Poválečný bytový fond Vítkovických železáren Klementa Gottwalda bylo třeba rozšířit, měl-li se rozvíjet ostravský průmysl, který se neobešel bez příchodu nových pracovních sil do Ostravy. VŽKG v roce 1950 vykoupily pozemky v blízké Hrabůvce pro účel výstavby nového sídliště, ovšem bez jakéhokoliv vyššího urbanistického plánu. Snad se počítalo, že domy zde nebudou stát příliš dlouho a jednou ustoupí moderní zástavbě.

Dne 16. listopadu 1950 získaly VŽKG povolení ke stavbě dvoupatrových domů v Hrabůvce. Jednalo se o domy typu T12/50. Prohlídka základové půdy byla uskutečněna technickým znalcem v lednu 1951. Následně začala výstavba 31 bloků nájemních domů. Pro dopravu stavebního materiálu byla dána do provozu v roce 1950 na ulici Horní vykládací kolej v délce 465 m, odbočující z tramvajové tratě do Bělského lesa.

V blocích byly seskupeny vždy tři nebo čtyři domy o třech podlažích, přičemž na každém se nacházely dva dvoupokojové byty. Při stavbě se preferovala kvantita, přičemž kvalita bytů pokulhávala. Nepodařilo se napojit domy na dálkové topení, proto byl každý byt vytápěn uhlím. Pouze pro teplou vodu a ústřední topení v koupelnách byla ve sklepě zřízena ústřední přípravna teplé vody, v níž se topilo výhřevnějším koksem. Do budov byl zaveden svítiplyn, ovšem ten sloužil pouze pro kuchyňské sporáky. Jelikož výstavba domů probíhala v době světového napětí, byla vždy polovina sklepení každého domu budována jako kryt se zesílenými stěnami a stropem.

O domech typu T12/50

Pro stavbu domů T12/50 byla použita nová proudová metoda, kdy řemeslníci přecházeli plynule z jednoho domu na druhý, proto se pro něj vžil zpočátku název proudovky. Obdobné domy vyrůstaly ve stejné době také na blízkém sídlišti Stalingrad v Zábřehu či v Porubě. Jednalo se o typizované domy populární na počátku prvního pětiletého hospodářského plánu. Zde je na místě si vysvětlit, co znamená typizace. Pokud se měla zlevnit výstavba nových domů, bylo zapotřebí vytvořit stavební plány, které se měly používat po celém Československu k výstavbě poválečných domů. Takovým případem byly konstrukční soustavy T11, T12 a T13 – jednalo se o cihlovou technologii doplněnou o prefabrikované železobetonové konstrukce stropů a schodišť. Normami bylo přesně dáno, jaké rozměry měly mít okna, dveře, topení, zdivo apod. Od normy se výrobní závody nemohly odklonit. Okno určené pro Prahu muselo mít stejné rozměry jako okno pro Ostravu. Řemeslnické práce na stavbách v poválečné době zaujímaly tři pětiny z celkových nákladů na stavbu, proto zde byla nejvyšší nutnost typizace. Ovšem v typizaci se skrývalo též opakování a strnulost. Nové domy navíc byly řazeny řádkově jeden vedle druhého bez jakéhokoliv vyššího urbanistického plánu a návaznosti na občanskou vybavenost.

Kolaudace domů

Ke kolaudaci 29 bloků došlo již 9. června 1951. Technický referent shledal pouze drobné závady domů: nedostatečně vysušené sklepení, nutnost doplnění komínových dvířek o zámky, dále doplnit vydání kominického osvědčení o připojení plynových topenišť do samostatných komínů, upravit okolní terén a opatřit topná tělesa v blízkosti dveří kovovou mříží. Na konci měsíce byl novostavbám vydán kolaudační protokol. Dokončení dvou domů v blízkosti dnešní restaurace Slavia přišlo až na počátku roku 1952. Nové domy získaly popisná čísla 552–669. V Hrabůvce tedy vzniklo během jednoho roku 118 (!) domů o 708 bytech. Pokud se na tyto domy podíváme dnes, zjistíme, že zde byly použity patrně dvě typizované soustavy, neboť nejnovější domy na ulici Zlepšovatelů mají valbovou střechu oproti ostatním, které mají střechu sedlovou. Taktéž dispozice bytů se liší v seskupení předsíně a koupelny. Odlišnosti jsou patrny i na řešení fasády – například na tvaru koupelnových oken.

První nájemníci se do domů stěhovali ihned po dokončení. Pro upřesnění – domy ještě nebyly zcela dokončeny (elektrikářské práce, úprava okolí apod.), lidé však chtěli bydlet. Úprava okolí domů měla být vyřešena do konce roku 1954, ale až na jaře 1955 byly vysazeny stromy a keře – bohužel většina z nich podlehla mládeži a nenechavcům. V srpnu 1957 se nad Hrabůvkou přehnala vichřice. Celkem bylo poškozeno 24 domů proudovek, některé měly zcela shozené střechy a pobořené boční štíty. Došlo také k poškození francouzských oken – ostatně dodnes dům na adrese Hasičská č. o. 60 nemá francouzská okna, neboť po větrné smršti nebyla obnovena podle původního řešení.

Během výstavby proudovek vznikla provizorní dřevěná budova, která sloužila jako vítkovická závodní jídelna (později ji převzal národní podnik Restaurace a jídelny). Po výstavbě proudovek jídelně hrozilo zrušení kvůli hygienickým výhradám, ovšem v okolí nebyla jiná jídelna (v roce 1955 se zde stravovalo 410 osob z okolních svobodáren). Jídelna nakonec ustoupila výstavbě panelových domů v roce 1960.

Až v roce 1956 se dočkali obyvatelé proudovek otevření obchodního domu Gastronom, čímž byly konečně vyřešeny zásobovací služby. Zároveň došlo ke zřízení autobusové linky č. 35, která jezdila od Gastronomu na Mírové náměstí ve Vítkovicích, čímž se propojily dvě nákupní oblasti.

Proudovky dnes

Původní jednotný ráz a provedení fasád proudovek se během posledních desíti let setřel, neboť domy přešly většinou do osobního vlastnictví a většina domů má odlišné řešení fasád – ani jimi se nepodařilo rozbít původní monotónnost řádkové zástavby. Navíc do podoby domů – mnohdy necitelně – zasáhlo přistavování lodžií namísto původních francouzských oken.

Ludmila Šustrová vzpomíná

V roce 2014 jsem provedl rozhovor s Ludmilou Šustrovou (*1925), která dodnes (2018) žije v jednom z bytů proudovek a je pravděpodobně jednou z ,,posledních prvních“ nájemnic těchto domů.

Po druhé světové válce se mi narodily dvě děti a s manželem jsme žili v Ostravě-Kunčicích ve velice neutěšených bytových poměrech. Jelikož manžel pracoval ve Vítkovických železárnách, tak jsme zažádali u zmíněného podniku o byt. Představte si, že chodila komise, která zjišťovala stav našeho bytu a posuzovala, zdali máme nárok na nové bydlení. Byt nám byl ,,přiklepnut“ a my jsme se nastěhovali do tzv. proudovek, do domu na Edisonově ulici v Hrabůvce. To se psal rok 1951. Každý z bloků těchto domů měl své číslo, my jsme bydleli v pětce, vedle byla šestka a sedmička, později tato čísla zanikla. Domy se stavěly se závratnou rychlostí. Stěhovali se zde lidé pracující ve Vítkovických železárnách. Každý byl rád, že má byt, protože po válce byla bytová situace velice neutěšená.

Byt byl o velikosti 2+1. Vybavení bytu bylo na tehdejší poměry dobré. V bytě už byla kuchyňská linka (pozn: p. Šustrová ji má zde dodnes – jedná se o spodní část linky s dřezem a o horní část s dvěma patry skříněk až ke stropu), proti lince byla dřevěná skříň, která sloužila jako spíž; v předsíni byla vestavěná skříň, v koupelně bylo topení na horkou vodu, která byla dodávána z kotelny v domě, topilo se koksem. Stejnou kotelnou byla ohřívána také voda ve dvou bojlerech, které byly ve sklepě pod mým bytem, když se voda odpustila a následně dočerpávala, dělalo to hluk. V koupelně byla vana a záchod. V bytě se topilo v kamnech, které jsme měli v obýváku, ústřední topení nám bylo zavedeno až někdy kolem roku 1989. Co se týče vaření, od nastěhování jsme měli plynový sporák. Na zemi byly dřevěné podlahy a v roce 1975 se udělaly v pokojích parkety. Ve sklepě bylo další příslušenství – prádelna, sušárna s kamny a mandlovna.

Když jste se v roce 1951 podívali z okna do Edisonovy ulice, viděli jste kolem jen louky a v pozadí domky zábřežského Družstva. Louka ale velice rychle zmizela pod zástavbou dalších domů. Například domů, které dnes slouží radnici Jih a hudební škole – v těchto domech bývaly byty přiřazovány vítkovickým učňům, kteří měli po vyučení a zároveň měli před vojnou. Po vojně se však už nemohli zpět do bytů vrátit.

Nakupovat jsme chodili do nově postaveného obchodu, který je ve zdejším povědomí dodnes znám jako Gastronom. Byl rozdělen na dvě poloviny, samoobsluha tam ještě nebyla, ale bylo tam oblečení, elektro – když zde začala fungovat samoobsluha, tak se to vše zrušilo. Později zde bylo řeznictví, holičství a mléčná jídelna s cukrárnou. A ještě kdysi na boku byla galanterie, mlékárna a zelenina. Také jsme chodili na pečivo do Pešky. To byl člověk! To už dneska nikdo neumí péct takové rohlíky a chleba. V nárožním domě byla pekárna, ráno ve 3 hodiny už jsem viděla, jak se kouří z komína a peče se. Původně to byla jen pekárna, později se prodejna změnila na potraviny, které jsou zde dodnes.

Ve volných chvílích jsme chodili do Bělského lesa na procházku, jezdila zde také tramvaj až k dnešní Dakotě, kde byla tramvajová točna. Také jsme chodili do kina Edison v Hrabůvce, které jsem znala již od dětství, později chátralo až nakonec zmizelo. Stávalo u spojnice dnešních ulic Závodní a U Haldy. Na ulici Závodní byla také prodejna šicích strojů a jízdních kol, chvíli tam byla také obuv Baťa a záložna, kde jsem měla vkladní knížku. A přidám ještě poslední vzpomínku na starou Hrabůvku – u dnešní ulice Klegovy je malý park, za kterým se nachází tenisové kurty. Tento park byl kdysi hřbitovem. Když se vědělo, že v jeho blízkosti vyroste sídlištní zástavba, přestalo se zde pohřbívat a ostatky byly přeneseny na jiné ostravské hřbitovy, ponejvíce do Vítkovic.

Petr Přendík

Zdroje:

Archiv VÍTKOVICE, a. s.

OBŮRKA, Antonín. Dějiny Hrabůvky. Ostrava: rukopis, nákladem vlastním.