Lenka Kocierzová: Ostrava je moje krev, která se jako struska vylévá z kokil

Málokdy se povede, aby kronikář zpovídal kronikáře – respektive kronikářku. V průběhu roku 2017 a 2018 jsem se několikrát setkal s paní Lenkou Kocierzovou, která strávila svá dětská léta ve Vítkovicích a mladá léta v Hrabůvce, později žila ve Výškovicích. Dlouhý čas byla kronikářkou Vítkovic, na které nedá dopustit. Povídat si nebudeme však jen o Vítkovicích a Hrabůvce, ale také o celé Ostravě, neboť paní Lenka je skvělou vypravěčkou. Kocie – jak se mnohdy podepisuje – je stále aktivní: vedle nás se nachází její umělecký ateliér plný grafik. Dodejme, že nyní je kronikářkou obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. A ještě něco – v roce 2017 se stala vítězkou v anketě Senior roku 2017.

Paní Lenko, budeme si povídat o Hrabůvce?

Budeme! (smích)

Kde začneme? V osnově našeho rozhovoru máte napsáno: Můj příchod do Hrabůvky v roce 1963.

Začneme tam. V roce 1963 jsme se přestěhovali do Hrabůvky z Vítkovic. Ve Vítkovicích se rozšiřovalo tzv. hygienické ochranné pásmo železáren, které sahalo po závodní strouhu, za níž už byly haldy rud, haldy kamení, tovární haly. S rodiči jsme bydleli mezi struhou a Místeckou ulicí. Bylo rozhodnuto, že ochranné hygienické pásmo se bude rozšiřovat až k Místecké ulici a začali vystěhovávat vítkovické v několika etapách podle toho, jak byla naplánovaná stavba ostravských sídlišť. První Vítkovíčáky vystěhovávali do Poruby, další do Zábřehu do okolí Průkopnické ulice. My jsme spadli do třetí etapy – ocitli jsme se v panelovém sídlišti v Hrabůvce na Provaznické ulici. To bylo sídliště, které začalo být budováno v 60. letech. Jednalo se o několik panelových domů za hrabůveckým sokolským hřištěm, za ulicí Na Fojtství a u ulice Provaznické. V té době jsme měli všichni adresu Provaznická a kousíček dál bylo sídliště dvouletek, kde bydleli lidé zaměstnaní v NHKG. Další paneláky byly mezi Hasičskou a Provaznickou ulicí, přímo u Závodní ulice. Nevím, jestli víte, že na Závodní ulici bydlel slavný ostravský kronikář a archivář pan doktor Karel Jiřík. Občas jsme jezdili společně autobusem.

Ve Vítkovicích jsem byla z našeho rodu již čtvrtou generací. Přestěhováním jsem ztratila dětství, neboť dětství ve Vítkovicích nebylo srovnatelné s tím v hrabůveckém paneláku. Ze zabydleného domu se zahradou jsme se dostali do domu panelového s rozkopaným okolím, kde probíhaly úpravy okolí domů, úpravy cest a stavěl se Hotelový dům Vítek, učiliště VŽKG a další.V Hrabůvce jsem pak strávila nějakých šest let do roku 1969.

Lenka Kocierzová.

Lenka Kocierzová.

Jak vypadalo okolí vašeho nového bydliště?

V době našeho nastěhování stála už škola na Provaznické a budovalo se vítkovické učiliště. To se stavělo v úžasné kampani, kdy železárny vymyslely rytíře Vítka. V té době byly železárny na vrcholu, vítkovická ocel byla rozšířena jako pojem po celém světě a železárny investovaly do učňovského školství. Obrovské chodby, výstavní prostory, nádherné třídy, hvězdárna, sídla kroužků (fotokroužek, taneční klub), kino Vítek, plavecký bazén…

Za naším domem byla obrovská louka, kousek vedle se nacházel hrabůvecký hřbitov. Hřbitov byl vedle cesty vedoucí od ulice Místecké na letiště. Naproti vchodu byl obrovský monumentální hrob, ale nevím, komu patřil. Možná hrob Klegů? Nádherně vzrostlé stromy, oáza klidu. Někteří lidé po vyhlášení zákazu dalšího pohřbívání přesouvali své hrobky na jiné ostravské hřbitovy. Hřbitov byl přebudován na parčík a byl místem procházek pro maminky s kočárky. Cesta od hřbitova pak vedla až k Dakotě kolem leteckých hangárů. Pamatuji si hangáry z dětství, kdy jsme si je mohli prohlédnout na Den dětí, mohli jsme si prohlédnout i letadla a lézt po tryskáčích. Kolem cesty měli poslední sedláci z Hrabůvky pole. Byla jsem tam plít řepu při posledních zemědělských pracích, než se půda zastavěla dalšími panelovými domy. V dáli za poli a loukami šel vidět hangár, který stojí dodnes na Dubině.

Jak vypadal standard bydlení v tehdy stavěných panelových domech Hrabůvky?

V panelácích už samozřejmě bylo ústřední topení, uprostřed sídliště byla kotelna pro celý blok tří a čtyřpatrových domů. Bydleli jsme v třípatrovém domě v krajním bytě v přízemí. V přízemí byl z obou stran domu vstup a schodiště a dva třípokojové byty. Ve vyšších patrech byly vždy tři byty dvoupokojové. Do našeho bytu se vcházelo do chodby ve tvaru „L“ s vestavěnými skříněmi. Vlevo za vchodem byly dveře do záchodu a dveře do koupelny vestavěné v umakartovém jádru. V koupelně bylo vlevo umývadlo a přes celou koupelnu vana. Za koupelnou byl průchod do kuchyně. V ní byla vestavěná spíž. V kuchyni byla kuchyňská linka, nahoře s prosklenými dvířky, dole byla plná s podlouhlými madly. Měli jsme plynový sporák. Z chodby se dále vcházelo do velkého obývacího pokoje, který končil lodžií. Pak zde byly ještě dva pokoje. Umístit nábytek ze starého prostorného bytu do bytu panelákového bylo velkým problémem, takže spousta rodinné historie zůstala ve starém vítkovickém domě, kde to rozkradli cikáni. Rozsekali i bílou vyřezávanou ložnici. Do nového života se musel koupit nový obývák, tehdy začal být v módě tzv. sektorový nábytek, který se skládal z jednotlivých segmentů. Jinak jsme umísťovali starý nábytek – velký jídelní stůl, skříně, knihovny a sklápěcí květovaná pohovka. Musely se koupit i nové koberce a záclony. Už byly silonové, ale ještě některé ženy uměly háčkovat záclony, které se pak po vyprání škrobily a natahovaly ve sklepě na obrovské rámy. Dům byl samozřejmě podsklepený, ke každému bytu náležela sklepní kóje na ukládání brambor na zimu, na zavařeniny, na nářadí. Byly zde také sušárny, od kterých měl domovník klíče, a střídalo se tu prádlo ze všech bytů bez obav, že by se něco ztratilo. V každém domě se třemi či čtyřmi vchody byla také prádelna s bubnovou pračkou, ždímačkou a mandlem. V některých domech dovolili dětem udělat v prázdných sklepních místnostech herny nebo posilovny, pokud nebyly plné dětských kočárků, kol a koloběžek. Také jsme si dělali venkovní kluziště…

Před domem na dnešní ulici Adamusova. Foto: archiv Lenky Kocierzové.

Před domem na dnešní ulici Adamusova. Foto: archiv Lenky Kocierzové.

Kam jste chodili na nákupy?

Celá Hrabůvka chodila nakupovat do Gastronomu. Jednou se povedlo, že jsem jela do Gastronomu na bruslích přes louky, které kolem nás byly. Bruslili jsme přímo na louce a na cestách. I do prodejny jsem šla na bruslích, dneska by nás hnali. V budově Gastronomu bylo vlevo velké kadeřnictví. V pravé části byl mléčný bar. Hlavní hala byla úžasná, měla vysoké stropy se světlíky. S drátěným košíkem se šlo hned vpravo a procházelo se mezi regály do výše očí. V obchodě jsme nakoupili vždy vše, co jsme potřebovali. Vzpomínám třeba na mléko, které se kupovalo ve skleněných lahvích, víčko bylo hliníkové. V Gastronomu bylo možné zakoupit i uzeného tuňáka, to byste dneska nezaplatil. V podstatě byl Gastronom špičkovou prodejnou, protože se tam dalo sehnat zboží, které v běžných pultovkách nebylo k mání. Jezdilo se do něj z celého okolí. Samozřejmě, byly fronty, ale určitě jsme se nezbláznili z toho, že nejsou banány, nejsou pomeranče… Takový byl život a brali jsme to, co bylo. V roce 1963 už bylo tropické ovoce docela běžné. Když jsme ještě bydleli ve Vítkovicích, tak jsme dostávali ve škole na vánoce příděl banánů, jablek a pomerančů na každé dítě, protože to bylo opravdu nedostatkové zboží.

Existoval ještě jeden nezaznamenaný obchodní dům v Kunčičkách, v osadě Míru, který byl úžasný. Občas přišlo módní zboží (např. boty kordovanky, barevné gumáky) a v Úderníku vyšel článek, že v Kunčičkách bude něco nového – sjela se tam celá Ostrava. Vše se vykoupilo, pak to nebylo, pak se čekalo na další dodávku.

Pamatuji si ještě na trafiku u Gastronomu na straně z Odborářské ulice. Asi v roce 1965 jsem dělala jako středoškolačka brigádu v zahradnictví na ulici U Lesa – pracovalo pro obvod. Uklízeli jsme i prostranství před vítkovickou radnicí nebo keře u záchodů, které stály vlevo od vchodu do Gastronomu. Kolem trávníků byly železné trubky, to byla taková móda, aby nikdo nechodil po záhonech a trávnících. Asi kolem roku 1965 byla zřízena samoobsluha přímo u nás na ulici U Prodejny.

Docházela jste i po přestěhování do školy do Vítkovic?

Když jsem se ocitla v Hrabůvce, tak se ukázalo, že budu muset jít někam do osmé třídy. Já bych byla nejraději zůstala na staré škole ve Vítkovicích, ale nešlo to. Tenkrát se nedojíždělo. Škola na Provaznické byla přeplněná, a tak jsem byla nucena chodit do staré školy na Místeckou u Narpy.

Byla to nejstarší škola v Hrabůvce. Posadila jsem se strachem do poslední lavice a ulovila mě tam jedna zvědavá dívka, sedla si vedle mě – a byla to Alenka z Jubilejní kolonie. Snažila se mě zlanařit, uklidnit a samozřejmě, že jsem se brzy začlenila do třídního kolektivu. Měli jsme ještě vyklápěcí školní lavice. Klecové šatny byly ve sklepě, třídu jsme měli v přízemí. Tělocvična stála vzadu a u ní bylo i venkovní hřiště. Jednou jsme ve sklepě objevili loutkové divadlo. Chtěli jsme to opravit, ale nějak to tenkrát nebylo dotaženo do konce. Loutky asi skončily na smetišti, což je velká škoda, protože byly ručně vyřezávané, téměř půl metru vysoké. Utíkali jsme ze školy! Jednou nepřišla učitelka na čas a my chtěli utéct – no jedna spolužačka to udala a útěk se nezdařil (smích). Chodili jsme k Duči, ke strouze pod haldou v Hrabůvce. Kluci někdy přinesli čučo – nějaký jabčák, dezertní víno. Mezi Dučou a haldou byly travnaté plochy a tam jsme to čučo pili. Dva se nám tam zrychtovali, ale šíleně, ještě nám nebylo 15… Třídní schůzky byly, ale zásadně na ně chodily maminky, nepamatuji si, že by tam šli tatínci. Když jsem měla už já dcery, tak také ještě chodily maminky, tatínků málo.

Žáci ZŠ Místecká v Hrabůvce. Foto: archiv Lenky Kocierzové.

Žáci ZŠ Místecká v Hrabůvce. Foto: archiv Lenky Kocierzové.

Ke školní docházce patří i družiny a jídelny…

Jídelna bývala spojená s družinou. V Hrabůvce byla družina v Domě pionýrů na rohu Hasičské a Slezské. Docházely tam děti ze škol na Místecké ulici. Vcházelo se z ulice Zlepšovatelů, byla zde malinká šatnička, kde se odkládaly oděvy a pak se vešlo do světlé jídelny. Stoly byly pro čtyři, vikslajvantový ubrus. Oběd se dával na tácky se zkosenými rohy, aby se vešly na stůl. Hodně se jedly luštěninové polévky, vývary byly jen výjimečně. Pak byly krupicové polévky. Hlavní chod – no nejhorší byl pajšl – plíčka, tam se sekaly bílé pohrudnice, masa tam bylo z plíček pomálu, to jsem nenáviděla, zrovna jako dršťkovou. Často byla čočka, volské oko. Nepamatuji si, že by kdy byla pečená kuřata. Asi až v roce 1965 začal boom kuřat, protože zemědělská družstva přešla na velkochov kuřat. Samozřejmě byly k obědu kompoty.

Když jsme byli u těch kuřat – tehdy se peklo v jenském skle z NDR. To bylo čiré sklo, které snášelo vysokou teplotu a pekla se v něm masa. Pekáče byly různých tvarů, do obdélníkového vešlo kuře. Velkou módou bylo v té době nadívané kuře – někdy se nadívalo strouhankou, játry, petrželkou. Maminka mě jednou ztrestala: řekla jsem, že kuře je cítit rybinou. ,,Ty jsi se zbláznila, kuře a rybinou?!!“

Když jsme byli malí, řádila často žloutenka, vypukaly epidemie na školách. Ještě v 60. letech nebyla hygiena v jídelnách dostatečná a občas se ukázala salmonelóza. V padesátých letech, ještě ve Vítkovicích, jsme se učili umývat pořádně ruce. Ve škole učitelky kontrolovaly uši, krky… Když se vícečetná rodina, kterých bylo ve Vítkovicích mnoho, měla ráno připravit do školy a práce – tehdy ještě mnohdy měli lidé doma jen lavory a tekoucí vodu v umývadlech na pavlači – tak je jasné, že to s hygienou nebylo valné. Ukazovali jsme i nehty, zda za nimi nemáme špínu – to by bylo z dnešního hlediska urážlivé. Ostrava byla špinavá, přiznejme si to. Někdy byly zřízeny karanténní třídy – žáci měli určenou svou místnost, záchody… Všichni tři mí sourozenci měli žloutenku, já naštěstí ne. Maminka mne preventivně nalévala rybím tukem – od té doby ho nenávidím a cítím rybinu na 100 honů. No, ale chtěla jsem říci, že jsem tu rybinu cítila v těch kuřatech – teprve po mnoha a mnoha letech vyšlo najevo, že kuřata byla krmena ve velkovýkrmnách rybí moučkou. Spousta věcí se utajovala, tak jako je tomu dneska, kdy nás tráví svinstvy.

Musela jste zažít výstavbu hotelového domu Vítek, že?

Okolo roku 1964 se začal stavět před naším domem hotelový dům. Pracovali tam mladí vojáci, pétépáci, měli volný průchod, ale nedokážu říct, kdo to přesně byl – ale normální vojáci to nebyli, měli pracovní zelené uniformy. Rodiče v práci, dvě mladé holky doma. Přišli dva, že mají žízeň, později jsem jim pouštěla muziku, sousedé měli radost (smích). Začalo se stavět sklepení, železobetonové stěny, okolo byly obrovské bahnité kaluže – a v nich tisíce žab a pulců, které jsme lovili do různých nádobek. Večer byly koncerty žab, při nichž se nedalo ani usnout. No a nakonec vyrostl hotelový dům Vítek. Byl to typizovaný panelák bez balkónů. Současně se stavěly školy a školka na Klegově ulici. Tehdy byly školky velmi zaplněné.

Před sebou máme Vaše umělecké dílo s názvem Eva ostravského jihu. Co vše vyjadřuje?

Projdete se historií jižní části města od dřevěného kostelíka sv. Kateřiny v Hrabové ze 16. století a barokního kostela sv. Jana Nepomuckého ve Staré Bělé. Od něj můžete procházkou projít Bělským lesem – na hlavě klobouku – kolem bývalého vítkovického rekonvalescentu k poutnímu místu se studánkou, z níž teče voda až do řeky Odry. Tam jsem se uzdravovala ještě v lůně matky. Kolem Bělského lesa se rozkládají sídliště Hrabůvka, Dubina se starými letištními hangáry, sídliště Stalingrad, kde jsem absolvovala střední školu, Výškovice, kde jsem prožila téměř dvacet let manželství. Paneláky mi nesedí, nežila jsem tam hezký život, ale vyrostly tam mé dcery. Ves Hrabůvku, vlevo, připomíná už jen kostel Růžencové Panny Marie, obecní škola a pár domečků. Klenotem Jihu je téměř stoletá Jubilejní kolonie s oblouky, štíty. Kolonii projektoval úžasný architekt Ernst Korner, v náruči dalších domů jím projektovaných bydlím dnes i já. Kousek od kolonie je dnešní radnice Ostrava – Jih.
Eva ostravského Jihu.

Eva ostravského Jihu.

V levé části obrazu dole je Zábřeh nad Odrou s Husovým sborem, bývalou radnicí, zámkem ze 16. století a kostelem Navštívení Panny Marie. A kolem řeky Odry můžete navštívit chráněné krajinné oblasti Rezavky a Polaneckého lesa, oderské tůně, poslední to oázy nedotčené přírody vytlačované na okraj města sídlišti.

Eva Jihu má tvář mé nejlepší kamarádky. V uších má housličky, na které hrála. Šly jsme vedle sebe od čtrnácti let. Nemohla jsem s ní studovat do Prahy, rodiče na to neměli, ale vrátila se mi. V jeden rok jsme porodily, ona nemocného chlapečka, já holčičku. Její velká bolest. Ale nakopla mou výtvarnou kariéru! Pomohla, vysvětlila, zaplatila a první výstava byla na světě. Od té doby jedu, pomáhala, dokud ji žal nepřemohl a neodešla do svého chemického nebe, daleko od svého a našeho trápení. Chybí mi, ale žije v mém obraze…

V obraze je i má první láska. Chodili jsme k tůním, učila jsem ho rostliny, aby udělal zkoušky na medicínu. Dodnes nevím, proč jsme se vlastně rozešli, nikdy si to nedořešili, nikdy se nesešli, i když jsme se ve stejném roce rozvedli. Jak by se utvářel můj život? Měl dva syny, měla bych je s ním i já? Jenže já jsem holčičí máma, kluci přišli v podobě tří vnoučků. Ale vnučka Apolenka je Apolenka, s copánky jako její máma…

Co cítíte k Ostravě?

Je jako moje krev, která se jako struska vylévá z kokil. Jsem tak srostlá s tímto městem, vše vnímám jinýma očima. Existuje nějaké podvědomí, a to se ze mě vylévá jako ta struska. Mnoho se neví o životě ostravských žen. O havířích, železárenských zaměstnancích – téměř vše. Mě se nikdo nezeptal, jak jsme žily my, havířské ženy – to mě zajímá a zároveň bolí. Zajímá mne emancipace v nových sídlištích, jak se myšlení lidí pomalu mění. Na nás ženách ta města stála – když si vzpomenu na těžký život mé babičky… A stojí dodnes. Zasloužíme si více zájmu.

Petr Přendík

Sdílejte nás naShare on Facebook76Share on Google+0Tweet about this on Twitter

One thought on “Lenka Kocierzová: Ostrava je moje krev, která se jako struska vylévá z kokil

  1. Velmi pěkně napsané. při čtení jsem si zřetelně představila obchod jménem GASTRONOM.Ta doba byla těžká ,ale krásná.Více takových lidí at je více vzpomínek Karin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *