Historie a současnost tzv. II. moravskoostravského vodovodu v Bělském lese

Dostatek kvalitní pitné vody byl odjakživa důležitý pro rozvoj lidských sídel. Zpočátku se lidé usídlovali v blízkosti vodních toků či vodních nádrží. Později se lidská sídla mohla rozvíjet díky budování prvních vodovodů. Těm však předcházelo čerpání vody ze studní, jak tomu bylo i na území dnešní Ostravy. Na Ostravsku začal rozvoj vodárenství na přelomu 19. a 20. století, a to v souvislosti s rozvojem průmyslové a bytové výstavby.

Počátky vodárenství v Ostravě

První městská vodárna byla vybudována v roce 1908 na katastru Nové Vsi. Funguje dodnes. Nová vodárna však po 1. světové válce přestala postačovat stále se rozšiřujícímu městu. Zvláště se nedostatek pitné vody projevoval v letních měsících, kdy často docházelo k přerušování dodávek vody. Proto bylo třeba hledat nové prameniště.

Sloučením ostravských obcí v tzv. Velkou Ostravu v roce 1924 přešly do správy města tři vodárny: novoveská, přívozská (umístěná na katastru Mariánských Hor) a starobělská, již vybudovaly Vítkovické železárny. Starobělská vodárna ve 20. letech zásobovala vodou Vítkovice, Zábřeh a Starou Bělou. Vodovod do Hrabůvky ještě nebyl ,,natažen“. Až později došlo k rozšíření vodovodu do částí Zábřeh-Družstvo a Hrabůvka. Výškovice byly odkázány na vlastní studny.

Víme, že 4. dubna 1922 se sešel naposledy hrabůvský obecní výbor, který projednával mimo jiné nedostatek vody poblíž vítkovických závodních domů, protože „vítkovické závody prohloubily studnu a podchytily zřídla“. K tomu informoval starosta, že jednal s poslancem Chalupníkem, předsedou správní komise ve Vítkovicích, o obecním vodovodu, který se připojí na vítkovický vodovodní řád. První domy pozdější Jubilejní kolonie (kolaudace do roku 1922) nebyly tehdy ještě napojeny na vodovod. Teprve v letech 1927-1928 byla téměř celá Hrabůvka připojena na městskou vodovodní síť. V roce 1932 schválilo město obnovu místního vodovodního potrubí a rozšíření vodovodu i pro domky kolem ulice Na Návsi.

Hledání nového prameniště

Neustálý rozvoj Ostravy žádal hledání nových pramenišť, z nichž by se dodávala voda do městského vodovodu. Úkol byl svěřen Ing. Vincentu Hlavinkovi, profesoru vysoké školy technické v Brně. Ten roku 1923 zahájil hydrologický průzkum Ostravska. Zjistil, že vody v údolí řek Odry a Ostravice obsahují příliš mnoho železa, a proto se soustředil na oblast od Bludovic po Brušperk. Vytýčil pro průzkum několik oblastí, mezi nimi i údolí Ostravice u Hrabůvky, území Bělského lesa ve Staré Bělé (tehdy lesa zvaného Studňa) a území diluviální terasy u Výškovic. Žádná z lokalit však nezabezpečovala dostatek vody pro zamýšlenou vodárnu, jež by zajistila dostatečný přísun pitné vody do roku 1960, jak požadovalo ostravské městské zastupitelstvo. Hlavinka nakonec doporučil využít několik pramenišť najednou: Bělský les, lokalitu Korýtko v Zábřehu a Přemyšov na rozhraní Polanky a Svinova. V konečném řešení byly využity jen první dvě jmenované lokality.

Dne 8. října 1928 rada města Moravská Ostrava schválila generální projekt na jímání vody v lokalitách lesa Studně, Korýtka a Přemyšova. Rovněž bylo radou schváleno vypracování detailního projektu na jímání vody v Bělském lese a v Korýtku. Tyto dva zdroje zatím měly plně postačovat zásobování Ostravy pitnou vodou.

Tzv. II. vodovod města Moravské Ostravy musel mít tato nezbytná zařízení:

• v Bělském lese jímací řády I, II a III, čerpací stanice 1, 2 a 3
• v lokalitě Korýtko jímací řád IV a čerpací stanice 4
• výtlačný řád z čerpací stanice 3 do soutokové komory
• výtlačný řád z čerpací stanice 4 do hlavní soutokové komory
• gravitační řády z čerpací stanice 1 do čerpací stanice 2, odtud dále do soutokové komory a z té do hlavní soutokové komory
• gravitační řád z hlavní soutokové komory do odželezovací stanice v úpravně Nová Ves
• odželezovací stanice Nová Ves

Bělský les  byl od roku 1272 součástí lenního statku Stará Bělá, a tudíž musel být městem získán do jeho vlastnictví. V roce 1930 zakoupilo město Moravská Ostrava od Metropolitní kapituly v Olomouci lesní statek Stará Bělá (s pozemky ve Staré Bělé, Staré Vsi a Proskovicích) za 4,6 milionů korun. Město tak získalo prameny pro stavbu městského vodovodu.

Dne 27. června 1932 schválila rada Moravské Ostravy zprávu o dokončení I. části stavby nového vodovodu s tím, že dodávka vody z nových zdrojů započne kolem 22. června 1932. Postupně byly do poloviny 30. let dokončeny čerpací stanice a jímací řády. Na vodovodní síť bylo koncem roku 1935 napojeno 98% domů ve městě (Praha v téže době 77%).

Jímací řády I – IV

Jímání vody bylo prováděno čerpáním vody ze studní, které byly budovány v řadě za sebou na jednotlivých jímacích řádech. Každá studna o průměru 1,5 m byla hloubena až na nepropustné podloží. Ve zvodnělé vrstvě mají studny vsakovací otvory. Studny, jež jsou od sebe vzdáleny v průměrné vzdálenosti 30 m, jsou propojeny společným sacím řádem, jenž odvádí vodu do příslušné čerpací stanice (jímací řád I do čerpací stanice č. 1 atd.). Jímací řády jsou založeny tak, aby pokud možno zachytily spodní vrstvy vody pohybující se severozápadním směrem. Voda protéká štěrkovou vrstvou, která se nachází pod 3 m hlubokou vrstvou žluté hlíny. Vodonosná vrstva štěrku má mocnost 5 – 6 m.

Jímací řád I byl položen nejvýše, sál vodu z 11 studní, hloubka studní dosahuje nejvýše 15 m. Sací potrubí o průměru 300 mm a délce 300 m bylo uloženo v průchodné štole, aby bylo lépe kontrolovatelné a přístupné. Předpokládaná vydatnost řádu činila 30 litrů za sekundu. Sacím řádem se voda odčerpala do čerpací stanice 1, u níž byla nádržka na vodu o objemu 20 m³. Z nádržky voda gravitačně odtékala do podobné nádrže umístěné v čerpací stanici 2 potrubím o průměru 350 mm a délce 150 m.

Jímací řád II byl tvořen také 11 studnami. Maximální hloubka studní činí 10 m. Očekávalo se, že studny vydají 30 litrů za sekundu. Sací řád byl vybudován potrubím o průměru 225 mm a délce 340 m a byl uložen v zemi. Voda se čerpala do již zmíněné čerpací stanice 2, kam přitékala gravitačním potrubím i voda z čerpací stanice 1. Všechna voda pak dále odtékala gravitačním potrubím o průměru 400 mm a délce 812 m do soutokové nádrže na okraji Bělského lesa, v blízkosti dnešního domu kultury Akord.

Jímací řád III se skládá ze dvou větví o pěti a devíti studnách. Obě větve potrubí sacího řádu měly průměr 200 mm a celkovou délku 391 m. Sací řád přiváděl vodu do čerpací stanice 3. Počítalo se s vydatností 40 litrů za sekundu. Čerpadla dopravovala z čerpací stanice 3 vodu do již zmíněné soutokové nádrže u dnešního náměstí SNP.

Soutoková nádrž stále stojí, není ale několik desítek let využívána. Z této nádrže odtékala voda, jež zde byla přivedena ze všech tří jímacích řádů, potrubím o světlosti 500 mm a délce 773 m do hlavní sběrny vody umístěné ve vodárenském velínu (jeho stavba začala roku 1933), kde se nacházela nádrž o objemu 30 m³. Nádrž byla umístěna v patře budovy na nároží dnešní křižovatky ulic Výškovická a Pavlovova (odtud stále název zastávky MHD Zábřeh – vodárna).

Poslední jímací řád IV již neexistuje. Nacházel se v lokalitě u Korýtka. Byl založen na horním okraji diluviální terasy. Skládal se z 11 studní o hloubce 6 – 11 m. Sací řád o průměru 250 mm byl 513 m dlouhý a přiváděl vodu do čerpací stanice 4. Potrubí sacího řádu bylo umístěno ve štole. Očekával se přítok vody 20 litrů za sekundu.

Do vodárenského velínu mělo celkem dle propočtů přitékat 120 litrů vody za sekundu. Z velínu odtékala voda potrubím o průměru 500 mm a délce 3,485 km do odkyselovací stanice v Nové Vsi pomocí gravitačního potrubí.

Čerpací stanice

Čerpací stanice 1 se nachází nejblíže k restauraci Koliba. Má jedno podlaží, pod nímž se nachází značně snížený suterén (-3,66m). Důvodem tak velkého prohloubení je značná hloubka studní. Součástí objektu je přístavba akumulační nádrže na vodu. Čerpadla byla umístěna na podlaze v suterénu. Na čerpací stanici 1 bezprostředně navazuje štola jímacího řádu I.

Čerpací stanice 2 stojí v blízkosti tramvajové točny na okraji Bělského lesa. Na jihozápadní straně stanice je přístavba akumulační jímky. Na straně severovýchodní pak stojí elektrická transformační stanice. Suterén čerpací stanice je hluboký 2,57 m.

Čerpací stanici č. 3 nalezneme nedaleko minigolfu v Bělském lese. Suterén této stanice je v hloubce pouhých -1,97 m, neboť okolní studny nejsou tolik hluboké.

Čerpací stanice č. 4 dnes nestojí, nacházela se nad dnešním pramenem v místě zvaném Korýtko. Na stanici navazovala štola s jímacím řádem. S výstavbou se započalo v roce 1931 a ukončena byla v roce 1935. Zdroj Korýtko se skládal ze 17 studní o průměru 2,1 m a hloubek od 9,7 do 11,8 m, vzdálených od sebe 30 m, při celkové délce jímacího řadu  506 m. Původní vydatnost zdroje byla očekávána ve výši 2.500 m³ denně tj. cca 30 l/s. Ta se však praktickým provozem později nepotvrdila. Ze zdroje čerpací stanice 4  byla voda čerpána do soutokové nádrže, odkud gravitačně odtékala do hlavní nádrže umístěné v budově velínu. Později byla voda odčerpávána ze společného sacího řádu ze studní pomocí čerpadel umístěných v čerpací stanici do vodovodní sítě tzv. Jižního města. Vydatnost všech studní byla pouhých 5 l/s. Z důvodu rozrůstající se bytové zástavby Jižního města a z důvodu blízkosti kanalizačního sběrače, bylo provozování vodního zdroje v roce 1982 ukončeno. Následujícího roku byla navržena likvidace vodního díla a po převodu na Městský investorský útvar v Ostravě byla demolice realizována.

Všechny čerpací stanice byly vybaveny vždy dvěma čerpacími agregáty, jež byly vyrobeny firmou bratři Sigmundové v Olomouci; byla dimenzována na výkon 30-40 litrů za vteřinu a výtlak 12-23 m. Agregáty byly vybaveny elektromotory zn. Škoda. Do sacích potrubí jednotlivých studní byly zabudovány plovákové uzávěry systému Schneider-Heimecke, které uzavíraly potrubí při poklesu hladiny ve studni pod stanovenou mez. Provoz celého zařízení se mohl dít jednak z hlavního velínu, jednak přímo z čerpací stanice.  Vybudováním nového vodovodu nákladem 12 miliónů Kč získalo město v bezprostřední blízkosti nový vodní zdroj o vydatnosti 120 l/s.

II. moravskoostravský vodovod od vybudování do konce 20. století

Vodovod vybudovaný v Bělském lese měl postačit jako zásobárna vody na dobu 20 let, ovšem již po 5 letech provozu došlo k poklesu jeho vydatnosti na 30%. K zhoršení situace přispěla suchá léta 1942 až 1944 a vzestup spotřeby vody vlivem válečného hospodářství. Spotřeba vody stoupla také v důsledku připojení nových obcí k městu Ostravě v roce 1941 (do roku 1942 se zvýšila spotřeba vody o 24%!). Při osvobozovacích bojích byla poškozena vodovodní síť na území Hrabůvky a Zábřehu nad Odrou – starobělská vodárna byla po osvobození na 10 dní odstavena z provozu, neboť k ní byla přerušena dodávka elektrického vedení. Dělostřelbou byly těžce poškozeny tři čerpací stanice v Zábřehu a rovněž i soutoková komora. Výškovice byly po válce stále odkázány na domácí studny.

Po 2. světové válce byla oblast dnešního obvodu Ostrava-Jih zařazena do II. vodovodní oblasti, kam náležely Vítkovice, Zábřeh, Hrabůvka a Stará Bělá. Voda zde byla čerpána z vodáren ve Staré Bělé a v Zábřehu, denní vydatnost činila 5.700 m³ vody.

Budování Jižního města – zánik řádu IV

V lednu 1954 prohlásil tajemník KV KSČ Oldřich Černík, že ,,Ostrava je v kalamitní situaci s pitnou vodou. V zábřežské nemocnici se už prý nemají pacienti v čem koupat a v dětském útulku se děti mohou umývat jen v lavoru“. Do ostravského vodovodu se od 50. let zapojovaly nové posily: přehrada Kružberk (1955), Morávka (1967), Šance (1969) a Slezská Harta (1997). V roce 1969 byl uveden do provozu vodojem v Krmelíně, který vyřešil problém s dodávkou vody do sedmých a vyšších pater panelových domů v Hrabůvce.

Při budování Jižního města muselo zákonitě dojít k rozšíření stávajícího vodovodního potrubí a k vytvoření nových provozních podmínek. Byla zrušena soutoková komora na okraji Bělského lesa, odkud voda přetékala do velínu u Polanecké spojky. Voda stále gravitačním potrubím přitékala z čerpacích stanic 1 a 2 do čerpací stanice 3, odtud však byla odváděna do nového vodovodního potrubí, jež bylo propojeno s vodojemem ve Staré Bělé. Voda tak neodtékala až do Nové Vsi, ale byla rovnou předávána do sítě. Tím pominul také význam soutokové komory umístěné ve velínu. Ten vodárna opustila v 80. letech 20. století a řídící centrum bylo přemístěno do čerpací stanice 2. Pro bezprostřední blízkost bytové zástavby a velmi malou vydatnost prameniště Korýtko, stejně jako pro vysoké provozní náklady, byla zrušena síť studní a čerpací stanice 4 v Korýtku.

Na konci 20. století se ukázalo, že zdroj v Bělském lese (,,Studňa“) není až tak vydatný, jak se předpokládalo. Prokázalo se, že zdroje pitné vody jsou převážně závislé na dešťových srážkách v infiltračním zázemí v Beskydech. V 90. letech byly využívány k čerpání vody pouze studny 4, 9, 10 a 11 (řád I); 3, 5, 6, 8 a 9 (řád II) a studny 4, 8, 10 a 12 (řád III). Sací řády byly přeměněny na řády výtlačné, čímž svůj význam ztratila čerpadla v čerpacích stanicích, a proto byla demontována. V objektu čerpací stanice 2 byl instalován dávkovač chlornanu sodného za účelem hygienického zabezpečení vody čerpací stanice 1 a 2. U jímacího řádu III byly z provozu vyřazeny studny, u nichž došlo ke ztrátě vody. Samotný systém společných sacích řádů zůstal zachován. V čerpacích stanicích 1, 2 a 3 bylo instalováno zařízení k odstranění agresivního oxidu uhličitého.

Konec čerpání vody z Bělského lesa v roce 2002

Od 1. července 2002 byl na základě rozhodnutí vedení společnosti Ostravské vodárny a kanalizace vodní zdroj Bělský les zcela odstaven z provozu, a to z důvodu zavedení poplatků za jímání podzemní vody a vysokých nákladů (10 miliónů Kč) na rekonstrukci čerpací stanice číslo 3. Ovšem již brzy se ukázalo, že spodní voda se začíná v Bělském lese hromadit a okolní zástavba měla problém se zatápěním sklepů. Proto bylo již 23. července 2002 zahájeno sanační čerpání vody do kanalizace z důvodu zatápění okolních nemovitostí z II. řadu cca 17 l/s, ze III. řádu v množství cca do 6,5 l/s. V roce 2003 bylo za účelem dalšího sledování hladin podzemních vod vybudováno 7 monitorovacích vrtů na pěti lokalitách včetně specifikace možných škod při odstavení vodního zdroje z provozu hydrogeologem. Vlivem zjištěných skutečností a nutnosti dalšího sanačního čerpání za účelem trvalého snižování hladiny podzemní vody v okolí vodního zdroje bylo rozhodnuto o pokračování provozu tohoto vodního zdroje a naopak byl vydán pokyn pro přípravu rekonstrukce zdroje. 6. listopadu 2003 začala rekonstrukce čerpací stanice č. 3, ukončena byla 20. září následujícího roku. Stanice dostala nová čerpadla, automatické dávkování chlóru, instalován byl nový řídicí systém. Vydatnost zdroje činila nově 20 l/s.

Dnešní využití vodního zdroje

Původně měly jímací řády v Bělském lese celkem 36 studní, aktuálně (duben 2017) se voda čerpá ze 14, sedm studní, jež jsou umístěny na I. řádu, se asanuje pro jejich další nevyužitelnost. Jímaná voda je zbavována oxidu uhličitého na aeračních věžích a před čerpáním do vodovodní sítě je hygienicky zabezpečena dávkováním plynného chlóru. V současné době se množství vyráběné pitné vody v závislosti na spotřebě vody ve vodovodní síti pohybuje v rozmezí 15–20 l/s. Tento vodní zdroj zásobuje části Vítkovic, Hrabůvky a Zábřehu.

Z 11 studní na I. sacím řádu budou nadále využity jen čtyři studny č. 4, 9, 10 a 11, které jsou vybaveny ponornými čerpadly. Společný výtlak je zaústěn do aerační věže, kde se voda provzdušní a přes jímku v suterénu odtéká gravitačně potrubím do sběrné jímky čerpací stanice 2. Vydatnost této jímací oblasti činí přibližně 4,0 l/s.

Druhý jímací řád v těsné blízkosti konečné tramvají č. 11 je využíván také již jen částečně. Z celkového počtu 11 studní se využívá pouze 5 studní (č. 3, 5, 6, 8 a 9). V každé provozně využívané studni je osazeno ponorné čerpadlo, které je napojeno na společný litinový výtlak, jež je v čerpací stanici zaústěn do aerační věže. Aerovaná voda je svedena do sběrné jímky. Odtud je společně s vodou z prvního řádu vedena litinovým potrubím přes suterén čerpací stanice č. 3, kde je společně s aerovanou vodou z třetího řádu zdravotně zabezpečena plynným chlórem. Dále již upravená voda odtéká do zemního vodojemu, odkud se čerpá do vodovodní sítě. Vydatnost této jímací oblasti je přibližně 16 l/s.

Třetí jímací řád se skládá ze dvou větví z litinového potrubí. První větev (A) propojuje studny č. 1, 2, 3, 4 a 5, druhá větev (B) pak studny č. 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13 a 14. Oba jímací řády jsou přivedeny do suterénu čerpací stanice. V současné době jsou využívány pouze studny č. 4, 8, 10, 11 a 12. Celková vydatnost studní činí 6,5 až 8 l/s. Do provozně využívaných studen jsou instalována ponorná čerpadla, která čerpají vodu do aerační věže, umístěné na podestě v čerpací stanici č. 3. Voda po aeraci je společně s vodou z čerpací stanice 1 a čerpací stanice 2 zdravotně zabezpečena plynným chlorem a odtéká do vodojemu o obsahu 50 m³. Z vodojemu je pitná voda řízeně čerpána do vodovodní sítě. Za účelem snížení obsahu dusičnanů pod limit stanovený vyhláškou č. 252/2004 Sb. v platném znění, je před výstupem z budovy vyrobená pitná voda smíchávána s pitnou vodou z vodovodní sítě.

Pokud vás zajímá historie ostravského vodárenství, můžete se přijít podívat do prostor vodárny v Nové Vsi, kde byla v březnu 2017 otevřena malá expozice věnující se historii vodárenství na území města Ostravy.

Petr Přendík

Zdroje:

FRYDRYCH, Libor a Jan SLÍVA. Historie výstavby II. vodovodu města Moravské Ostravy. Ostrava: Ostravské vodárny a kanalizace a. s., 1996.

OBŮRKA, Antonín. Dějiny Hrabůvky.

PRZYBYLOVÁ, Blažena a Antonín BARCUCH. Ostrava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013, s. 356-357.

ŠVARC, Richard. Vodárny města Moravské Ostravy. In: Technická práce na Ostravsku. Ostrava: Spolek čs. inženýrů, odbor v Moravské Ostravě, 1926, s. 600-601.

Archiv společnosti Ostravské vodárny a kanalizace a. s.