K historii zábřežské rybniční sítě

Nejstarší rybníky na území Zábřehu vznikly ještě ve středověku. Předpokládáme, že k rozmachu zábřežské rybniční sítě došlo někdy po roce 1500, kdy vrcholil v českých zemích rozmach zakládání rybníků díky objevení třístupňové metody chovu ryb. Zábřežské rybníky, zaujímající mnohdy plochu mnoha desítek hektarů, zanikly na přelomu 18. a 19. století.

Nejstarší zmínka o zábřežských rybnících

Nejstarší zmínka o rybnících na území současné Ostravy pochází z roku 1408, kdy v latinsky psané listině složil Hanuš ze Zábřehu lenní přísahu: ,,Hanussius de Zawrzye super tertia parte Zawrzie, curia, duabus cum media piscinis ibidem in Zawrzie“, tedy lenní přísahu ,,Hanuše ze Závoří na statek a dva rybníky v Závoří“. U slova Zawrzye je napsána poznámka, že se jedná o Zábřeh. Kdy byly tyto nejstarší rybníky založeny, zůstává tajemstvím, stejně jako jména jejich zakladatelů. Můžeme však předpokládat, že se jednalo o malé vodní nádrže, které byly pro středověké rybníkářství typické. Bohužel, schází nám detailnější středověké zprávy o stavu rybníkářství v severním cípu Moravy mezi řekami Odrou a Ostravicí. Můžeme však říci, že rybníkářství představovalo velmi významné odvětví středověkého hospodářství.

Kde byly zábřežské rybníky umístěny?

Zábřežské rybníky se rozkládaly na horním konci vesnice, v oblasti, kde se dnes křižují rušné tepny Rudná a Plzeňská. Rybníky se rozprostíraly také v okolí Plzeňské ulice v místech osady Březí při Bělském lese. Vodní nádrže neměly pouze funkci chovatelskou, ale též retenční – zadržovaly vodu v případě prudkého jarního tání sněhu, pomocí struh se odvodňovaly mokřady, které na území horního konce Zábřehu jistě byly. Stavba rybníků vedla k proměně krajiny, neboť lužní lesy a mokřady ustupovaly vodním dílům. Založení rybníků nebylo jistě levnou záležitostí a také jejich udržování vyžadovalo přísun sil i financí. Na druhou stranu zbudované rybníky značně zvýšily cenu statku, která závisela i na tom, zda na jeho půdě lze zřídit ještě další rybník.

Jak si můžeme povšimnout, rybníky byly v Zábřehu založeny za vysokou říční terasou Odry, daleko od jejího dravého toku, v jehož okolí se nacházely lužní lesy. Tyto luhy tvořily překážku, které se středověký a raně novověký stavitel rybníků vyhýbal, i když by zde byl stálý přísun vody – ten však mohl celé rybníkářské dílo také zničit. Umělé vodní nádrže bylo nutné budovat v místech, kde přitékala voda a kde byl zajištěn tak její odvod. Vody musel být dostatek, ale zároveň musel být zajištěn její dostatečný odtok v dobách výlovu. Voda byla do rybníků přiváděna z potoka Zif, který pramenil v Nové Bělé a přitékal od Hrabůvky, a také z potoka Zábřežka, který vytékal z Bělského lesa. Jednalo se tedy o rybníky průtočné. Pak je zaznamenán jeden rybník zvaný jako Nebeský – můžeme předpokládat, že vodu získával pouze ze srážek a z jarního tání sněhu. Veškerá voda z rybníků byla odváděna přes celý Zábřeh až do Odry na hranici Zábřehu a Nové Vsi.

Kdo a kdy rybníky v Zábřehu založil?

Majetkově bohatá olomoucká kapitula, které náleželo území Zábřehu, měla poměrně malou účast na rybničním podnikání. Olomoučtí biskupové se do rybničního hospodářství zapojili až na sklonku 16. století. Pokud jde o rybníky v Poodří, jsou nám k dispozici spíše zprávy o jejich existenci, nikoliv o jejich zakladatelích a o době založení. Můžeme soudit, že k zakládání zábřežských rybníků docházelo přibližně v době, kdy byly zakládány rybníky v okolí Paskova. Roku 1499 byl na Paskovsku 1 rybník a do roku 1548 zde bylo již několik malých a dva velké rybníky. Za jejich vznikem stál samotný Jan Dubravius a po něm Jan z Pernštejna. O tom, že rybníky v Zábřehu byly založeny právě v 16. století, svědčí i jejich rozloha, neboť do té doby byly zakládány rybníky menšího rozsahu. Také poloha rybníků na místě mokřadů svědčí pro pozdější dobu založení. Rybníky byly zcela jistě mělké, proti tomu zase byly teplejší a vhodné pro chov ryb. Zakladatelé rybníků si brzy uvědomili, že je nutné mít zvláštní rybníky pro odchov plodu, rybníky pro chov ryb a rybníky výtažné, určené pro výlov ryb.

Z roku 1581 se nám dochoval soupis zábřežských rybníků. Můžeme tedy předpokládat, že rybníky byly zbudovány minimálně o několik let dříve než samotný soupis. Uvedeny jsou rybníky Živný, Záhumenní, Velký Vyškovský, plodový nad haltýři, Mochovský před Šedým, Myškovský, Mikeskovský, pod Holaněm, nad Vavrečkou, Vavříkovský – posledně jmenované rybníky byly snad pojmenovány podle osadníků na zábřežském statku. Dále tu byly rybníky Březina, Podlesní, Bezděk, rybníčky pod starou tvrzí, pod pivovarem, nazývaný též Konopný. Nejzajímavějším pojmenováním vodní plochy je rybník Bratrský, který patřil patrně bratrskému sboru doloženému na sklonku 16. století v Zábřehu i jinými prameny (např. v roce 1591). Ovšem ve výše sepsaném seznamu jsou uvedeny i jména rybníků z Výškovic, jelikož od roku 1558 byly Výškovice přičleněny k zábřežskému lénu (určitě zde byly rybník velký Vyškovský, Březina a rybník Bezděk, pod kterým stál výškovický mlýn o dvou mlecích kolech).

Zábřežský urbář z roku 1616

Zábřežský urbář z roku 1616, který sepsal krátce před smrtí Jan Syrakovský z Pěrkova, nám přináší vhled do místní rybniční sítě. K zábřežskému statku náleželo 5 kaprových rybníků a 26 výtažných rybníků soustředěných v Zábřehu, Staré Bělé a ve Výškovicích. Výtažné rybníky sloužily k odchovu kaprů a dalších ryb, které byly po výlovu určeny k přímému prodeji. Kapr patřil v době předbělohorské k nejoblíbenějším rybám a jedl se v bohatých městských i venkovských rodinách.

Nejprve jsou v urbáři uvedeny rybníky určené pro výtah a rybníky plodové. K těm největším a nejvýnosnějším kaprovým rybníkům patřil Nebeský (nazývaný též Podhájník), rozprostírající se západně od dnešního městského stadionu ve Vítkovicích, byl opatřen hrází a strouhami, jeho výlov mohl utržit na penězích 500 zl.; Zifní u potoka Zif na severním okraji Bělského lesa, jež měl rovněž tarasy a strouhy a nabízel při výlovu ryby v hodnotě 400 zl., a Záhumenní ležící severně od Zifního, při jehož výlovu se mohlo získat prodejem ryb 400 zl. Prodejem štik, línů a karasů z rybníků se mohlo získat dalších 200 zl.

Do dalších rybníků bylo potřeba nasadit nové ryby, aby se z dvouletého plodu stal plod tříletý. Byly to rybníky Podlesný (patrně v blízkosti dnešního Bělského lesa?), Vaverkovský a rybníček nad kostelem (v místech dnešní ulice Závoří). Další rybníky byly určeny k pěstování odrostu: dva rybníky na kněžství, Konopný rybníček, rybníček pod starou tvrzí (odtud můžeme předpokládat, že v Zábřehu stála nová tvrz – dnešní zámek – a tvrz stará), dále rybníček nad Holáněm, před Holáněm (tedy v okolí Holáňova gruntu) a dva rybníčky u zábřežského zámku. V urbáři z uvedeného roku se o rybnících píše, že jsou na ,,jistej a stálej vodě a položením v zemi dobrej“. Nouze o vodu tedy snad nebyla, Bělský les, tehdy zvaný Studňa, poskytoval vody dostatek.

Zábřežská rybniční soustava (uprostřed) na mapě I. vojenského mapování z 2. poloviny 18. století.

Zábřežská rybniční soustava (uprostřed) na mapě I. vojenského mapování z 2. poloviny 18. století.

Provoz zábřežských rybníků

Dozor nad rybníky vykonával porybný, jehož usedlost stála v místě, kterým dnes prochází Plzeňská ulice před mostem Mládeže ve směru od Zábřehu na Hrabůvku. Fišmistři dbali o to, aby během výlovu nebyly ryby nikomu darovány či porůznu prodávány. Dbali na správné osázení rybníků a hlídali čas nejvhodnější doby výlovu. K udržení výživné síly rybníka sloužilo tzv. letnění. Rybník určený k letnění byl vypuštěn a oset na jeden až dva roky vhodnými plodinami, nejčastěji ovsem či prosem, aby si rybník odpočinul a nabral potřebné živiny. Druhou možností načerpání nových sil bylo vyjmutí bahna z nádrže. Letnění rybníka probíhala zpravidla po 8–10 letech jeho užívání po dobu jednoho léta.

Rybniční soustavou se táhly hráze a protékaly strouhy. Udržování rybníků a účast na jejich výlovu vyžadovala vrchnost v rámci rybničních robot od poddaných. Zábřežští sedláci, zahradníci a chalupníci museli ,,při všech rybnících a rybníčkách zábřežských předně všeckne příkopy, tarasy dělati, trouby klásti (…) rybníky loviti“. Abychom si větu osvětlili.

Jak vypadaly tarasy? Jednalo se o do země vbité kůly nebo trámce, které byly vzájemně propleteny větvemi, často vrbovými. Pořízení tarasů bylo povětšinou úkolem nesnadným a finančně náročným, proto zakladatelé rybníků uvalovali na své poddané povinnost jejich oplétání. Ideální byla také blízkost lesa v okolí rybníků.

Nyní objasněme spojení kladení trub. Jednalo se zpravidla o jednu až dvě trubky, kterými za normálního stavu odtékala voda z rybníka. Pro vypouštění rybníka sloužil splav, odkud se splavovala voda z nádrže při výlovu, který probíhal buďto na jaře nebo na podzim. Jeho výška se dala regulovat pomocí snižování nebo zvyšování terénu hráze, případně vložením či odnětím dřevěných desek. Voda z trub a ze splavu pak dále odtékala struhami do dalších rybníků nebo byla odvedena přes celý Zábřeh do Odry. Tyto strouhy, zvané svůdnice, se musely udržovat (cídit), aby byla zachována jejich průtočnost. Zábřežští poddaní museli u rybníků držet také hlásku. V dnešním jazyku bychom ji označili jako hlídku či strážní službu, při níž mělo být zabráněno ztrátám na rybách a rybnících, ať už vlivem počasí nebo osob.

V urbáři zábřežského statku z roku 1616 se setkáváme takřka s úplným popisem všech robotních výkonů k vypuštěným i sušícím se rybníkům. Poddaní se účastnili na vyhazování příkopů na dně vypouštěného rybníka, čímž zajistili rychlejší odtok vody a tím i jeho časnější vyschnutí. Po vysušení bylo třeba rybník zorat, zvláčet a pak osít panským osivem, dále poséct, shrabat, svézt a uložit sklizeň do stodol. Zábřežským poddaným však zůstala jen povinnost účastnit se pomocných prací při opravování rybničních hrází.

Zánik rybniční soustavy

Zdali byly během třicetileté války zábřežské rybníky poškozeny, nevíme. Mohly utrpět, snad ani ne tak vojenskými útoky jako spíše zanedbanou údržbou. Tereziánský katastr z let 1750–1768 uvádí v Zábřehu rybníky na 15 kop štičí násady. Bohužel nejsou jmenovány další (kaprové) rybníky, ale můžeme si vypomoci mapou z roku 1774, která zachycuje rybniční soustavu patrně před jejím zánikem, neboť v roce 1833 byly tyto rybníky již určitě vysušené. V roce 1774 jsou zakresleny rybníky: Záhumník, Šišník, Podlesník, Vaškovský a Podhájník, které tvořily rozsáhlou soustavu vodních ploch mezi Bělským lesem, Plzeňskou ulicí, městským stadionem a ulicí Jugoslávskou. Dále je zde zakreslena řada menších nádrží, zejména podél hlavní komunikace, které vsí vedla. Je docela složité přesně lokalizovat všechny jmenované rybníky, neboť nejsou zakresleny pečlivě. Dalším pramenem téměř ze stejného období jako zmíněná mapa je I. vojenské mapování. To zachycuje pouze rybník Podhájník (na místě dnešního Zábřehu-Družstva) ve funkčním stavu, ostatní rybníky jsou zakresleny jako vypuštěné.

V 17. a zejména v 18. století docházelo k vlnám úpadků v oblasti rybníkářství, rybníky začaly být vysoušeny a zaváženy. Velký vliv na rybniční síť měly josefínské reformy, kdy byla zavedena vyšší cena pšenice a plocha rybníků ustoupila jejímu pěstování. Rybniční hospodářství bylo již málo konkurenceschopné a ve společnosti docházelo k poklesu spotřeby rybího masa. Na přelomu 18. a 19. století docházelo k rušení zábřežských rybničních ploch a k jejich přeměně na pole, o čemž svědčí pozdější názvy zemědělských ploch Pod Rybníkama, Rybníky uvedené ve stabilním katastru v roce 1833. V pamětní knize zábřežské farnosti se dočítáme, že v listopadu 1875 zamrzly zábřežské rybníky – zcela jistě to už byly jen malé nádrže.

Menší rybniční nádrže však v Zábřehu přetrvaly až do 20. století. Víme, že v období 1. světové války existovala nádrž na ryby za měšťanskou školou v oblasti dnešní ulice Na Drahách. Jednalo se o nádrž s rybí násadou. Ještě v 80. letech 20. století existoval jeden rybník na pozemku Rudolfa Černého, který se nacházel u Horymírovy ulice a zmizel spolu s výstavbou panelového sídliště.

Letecké snímkování z 50. let minulého století dokládá plochu bývalých rybníků. Na nezastavěné ploše Zábřehu jsou jasně patrné původní rybníky, které byly rozparcelovány. Parcelace neodpovídá středověkému rozdělení jednotlivých tratí půdy. Zřetelné jsou i staré hráze. Zdroj: kontaminace.cenia.cz.

 

 

Přehled největších rybníků a jejich písemná zachycení:

Zifník – (Živný, Zyfný veliký, Zifrník, Šišník, pojmenován podle vodního toku Zif), zmíněn v letech 1616, 1774, v roce 1833 byl již vysušen. Rozkládal se mezi severním okrajem Bělského lesa, ulicí Plzeňskou, Rudnou a Kpt. Vajdy. Zaujímal plochu cca 37 hektarů.

Podlesník – (pojmenován podle polohy v sousedství Bělského lesa), zmíněn v roce 1616 a 1774, v roce 1833 byl již vysušen. Nacházel se mezi severním okrajem Bělského lesa, náměstím SNP a ulicí Chrjukinovou. Přiléhal k rybníkům Zifníku a Vaškovskému.

Vaškovský – zakreslen v mapě z roku 1774, v roce 1833 již neexistoval. Rozkládal se mezi dnešními ulicemi Kpt. Vajdy, Chrjukinova a jeho západní část vedla přibližně 100 m souběžně od dnešní Rodimcevovy ulice.

Záhumeník – (Záhumník, pojmenován podle polohy za humny, tedy za územím oddělujícím obec od polností a okolní krajiny), zmíněn roku 1616, 1774, v roce 1833 byl již zrušen. Na jihu přiléhal k Zifníku a ležel mezi dnešní Polaneckou spojkou, střední chemickou školou na ulici Středoškolská, křižoval Jugoslávskou ulici, severně zasahoval k prodejně Lidl a na západě se jeho hráz táhla podél Plzeňské ulice. Jeho plocha zabírala plochu přibližně 30 hektarů.

Podhájník (Hájek, Nebeský, pojmenován podle polohy pod stromovým hájem; název Nebeský zase svědčí o tom, že rybník byl snad napájen pouze pomocí srážek, snad později byl napájen již pomocí struh), zmíněn roku 1616, 1774, není zřejmé, zda se jednalo o jeden velký rybník nebo soustavu tří menších rybníků (patrně byl velký rybník časem vysoušen a rozdělován na menší). Plocha celého vodního díla (okolo 60 hektarů) zaujímala prostor mezi dnešními ulicemi Moravská, Závodní, Starobělská a Plzeňská. Na léta 1826–1829 pronajal velkopetřvaldský hospodářský dvůr ,,panské rybníkové země“ z bývalého vrchnostenského rybníka Podhájníku 22 nájemcům ze Zábřehu. Na území tohoto rybníka byla od roku 1921 stavěna vilová část Zábřehu, tzv. Družstvo. Pronájmy rybničních pozemků se týkaly také dalších rybníků, jež dříve náležely k významné rybniční soustavě.

Petr Přendík

Zdroje:

HURT, Rudolf. Dějiny rybníkářství na Moravě a ve Slezsku. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1960.

STIBOR, Jiří. Stará Bělá : 1272-1918. Ostrava: Úřad městského obvodu Ostrava-Stará Bělá, 1997.

ZAO.

Sdílejte nás naShare on Facebook79Share on Google+0Tweet about this on Twitter

2 thoughts on “K historii zábřežské rybniční sítě

  1. Moc hezky napsaný příspěvek k historii rybníků a rybníkářství v našem obvodě. Dalo to jistě hodně práce, dopátrat se mnohých pidrobností. Jsem pyšná, že naším kronikářem je právě Mgr. PETR PŘENDÍK, zapálený patriot, který dovede nadchnout jiné. Neúnavně pracuje, píše, bádá, přednáší, komentuje vycházky a ne ledajak. Vše v super kvalitě. Dokonce je jedním nepřehlédnutelným z autorů nově vydané knihy Městský obvod Ostrava- Jih.
    Takového kronikâře nám musí všichni závidět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *