Posloupnost zábřežských duchovních správců 1784–1874 a osobnost P. Josefa Bilčíka

Kdy byla v Zábřehu zřízena poprvé farnost, nevíme. Máme však zprávy o tom, že po třicetileté válce nebyla fara obsazena a po dvě století vykonávali bohoslužby a církevní obřady duchovní z moravskoostravského kostela sv. Václava. (O příchodu duchovního Adama Hynka Oskevia do Zábřehu po třicetileté válce se můžete více dozvědět zde.)

Samostatnou římskokatolickou duchovní správu v podobě lokálie (místní duchovní správy) a vlastního kněze dostal Zábřeh v roce 1784 v souvislosti s povýšením filiálního dřevěného kostela Navštívení Panny Marie na lokální. Pro obydlí a místnosti k úřadování duchovního správce vyhradila olomoucká kapitula prostor v jižní části křídla vrchnostenského zámku. Potřebnou přestavbu jednopatrové části zděné budovy nechal provést hospodářský úřad kapitulního panství Petřvald na konci 80. let 18. století. Latinský nápis na nedochované kamenné desce při vstupu do úřadu lokálie připomínal, že obydlí bylo postaveno za požehnané a slavné vlády císaře Josefa II.:

HabItatIoneM presbIterII ereXIt faVste et gLorIose
regnans Caesar IosephVs seCVmDVs.

(chronogram v textu nám tedy dává letopočet 1788).

Dnes bychom objekt s pozdějším č. p. 124 hledali na místě vjezdu do zámeckého dvora. Farní úřad zde setrval až do roku 1908, kdy se přestěhoval do budovy tehdy již bývalé obecné školy na ulici Závoří.

Zámek v 70. letech 20. století. V místě zdi stávalo původně farské stavení. Zdroj: AMO

Zámek v 70. letech 20. století. V místě zdi stávalo původně farské stavení. Zdroj: AMO

Od lokálie k faře

Přejděme však k seznamu duchovních správců, kteří působili od roku 1784 v zábřežské lokálii, a dojděme až k poslednímu duchovnímu správci, který byl zároveň prvním představitelem farnosti, na níž byla lokálie povýšena v roce 1874.

Roku 1784 byl prvním lokálním zábřežským duchovním správcem ustanoven Josef Filip Vojtek. Narodil se v Kojetíně a v zábřežské lokálii setrval až do roku 1813, kdy pro svůj pokročilý věk odešel na odpočinek do Frýdku k Panně Marii.

Druhým lokálním správcem se v červenci 1813 stal Jan Herber. Zemřel na ochrnutí plic již brzy po svém nástupu do lokálie – 14. února 1815. Odešel v mladém věku 35 let. Pohřben byl místeckým děkanem Augustinem Kučou u velkého kříže na starém zábřežském hřbitově.

Záznam o úmrtí Jana Herbera.

Záznam o úmrtí Jana Herbera.

Dalším správcem lokálie byl od 30. července 1815 František Granzer. O svou lokálii se staral vzorně. Na opravu farského stavení, obydlí a na novou ohradu zahrádky věnoval ze svého 414 zl. 56 kr. V únoru 1843 se stal farářem v Rožnově, kde také později zesnul.

Rožnovský administrátor František Springer se narodil v roce 1808 v Opavě. V roce 1831 byl ordinován administrátorem a následně v červenci samostatným duchovním správcem. Během svého působení v Zábřehu, do kterého přišel v roce 1843, zveleboval farské obydlí. V horních pokojích položil novou podlahu, postavil nová kamna, nabílil stěny. Ve dvoře postavil zeď, která farské obydlí oddělila od kapitolního zámeckého dvora, zřídil novou farskou zahrádku, kterou obehnal plotem. Dosavadní dřevěná kůlna byla přestavěna z finančních prostředků náboženského fondu v zděnou podsklepenou budovu. Vchod do farského obydlí, který byl sbit pouze z dřevěných prken, nechal vystavět z kamene. V dubnu 1849 Ferdinand Springer opustil zábřežskou lokálii a postoupil na faru v Porubě, kde setrval až do roku 1869. To již trpěl dnou a odešel na odpočinek k svému bratru do Opavy, kde zemřel stižen mozkovou mrtvicí 18. října 1871.

Po odchodu Ferdinanda Springera v roce 1849 se stal prozatímním zábřežským administrátorem moravskoostravský kooperátor František Petr. V témže roce byl jmenován duchovním správcem v Zábřehu Josef Krumpholz, bývalý lokální správce v Pozděchově. Jelikož obdržel farské obydlí v dokonalém stavu, mohl se věnovat opatřování kostelního šatstva a prádla. Krumpholz setrval v čele lokálie do 26. dubna 1860, kdy zemřel náhle ve věku 58 let na mozkovou mrtvici mimo své obydlí v domě č. p. 1, tedy v bývalém fojtství.

Záznam o úmrtí Josefa Krumpholze.

Záznam o úmrtí Josefa Krumpholze.

Na krátký čas spravoval zábřežskou lokálii brušperský kooperátor František Liebner a po něm do Zábřehu nastoupil 24. října 1860 Václav Rypka, který do té doby řídil lokálii ve Věřovicích. Rypka se narodil v roce 1815 v Kroměříži, roku 1841 byl ordinován. Rypka se zasloužil o opravy interiéru tehdy půlstoletého kostela. Jak zapsal pozdější zábřežský farář Josef Bilčík: ,,Největších si zýskal zásluh o opravu vnitřní kostela, tak že přičiněním jeho zajisté k nejkrásnějším v děkanství chrámům patří.“ Jeho cesta k místním lidem nikdy nenabyla jeho očekávání. Každou neděli hromoval proti pití kořalky, vyhrožoval lidem peklem a i věrným farníkům se chození do kostela znechutilo.  Kněz je popisován jako tvrdohlavý, neústupný. Pro zábřežský kostel však vykonal nemálo: nechal zhotovit novou mramorovou křtitelnici, dva zvony do věže kostela, zasloužil se o výmalbu interiéru chrámu. Zábřežan Valentin Folta byl s páterem ve sporu a spolu s ostravským hejtmanem Novákem žaloval na kněze u konzistoře a následně i u místodržitelství, které pátera Rypku penzionovalo. Žaloby byly podloženy vesměs místními klevetami, kněz však proti žalobě nevystoupil. Roku 1868 odešel do výslužby do Kroměříže.

Josef Bilčík – páter kronikář

Posledním zábřežským lokálním správcem se stal 8. prosince 1868 Josef Bilčík. Narodil se 23. srpna 1826 v Morkovicích Františku Bilčíkovi a jeho ženě Anežce. Duchovní Bilčík byl 2. srpna 1852 ordinován na kněze. Jeden rok vykonával funkci kooperátora ve Strážnici a 15 let v Přerově, kde se velkou měrou zasadil o povznesení českého ducha. Byl horlivým podporovatelem Matice opavské, přispíval svými články do Opavského týdenníku. Byl to člověk, který myslel na budoucnost – nejen vedením Pamětní knihy, která nám na třiceti stránkách detailně popisuje nejvýznamnější události v Zábřehu v letech 1870–1882. Nejlépe bude, když si přečteme sami, proč kniha vznikla::

,,Slavné představenstvo obce Zábřeha, soudního okresu moravskoostravského, hejtmanství místeckého, v korunní zemi Moravě, vědouc, že události v obci ba i mimo obec se každoročně přihodivší a stálé během časů v úplné přicházejí zapomenutí, jichž vědomost míti a na ně se odvolávati jim leckdys důležité býti se ukazuje; uváživ dále, že neméně jejich potomkům to velevítané a prospěšné bude, dozvěděti se, co před lety a za jejich předků dílo a přihodilo; kterak hospodařili a hospodářství svá zdkononalovali; v jakém blahobytu mravním i hmotném žili a. t. p. : usneslo se památní knihu založiti, do které by se vše, cokoliv se místních i okolních událostí dotýká a což ohledem jistých osobností, veřejného a soukromého hospodaření povšimnutí zasluhovalo by, vnášelo a zapisovalo. Přebudiž bohužel! Z předkův zdejších ni jednomu nenapadlo takové příruční zápisky vésti, jakové sem tam v některých obcích nacházíme, věděli bychom, co se před léty a dávno v Zábřehu a s ním dělo. Nemáme však žádných podobných písemných poznámek a památek, jen něco živých upomínek a pamětí souvěkých občanů, jež ale daleko nazpět nesahají a na ty se vrátíme a je sem zaznamenáme, kdykoliv příhodna v pokroku zápisek se příležitost k tomu naskytne, a tak, co možno bude zapomenutí vyrveme. I co se zdejšího chrámu Páně, školy obecní a osob při nich úřadujících týče, nalezne zde místo své. Zápisky tyto započnem v jménu Páně rokem 1870.“

Bilčíkovy spory se Zábřežany

V roce 1872 začala probíhat jednání o povýšení místní lokálie na faru. Kněžské beneficium v Zábřehu mělo dostat od obce 5 jiter půdy. Nakonec bylo duchovnímu správci roku 1873 odměřeno 15 jiter polí ,,v důlku“. Pole byla pohnojena vagonem hnojiva, který byl zakoupen ve Studénce. Převod pozemků na duchovní správu se nesetkal u některých představitelů Zábřehu s potěchou. Zejména Valentin Folta ostře vystupoval proti. Folta je v pamětní knize farnosti popsán jako ,,jinak starý pán zvaný ,uhlavní to nepřítel‘ duchovenstva, člověk neznaboh“. Po první bohaté úrodě rži, kdy bylo obilí svázáno na poli, měl Folta v blízkosti cesty zapálit jeden z mandelů (snop obilí). Folta před veřejností duchovního slovně napadl – řekl o něm, že obec o role okradl. Folta následně byl obžalován u soudu z urážky a musel sepsat písemnou omluvu. Od té doby se uklidnil, leč potajmu šířil nenávistná slova. Byl to také Folta, který se přičinil o penzionování dřívějšího duchovního správce Rypky. Protiduchovní smýšlení měli též Štěpán a Tomek Neničkovi, Josef Sýkora, Melichar Stuchlý, Vincek Sasin, Josef Šugar a ,,potměšilý“ František Hrabovský. K jmenovaným se přidávali též hutníci. Staří usedlíci si navíc činili právo sedět v kostelních lavicích, neboť tyto lavice vybudovali údajně jejich předci. Potvrzení o tom však neměli. Vytýkali duchovnímu, že do lavic pouští i nové obyvatele.

Zvelebení kněžského stavení

Samotný duchovní Zábřehu Josef Bilčík zaznamenává, jak vylepšil kněžské stavení: ,,V roce 1869 okraden jsem byl o všecknu drůbež, což se snadno státi mohlo, an dvorek byl ohraďen jen stachetami a to spuchřelými, kterýmiž také zloděj do dvorku vlezl. Následkem toho a na požádání moje vystavěla obec zídku kolkolem, už na onu stávající od panského dvoru. Při této příležitosti zbudovala se i drvárna hned při schodech a nový dolní záchod. Schody nebylo posud ohraděny, nýbrž otevřeny. I dal jsem se udělati dveře k nim, zeď od zahrádky zahradní se rozebrala a utvořil se vchod na kůlně drvárny a k dolnímu záchodu. Mezi pilíři se zasadila okna, kteráž pozůstala z jizb bytů. Nebť i na hoře v světnicích a dole v čeledníku, v kuchyni, v komůrce dostalo se nových oken. Při též příležitosti přeměnil jsem předsíň na hoře v jizbu pro sebe, dal jsem v dolní i v této vrchní síni stavby palachovati a na schody z dola a ku schodům na hůru dveře udělati, tak že vrchní záchod a hůra od nové jizby se oddělily. Též železný kamínka pro otop s uhlím jsem postavil v této nové jizbě, kteráž odteď mi za kancelář a spárnu slouží.“

Staré kůlny nechal duchovní přebudovat roku 1872 na chlévy. Kůlny byly vydlážděny, vrata do ulice zazděna a nově vybudovány dveře a okna do dvora zámku. Vnitřek chlévů byl doplněn koryty zakoupenými v Hrušově. Na hůru nad chlévem nechal udělat schody, jež zde kdysi vůbec nebyly. Samozřejmě, že veškeré jmenované úpravy hradil páter ze svého. V roce 1872 obydlí zábřežského duchovního správce tvořilo jedno poschodí o třech pokojích, v přízemí se nacházel čeledník, kuchyň, komora a pod tím vším sklep.

Na podzim roku 1872 vypršela lhůta nájmu zámeckého lihovaru p. Stonavskému. Tehdy olomoucká kapitula postoupila zpustlý pozemek přináležející ke kněžské zahradě zábřežskému duchovnímu správci pod podmínkou, že jej bude k osobnímu užitku užívat a ze svého budovat tarasy na místním potoce. Časté škody působil tehdy potok Zábřežka v ostré zákrutě pod zámkem. Při extrémní povodní, která postihla Ostravu v roce 1880, byl 15. srpna zcela porušen taras kolem potoka, voda vzala i okolní stromy a utrhla kus břehu. Dobré vztahy se starobělským nadlesním Adolfem Brandlem zajistily z lesa Studně chrastí, vrbové proutí na opravu musel farář kupovat sám. Farář proměnil sousední pustinu v zahradu, píše: ,,Vysoký břeh veskrz dle délky se svezl a vyplnila ním se prohlubeň, kteráž co žumpa sloužila k pojmutí všelikých tekutin z palírny. Křoví a stromoví jsem z Kroměříže dostal, […] celou novou zahradu plotem ohradil – rozebral dřívější plot domácí malé zahrádky.“ Duchovní též poznamenal, že mu byli při svážení hlíny z kopce nápomocni místní sedláci. Na upraveném pozemku o výměře asi 1,5 měřice založil štěpnici a květný sad. Dobré vztahy duchovního správce se zábřežským starostou Petrem Stavinohou přinesly farskému obydlí další zisk: farská zahrada byla rozšířena o 15 měřic obecních rolí. O dobrém vztahu s Petrem Stavinohou svědčí i to, že když Stavinoha emigroval do Spojených států, zůstal se zábřežským farářem v dopisním kontaktu a občas byla jejich korespondence uveřejňována i v Opavském týdenníku.

Následkem Bilčíkových snah byla zábřežská lokálie 25. listopadu 1874 povýšena na farnost a Josef Bilčík se 25. listopadu 1874 stal jejím prvním farářem.

Jelikož k farskému obydlí nenáležela stodola, pronajímal si páter za 4 zlaté ročně část panské stodoly. Je namístě dodat, že tuto stodolu do té doby užíval žid Jakob Weiss z č. p. 1. ,,Kněz jest přednější než žid!“, píše Bilčík v Pamětní knize. Farář směl užívat též panské sýpky, jelikož do té farské zatékalo střechou. Situace se změnila roku 1875, kdy byly původní dřevěné šindele nahrazeny kamennou krytinou. Ani nová střecha na sýpce se neobešla beze sporu – místodržitelství nechtělo opravu původně uhradit, nakonec však opravu zaplatilo. Došlo i k položení kamenné střešní krytiny nad dřevníkem. Pokrývačské práce vykonali zábřežští občané – zahradník Václav Foltýnek a sedlák Anton Slíva.

Dne 4. srpna 1879 zakoupil farář Bilčík tzv. Smolíkovu zahradu. Manželé Smolíkovi tuto zahradu již kdysi zakoupili od usedlosti č. p. 49 za částku 500 zl. Na zahradě si chtěli vystavět chalupu, neměli však na ní dostatek peněz. Smolík propadl neřestnému životu a zahrada skončila v exekuci –  a Bilčík zahradu zakoupil.

Josef Bilčík na konci září 1880 onemocněl a pro vážnou nemoc se do svého kostela dostal až 5. prosince téhož roku. Dne 17. června 1883 Bilčík svým věřícím oznámil, že mu byla udělena fara v Brumově a že se tam v brzké době odebere. Místní věřící tuto zprávu nesli nelibě. Poslední kázání Bilčík v Zábřehu provedl o svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Ve středu 11. července 1883 farář vyrazil ze Zábřehu vstříc novému osudu: ,,[…] vyprovázeli jsme milovaného pastýře svého po mši svaté až na hranice se sousední Novou Vsí. Byl to průvod slavný, avšak smutný! Nejdojímavější však byl jeho konec, kdy nastal skutečný rozchod, kdy v dojemné řeči loučil se s námi. […] Tu vše tlačilo se kolem něho, každý chtěl posledně jeho ruku milenou stisknouti, ruku žehnající políbiti. Od nejmenšího školáčka až do kmeta a stařeny sotva na nohou stojící, vše plakalo a kvílíc blaho jemu přálo…“

V Brumově založil Bilčík knihovnu čtenářského spolku a ze zbylých knih vytvořil farní knihovnu pro obyvatele. Josef Bilčík zemřel 18. února 1891 o osmé hodině ranní ve věku 66 let. Dodnes nám zanechal cenné svědectví o Zábřehu ve 2. polovině 19. století.

Petr Přendík

Zdroje:
AMO. Farní úřad Zábřeh, Pamětní kniha, inv. č. 1.
BARCUCH, Antonín – ROHLOVÁ, Eva: Místopis starého Zábřehu nad Odrou a Hulvák (pokračování). In Ostrava: příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, 25. Ostrava, 2011.
Opavský týdenník, ročník 1875.

Sdílejte nás naShare on Facebook23Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *