Pojmenování Zábřeh vzniklo spojením předložky za a podstatného jména břeh, přičemž druhá část slova není skloňována. Tento typ jmen je znám i z toponymie jiných slovanských jazyků (Podobora, Podbaba). Název Zábřeh odpovídal situování obce: ležel za tzv. vysokým břehem Odry (proti nižším břehům u Studénky). Poloha za vysokým břehem chránila osadu od záplavového území řeky. V průběhu času se setkáváme s různými zápisy toponyma: 1446 in Zabrzech, 1608 obci zabrzeskau blíž města Ostrawy, 1616 na tvrzi, dvoru a vsi Zabrzeze nad řekau Odrau, 1672 Zabržeh, 1718 Zabržech, 1751 Zabržech, 1846 Zabřech, 1872 Zabrzech, Zábřech, 1885 Zabrzech, Zábřeh, 1893 Zabřech, Zábřeh, 1915 Zábřeh an der Oder, Zábřeh nad Odrou. Od Zábřehu na Hlučínsku byla dnešní ostravská městská část odlišována přívlastky 1608 ,,blíž města Ostravy“, 1616 ,,nad řekou Odrou“.
Se slovanským pojmenováním Zábřeh (v podobě Zabrzieh) se ve středověkých písemnostech setkáváme poprvé v roce 1376, kdy ves tohoto jména držel Smil z Frýdlantu, který ji dal do zástavy Víchkovi. Víchkovi, jako drobnému leníku, patřila část Zábřehu již v roce 1372 a patřila mu až do roku 1386. Zábřeh je však osadou daleko starší než jeho první písemné zachycení – pravděpodobně byl osadou předkolonizační. Svědčit o tom může i neexistence pramenů z dob kolonizace biskupa Bruna ze Schauenburku (2. polovina 13. století), kdy tato absence může svědčit o tom, že Zábřeh nebyl v Brunově období založen, ale již existoval dříve. Dalším majitelem části Zábřehu byl roku 1380 Petr či Petřík, syn Smila z Brandýsa, jinak z Čertovy Lhotky (Mariánské Hory), a po něm (1388) Kuneš de Henreychs(dorf). Slovanské pojmenování Zábřeh často splývá s německým názvem Heinrichsdorf a Závoří – snad tyto části dnes dobře rozlišujeme. Dělení Zábřehu na jednotlivé části a navíc ještě dělení na jednotlivé díly těchto částí způsobují mnohé nesnáze.
Roku 1389 drželi část Zábřehu (polovinu Heynrichsdorfu s příslušenstvím) lénem bratři Hanuš a Mikuláš, zvaný též Kokoška. Víme, že druhou část Zábřehu držel od roku 1392 Hanuš ze Zábřehu (Hanussius de Zabrzech), který zapsal se svolením biskupa Mikuláše 50 hřiven své manželce Markétě na polovinu své části Zábřehu (13. června 1392). Hanuš ze Zábřehu vystupuje v písemnostech často jako svědek listin vydaných olomouckým biskupem Janem XI. Mrázem, např. v roce 1400 a 1401. Markéta se sama i prostřednictvím svého manžela soudila se svým bratrem Mikulášem z Braunswerdu o vydání části pozůstalosti po zemřelém otci (1402).
Výřez z prvního vojenského mapování z 2. poloviny 17. století, na němž je jasně patrná původní rybniční síť, stejně jako centrum osídlení Zábřehu. Zdroj: http://oldmaps.geolab.cz
Jak jsem již zmínil, je pravděpodobné, že na horním konci toku Zábřežky, který vytékal z Bělského lesa, vznikla slovanská osada Zábřeh ještě v době předkolonizační. Osada se rozkládala přibližně v místech, kde se dnes křižují silnice Rudná a Plzeňská. Poprvé je osada zmíněna výslovně v roce 1408 jako součást léna Hanuše ze Zábřehu. K lénu patřily také rybníky, které ležely v blízkosti dvora. S největší pravděpodobností stála v těchto místech i dřevěná tvrz. Na konci 16. století již výše popsané stavby v jihovýchodní části vesnice neexistovaly. Připomínaly je pouze místní názvy v dobových pramenech, které hovoří o rybníčcích pod starou tvrzí a o pastvišti, určeném výhradně pro panský dobytek, jež se nazývalo Staré dvořisko. Dnes bychom je hledali v místech, kde ulici Beskydskou a Místní rozděluje Polanecká spojka.
Víme tedy, že již v závěru 14. století byly v manském statku Zábřeh dva díly. Na obou se jmenovitě uvádějí dvory (1394 Závoří, 1408 stará tvrz). Roku 1408 skládá Hanuš ze Zábřehu lenní přísahu z třetí části Zábřehu – za statek a dva rybníky. Uvádí se Zawrzye s imarginálií, že pojmenování značí Zabrzech. Z těchto informací vyplývá, že v Zábřehu byly dva lenní statky. Zatímco Hanušův ležel na území dnešního Zábřehu, druhý statek Jindřichova syna Alše ležel v dnešní Nové Vsi, v Heinrichsdorfu.
V roce 1437 přijal léno na dvůr v Zábřehu s dvěma lány, vodami, lesy a pastvinami od olomouckého biskupa Pavla z Miličína Jan ze Zábřehu, jenž roku 1444 zapsal své manželce Anně z Prahy na Zábřeze 50 kop grošů věna. Jan mohl být synem Hanuše či Hanuška ze Zábřehu. Jan ze Zábřehu je v roce 1465 uváděn jako majitel dvora, mlýna a blíže neurčeného počtu poddaných. Roku 1466 se připomíná opět Jan ze Zábřehu, jenž obdržel léno na dvůr, mlýn a několik poddaných, zatímco zbývající část Zábřehu byla udělena lénem Zbyňku Hřivnáči a Václavovi, bratřím z Heraltic. Už v roce 1480 se vzdává Václav Hřivnáč z Heraltic poloviny vsi Zábřehu, kterou nyní přijal Mikuláš Pelka z Hořovic. Druhou polovinu vsi držel v roce 1476 lénem Mikuláš z Mělníka, alias ze Zábřeha. Byl u ní dvůr, mlýn a rybníky. V roce 1479 se jí vzdal a převzal ji také Mikuláš Pelka. Vedle toho v roce 1476 přijal léno na čtyři podsedky (chalupníky) v Zábřehu Jan ze Šenova. To je také období kdy Zábřeh stojí na prahu sjednocení jednotlivých dílů.
Petr Přendík
Zdroje:
BAKALA, Jaroslav – JIŘÍK, Karel a kol.: Dějiny Ostravy. Ostrava: Sfinga.
BARCUCH, Antonín a Eva ROHLOVÁ. Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák. In: Ostrava 24: Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Ostrava: Tilia, 2009, s. 379. ISBN 9788086904337. ISSN 02320967; BAKALA, Jaroslav – JIŘÍK, Karel a kol.: Dějiny Ostravy. Ostrava: Sfinga.
BARCUCH, Antonín – ROHLOVÁ, Eva: Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák (pokračování). In: Ostrava: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 25. Ostrava 2011.
HOSÁK, Ladislav. Ostrava a její okolí v době předhusitské. In: Ostrava 2: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města. Ostrava: krajské nakladatelství v Ostravě, 1964.
PRZYBYLOVÁ, Blažena a Antonín BARCUCH. Ostrava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013.
STIBOR, Jiří. Stará Bělá 1272-1918. Ostrava-Stará Bělá: Úřad městského obvodu, 1997.
ŠRÁMEK, Rudolf. Vznik jména Ostravy a připojených obcí. In: Ostrava 6: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města. Ostrava: Profil, 1973.