Atanaska Panajotová: zelinářka s půlstoletou zkušeností

22. srpna 2017 jsem se vydal do ulic starého Zábřehu, kde od 70. let žije paní Atanaska Panajotová. Vzpomínám si na ni z dětství, kdy prodávala zeleninu na tržišti na náměstí SNP. Našemu rozhovoru byla přítomna dcera paní Panajotové, Sněžana, která napomáhala komunikaci, neboť paní Atanaska si udržela i přes dlouholetý pobyt v Česku svou rodnou bulharštinu.

Paní Panajotová, odkud vůbec pocházíte?

Narodila jsem se v roce 1932 v severobulharské vesnici Karaisen. Rodiče žili zemědělským životem, měli pole, krávy, slepice, ovce, pěstovali zeleninu. Nepatřili jsme k věřícím, na to nebyl čas, muselo se pracovat na poli.

Jak jste se z bulharské vesnice ocitla v Ostravě?

Víte, můj tehdy budoucí manžel odešel do Ostravy po válce, v roce 1947. V Bulharsku probíhal nábor pracovních sil pro průmyslové Ostravsko. Tak odešel za prací spolu s několika dalšími.

Vrátil se Váš manžel někdy zpátky do Bulharska?

Ne, už zůstal v Československu, občas se jen vrátil do Bulharska na dovolenou nebo krátký pobyt.

Vy už jste se znali z Bulharska?

Ano, my jsme se seznámili v Bulharsku. Byli jsme svobodní, a když se jednou vrátil na kratší čas do Bulharska, tak jsme se vzali. Jako Bulharka jsem se nemohla přestěhovat do Československa, ale jako pozdější manželka mého muže jsem mohla, a tak jsem se po půl roce od svatby přestěhovala.

Existovalo v Ostravě nějaké místo, kde se scházela bulharská komunita?

V blízkosti Sýkorova mostu byl – a stále je – Bulharský klub, kde se scházeli v sobotu Bulhaři, povídali si, hráli karty, slavili bulharské svátky a významné dny… Dnes už většina z těch, co původně přijeli, nežije, ale o klub se starají další generace, jejich děti a vnoučata.

Jak jste se dostala k pěstování zeleniny?

To bylo tehdy normální, že Bulhaři tady pěstovali zeleninu. Manžel tady pěstoval už před mým příchodem, já jsem se k němu přidala. Měli jsme pronajatá pole v Zábřehu, ve Staré i Nové Bělé. Nějakou dobu jsme měli zahradnictví na staré Horymírově ulici, v místech, kde dnes stojí prodejna Lidl. Pamatuji si ještě, že jiný Bulhar pěstoval zeleninu nad dnešním Assenem.

Co jste pěstovali?

Hlavně kořenovou zeleninu – petržel, celer, mrkev, dále kedlubny, květák, ředkvičky, kopr, salát… Měli jsme jeden velký skleník a po celé zahradě byla pařeniště. Kromě toho jsme zásobovali zeleninou třeba i školy.

Kde jste zeleninu prodávala?

Začínala jsem v Zábřehu na dnešní ulici Rodimcevova, u mléčňáku. Jenomže tenkrát se to nesmělo, vždy přišli nějací policajti a dostala jsem pokutu 100 korun. Potom mi z národního výboru umožnili, abych mohla prodávat své výpěstky na rohu u pošty. Tehdy tam nestálo tržiště, bylo to prázdné prostranství. Ještě se tam i něco stavělo, byly tam hromady hlíny. Tak jsme museli s sebou vozit železné kozy, na to se dala deska a na ní byl jednoduchý pult. Prvně jsme vozili zeleninu na vozíku, ale pak jsme si pořídili auto. Na rohu u pošty jsem prodávala asi tři roky – do doby, než bylo postaveno tržiště.

Byla ještě někde nějaká tržiště v okolí?

No tak na velké trhy se jezdilo buďto do Vítkovic nebo do Ostravy, tam byl opravdu velký trh u kostela sv. Václava. Po šedesátém roce se zřídila tržnice u náměstí SNP a hned jsem tam obsadila prodejní místo. Měla jsem ho na okraji, vedle mě se prodávaly vajíčka a hned stála trafika. Prodávala jsem tam až do roku 2012, to mi bylo 80 let. Dneska už nic nepěstuji, jen dohlížím na rodinu, jak pěstují oni (smích).

Existovaly nějaké normy na zeleninu?

Zelenina musela být omytá, čistá, na pohled krásná, jinak byste to neprodal. No jistě, i nějaká závist mezi prodejci byla, že ten nebo onen má hezčí zeleninu, ten zase nemůže nic prodat. Ale takové spory končily maximálně hádkou (smích). Jednou za rok se konaly na náměstí velké jarmarky, to bylo něco, jako jsou dnes farmářské trhy. Národní výbor nás vždy upozornil, ať máme dostatečnou zásobu zeleniny.

Kde jste bydlela?

Prvně jsem bydlela přímo na Stalingradě na Gorochovově ulici, žili jsme tam 15 let. V 70. letech jsme si nechali postavit dům na klíč na ulici V Poli. Tenkrát už tam stálo hodně starších domů, kolem nich se pěstovalo kdeco, byla tu i pole.

Nechybí vám vaše práce?

Prodávala jsem na náměstí zeleninu 55 let. V posledních letech, když jsem ovdověla, mi už síly nestačily na to, abych také vše vypěstovala. Tak jsem prodávala jen vlastní sazenice a zbytek zboží jsem prodávala od jiných pěstitelů. Nakonec jsem z trhu odešla úplně, i ze zdravotních důvodů. První rok mi práce chyběla hodně, ale už jsem si zvykla. To víte, pořád jsem byla na tržišti mezi lidmi…

 

Petr Přendík