Sestry ze starého Zábřehu vzpomínají

7. listopadu 2017 jsem se na radnici Ostravy-Jih setkal se sestrami A. Š a M. J., rodačkami ze starého Zábřehu. Povídali jsme si o minulosti Zábřehu, především o době 40. a 50. let minulého století.

První otázka je pro dámy neoblíbená – kdy jste se narodily?

: Narodila jsem se koncem roku 1939.

MJ:  Já jsem ročník 1943.

Čím byli vaši rodiče?

: Tatínek pocházel z Hrabůvky, jeho otec tam byl nadučitelem ve škole u kostela. Babička byla také učitelkou. Byt měli přímo ve škole. Dědeček v roce 1915 zemřel, babička se s dětmi odstěhovala do Jaktaře. Otec se pak vyučil zámečníkem, později zastával místo jemnomechanika a pak vrchního oficiála u Spojů v Ostravě. Měl osm sourozenců, čtyři z nich vystudovali pedagogický ústav.

MJ: Maminka absolvovala dívčí školu se zaměřením na vaření, šití a péči o dítě. Byli jsme čtyři sourozenci, maminka zůstala doma. Tehdy bylo obvyklé, že ženy byly v domácnosti. Otec byl zručný, dobře technicky vybavený, s maminkou se pěkně doplňovali. Vyrůstali jsme ve slušných poměrech, neznali jsme rodinné nebo sousedské neshody. Ve starém Zábřehu se opravdu dobře žilo. Na jedné straně sedláci, na druhé straně vilky, všude žili slušní lidé. To byl rozdíl třeba oproti Slezské Ostravě. Mám jednu známou, která pochází ze smíšeného manželství – otec Němec, matka Češka. Vyprávěla mi, že mezilidské vztahy na Slezské Ostravě nebyly dobré. To jsme my v Zábřehu neznali.

Kde jste s rodiči bydleli?

: Bydleli jsme ve vilce u sokolského hřiště, dnes je v ní hasičská zbrojnice na Dolní ulici. Byl to krásný dům, v němž byly čtyři byty. Vila patřila notáři Peškovi. Nikdy jsem ho neviděla, nájemné se platilo u jeho sekretářky, která bydlela v přízemí. Majitel domu k nám občas telefonoval ohledně záležitostí s bydlením. V 50. – 60. letech nebylo běžné vlastnit telefon, proto náš telefon posloužil i lidem v okolí.

MJ: Za sokolským hřištěm bylo několik stejných dvouposchoďových domů. V jednom z nich bydlel váš dědeček Zdeněk Přendík. Byl vášnivým motoristou, měl auto i motorku. Dokonce se zúčastňoval místních motorkářských závodů jako závodník. V amatérské dílně na dvorku měl spousty součástek na motorky a vždy říkal, že nic nevyhazuje, protože se mu to může někdy hodit. Náš starší bratr jeho motoristickou zálibu obdivoval a často k němu chodil.

Co se dělo na sousedním sokolském hřišti?

: Na velkém travnatém hřišti se hrával fotbal. Ve druhé části bylo volejbalové nebo tenisové hřiště. Vzpomínám si i na nějaký nástup sokolů ve stejnokrojích. Ale to už byl Sokol na ústupu. Komunisté upřednostňovali Dělnickou tělovýchovnou jednotu (DTJ). Hřiště bylo využíváno i k neorganizovaným cvičením. Také tam probíhaly hodiny školní tělesné výchovy. Hřiště často sloužilo k pohybové aktivitě dětí ze školní družiny. O některých nedělních odpoledních se hrálo v sokolovně divadlo s velkými loutkami. Ale kdo ho organizoval, to nevím. Koncem 40. let byla na krátkou dobu obnovena organizace Orla. Také skauting byl brzy zakázán a nahrazen Pionýrem.

MJ: V zimě se fotbalové hřiště napustilo vodou a bruslilo se. Spolužáci ze vzdálenějšího okolí se k nám chodili přezouvat.

Sokolovna v blízkosti našeho domu, stála u dnešního podchodu na Dolní ulici.

Sokolovna v blízkosti našeho domu, stála u dnešního podchodu na Dolní ulici.

Jak vypadal váš byt?

: V bytě byla velká kuchyň, v ní stály dva stoly – jeden byl kuchyňský a druhý pracovní, u něhož se psaly úlohy. Nádobí bylo uloženo v kredenci, pod oknem stála skříňka na kuchyňské pomůcky a skříňka na trvanlivé potraviny. V rohu místnosti byla skříň na sezónní oblečení. Koncem 40. let byl do bytu zaveden plyn. Do té doby se vařilo na kamnech. Na rychlé uvaření sloužil menší elektrický vařič. Každou sobotu maminka pekla koláče nebo nějaký moučník, i za horkých letních dní.

MJ: Po zavedení plynu lidé, kteří inklinovali ke komunismu, říkali, že díky komunistům máme takové vymoženosti. Nevěděli, že na Západě mají nejen takové, ale i jiné vymoženosti.

: Měli bychom vše i bez komunistů, to byl vývoj.

MJ: Pro vodu jsme chodili na chodbu. Bylo to pár kroků, ale přece jen nepohodlné. V bytě nebyla koupelna, tu měli naši příbuzní, kteří bydleli ve vedlejším bytě. Občas jsme se mohli u nich vykoupat.

: Za kuchyní byl velký obývací pokoj s ložnicí a šatními a prádelními skříněmi. K vytápění sloužila vysoká kamna ze zdobených růžových kachlí.

MJ: Vedle pokoje byla malá místnost, které se říkalo kumbál. Tam měl otec různé nářadí, byly tam jen občas používané věci, nesezónní oděvy, koš na prádlo.

: U kuchyně byla chladná místnost s menším oknem na sever, která sloužila jako spížka. Uchovávaly se v ní mléčné i masné potraviny, ovoce, zelenina a domácí zavařeniny. V létě se některé potraviny dávaly do studeného sklepa. Tehdy se chodilo denně na nákup. Krátkou dobu jsme chovali slepice a měli jsme i malou králíkárnu.

MJ: Víte, jak se nakupovalo mléko? Ne? Mléko se dováželo do mlékárny na Ruské ulici ve velkých uzavřených kovových konvích. Přelilo se do velkého smaltovaného hrnce. Zákazník podal prodavačce svou konev a bylo mu naměřeno požadované množství mléka. Na hrnci s mlékem byly zavěšeny válcovité naběračky. Každá měla určitý normovaný objem.

Vedle mlékárny byl obchod s potravinami. Vedoucím mlékárny i potravin byl původní majitel pan Janík. Směrem k obecní škole na Ruské ulici byla cukrárna paní Goldmannové, pekárna pana Strejčka a hospoda U Beldy. Na dnešní ulici Dolní (dříve Závodní a ještě předtím ul. U Stadionu) naproti obecné školy bylo papírnictví Bakala, dále fotograf Schumlanský. Vlevo byla velká tajemná vrata, za kterými bylo stolařství Stařinský.

V nárožním domě, který je dnes zchátralý a stojí u křižovatky s ulicí Svatoplukovou, bydlela paní Žárová. Ve vilce blíže k hasičské zbrojnici bydlel MUDr. Tyleček, dále měl ordinaci zubní lékař, v další vilce bydlela pí učitelka Petříková. Na protější straně měl malý obchod se smíšeným zbožím pan Přádka. V polovině 50. let byl obchod znárodněn (jako většina obchodů) a jeho prostory sloužily k ubytování slušné cikánské rodiny s dvěma malými dětmi.Pak následoval menší zemědělský pozemek, o který se staral jistý Bulhar. Pěstoval a prodával zeleninu. Za Bulharem bydlel automechanik pan Macháček s rodinou. Dále bydleli Hovorkovi a Šindelovi. V dalším domě bydleli Dulíkovi, za nimi Javorkovi a Mušálkovi. Za války v tom domě bydlela německá rodina – Schoberovi. Pak už stál náš dům, dnešní „hasičárna“. Směrem k měšťanské škole bylo několik domů. V jednom větším – vedle jiných nájemníků – bydlela část rodiny Kludských. Na zahradě měli maringotku s nápisem CIRKUS KLUDSKÝ. Naproti bylo ještě několik vilek a pak následovalo pole až k měšťanské škole. V druhé polovině 50. let se na poli vystavěly paneláky. Za „měšťankou“ na Zimmlerově ulici bylo papírnictví paní Zdražilové. Provozovalo se tam i vázání knih a časopisů.

Byly jste se někdy podívat v hasičské zbrojnici?

: Ano, byly. Chodby a schodiště jsou stejné, ale jinak je to přestavěné.

MJ: Za ulicí Plzeňskou (dnešní Mňukovou ) následovala ulice U Zámku. V zámku bylo několik bytů. V roce 1960 si nájemník horního bytu postavil vilku na Zimmlerově ulici a byt byl uvolněn další rodině. Na nádvoří zámku byla sběrna starého papíru, textilu atd. Tehdy se sbíraly i kosti, a to i ve škole. Prý na výrobu mýdla.

: Na svahu u zámku směrem do parku jsme sáňkovali.

Jak vypadaly nebo v čem se lišily domácí práce od současnosti?

MJ: Tak třeba praní. Prádelna byla ve sklepě.Bílé prádlo se vyvařovalo v kotli. Každý z nájemníků měl tehdy ruční pračku. V ten den, když se pralo, byl nenáročný oběd na přípravu, např. krupice nebo nudle s mákem apod. Ale polévka byla vždycky. Za pěkného počasí se prádlo sušilo na zahradě, jinak na půdě.

: Koncem 50. let byl velkým pomocníkem v naší kuchyni robot. Do té doby se vše zpracovávalo ručně, např.kynuté těsto, strouhání ovoce a zeleniny.

Kolem vašeho domu musel projíždět komárek.

MJ: Ano, komárek! Hned u našeho domu byla zastávka. Někdy kolem nás projížděla do pískových dolů i lokomotiva s jedním nebo dvěma vagony. Na zastávce byla v krátkém úseku i dvojkolejka, na níž bylo možné odstavit vagon, např.s bramborami pro obchodníky z okolí. Komárek jel dále pod měšťanskou školou kolem pekařství Schauer a končil pod kapličkou na zastávce Pískové doly. Od kapličky mírně vlevo jsme v zimě sáňkovali směrem k prodejně masa a uzenin. Nahoře bydlel u kapličky pan Milata. Hrával na varhany v kostele.

Tramvajový vůz ve stanici Pískové doly, 1964.

Tramvajový vůz ve stanici Pískové doly, 1964.

U Jandovy ulice byla dole hospoda. Cesta pak vedla do kopce, nahoře vlevo bylo zahradnictví Pijanovský. Tam se kromě zeleniny prodávaly i květiny. Téměř na konci Zimmlerovy ulice stál kamenný kříž a za ním byla usedlost sedláka Matěje. U kříže většinou lidé smekali a vzdávali mu úctu. Směrem k měšťanské škole, stále na ulici Zimmlerově, měl domek s dílnou kolářský mistr Jan Pika (bratr otce gen. Heliodora Píky). Mistr Pika vyrobil ze dřeva vysoký kříž, který stál před kostelem několik desetiletí. Dědeček chodíval denně na mši do kostela a sedával v první lavici. Maminka říkala, že jednou nebyl k dispozici žádný ministrant a že dědeček ho zastoupil. To už měl téměř 80 let.

: Přes Zábřeh jezdívaly žebřiňáky, např. se senem a také i cikánské vozy. Občas se cikáni objevili v domě a rozhlíželi se, co by se jim mohlo hodit. Když sousedka cikány viděla, šla rychle zavírat slepice, protože cikánky nosily široké sukně s vnitřními kapsami, do kterých strčily i slepici. Vzpomínám si, že k nám přišla cikánka i o vánočních svátcích a rodiče jí dali kus domácí vánočky a citron. Spokojeně a vesele odcházela.

Máte nějaké vzpomínky na válku?

: Na válku si nepamatuji, jen si vzpomínám na osvobození. Tehdy se vyvěšovaly bílé prapory, příp. prostěradla. Z vyprávění rodičů vím a matně si pamatuji, že všichni obyvatelé domu byli ve sklepním krytu. Okolo domu probíhaly poslední boje mezi německými a ruskými vojáky. Naše dvacetiletá sestřenice a mladá sousedka byly před Rusy schovány ve sklepě za uhlím, protože bylo známo, že Rusové vyhledávají mladé ženy. Jeden ruský voják přiběhl za námi do krytu a vzkřikl: „Jest tu kakoj German?“ Po odpovědi „Všichni Češi“ odešel zkontrotovat byty. Naši měli v láhvi od koňaku svěcenou vodu a voják po té láhvi hned sáhl. Maminka mu vysvětlila, co v láhvi je, a ukázala na obraz Panny Marie. Voják řekl „Matka Božská!“ a jeho chování bylo klidné. Líbily se mu dečky na nočních stolcích, tak mu je maminka dala.

MJ: Starší bratr vyprávěl, že na ulici viděl nějaké mrtvé vojáky.

: Vím, že před naším domem někdo ležel a pan Kočka, který bydlel přes uličku, ho pochoval na své zahradě.

Dostali jsme se k pohřbívání. Co se vám vybaví ve spojitosti se zábřežským hřbitovem?

: Ke zvláštnostem na hřbitově patřila zvonička u hrobu Černockých. Pamatuji si, jak na ni zvonila paní Marie Černocká, učitelka hudby. Hned vedle má hrob rodina Pikova.

: O Dušičkách se vždy konal obřad v kostele, kněz byl oděn v černém. Na hřbitov jsme s maminkou přinášeli všesvatník na hrob bratříčka, který se narodil v roce 1937, ale brzy zemřel, asi po měsíci. Malé děti byly pochovávány v levé části zábřežského hřbitova.

V roce 1947 jsme se byli s celou širší rodinou naposled podívat ve hřbitovní kapli, několik dní před pohřbem v kostele, na 21letého bratrance, který se jako začínající pilot zřítil s letadlem a vykrvácel. Kdyby mu někdo pomohl, žil by, sice bez nohy – ale pomoc nepřišla…

Přejděme k něčemu veselejšímu. Měl Zábřeh své figurky nebo osobnosti?

JM: Vedle nás bydlel akademický malíř Bedřich Tkaczik. Za komunismu byl nucen vytvářet i díla vhodná pro režim. Podle jedné mé spolužačky maloval proletářské děvče v průvodu na 1. máje. Také jsem si přála, aby mě namaloval. Řekl, že si mě vybere, až bude malovat andělíčky.

: Jednou z postaviček byl bývalý učitel hudby, předčasný důchodce. Měl podivínské chování, mimovolní pohyby, většinou svěšenou hlavu. Lidí si nevšímal, ale když ho někdo oslovil, zbrkle a přitom ochotně odpovídal. Také náš bratr s ním navázal hovor a pozval ho k nám. Občas nás navštívil. Jednou před večerem, když rodiče právě nebyli doma, přišel učitel s nějakým obrazem pod paží a dal ho na šicí stroj v kuchyni. Ptal se, zda nevíme, kdo by ho koupil. Během hovoru bratr, kterému bylo asi čtrnáct let, vypnul pojistky a obraz někam schoval. Když se rozsvítilo, učitel zbystřil, neboť obraz zmizel. Začal pobíhat po bytě. Když obraz objevil v pokoji, popadl ho a beze slova rychle odešel. Po nějaké době nabídl učitel našemu bratrovi, že ho bude učit hře na housle. Výuka neměla žádný systém, učitel mluvil stále o něčem, co nijak s houslemi nesouviselo. Proto se bratr přihlásil do hudební školy k panu Janáčkovi, který byl zároveň ředitelem kůru v zábřežském kostele.

K Rudolfu Janáčkovi?

: Ano, to byl skvělý člověk, vedl i kostelní sbor. Měl krásný hlas, často zpíval sólo, už jako malá jsem ho ráda poslouchala. I když jsme nacvičovali dlouhé náročné skladby, např. Českou mši vánoční J. J. Ryby, nikdy jsme se s ním nenudili.

Zaměřme se na vaše školní léta. Předpokládám, že jste docházely do obecné školy na Dolní ulici.

: Tehdy to byla ulice Závodní. Do školy jsem nastoupila v roce 1945. V první třídě jsem měla moc hodnou starší paní učitelku, pak nás učila paní učitelka Macháčková. Maminka obě chválila. Obě učitelky chodily do kostela, myslím, že i před vyučováním na ranní mši. V druhé třídě mě učil pan řídící Mojžíšek, ve třetí pan učitel Palička. Do třetí třídy byly třídy rozděleny na chlapecké a dívčí, od čtvrté už byly smíšené. Ve čtvrtém a pátém ročníku jsme měli p. učitele Chvostka. To byl skvělý člověk, kultivovaný, velice solidní.

Třídy byly vybaveny dřevěnými lavicemi, v nichž byly kalamáře. Před tabulí byl stupínek. Tabule se stírala houbou, která se namáčela v umyvadle. Voda se přinášela ve džbánu z chodby. Vzadu ve třídě byla vyšší kamna, ve kterých se topilo uhlím. Uhlí podle potřeby přikládal o přestávkách školník. Kabáty jsme odkládali ve třídě na věšáky umístěné na zadní stěně.

Budova obecné školy v Zábřehu na Dolní ulici, 70. léta.

Budova obecné školy v Zábřehu na Dolní ulici, 70. léta.

MJ: Mne učila v první třídě obecné školy paní učitelka Kudělásková.Byla už dost stará, učila dokonce už i moji maminku. Působila suše, sálala z ní přísnost. Jednou jsme něco psali a učitelka řekla: ,,Dost, položit pera.“ Ale já jsem ještě potřebovala dopsat slovo. Když jsem měla dopsáno, tak si mě zavolala dopředu, zvedla mi sukničku a potrestala mě spíše symbolicky švihnutím nějakým ukazovátkem. Bylo to pro mne ponižující, téměř nespravedlivé. Avšak úctu k učitelce jsem neztratila. Pak mne učil pan ředitel Chvostek. Byl trpělivý a spravedlivý. Záleželo mu na tom, aby žáky co nejvíc naučil. Bydlel s rodinou v druhém křídle školy v prvním poschodí.

Do výuky začaly pronikat ideje komunismu. To byl prezidentem Gottwald. Rodiče nás ale vychovávali v křesťanském duchu. Když jsem přišla jednou k dědečkovi, tak se mě ptal, jak mi to jde ve škole. Odpověděla jsem, že ve škole „to“ říkají jinak a doma taky jinak (smích).

Poté jste postoupily na měšťanskou školu na Hulvácké ulici.

: Pamatuji si na pana ředitele Malíka. Byl sice komunista, ale ne, že by někoho udal nebo poškozoval. Do výchovy v rodinách nezasahoval.

JM: Na chodbách visely obrazy Lenina, Gottwalda, Fučíka, tam už ta politika číhala. Ve fyzice jsme měli p. učitele Tymla, ale ten byl zaměřen hlavně na výtvarnou výchovu. Fyziku a výtvarnou výchovu učil pan učitel St., jenž ve vyučování vypadal velmi unaveně, nic nevysvětloval, při zkoušení pospával. Říkalo se, že jsou to následky koncentráku.

: Jednou jsme učiteli St. pozvali do hodiny fyziky výše zmíněného učitele hudby. Domluvili jsme se s ním, že přijde pod záminkou, že by chtěl prodat nějaké noty (smích). Opravdu přišel a po zaklepání pronesl: ,,Kolego, prosím tě, mohl bych dále?“ St. byl zjevně rád, že nemusí učit. Učitel hudby rozložil na přední lavice svoje noty a měl k tomu nějaký nesouvislý projev. Během chvilky ztratili oba učitelé autoritu. Někteří žáci začali noty rozebírat, někdo si je strčil do aktovky. Nastal hluk jako o přestávce. Noty létaly vzduchem, válely se po podlaze… Učitel hudby se obořil na uč. fyziky, vzkřikl: „Studňo! Ty tu máš zvěřinec, a ne školu!“ Fyzik znervózněl a vyzval ho k odchodu.

Zaznamenaly jste nějaké případy, kdy byli lidé postiženi politickou situací?

: Pan učitel Josef Huvar měl bratra Antonína, který byl knězem. Tento schopný kněz byl dosti dlouho zavřený,protože se dále věnoval skautům. Určitou dobu byl ve vězení s generálem Heliodorem Píkou. Kromě vojenských povinností měl generál velké zásluhy o vysvobození Čechů a Slováků z ruských gulagů. Jednou Antonín Huvar řekl Heliodorovi: ,,Až ta zlá doba pomine, tak se na mnoho věcí zapomene, ale na tebe se nezapomene.“

Josef Huvar, výborný češtinář a hudebník, byl oporou učitelského sboru. Vedl kroužek Práce na školní zahradě, organizoval různá pěvecká vystoupení žáků, a reprezentoval tak naši školu.

Pan učitel Huvar dokonce hrával na varhany v kostele, když zastupoval pana ředitele kůru Janáčka ve všedních dnech. To bylo pro období okolo roku 1953, 1954 odvážné.

MJ: Nevím o tom, že by někdo někoho v našem okolí udal.

Ale vím o případu, že bylo vyhrožováno rodičům, kteří vychovávali děti v křesťanském duchu, že děti mohou být odebrány k převýchově.

: Ředitelé škol byli povinni oznamovat jména žáků přihlášených do náboženství. Jejich rodiče pak byli vystaveni represím v zaměstnání, zvláště přesunem na méně placené místo. Mnozí lidé pak jezdívali do kostela mimo své bydliště. V zábřežské farnosti působil po válce mladý šestadvacetiletý kněz sportovního zaměření P. Jan Veselka, který založil v Zábřehu Junáka. O prázdninách r. 1946 a 1947 jsme s ním a staršími skautkami, vybranými za oddílové vedoucí, strávily jako skautky a světlušky překrásné tři týdny ve Starých Hamrech. Chlapci měli tábor na Bílé.

Po únoru 1948 byl Junák zakázán a P. Jan přeložen do jiné farnosti. Později jsme se dověděli, že byl uvězněn.

Dokdy jste bydleli v Zábřehu?

JM: V lednu 1962 jsme se stěhovali do tehdejšího Stalingradu. Nový majitel chtěl totiž dům pro sebe.

Petr Přendík

Sdílejte nás naShare on Facebook112Share on Google+0Tweet about this on Twitter

3 thoughts on “Sestry ze starého Zábřehu vzpomínají

  1. Přeji hezký den.
    Celý článek jsem přečetl jedním dechem. Obě paní nádherně píší o Starém Zábřehu, kde jsem se narodil v domě naproti Sokolského hřiště. Dům byl z důvodu výstavby zbourán. Nyní žiji v panelovém domě u restaurace Havránek. Takže jsem zůstal věrným „Zábřežákem“ . Článkem jsem si oživil své dětství. Hodně osob, které jsou v článku uváděné jsem osobně znal.
    Ještě jednou děkuji oběma dámám a Vám pane Přendíku.
    S pozdravem Jiří Hovorka

  2. Jedním dechem, krásné vzpomínky na Zábřeh jak ho znám i já. Jsem o něco mladší, ale vyprávění obou paní krásné zvláště v rukách kouzelníka Přendíka. Petře moc veliký dík. Láďa Lička

  3. Obě sestry znám, potkávám je ve starém kostele v Zábřehu. Dobře jsem znala i jejich rodiče.
    Krásně a pravdivě napsané vzpomínky na doby a lidi, kdy jsem v Zábřehu, na stejné ulici jako ony, jen kousek blíže škole na Hulvácké (na rohu ulic Závodní – dnes Dolní a U Zámku), bydlela.
    Vrátilo mě to o téměř 50 let zpět.
    Díky. Vojta Kolářová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *