný funkcionalismus představoval pro stalinisty nepřijatelný kosmopolitismus. Původní plán architektů na vybudování sídliště byl zavržen. Opuštění původního projektu přišlo v době, kdy se dokončovaly domy od architektů Turka a Friedlové. Rozestavěné funkcionalistické sídliště opustili stavaři.

Nová výstavba probíhala s dodržením původní urbanistické struktury, avšak stavěly se domy ve stylu socialistického realismu. V roce 1950 bylo Vzorné sídliště Bělský les přejmenováno na Stalingrad.

Po roce 1950 se ve výstavbě sídliště uplatnily typové domy typu T 12 a T 20, takže zde začaly převažovat tzv. svobodárny (cca 40% bytových jednotek), což se negativně odrazilo v sociální struktuře obyvatelstva. Tento problém se přenáší i do současnosti, neboť se do oblasti stěhují tzv. sociálně slabí občané.

Domy typu T 12

Cihlové domy typu T 12 jsou jedny z nejstarších masivně rozšířených typizovaných objektů. Jejich výstavba probíhala zejména v první polovině 50. let a staly se základem pro budování rozsáhlých sídlištních útvarů, rovněž pomáhaly i v zacelování poválečných proluk v historických centrech měst. Jedná se zpravidla o tří až čtyřpodlažní domy o dvou nebo třech vchodech, které mají sedlovou střechu s nízkým sklonem a méně zdobnou fasádu. Jejich vzhled je uniformní, dělnický až kasárenský. Fasádu oživují zejména francouzská okna na zadním průčelí, přední průčelí ozvláštňuje sloupec chodbových oken. Na typickém podlaží se nachází dva byty 2+1. Zajímavostí je dům typu T 12 např. na ulici Žoluděvova, který je polyfunkční – má parter s obchody a službami.

Domy typu T 20

Skupinu typových domů T 20, řádkově řazených podél Čujkovovy ulice mezi náměstím a Výškovickou ulicí, řešili již architekti ostravského Stavoprojektu. Na místo funkcionalistických domů podle představ Jiřího Štursy osadili sice domy obdobného půdorysu i objemu, ale dali jim patřičná historická průčelí. I přes zdobnost a celkový historický dojem se jedná o domy typizované, které se pod označením T 20 stavěly v mnoha městech a obcích Československa. Výtvarné řešení fasád nebylo závazné, a tak v každém městě mají domy T 20 fasády odlišně zdobené. Konstrukčně se jedná o domy cihlové, přesněji z cihlových kvádrů, které byly předem vyskládány mimo stavbu a na své místo pak sneseny jeřábem – tím se urychlila výstavba a zároveň se jednalo o předzvěst brzy nastupující panelové technologie. Dispozičně se jedná o domy chodbové, což znamená, že středem každého podlaží vede centrální chodba, ze které jsou přístupné všechny byty. Samotné byty jsou malometrážní, nejčastěji o velikosti 1+1 a mají výhled pouze na jednu světovou stranu – výjimku tvoří krajní byty, které mají okna situována i na štítech. Naše domy jsou v rámci soustavy T 20 atypické – mají zvětšené hlavní schodiště a přilehlé společné prostory. Díky své výšce mají na štítech směrem do ulice situované i doplňkové schodiště. Nezvyklým řešením, které si opět vyžádala výška, je užití osobního výtahu, který se v běžných tří až čtyřpodlažních T 20 nenachází.

Míra zdobnosti fasád je nadprůměrná. Fasády jsou brizolitové světle hnědého odstínu, v parteru pak v odstínu červeném. Parter dále ozvláštňují fasádní nuty (vodorovné drážky) a je zakončen římsou. Především díky zvětšeným prostorám schodiště mohl vzniknout výrazný rizalit ve středu fasády, který budovu opticky rozděluje na dvě křídla. Velmi výrazným prvkem jsou masivní pilastry (polosloupy) na průčelích a také korunní římsa s velkým přesahem. Poslední dva domy z tohoto souboru, nejblíže k náměstí SNP, jsou nejmladší a mají blíže ke klasickému provedení T 20. Chybí jim druhé schodiště u štítu – na druhou stranu si ale zachovaly zvětšené hlavní schodiště včetně výtahu a podobnou zdobnost, jako zbylé domy T 20. Celkově byly nakonec domy po dostavbě kritizovány jako ne příliš zdařilé. V posledních dvou domech se nacházejí pouze garsoniéry, čímž se dostáváme téměř k dvěma stům bytů v jednom domě.

Jiří Kroha (1893–1974) a náměstí SNP

Největší dominantou celého sídliště se však mělo stát ústřední náměstí, jehož návrh dostal do rukou ateliér Jiřího Krohy. Krom náměstí navrhl také třídu, která z náměstí vybíhá na severní straně – Rodimcevovu ulici.

Na počátku roku 1951 architekt Jiří Kroha sháněl po celé republice nové projekční úkoly pro svůj Ateliér národního umělce Jiřího Krohy. Téhož roku si Kroha prohlédl rozestavěné sídliště v Zábřehu a společně se svým pražským ateliérem navrhl nový způsob zástavby ústředního náměstí. Pozměnil původní Štursovu funkcionalistickou koncepci obdélného prostoru s asymetricky komponovanými budovami a navrhl prostor se symetricky a horizontálně rozvinutými palácovitými objekty. Kroha získal do svých rukou návrh na budovy pošty a polikliniky a dopisem žádal o přidělení zhotovení návrhu kulturního a obchodního domu. Svůj požadavek odůvodňoval harmonizací všech objektů. Kroha měl v té době takovou pozici, že ostravský Stavoprojekt mohl návrh jen stěží odmítnout.

Poliklinika a pošta

Budovy pošty a polikliniky jsou si do značné míry podobné. Dvojice jednopatrových budov uvozuje podélné strany náměstí. Prvně byla dokončena poliklinika na půdorysu ve tvaru písmene T. Můžeme na ní najít řadu architektonických prvků, které čerpají z období klasicismu a empíru. Hlavní průčelí tvoří rizalit s trojúhelníkovým štítem a s nástavcem v podobě vegetabilního motivu. Protilehlá budova pošty je jednokřídlá a je oproštěna od několika detailů, protože byla dokončena až v době upouštění od stalinské zdobnosti v důsledku kritiky socialistického realismu po roce 1955.

Objekty byly ozdobeny tehdy tradičními dekoracemi v duchu socialistického režimu. Na schodišti polikliniky byly umístěny po stranách dvě tradičně pojaté figury Atlet a žena. Před bočním křídlem polikliniky stojí dodnes postavy Holčička a Chlapeček. Autorská díla nejsou dodnes určena.

Obchodní dům Průkopník

Se stavbou obchodního domu se začalo roku 1955. V té době ještě existoval obchodní dům Průkopník na Pavlovově ulici, který zdaleka nevyhovoval počtu obyvatel sídliště. Výstavba domovních bloků byla značně popředu před občanskou vybaveností sídliště. 1. června 1958 byl nový obchodní dům slavnostně předán veřejnosti za účasti krajských představitelů a Čs. rozhlasu. Nacházelo se zde 21 prodejních oddělení, některá byla již samoobslužná, což bylo v té době novinkou. V Průkopníku se dalo zakoupit např. metrové zboží, bílé zboží či bytový textil. Pracovalo zde 70 zaměstnanců. Obchodní dům čerpá z prvků neoklasicismu první poloviny 19. století a v detailu se inspiruje jak ruskou, tak i středoevropskou tradicí.

Další obchodní dům

Občané Ostravy-Stalingradu dlouho volali po zřízení většího obchodního domu ve své čtvrti, aby nemuseli ztrácet čas jízdou za nákupem ve středu města. Jejich tužba se splnila. V neděli se otevřou dveře prodejen nového obchodního domu Průkopník, aby uvítaly první zákazníky. V obchodním domě se vedle potravin bude prodávat veškeré zboží.

(Nová svoboda, 31. května 1958)

Zpráva

V neděli byl v Ostravě-Stalingradu otevřen nový obchodní dům Průkopník, jehož stavba a zařízení stály šest a půl milionu korun. Že otevření obchodního domu bylo opravdu žádoucí, svědčí to, že už hodinu před zahájením prodeje se před budovou shromažďovali občané Stalingradu a okolí. Krátce po otevření byly všechny etáže zaplněny lidmi, jichž se od 9 do 14 hodin vystřídalo na pět tisíc, a nakoupili zboží v hodnotě 234.000 Kč. Největší zájem měli Stalingradští o ledničky a konfekci.

(Nová svoboda, 4. června 1958)

 

Kulturní dům

Projekt funkcionalistického domu, který navrhl Jiří Štursa (1910–1995), nedospěl již do fáze podrobného rozpracování. Štursa umístil kulturní dům na severní stranu náměstí. Krohův ateliér upravil mírně obdélníkový půdorys náměstí (až téměř čtvercový) do protáhlejšího obdélníku a kulturní dům obrátil na jižní stranu. Na místě dnešního domu kultury Akord se v té době nacházela nevzhledná a neupravená plocha. Proti kulturnímu domu zaústil do náměstí Rodimcevovu ulici. Podle Krohovy studie měl být kulturní dům dvoupatrový a měl být postaven na půdorysu písmene T. Na okolní stavby obchodního domu a domu služeb se měl kulturní dům napojit pomocí pergol. Návrh kulturního domu musel být s ohledem na větší programové nároky v letech 1952–1954 rozpracován. Mezitím nastoupil v SSSR k moci po Stalinovi Chruščov, který hlásal zjednodušení architektury sorely, proto je budova kulturního domu méně zdobná.

Samotná stavba kulturního domu, který je nejvyšší budovou obytného sektoru, probíhala od roku 1956 do roku 1959. Základní kámen byl položen za účasti Jiřího Krohy 30. dubna 1956, v den výročí osvobození Ostravy. Bylo to pouhé tři měsíce před zrušením Mistrovského ateliéru národního umělce Jiřího Krohy, který byl rozpuštěn 1. srpna 1956. Následovalo zastavení prací. Ostravské stavbě scházel autorský dohled. Projekt převzal ostravský Stavoprojekt. Otevření kulturního domu se opožďovalo a ke slavnostnímu otevření došlo až v únoru 1959.

Budova kulturního domu je pojata jako dominanta náměstí, která na sobě nese dobově příznačnou figurální sochařskou výzdobu. Průčelí kulturního domu zdobí dvě sochy – Dělník a Dělnice. Jsou dílem sochaře Josefa Vitvara (1920–1991). Plastiky se vyznačují úsilím o realistické zachycení chvíle, kdy si dělník sundává rukavici a dělnice montérky. Dům má přeci sloužit odpočinku po práci aneb: po práci legraci! V interiérech kulturního domu se již objevovaly prvky směřující k počátkům rozvoje bruselského stylu.

Kulturní dům po svém otevření nesl název Dům kultury NHKG. Provozovala jej odborářská organizace Nové huti Klementa Gottwalda, jednoho z největších průmyslových podniků Ostravska. Periodikum Osvětová beseda psalo již 30. května 1956 o kulturním domě v sídlišti Stalingrad jako o největším kulturním domě v Československu.

Rodimcevova ulice

Kroha je také autorem typizovaných domů, které uvozují Rodimcevovou ulici, jež vybíhá z náměstí. Dva dvojdomy umístěné naproti sobě Kroha utvářel jako symetrické bloky s čestnými dvory. Ozdobil je pásovou rustikou (liniemi žlábků), římsami, rozetami, vikýři a čučky (prvek převzatý z renesančního průčelí, objevuje se na průčelích v podobě šištice). Kroha pokračoval s návrhem Rodimcevovy ulice až k ulici Pavlovově, kde vytvořil obdélný nástupní symetricky rozvržený prostor.

Sídliště na konci 50. let

Bytová výstavba pokračovala v letech 1953–1957 na ulicích Čujkovova, Pavlovova a u Výškovické. V kronice z 50. let je sídliště Stalingrad popsáno v roce 1956 následovně:

54 ha, 11.409 obyvatel, neúměrné množství svobodáren a 1pokojových bytů – 40% (norma 10–12%), 3 MŠ, 2 ZŠ (Chrjukinova a Gurťjevova), celkem 19 tříd, na ulici Pavlovově kino Stalingrad, na náměstí okresní zdravotnické středisko, dále 2 úřadovny VB, 1 poštovní úřad, 18 prodejen potravin, 2 holičství, prádelny a mandlovny.

Deník Rudé právo roku 1957 napsal:

Budoucnost ostravského Stalingradu

Sídliště v Ostravě-Zábřehu, které nese jméno hrdinného města na Volze, Stalingradu, je jedním ze tří největších sídlišť v ostravském kraji. Jeho výhodná poloha u Bělského lesa a poblíž řeky Odry, jakož i blízkost Nové huti Klementa Gottwalda a nových dolů, které v přilehlém prostoru vzniknou, určuje i další jeho rozmach. Pracovníci státního projektového ústavu v Ostravě nyní dokončují projekční přípravu další výstavby, v níž bude do roku 1965 v tomto prostoru vybudováno dalších 5400 bytů. Po dokončení bude mít toto sídliště, jež bude tvořit třetí městské centrum, 33.000 obyvatel.

(Rudé právo, 23. 9. 1957)

Bylo jasné, že sídliště má snahu se dále rozrůstat. Jak si dále ukážeme, na konci 50. let přišla vlna kritiky socialistického realismu a v okolí sídliště se začaly stavět soubory panelových domů.

Sídlištní ulice

Ulice na území sídliště nesou jména vojáků Rudé armády, např. ulice Pavlovova (od roku 1950) má svůj název podle jednoho z hrdinů bitvy u Stalingradu; další hlavní osa, ulice Čujkovova, získala své jméno (od r. 1952) po jednom z maršálů SSSR, který zemřel roku 1960 (povšimněme si tedy, že se ulice pojmenovávaly po žijících osobnostech, což není zvykem). Ústřední bod sídliště, tedy náměstí Slovenského národního povstání (SNP), získalo své pojmenování až v roce 1969 podle ozbrojeného protifašistického povstání na Slovensku v závěru 2. světové války, od něhož uběhlo v témže roce 25 let. Do té doby bylo označováno jako Stalingradské náměstí. Již v roce 1963 se objevil návrh na pojmenování prostoru: náměstí Hutníků. V blízkosti náměstí vzniklo v 60. letech tržiště, kde se prodávalo ovoce a zelenina. O jedné z místních zelinářek se můžete dočíst zde.

Umění v ulicích

Na sídlišti se nalézalo téměř 20 uměleckých děl, od soch přes plastiky až po nástěnné malby. Nejvíce jich bylo situováno na náměstí SNP či v jeho blízkosti. Prostranství před domem kultury dnes zdobí fontána s plastikami s názvem Slunění. Před ZŠ Chrujkinova nalezneme bustu J. A. Komenského.

Tramvajová doprava

Již roku 1947 usiloval Spolek pro výstavbu vzorného sídliště o stavbu koleje do Pavlovovy ulice, která měla být vedena ze stávající trati z Vítkovic do Bělského lesa (z ulice Horní). Sloužit měla pro dopravu stavebního materiálu. Brzy byla vybudována kolej o délce 883 m. Od 1. května 1950 byla kolej uvolněna pro osobní kyvadlovou dopravu. Roku 1955 byla trať zdvoukolejněna. Tramvaj tehdy jezdila ze zastávky Horní, přes zastávku Pavlovova, Stalingrad-vodárna do stanice Stalingrad – smyčka, která se nacházela v blízkosti ulice Gerasimovovy. Jízdní doba ze Stalingradu na hlavní nádraží trvala 45 minut, zpočátku na trati jezdily vlečné vozy z roku 1901! Od 28. listopadu 1965 byla trať prodloužena do Bělského lesa po ulici Výškovické a Svornosti. Původní točna u Stalingradu byla snesena.

Čistírna odpadních vod

V letech 1953–1959 vystavěla Vodotechna Přerov v údolí Odry pod Stalingradem u Korýtka I. pokusnou kanalizační čistírnu. Měla čistit veškerou odpadní vodu ze sídliště Stalingrad a čistou vodu odvádět do Odry. Provoz čistírny byl zahájen 4. října 1957. Jednalo se o mechanicko-biologickou čistírnu, která vodu zbavila 80–90% nečistot. Objekt byl chráněn před záplavami hrází, ta se osvědčila již roku 1959 při rozlití Odry.

Kritika sorely a výstavba panelových domů

Roku 1959 přišla kritika již postavených objektů. Ústřednímu náměstí se například vytýkalo to, že budovy kolem něho stojící měly být projektovány jako vícepatrové. Kritizovány byly též neudržované chodníky, chybějící pouliční osvětlení či pozůstalé nevzhledné dřevěné boudy po stavbařích. Chyběla též vlastní výtopna.

Roku 1960 se začalo s výstavbou tzv. II. čtvrti Ta je od I. čtvrti oddělena ulicemi Svazácká a Gerasimovova. Nová část zástavby byla nazvána jako Stalingrad – jižní město, později jen Jižní město (1962). Nyní byly uplatněny nízké panelové domy typu G 57, které měly rozbít fádnost domů z 50. let. Bohužel se tak nestalo.

Panelové domy typu G 57 jsou vůbec nejstarším typem používaným v Ostravě. Jejich výstavba započala na začátku 60. let a pokračovala dalších 10 let. Tyto domy byly v roce 1957 vyvinuty ve Zlíně, odkud se rozšířily do celého Československa. Zlín se tehdy jmenoval Gottwaldov, což značí ono „G“ v názvu, číslovka pak značí zkrácený letopočet dokončení vývoje. Pro G 57 je typická výška čtyři až pěti podlaží, bohatě prosklená chodbová okna a plně zapuštěné lodžie s velmi nízkým betonovým zábradlím. Fasádu také ozvláštňoval do té doby nevídaný prvek – síť spár mezi panely. G57 nemají nikdy výtah, a to ani v případě pětipodlažní varianty – tehdejší normy jej přikazovaly až od šesti podlaží. Zajímavostí je, že vedle schodiště se nachází dutá šachta, do které by se výtah s přehledem vlezl. Byty mají velikost 2+1 a jsou tři na patře. Vzácně mohou být i menší či větší byty. Zajímavostí jsou okna použitá v bytech, která měla vždy jedno křídlo pouze sklopné (ventilačka); to se muselo při mytí zcela sklopit a řešení bylo značně nepraktické, kombinovaná okenní křídla s mechanismem pro přepínaní poloh přišla až o několik let později a do G57 se montovala zcela výjimečně.

Na výstavbu panelových domů G 57 krátce na to navázalo budování nového projektu – tzv. Jižního města, které již uplatnilo zajímavější skladbu panelových domů.

Petr Přendík

 

Zdroje:

Archiv města Ostravy

Archiv Vítkovice, a. s.

periodikum Rudé Právo, Nová svoboda

BARTOŇ, Miloš. Ostrava-Jižní město, největší sídliště v ČSSR, in: Ostrava: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 3, Ostrava: Profil, 1966.

FRIEDL, Evžen. Nové sídliště, in: Technická práce na Ostravsku 1936–1946. Ostrava 1946.

LIPTÁK, Marián. Typové soustavy poválečných domů, rukopis.

STRAKOŠ, Martin. Kulturní domy na Ostravsku v kontextu architektury a umění 20. století. Ostrava: NPÚ, 2012.

STRAKOŠ, Martin. Průvodce architekturou Ostravy. Ostrava: NPÚ, 2009.

STRAKOŠ, Martin. Nová Ostrava a její satelity: Kapitoly z dějin architektury 30.–50. let 20. století, Ostrava: NPÚ, 2010.