Nejstarší zmínku o cihelně na katastru Zábřehu můžeme nalézt již v roce 1616. Právě z tohoto roku pochází zmínka v zábřežském urbáři (knize poddanských povinností), v němž je uvedeno:
Ittem v Zábřehu jest cihelna k vypálení cihel,
do kterýžto pece se mnoho desat ti-
síc cihel může vklásti a vypáliti dáti.
Cihelna v roce 1616? Zcela jistě souvisí s přestavbou zábřežského zámku za Syrakovských z Pěrkova. Pravděpodobně se nacházela někde v blízkosti řeky Odry, kde se vyskytovaly vhodné cihlářské hlíny. Samozřejmě, že se po celá staletí používaly ke stavbě domů i cihly nepálené, tzv. vepřovice.
Novodobé cihelny
Nejstarší novodobou cihelnou na katastru Zábřehu byla cihelna Ludvíka Odstrčila, notáře působícího v Příboře a později ve Frýdku, zřízená roku 1898. Výroba cihel se děla ručně, pracovalo zde okolo 10 dělníků. Cihly se vypalovaly v jednoduchých polních pecích. Součástí cihelny byla též ubytovna. Areál cihelny stál v blízkosti železniční vlečky Svinov – Vítkovice, respektive v blízkosti dnešní kolonie Bedřiška. Živnost zde patrně nebyla provozována příliš dlouho, ačkoliv odhlášena byla až roku 1940.
V roce 1898 vzniká na tehdejším katastru Zábřehu, v místní části Zábřeh-Hulváky, ještě jedna cihelna. Založili ji Josef Vláška a Florián Gellnar ze Zábřehu. Dnes bychom objekt cihelny hledali v prodloužení ulice Železné směrem k závodní vlečce tam, kde stojí haly Vítkovic.
První strojová cíhelna v Zábřehu nad Odrou
Z pozůstalosti První strojové cihelny v Zábřehu nad Odrou. Zdroj: Zemský archiv v Opavě.
V roce 1909 byla v Zábřehu založena První strojová cihelna v Zábřehu nad Odrou. Smlouva týkající se vzniku společnosti s ručením obmezeným byla podepsána 24. května 1909. Prvními jednateli firmy byli obecní lékař MUDr. Vladimír Hradečný, zábřežský farář František Lepařík a nájemce dvora v Nové Vsi František Sedlák. Společníků bylo celkem osm, mimo jiné i zábřežský starosta Jan Černý a zábřežský stavitel Josef Navrátil. S výstavbou cihelny se započalo roku 1909 v polích na jižním okraji zástavby starého Zábřehu. První vypálené cihly z továrny vyjely na koňských povozech roku 1910. Již roku 1911 cihelna prodala 4,2 miliónů cihel.
Areál cihelny bychom dnes hledali mezi ulicemi Výškovickou, Horymírovou a Markovou. Cihelna sestávala z hlavní budovy s kruhovou pecí, sušáren cihel a patrového domu pro dělníky. Ještě v roce 2006 u areálu bývalé cihelny stál původní dům určený pro ubytování dělníků. Dnes bychom ho našli v místech, kde byla v nedávných letech vybudována odbočka z Výškovické ulice k Shopping parku (v blízkosti ulice Horymírovy).
A co se vše v cihelně vyrábělo? Můžeme citovat ze smlouvy z roku 1909: ,,Předmětem a účelem podniku jest výroba cihel, tašek, drenážních rour a jiných cihelných výrobků, jakož i provádění všech prací v oboru výroby cihlářské spadajících.“ Kmenový kapitál činil 180.000 K., přičemž největší vklad měl starosta Jan Černý (30.000 K) a Alois Rychta (50.000 K).
Cihelna na okénkové pohlednici, před 1918. Archiv Petr Přendík.
Již v březnu 1912 jsou všichni tři původní jednatelé společnosti vymazáni z jednatelských míst a byli za ně dosazeni Dr. Rudolf Matouš, řezník Alois Rychta z Mor. Ostravy a zábřežský řezník Andělín Odehnal. Během roku 1917 došlo ke změnám ve společenství vlastníků. Podíl po zemřelém Andělínu Odehnalovi získala Leopolda Odehnalová a podíl po zemřelém Janu Černému v hodnotě 30.000 K byl rozdělen rovnoměrně mezi Rudolfa Černého, Františka Černého a Adolfinu Dybalovou. Již 18. července 1918 při valné hromadě bylo usneseno zrušení společnosti a její vstoupení v likvidaci.
V rukou Vítkovických železáren
Roku 1918 zakoupily cihelnu Vítkovické železárny. Jednalo se o strategickou koupi, neboť železárny potřebovaly obrovské přísuny cihel, ať už na stavbu průmyslových hal nebo na stavbu dělnických a úřednických domů. Pokud nahlédneme do situačního plánu zábřežské cihelny v roce 1918, kdy přešla do majetku Vítkovických železáren, zjistíme, že cihelna sestávala z osmi budov: z budovy s pecí, lisovny cihel, strojovny, tří sušáren cihel, skladu uhlí a obytného domu. V centrální budově se nacházela strojovna, sklad a kotelna. K ústřední stavbě byla přistavěna ještě malá přístavba (1919, plán) pro parní kotel. Jednalo se o dřevěný přístřešek, pod nímž byl umístěn kotel pro kruhovou pec cihelny. Ještě roku 1919 byla přístavba kolaudována. Z 25. června 1919 pochází plán na stavbu kadibudky. Jednalo se o klasickou dřevěnou stavbu z trámů a prken, pod níž se nacházela vyzděná jímka.
Pokud se podíváme na situační plán cihelny z roku 1919, vidíme na něm čtyři vedle sebe rovnoběžně stojící budovy. V blízkosti seskupení těchto budov stojí ještě dvě menší stavby a jeden dům. Za cihelnou byla jáma s jílem, přezdívaná Hliník.
Napojení cihelny na drobnou dráhu Vítkovice – Zábřeh
V roce 1914 se železárny zabývaly návrhem, v němž počítaly s vybudováním normálně rozchodné dráhy. Ta měla vybíhat z tramvajové dráhy Vítkovice – Pískové doly, jež byla v provozu od roku 1913 a byla majetkem Vítkovických železáren. Železárny by si tak zajistily snadnější odbyt cihel pro své účely. Vlečka měla – bráno od dnešní ulice U Hrůbků – překročit koryto Zábřežky a dále pokračovat pozvolným obloukem k cihelně. Zde se dráha rozčleňovala a obkružovala areál cihelny z jedné poloviny. Z druhé pak měly vést koleje směřující z pískových dolů. Plán nebyl nikdy v této podobě realizován. Svědčí však o tom, kdo byl hlavním odběratelem cihel ze zábřežské cihelny.
Vpravo odbočka z tramvajové dráhy Zábřeh – Vítkovice (dnešní ulice U Hrůbků) do zábřežské cihelny. Archiv Jaromíra Bartoše.
Z roku 1918 pochází nový plán na stavbu železniční vlečky do cihelny z drobné dráhy Vítkovice – Pískové doly. Z dnešní ulice U Hrůbků (v místě autobusové zastávky Závoří) odbočovaly koleje přes malý most nad Zábřežkou a mírným obloukem pokračovaly k cihelně, před níž se koleje rozdvojovaly, přičemž na jedné z nich byla situována výhybna. Nakonec však byl plán realizován snad následovně: do cihelny mířila jedna kolej, která se mezi budovami s pecí a sušárnou rozdělovala na dvě koleje, přičemž jedna z kolejí oblouky vybíhala až za budovy cihelny. Zdali byly koleje realizovány v této podobě, je otázkou. Letecké snímkování z 50. let naznačuje jen jednu kolej směřující do centrální haly cihelny. Tramvajová trať – a s ní i logicky vlečka – zanikla roku 1964.
Cihelna ve 20. a 30. letech
Roku 1921 Vítkovické železárny – údajně v důsledku špatné pracovní morálky 109 dělníků – pronajaly cihelnu firmě Josef Gorda ze Skřečoně. Roku 1923 železárny vyjednávají vstupní podmínky zábřežské cihelny do svazu cihelen. Devět firem a podniků, které měly své výrobny na cihly v politických okresech Moravská Ostrava, Frýdek a Hlučín, uzavřely ve 20. letech k úpravě odbytu cihel pro spotřebu v obcích kartelovou úmluvu v rámci Hospodářského svazu cihelen. Pro představu: zábřežská cihelna se podílela v 30. letech 20. století v rámci kartelové smlouvy dodávkou 10,2% objemu všech cihel. V Zábřehu se pálily červené cihly, zatímco v cihelně v Polance, jež náležela rovněž VŽ, se pálily cihly bílé. Kartelová smlouva platila ještě i v roce 1941, sdružených cihelen je v ní uvedeno již jen šest, přičemž zábřežská cihelna v ní uvedená není.
V těsné blízkosti cihelny byl patrně ve 30. letech postaven nový obytný dům pro dělníky. Byly v něm umístěny čtyři byty. V 80. letech minulého století zde žily v rodiny Bulařovi, Dejovi, Kuberovi, Mravcovi. U domu se nacházel samostatně stojící objekt prádelny.
Po 2. světové válce
Vítkovické železárny používaly cihly ze Zábřehu i po 2. světové válce, kdy z nich byly například postaveny domy dvouletek v Hrabůvce. O provozu cihelny po 2. světové válce se mi dosud nepodařilo nalézt nic obsáhlejšího. V říjnu 1946 zažádaly Vítkovické železárny o udělení povolení ke stavbě nové transformátorové stanice č. 44 v zábřežské cihelně. Jednalo se o samostatně stojící jednopatrový domek v areálu cihelny na parcele č. 757/2. Stavba měla rozměry 4,10 x 3,60 m, na výšku měřila 8,2 m. Transformátor měnil proud 5250 V na 400 a 231 V provozního napětí. Do cihelny byl natažen kabel v hloubce 0,8 m pod zemí z transformátoru č. 43, jenž byl umístěn na Výškovické ulici č. o. 10 (Rudolf a Anežka Havránkovi). Celkové náklady byly vyčísleny na 330.000 Kčs.
Roku 1959 podaly VŽKG návrh na převod pozemků parcel č. 767 a č. 1099/1 o výměře asi 440 m2 do vlastnictví československého státu. Pozemky tehdy patřily Ladislavu Neničkovi. Ten se 31. srpna 1960 proti návrhu obrátil s odůvodněním, že pozemky jsou jeho soukromým majetkem. Již roku 1947 pronajal železárnám pozemek o výměře 813 m2, aby zde mohla být zřízena úzkorozchodná dráha. Přišel si tak ročně na 176 Kč, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dráha měla rozchod 560 mm. Jelikož železárny žádaly o odkup pouze poloviny užívaného pozemku, bylo Neničkovi jasné, že mu zůstanou šikmé břehy podél kolejí, které se nehodí k žádnému užitku. Proto navrhl, aby železárny odkoupily celý původní výměr. Vlečka vedla též přes pozemky Štěpánky Holušové, manželů Drastichových a Hanákových.
Vzpomínky na cihelnu
1 = areál cihelny, 2 = nejstarší dělnický domek, 3 = obytný dům pro dělníky. Červeně zaznačen průběh vlečné dráhy.
Cihelna již mnoho desítek let neslouží původnímu účelu. Její areál byl mnohokrát přestavěn a prostor dnes slouží několika firmám. Pamětníci však dodnes vzpomínají na četné školní exkurze, které byly do cihelny každoročně pořádány. V červenci 2017 vzpomenul na areál cihelny i Květoslav Tučník (*1930): ,,Hliník – místo dětských her, kde se prováděla těžba hlíny pro výrobu cihel. Nacházel se v linii cihelny: za ní byla pole, která byla vykoupena od sedláka Černého – pruh polí, kde se postupně bagrovala hlína. To bylo pro nás kluky velmi zajímavé. Někdy jsme si vyžádali souhlas, abychom se mohli dívat, jak probíhá výroba cihel. Mísila se hlína s vodou v nějakém daném poměru. Pak se hmota, která byla v pruhu a vypadala jako nějaký bonbón, drátem oddělovala. Jak se cihla odkrojila, tak šla do sušárny. To byly jen dřevěné přístřešky.
Hlína se vozila malými lokomotivami, zřejmě na benzín. Byla to malá úzkokolejka, jako bývaly na šachtě. My jsme využívali toho, že na konci toho Hliníku, kde byl bagr, který doloval hlínu, se v neděli nepracovalo – a my jsme šli hej hurá do Hliníku. Navezli jsme vozíky na svah – bagr stál nahoře a škrábal hmotu pod sebou. Vozíky pak sjížděly k cihelně. No a my jsme se postavili na vozík, každý na svůj, protože všichni si chtěli užít zážitek, a když to už frčelo hodně, tak jsme seskočili a vozík jel dál a – bum prásk, velká rána, vozík narazil, vykolejil. No dělníci vozíky zase postavili na koleje, určitě brblali (smích).„
Petr Přendík
Zdroje:
Zemský archiv Opava. Fond Krajský soud Nový Jičín, kart. č. 34, inv. č. 445.
Archív Vítkovice, a. s. (AV). VHHT. Situační plán cihelny v Zábřehu. Inv. č. 3858, karton 829.
AV. VHHT, sig. 530, kart. č. 2256.
AV. VHHT, inv. č. 2579, kart. č. 514.
AV. VHHT. inv. č. 4817, kart. č. 1206.
AV. VHHT, inv. č. 649, kart. č. 114.
AV. VHHT, inv. č. 743, kart. č. 99.