Zábřežský hřbitov patří mezi nejstarší pohřebiště na území Ostravy. Jeho historie sahá až do závěru 19. století. Do té doby se původní zábřežský hřbitov nacházel v horní části parku u kostela Navštívení Panny Marie. Dušičkový čas přímo vybízí k tomu, abychom si přiblížili historii původního zábřežského pohřebiště – nemyslíte?

Nejstarší zábřežský hřbitov se rozkládal kolem dřevěného kostela svatého Marka, který bychom hledali na místě dnešního Mičanova sadu, vedle současného kostela Navštívení Panny Marie. Můžeme předpokládat, že nejstarší zábřežský kostel vznikl již někdy mezi koncem 13. a počátkem 15. století. Vedle farního kostela se již v této době musel nacházet také hřbitov.

Nedělali si s pohřbíváním starosti

O existenci zábřežského hřbitova máme jednu z prvních nepřímých zmínek v dopise ostravského děkana Adama Hynka Oschevia z období po skončení třicetileté války, konkrétně z 28. března 1654. Moravskoostravský děkan Oschevius píše zprávu o zábřežských obyvatelích svému příteli, generálnímu vikáři Claudiu ze Sorina, kterou si zde můžeme ocitovat doslova:

„Sami sebe bez povolení farářů svých na krchově pochovávali, sami sobě odzvoňovali, buďto katolíci nebo kacířští, umrlci byli buďto křtěné neb nekřtěné, dítky byli. Též šestinedělky, uvedené i bez úvodu, mrtvé tam se pochovávaly, až teď toho měsíce se jedna podruhyně upamatovala, že s mým povolením muže svého pochovala, za kteréhož missa de requiem v Ostravě držana jest, anobrž i collecti za něho byly při jiných mších a nedaly více než toliko 24 groše moravské.“

Text je poněkud těžší na pochopení, zkusme si ho tedy přeložit do současného jazyka:

„Sami si mezi sebou zařizovali pohřby bez souhlasu faráře a na hřbitově pochovávali mrtvé. Sami také zvonili umírajícím – a to jak katolíci, tak i protestanti. Pohřbívali dokonce i křtěné i nekřtěné děti. Na hřbitově byly pochovávány také ženy v šestinedělí, ať už vdané, nebo svobodné (možná je zde ale myšleno s nebo bez liturgického obřadu). Až tento měsíc si jedna poddaná žena vzpomněla, že svého muže pochovala s mým povolením – a za něj byla v Moravské Ostravě odsloužena mše za zemřelé. Ačkoli se mezi zábřežskými obyvateli konaly při dalších mších i sbírky, nevynesly více než 24 moravských grošů.“

Vidíme, že moravskoostravský děkan nalezl zábřežskou společnost po skončení třicetileté války v naprostém úpadku. Dlouho se již ale situací v Zábřehu netrápil, neboť v dopise zároveň oznámil, že o zábřežskou část farnosti už nadále nebude jevit zájem: „Tak tehdy jsou ty příčiny, že od sv. Jiří žádné pečlivosti o duše jejich nechci míti.“ Oschevius navíc již 12. ledna 1656 zemřel.

Jak vypadal nejstarší hřbitov?

Pohřebiště v Zábřehu nad Odrou bylo založeno patrně již nedlouho po lokaci obce Zábřeh. První písemná zmínka o vsi pochází z dubna 1288 a můžeme předpokládat, že krátce poté zde vznikl také kostel s přilehlým hřbitovem. Kdy se tak stalo, naznačuje alespoň částečně text ze zlomku konfirmační knihy olomouckého biskupství z 6. února 1454, v němž je zmíněna investitura faráře v Zábřehu nad Odrou. Z toho vyplývá, že zde tehdy musel stát farní kostel – a tedy i hřbitov. Kostel sv. Marka byl tak patrně druhým nejstarším v moravské části Ostravy, a to hned po kostele sv. Václava.

Z listinného materiálu se zároveň dozvídáme, že dřevěný kostel, stojící v místech dnešního pamětního balvanu, odhaleného v roce 1928 v sousedství současného chrámu, byl v 60. letech 16. století v havarijním stavu. Tato zmínka podporuje domněnku, že stavba musela být postavena již o mnoho desetiletí dříve. Hřbitov byl založen na typickém elipsovitém (okrouhlém) půdorysu. Můžeme předpokládat, že byl obehnán dřevěným kůlovým plotem či nízkou kamennou zídkou, kolem níž rostly stromy.

Hřbitov na mapách

V roce 1774 byla vytvořena první katastrální mapa Zábřehu, která poskytuje detailní vhled do uspořádání tehdejší obce. Na mapě vidíme také zakreslení okrouhlého hřbitova, v jehož středu stojí kostel sv. Marka, jenž byl patrně roku 1784 přesvěcen na kostel Navštívení Panny Marie. Církevní objekt zabíral značnou plochu uprostřed pohřebiště. Skládal se z chrámové lodi, kněžiště a průčelní věže, orientované směrem k severovýchodu (přibližně k dnešnímu Havránkovi). Nutno také dodat, že pod areálem hřbitova s kostelem, ale také nad ním, se nacházely malé rybníčky a haltéře (zásobárny na ryby).

V letech 1808 až 1811 byl v bývalé vrchnostenské zahradě vedle starého hřbitova postaven současný zděný kostel Navštívení Panny Marie. Stalo se tak kvůli havarijnímu stavu dřevěného kostelíka, který byl v roce 1811 stržen. Tím se na hřbitově uvolnila nová plocha pro pohřbívání. Na počátku 19. století žilo v Zábřehu okolo šesti set obyvatel a jejich počet začal zejména od druhé poloviny 19. století dramaticky stoupat. Díky uvolněnému prostoru po zbouraném kostele tak starý hřbitov ještě nějakou dobu kapacitně postačoval pro stále častější pohřby.

Na mapě stabilního katastru z roku 1833 máme starý hřbitov zachycen opět v detailu. Plocha okrouhlého hřbitova zůstává stejná jako v roce 1774. Z mapy je patrné, že byl hřbitov ohrazen, a na jeho okraji se nacházela také dřevěná stavba – s největší pravděpodobností márnice. Uprostřed hřbitova stál od 6. prosince 1863 kříž, tvořený kamennou podstavou a litinovým tělem s postavou Krista.

V 70. letech 19. století byl hřbitov osázen lípami a akáty, jak se dozvídáme z ne příliš lichotivé zprávy prvního zábřežského faráře a kronikáře Josefa Bilčíka: „Nádeníci, nemajíce k terasování břehu u chalupy Augustina Kořínka dosti proutí a klestí, šli bez odpovědi na hřbitov a oklestili tam sedm lip a akátů. Duchovní je udal coby rušitele majetností u soudu – neboť hřbitov patří kostelu – a oni byli odsouzeni do vězení několikadenního, i se sedlákem Francem Haluškou, jenž jim klestí od hřbitova k potoku zavezl.“ Dodejme, že tresty byly uděleny ve výši dvou dnů vězení, pouze hrobař Augustin Kořínek, který poskytl klíč k otevření hřbitova, dostal osm dní v šatlavě a přišel o místo hrobaře. Další zpráva o hřbitově z pera Josefa Bilčíka pochází z roku 1883: „Dne 25. března pochován byl na zdejším hřbitově cikán, Josef Lapač z Klokočova u Příbora. Slavnostním způsobem umřel v Hulvákách, ovšem bez Pána Boha. Soudruzi jeho jemu vystrojili slavný pohřeb – měl prý peníze. Lidstva náramná síla se zúčastnila, ovšem jen ze zvědavosti.“

Cesta k novému hřbitovu

V 80. letech 19. století přestal starý hřbitov kapacitně vyhovovat neustále narůstajícímu počtu obyvatel. Pro nové pohřebiště byly vybrány pozemky mezi dnešními ulicemi Jugoslávská, Karpatská a U Studia, tedy stranou tehdejší zástavby. V předminulém století se tato oblast nazývala „Pod Rybníkama“ – a skutečně připomínala blízké rybníky, které zanikly již v 18. století.

Obec zaslala 29. listopadu 1888, v zastoupení starosty Františka Hrabovského (pro zajímavost – šlo o jednoho z mužů, který byl dříve potrestán dvoudenním vězením za oklestění lip a akátů na hřbitově), okresnímu hejtmanství v Místku žádost ohledně založení nového hřbitova. Pro tento účel byly vyhlédnuty obecní role č. 712 a 708/2, které se nacházely při okresní silnici do Výškovic. Na zřízení hřbitova se od zábřežských rolníků, domkářů a podruhů vybíraly poplatky. Turnus pohřbívání byl na novém hřbitově stanoven na 20 let. Na tomto novém pohřebišti u dnešní ulice U Studia se začalo pohřbívat v roce 1889.

Co zbylo?

Původní hřbitov ještě nějakou dobu existoval, i když se na něm už nepohřbívalo – stal se tzv. „mrtvým hřbitovem“. Z pohlednic z počátku 20. století je patrné, že u hřbitovní zdi směrem ke kostelu stála také výklenková kaple. V roce 1916 byl hřbitov definitivně zrušen a jeho plocha využita pro rozšíření obecního parku. Exhumace zde neproběhly – lidské ostatky tu po mnoha staletích odpočívají dodnes. Důkaz o tom nacházíme i v roce 1944, kdy při bombardování Zábřehu dopadla jedna z leteckých pum do areálu bývalého hřbitova a odhalila několik kosterních pozůstatků.

Starý hřbitov dnes připomíná také jedna dřevina, rostoucí mezi ulicí Závoří a parkovištěm nedalekého obchodního střediska. Jedná se o téměř stopadesátiletou lípu, která zde patrně jako jediná zůstala z původního stromořadí, jež kdysi obepínalo plochu hřbitova.

Petr Lexa Přendík