Ostrava-Jih je dnes se svými téměř 100 tisíci obyvateli největším městským obvodem Ostravy. Její minulost je neodmyslitelně spojena s dějinami historických obcí Zábřehu, Hrabůvky a Výškovic, na jejichž území se dnes rozkládá. Součástí dnešního obvodu jsou ale také části Dubina a Bělský les, jejichž historie se píše teprve od 80. let minulého století, kdy vznikly jako součást výstavby sídliště Jižního města.
Na počátku dějin
Nejvýznamnější a zároveň nejstarší historickou obcí dnešní Ostravy-Jih je Zábřeh. Přestože se první zmínka o Zábřehu dochovala až ze samého konce 13. století, lze se domnívat, že nejstarší minulost obce spadá do období před založení města Ostravy a počátek cílené kolonizace zdejšího kraje v polovině 13. století. Již od středověku se v Zábřehu nacházela tvrz, která se stala v polovině 16. století centrem nově vzniklého zábřežského panství, jehož součástí byly v té době také vsi Stará Bělá a Výškovice.
Zábřežské obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím a rybníkářstvím, které patřilo v té době v prostoru mezi řekou Odrou a Ostravicí k výnosným odvětvím šlechtického podnikání. Tvrz byla na konci 16. století přestavěna na zámek, a přestože již v polovině 17. století Zábřeh přišel o svůj status centra panství, když byl připojen k panství Petřvald, udržel si svou pozici lokálního centra. Zámek v dalších staletích sloužil jako centrum správy zdejšího hospodářského dvora a část prostor byla v různých obdobích adaptována na pivovar, faru či lihovar. Vzhled a význam Zábřehu od pozdního středověku doplňoval dřevěný kostel svatého Marka, který zábřežští na počátku 19. století nahradili zděným kostelem Navštívení Panny Marie.
Blízká Hrabůvka se v písemných pramenech poprvé objevuje sto let po Zábřehu na konci 14. století. Označována je tehdy v překladu jako Nová Hrabová, což odkazuje na její postavení vůči starobylejší a významnější sousední Hrabové. Obyvatelé Hrabůvky se stejně jako zábřežští živili převážně zemědělstvím. V novověku ale bylo na území Hrabůvky založeno několik desítek rybníků, které poskytovaly zisk místním sedlákům a chalupníkům. Rybníkářská tradice v blízkosti řeky Ostravice byla tak významná, že symbol ryb byl využit na obecní pečeti a později se stal součástí také znaku městského obvodu Ostrava-Jih.
Na přelomu 14. a 15. století se v pramenech poprvé můžeme setkat se zmínkou o Výškovicích, malé zemědělské vsi vysazené kolem cesty ze Staré Bělé k Zábřehu v blízkosti řeky Odry. Také na území Výškovic bylo v novověku založeno několik velkých a množství menších rybníků, jejichž připomínkou jsou do dnešní doby již jen názvy luk a zbytky hrází.
V dobách industrializace
Pomalý život zemědělských obcí v kraji mezi řekami Odrou a Ostravicí se začal měnit v polovině 19. století, kdy Ostravsko po založení Vítkovických železáren a rozvoji těžby černého uhlí zachvátila éra industrializace. Protože se Zábřeh i Hrabůvka nacházely v docházkové vzdálenosti od železáren, staly se tyto obce vyhledávaným místem pro lidi přicházející za prací v průmyslu. Dělníci a později také samy železárny skupovali od starousedlíků jejich pozemky a na nich stavěli nové domy. Jen do roku 1900 se počet obyvatel Hrabůvky a Zábřehu více než zdesetinásobil. Naopak Výškovice, které zůstaly stranou průmyslového rozvoje, si dále zachovaly svůj charakter malé zemědělské obce, jejíž obyvatelé sice často za prací do Vítkovic či Ostravy docházeli, ale vesnice se nestala cílem většího přistěhovalectví.
Kromě nárůstu počtu obyvatel vznikla na území Hrabůvky a Zábřehu na přelomu 19. a 20. století také řada průmyslových podniků: chemická továrna Julia Rütgerse (pozdější Urxovy závody), pískovna u řeky Odry v dnešních Pískových dolech, továrna na drátěná a konopná lana v Hrabůvce, několik strojních cihelen, důl Bedřich (jehož hloubení bylo ale zastaveno), strojní cihelny a na počátku 20. století také některé provozy Vítkovických železáren spolu s velkou dělnickou kolonií.
Ruku v ruce s rozvojem průmyslu se zlepšovaly také dopravní poměry, kdy již na konci 80. let 19. století byl Zábřeh napojen na vítkovickou železnici spojující nádraží ve Svinově s železárnami. V roce 1913 byla z Vítkovic do zábřežských pískových dolů vystavěna také místní dráha, která krom nákladní přepravy zajišťovala také veřejnou dopravu cestujících. Tato trať se stala v období po první světové válce počátkem tramvajové sítě, která na počátku 30. let dosáhla až jižního okraje Hrabůvky. V období 1. světové války byla na katastru Zábřehu zahájena také výstavba železnice ze Svinova do Kunčic. Stavba trati tehdy nebyla dokončena a staveniště zůstalo na další desetiletí opuštěno. K obnově výstavby a dokončení trati došlo až v 1. polovině 60. let pod názvem Polanecká spojka.
V čase první republiky
V roce 1924 byla Hrabůvka a Zábřeh nad Odrou připojeny v rámci projektu Velké Ostravy k nově utvořenému městu Moravské Ostravě. Obce tím sice ztratily svou samostatnost, ale staly se součástí města, které se stalo třetím největším v Československu.
V období první republiky se dále utvářel charakter Hrabůvky a Zábřehu jako obcí, z jejichž ulice získávaly stále více městský charakter spojený s výstavbou činžovních domů a rozšiřováním elektrifikace. Na počátku 20. let zakoupily Vítkovické železárny v Hrabůvce pozemky, na nichž vystavěly dělnickou kolonii nového typu podle návrhu architekta Ernsta Kornera. Na přelomu 20. a 30. let začala na katastru Zábřehu vznikat rozlehlá vilová čtvrť s náměstím tzv. Družstvo. Další vilová čtvrť byla ve stejné době vystavěna v blízkosti zábřežské nemocnice, která se po zestátnění v roce 1921 stala jedním z důležitých zdravotnických zařízení regionálního významu. V blízkosti nemocnice byl v roce 1930 otevřen Ústav pro matku a dítě, který sehrál důležitou roli v sociální a zdravotní péči o nejmenší.
Významnou stavbou spojenou s rozvojem Ostravska bylo v polovině 30. let vybudování moravskoostravského vodovodu se systémem studní a čerpacích stanic v Bělském lese. Ve stejné době bylo na jihu Hrabůvky vystavěno také ostravské letiště. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava bylo letiště využito německou armádou, která v jeho blízkosti na okraji Bělského lesa založila vojenské kasárny.
Budování socialismu
Období po 2. světové válce bylo na území dnešní Ostravy-Jih ve znamení rozsáhlé bytové výstavby. V roce 1947 byla na okraji Zábřehu v blízkosti Bělského lesa zahájena výstavba Vzorného sídliště Bělský les. Sídliště mělo být symbolem racionální a urbanisticky promyšlené výstavby a protikladem často rychlé výstavby bytových kapacit bez promyšlenějších vztahů, jakými byla například tehdejší výstavba v blízké Hrabůvce mezi Jubilejní kolonií a dnešní Horní ulicí. Společenské změny po roce 1948 vedly ale ke změnám plánů a sídliště se nakonec v průběhu 50. let rozrůstalo podle změněných plánů pod názvem Stalingrad.
Na počátku 60. let ke správním směnám, které poprvé vytvořily z území Zábřehu nad Odrou, Hrabůvky a tehdy ještě také z Hrabové a osady Paseka, která původně náležela ke Staré Bělé, městský obvod Ostrava IV – Zábřeh. Netrvalo dlouho a v roce 1971 došlo k novému rozdělení města, kdy vznikla Ostrava 3, jejíž součástí se stalo území dosavadní Ostravy IV a navíc byly připojeny Výškovice a část Vítkovic.
Územní změny byly způsobeny rozmachem výstavby, který v té době na území Zábřehu, Výškovic a Hrabůvky probíhal. Od roku 1962 V polovině 60. let zde začal vznikat projekt ostravského Jižního města – sídliště pro 250 000 obyvatel. Základní ideou byla výstavba obytných sektorů v podobě prstence s rekreační zónou Bělského lesa v centrální části zástavby. Sídliště bylo podle postupně upravovaných plánů budováno až do počátku 90. let, kdy již nebyly zcela dokončeny v poslední fázi budované části Dubina a Bělský les a výstavba postupně ustávala.
Po listopadu
Součástí změn, které přinesl rok 1989 byl také zánik městského obvodu Ostrava 3 a v roce 1992 ustavení městského obvodu Ostrava-Jih v hranicích, které jsou platné dodnes.