Zábřeh v době třicetileté války

Oblast Ostravy patřila v období třicetileté války k několika panstvím. Předně to bylo panství hukvaldské, dělící se na dvě části na levém břehu Ostravice: první část se rozprostírala od Místku a Brušperku na jih přes Příbor až za Frenštát k hřebenům Beskyd; druhá, menší, pak byla tvořena Moravskou Ostravou a Vítkovicemi spolu s panstvíčky Moravské Ostravy – vsemi Přívoz, Lhotka (dnes Mariánské Hory) a Nová Ves.

Dále zde bylo panství Paskov s pěti, později se šesti vesnicemi na jih od Ostravy. K němu západně přiléhala severní část petřvaldského panství, majetku olomoucké kapituly, sahající od Zábřehu přes Starou Bělou, a jižní tři vsi kolem Petřvaldu. Mezi oběma částmi pak leželo panstvíčko Stará Ves, na jihu přiléhala jednovesničková panstvíčka Trnávka a Kateřinice a s oběma na západě hraničilo panství Nová Horka.

Majetkově celá tato oblast patřila olomouckým biskupům. Jejich přímým vlastnictvím bylo a zůstalo hukvaldské panství. Ostatní panství byla biskupským manstvím, tedy biskup zůstával jejich vrchním vlastníkem. Uděloval manství jednotlivým šlechticům v léna. Ti jej zpravidla drželi dědičně, byli však biskupu vázáni jistými službami a poutem věrnosti. Jestliže se mu zpronevěřili, mohlo jim být léno zabaveno.

Zábřežská část petřvaldského panství

Petřvaldské panství bylo před třicetiletou válkou rozděleno na dvě části – na petřvaldskou a zábřežskou. Obě byly biskupským manstvím. Petřvaldská část byla od počátku 15. století v držení rodu Petřvaldských z Petřvaldu. Za povstání je držel Hanuš Petřvaldský, který se jako evangelík zúčastnil povstání, takže mu bylo panství zkonfiskováno a dáno roku 1623 biskupem olomoucké kapitule.

Zábřežskou část měl od konce 16. století v držení Ctibor Syrakovský se svými syny, tato část byla spojena s paskovským panstvím. Po smrti Ctiborova syna Jana získal zábřežské panstvíčko Jan Skrbenský z Hříště, bratr Janovy manželky Heleny. Avšak i Janu Skrbenskému bylo panství zkonfiskováno. Jan Skrbenský se totiž řadil k nejradikálnějšímu křídlu stavovské opozice.

V konfiskačním protokolu kardinála Dietrichštejna z roku 1624 se jmény účastníků povstání z řad moravské šlechty byli uvedeni také příslušníci nižší šlechty. Zábřežské léno, jehož součástí byly i vsi Stará Bělá a Výškovice, bylo po odnětí Janu Skrbenskému z Hříště nově svěřeno Stolzovi ze Simsendorfu (Jan Jindřich Štolc ze Simbsdorfu). Stolz ze Simsendorfu zemřel již roku 1622 (někdy se uvádí 1628) bez dědiců. Poté přešlo zábřežské léno na Václava hraběte Bruntálského z Vrbna, takže Zábřeh byl opět spojen s Paskovem. Jako dobrý hospodář si Václav uvědomoval výhodnost spojení obou panství. Určitě byl ještě v letech 1631-1632 pánem Zábřeha. Poté Zábřeh přešel v držení Ondřeje, svobodného pána Orlíka z Laziska, olomouckého děkana. Léno zakoupil 15. března 1639. Zábřeh nad Odrou připojil ke statkům na Prostějovsku a Přerovsku. V Zábřehu ale proti němu vypukla vzpoura. Od biskupa Leopolda Viléma si Orlík vyžádal mocný list, aby mohl svobodně nakládat se svým majetkem. Před smrtí odkázal Ondřej Orlík z Laziska Zábřeh svému bratru Janu Kryštofovi a jeho synům. Ondřej Orlík zemřel 2. prosince 1641, nový majitel Jan Kryštof zemřel o nedlouho později, 17. ledna 1644. Po jeho smrti se později jeho majetek rozdělil mezi jeho tři syny (1650). Bratři Stanislav Jeroným a Mikuláš Felix Orlík získali Zábřeh.

Ihned po převzetí majetku byli ale bratři nařknuti ze strany olomouckého biskupa z neoprávněného držení Zábřehu. Jejich strýc Ondřej prý svou závěť nesestavil na základě získaného mocného listu, a z tohoto důvodu mělo být držení Zábřehu protiprávní. Bratři se marně bránili námitkou, že na základě stejné závěti držel Zábřeh již jejich otec. Olomoucký biskup a soud námitky nepřijali, Zábřeh byl bratrům odebrán a připojen ke kapitulnímu petřvaldskému panství, na soukromý prospěch Orlíků biskup nehleděl. Sama chamtivost a lačnost po majetku by však k vysvětlení nestačila. V pozadí stála příčina v osobě Mikuláše mladšího, zřejmého sadisty a sexuálního maniaka. Ten se stal postrachem a noční můrou svých bezbranných poddaných. Svých hříšných činů se dopouštěl v letech 1644-1647, avšak souzen byl až po roce 1649, jelikož manský soud v období 1642-1649 nepracoval z důvodu vynucené přítomnosti a vojenské činnosti švédské armády v období třicetileté války.

Chlípný a násilný Mikuláš Felix Orlík z Laziska

Erb Orlíků z Laziska.

Erb Orlíků z Laziska.

Felixovy činy nejlépe vystihují žaloby na něj podané: na místě biskupa viní kandidát práv Pavel Frydrych Muška Orlíka z ,,nečestného a nekřesťanského s poddanými manskými zábřežskými zacházení a procedirování, kde se on z dotčenými poddanými manskými bezprávně a nenáležitě hrdloval, některé koně jejich častými pojezdy zpřetrhal a dokonce ochromil, jiným pak dobytky a hovádka jejich z moci pobral a nic jim za to nedal, všem osobám ouředním brady ostříhal a rukama svými oholil, (…) jako i pro zamordování v městě Ostrava jednoho soldáta, (…) přichází k tomu i to, že obešlíc před sebe Tomáše Sejkoru, jeho z donucením opojil a jemu do oust a života (břicha) jeho pět židlikův páleného (pozn. asi 1,6 l!) mocně vlil, takže ten opojený sotva při životě zachován jest.“ Nebo obvinění ,,z cizoložných a násilných hříchův nad jednou poddanou manskou proti dobrému řádu a právu a proti přikázání božímu provedených, kterak on túž ženu, manžela svého mající a s ním poctivě živíc, poslal a jí, aby ve dvoře náčiní umývala, poručil. Přišedše ona do dvora, na ni se hned obořil, jí kvaltlovně násilí učinil a s ní neváženě cizoložil. Nepřestavše na tom, násilné cizoložení hříchu podruhé opět, když ji na faře, když byla pro chléb přišla, postihl, zase jí moc a kvaldt učinil a právě těžce zapověděného cizoložství zase se dopustiti neostejchal.“

Potřetí se Mikuláš zodpovídal z  „…chlípného a násilného s poctivými děvečkami obcování, kterak on, když děvečky podle obyčeje večerního času spolu byly, mezi ně přišel, jednu děvečku služebnou u peci porazil a ji násilně, nestydíce se tu přítomných poctivých lidí a také ouřadních osob, sprznil a poškvrnil.“ Další děvečku Margitu „hanebně porazil, ale se mu bránila, ji zubama skousal, takže až doposud zdráva nejni.“

Druhou vraždu měl spáchat Mikuláš při pěší cestě z trhu ve Frýdku. Orlíkův písař nesl svému pánovi ručnici, se kterou při přecházení lávky upadl do vody. Mikuláš Felix na něj podle výpovědi zvolal: „Sakramentská šelmo, nemoč mně prachu a ručnic!“ Po těchto slovech písař odevzdal ručnici a začal ve strachu ustupovat. „Nato pak pan Orlík na něho německy zavolal a písař roztáhl ruce a prosil. Pan Orlík pak ihned do něho z ručnice vystřelil a toho písaře prostřelil, až ihned k zemi padl.“

Felix Mikuláš Orlík obžaloby zpochybnil, sehnal si i křivé svědky (dokonce i řádového kněze). Proti možnosti, aby Orlík vyvázl bez trestu, se jednoznačně postavil biskup i kapitula, pro něž bylo jeho kriminální chování jen další vynikající příležitostí k dokonalému prosazení vytčeného cíle – spojení Zábřehu s Petřvaldem a jeho vyvázání z lenního svazku. Došlo k revizi soudu, v němž se vyjádřilo 12 svědků. K pánovým surovostem navíc vypověděl Jura Hrabovský, že byl roku 1648 na jarmarku ve Frýdku, načež byl předvolán a tázán, proč šel na jarmark bez dovolení. Při výslechu mu pan Orlík strhl kalhoty a dvěma svíčkami ho popálil na přirození a v rozkroku. Pět účastníků soudu se stalo přímou obětí holení brad. V Moravské Ostravě měl v roce 1646 zastřelit švédského vojáka, za jehož smrt se vojáci jeho pluku odplatili třemi trestnými výpravami do Zábřehu a okolních vsí, během nichž pobrali poddaným téměř všechen majetek. Zkrátka a jednoduše – všechny Orlíkovy činy byly shledány pravdivými. Orlík docílil jen toho, že obvinění z vraždy písaře Kašpara Laryše bylo překvalifikováno na zabití, čímž od sebe Orlík odvrátil největší trest. Mikuláš Orlík pravděpodobně odseděl na Hukvaldech ve vězení tři měsíce. Největším trestem pro něj bylo odnětí zábřežského léna, připojeného mezitím podle biskupova rozhodnutí ke kapitulnímu statku Petřvaldu.

Popis Zábřehu po třicetileté válce

Vraťme se ještě do období na počátku třicetileté války. Pohromou pro Ostravsko se stala morová epidemie, jež vypukla na podzim roku 1625. Během epidemie mělo v Moravské Ostravě zemřít 500 osob. Tento počet je uveden v moravskoostravské matrice u poznámky, který měla vysvětlit, proč došlo asi výjimečně k uzavření dvou sňatků v dřevěném kostelíku sv. Marka v Zábřehu: ,,tyto dva páry jsou oddány v Zábřehu poté, co Ostravu ovládl mor…

Pod písmenem H je vyobrazena podoba zábřežského zámku, ještě s věží nad hlavním průjezdem. Kolorovaná kresba 1699.

Pod písmenem H je vyobrazena podoba zábřežského zámku, ještě s věží nad hlavním průjezdem. Kolorovaná kresba 1699.

Zajímavým dokladem k zábřežskému zámku je inventář z roku 1649, jenž byl pořízen před převzetím zámku olomouckou kapitulou. V zámku se nacházelo 7 velkých a malých pokojů, 6 komor a pokojíků, síň, 2 kancelářky, prostranná kuchyně se spižírnou, sklep vinný i pivní, ,,oken všech spravených z prohlídajícího skla 29“, další 3 okna zasklená obyčejným, tedy neprůhledným sklem, celkem 7 kamen v pokojích, z nichž troje byla poškozena, 12 velkých i menších mříží zasazených před okny v přízemí. U zámku je zmíněna velká stáj. Kromě několika stolů, stolíků a loží byly zámecké místnosti zcela prázdné. Zmínka o opravených oknech nasvědčuje tomu, že zámek byl v závěru třicetileté války navštíven švédskými vojáky a všechno cenné se stalo jejich kořistí. Spojíme-li, že Mikuláš Orlík pobýval v tu dobu ve Staré Bělé, napadne nás, že byl asi švédskými vojáky za zabití jejich druha ztrestán na svém majetku.

U zámku byl pivovar vybavený jednou pivovarnou pánví, 2 velkými káděmi, 6 menšími pro slévání piva, 9 třívědernými achtly a 9 půlachtly, nálevkou, 3 džbery pro nošení piva, 3 korci, 2 měchy, 2 koši na chmel, 2 líhy, 6 velkými novými obručemi, korytem pod ,,spilací“ kádí a 2 korýtky, po nichž se lilo pivo a voda. Sladovna měla 4 obyčejná okna, dobrou pec, dveře byly opatřeny visacím zámkem, z nového vybavení se připomíná nádoba na jednu měřici, truhla na chmel, slad, stoklasa (zrní smíchané s plevelem) a proso. Kromě toho tu byly ještě 2 lopaty ,,vějící“. Spilka skrývala troje troky, nad ní byla světnice pro sládka s 2 rozbitými okny a kachlovými kamny a pekařskou pecí.

Dvůr byl vybaven obvyklým náčiním a nářadím. Nejdůležitější částí dvora byl čeledník s velkou pecí, v níž byl zasazen měděný kotel. K posezení sloužila dlouhá lavice, kde jedla čeládka. Zajímavou položkou jsou pouta pro vězně. Součástí dvora byla i palírna s bečkou na kořalku, dvěma káděmi a nezbytnou pecí. V sýpce se nacházelo vymlácené zrní, něco pohanky, semence, byly tu uloženy také kusy soli, máslo, sýry, sítě na ryby a další potřeby k brakování ryb. Ve stodole bylo umístěno nevymlácené obilí ve snopech (pšenice, rýže, ječmen, oves, pohanka, hrách). Na zimu bylo vyseto na dvorských polích 13 a půl měřice pšenice a 34 měřice rži. Zpracovaný len obsahoval 30 klobů. V chlévech bylo: 18 dojnic, 1 býk, 5 telat, 5 chovných prasnic a dalších 6 mladých prasnic, 14 prasat a 2 plemenní kanci. Z drůbeže se chovalo 22 indiánských slepic (krůt), 24 hus, 16 kachen a 33 slepic.

Olomoucký biskup Leopold Vilém roku 1653 daroval Zábřeh olomoucké kapitule, která je spolu se Starou Bělou a Výškovicemi připojila ke svému petřvaldskému panství. Rok 1653 je tak významným zlomem v dosavadní minulosti Zábřehu, který přestal být lenním statkem a dostal se již natrvalo pod vládu olomoucké kapituly, která byla jeho vrchností až do zrušení roboty v roce 1848.

Petr Přendík

Zdroje:

BAKALA, Jaroslav – JIŘÍK, Karel a kol.: Dějiny Ostravy. Ostrava: Sfinga, s. 618. ISBN 80-85491-39-7; SCHWOY, Franz Joseph. Topographie vom Markgrafthum Mähren: III. Band: Preauer, Znaymer und Iglauer Kreis. Vídeň, 1794, s. 209; MATĚJEK, František. Moravská Ostrava s okolím za třicetileté války. K vývoji rozvrstvení poddaného lidu. In: Ostrava 10: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města. Ostrava: Profil, 1979, s. 169-170.

BARCUCH, Antonín a Eva ROHLOVÁ. Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák. In: Ostrava 24: Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Ostrava: Tilia, 2009, s. 389. ISBN 9788086904337. ISSN 02320967.

MATĚJEK, František. Moravská Ostrava s okolím za třicetileté války. K vývoji rozvrstvení poddaného lidu. In: Ostrava 10: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města. Ostrava: Profil, 1979, s. 169-170.

PRZYBYLOVÁ, Blažena a Antonín BARCUCH. Ostrava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013, s. 115-116; ADAMUS, Alois. Dějiny města Ostravy v přehledu až do r. 1860. Moravská Ostrava, 1927, s. 107; STIBOR, Jiří. Stará Bělá 1272-1918. Ostrava-Stará Bělá: Úřad městského obvodu, 1997, s. 80. ISBN 80-238-1606-3.

SCHWOY, Franz Joseph. Topographie vom Markgrafthum Mähren: III. Band: Preauer, Znaymer und Iglauer Kreis. Vídeň, 1794, s. 209.

STIBOR, Jiří. Stará Bělá 1272-1918. Ostrava-Stará Bělá: Úřad městského obvodu, 1997, s. 81. ISBN 80-238-1606-3.

 

 

 

Sdílejte nás naShare on Facebook49Share on Google+0Tweet about this on Twitter

One thought on “Zábřeh v době třicetileté války

  1. Super články vždy mně baví se dozvědět něco nového a něco pěkného si přečíst 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *