Jiří Hovorka: náš dům stál v místě dnešního podchodu

Letního 15. srpna 2017 jsem se vydal na procházku starým Zábřehem s panem Jiřím Hovorkou, jenž zavzpomínal na podobu Zábřehu před jeho razantní proměnou v 70. a 80. letech minulého století.

Pane Hovorko, jste rodilý Zábřežák?

Ano, narodil jsem se v roce 1950 v domě naproti sokolského hřiště, měl adresu Závodní 157. Otec byl projektant ve Vítkovických železárnách, poté v Báňských projektech. Když jsem se narodil, tak matka zůstala doma v domácnosti. Náš dům nestojí, protože přes něj byla naplánována Plzeňská ulice. Když stojíte v podchodu mezi hasičskou zbrojnicí a sokolským hřištěm – tak tam, asi uprostřed podchodu, byl vchod do našeho domu. Byl to domek postavený ve 30. letech, postavil ho můj děda. V domě měl stolařskou dílnu můj strýc Jindřich Šindler. Děda Hovorka se s babičkou rozvedl a odstěhoval se do Brna a dílnu měl pak pronajatu pan Stařinský. Později strojní vybavení převezl pan Stařinský do Nové Vsi poblíž restaurace Bořík.

Naši sousedé byli jacísi Macháčkovi, paní ještě žije, vedle bydleli po pravé straně Dulíkovi, po nich Klepkovi a pak Dosedělovi, kterým též dům zbořili, když se stavěla Plzeňská – to se psal rok 1973.

Jak vypadal standard bydlení ve vašem domě? Byla zde třeba již moderní koupelna?

Měli jsme tam koupelnu. Byla v ní měděná klasická lázeňská kamna, chromované kohoutky. V kamnech se topilo. V kuchyni jsme měli klasický vodovod na stěně – výlevku, pak se tam zavedl bojler. Pralo se – otec myslím vyrobil pračku. Taková dřevěná krabice vyložená zinkovým plechem a na boku byla vrtule, která rozviřovala prádlo, a to se v bedně různě mlelo. Nějaké oděvy se praly i ručně v neckách. Prádlo se ždímalo také ručně. Poté jsme již měli první pračku – Perlu – ta docela skákala. Žehlilo se za mě ještě žehličkami, které se nahřívaly v peci a pak byly žehličky, které byly modernější – na litinové plotýnky se dala nahřát žehlící plocha, speciálními kleštěmi se vždy žhavý kus železa sundal a tím se žehlilo.

Vydáváme se na procházku starým Zábřehem. Co se změnilo zde u kostela na ulici Závoří?

Změnilo se toho docela dost, ale dost věcí je na stejném místě Probíhaly tady různé církevní slavnosti, pamatuji tady ještě staré kolotoče. V kostele sloužil pan farář Majer, babička byla hluboce věřící a často s ním byla v kontaktu. Místo baptistů byl zábřežský národní výbor, měli tam místnost i pomocníci Veřejné bezpečnosti. Tady na místě u bývalé Delvity stálo řeznictví Hanák, vedle bydleli Šeděnkovi. Naproti stála fara, později budova sloužila jako lidová škola umění. Vedle zahrady školy jde cesta mírně do kopce a po pravé straně ve směru k hasičárně stávala stará kovárna, kde se ještě za mě podkovávali koně. Vedle kovárny stál vyšší rodinný dům, kde bydlela slečna Londínová se svou sestrou – výbornou paní učitelkou Smejkalovou. Také zde bydleli Šenovi. Cesta vedla směrem dále, pod ní je dnes vedena Zábřežka. Byla to taková kamenitá cesta a táhla se k pomocné škole, za níž bydleli Caletkovi, Bajgarovi a Stuchlí.

Pokračujeme po Mňukově ulici směrem k hasičárně…

Na nároží ulice Šaldovy je dnes modlitebna adventistů, ten dům kdysi vypadal jinak. Bývalý závodník Fišárek měl dílnu na protějším rohu vedle budovy bývalé lidové školy umění, přímo v areálu, kde dával dohromady své závodní stroje.

Dnešní hasičárna sloužila také k bydlení. Za podchodem stojí dnes družstevní dům. Před stavbou domu zde pěstoval zeleninu nějaký Bulhar, chodili jsme k němu na nákup, docela velká zahrada to byla.

Procházíme podchodem pod Plzeňskou, kde stál váš dům. Bouřili se lidé proti demolici svých obydlí?

Bouřili, velice. Otec – co by projektant – sehnal spoustu nákresů a hledali jsme náhradní řešení toho, jak by nová Plzeňská mohla jít, protože tady kvůli ní mělo – a padlo – okolo 50 rodinných domků. Dostalo se to až na prezidentskou kancelář, ale nic se s tím nedalo dělat. Po demolici se lidé stěhovali buďto na Kašparovu ulici v Hrabůvce nebo na Jičínskou ve Výškovicích. Takže s mnohými jsme zase byli sousedy.

Taky vidíme, že i ze sokolského hřiště je jen zbytek, protože druhá půlka leží pod dnešní Plzeňskou a kousek ještě za ní u ulice Mňukovy. Byl tady náhon od Odry – z mašinhausu – z úpravny vody, odkud se voda čerpala do Vítkovických železáren. Náhon sloužil i k tomu, aby se napouštělo v zimě vodou kluziště na sokolském hřišti, chodili jsme na něj bruslit. Polovinu sokolského hřiště tvořilo kluziště, druhou polovinu škvárová plocha a mezi oběma částmi bylo loutkové divadlo, které bylo používáno jako šatny. Divadlo bylo provedeno pro vedení loutek shora i zdola, mělo železnou oponu. Takové bylo hřiště, kde se seznámili i mí rodiče.

U ulice Krokovy stojí obytné vily – za mě byly velké vily rozděleny na jednotlivé byty, protože za bývalého režimu dosadili do velkých baráků nájemníky. Na pískových dolech, v blízkosti Tukinského, bydleli děda s babičkou a měli v domě též dva nájemníky.

Před vaším domem musela projíždět tramvaj, je to tak?

Ano, jezdila. Před naším domem byla velká mezera mezi kolejnicemi, komárek tady musel téměř zastavit, když tu díru přejížděl. No tak jsme naskakovali za jízdy a jeli ještě k tomu načerno do školy na Hulváckou ulici. No průvodčí pochopitelně nadávala. Tramvají č. 8 se dalo dojet dolů na konec Zábřehu, dále vedly koleje do pískovny. Když zrušili tramvaje, začal po její trase jezdit autobus, pak ale jezdil po ulici Závoří a U Hrůbků.

Nyní stojíme na nároží Ruské a Dolní ulice, u bývalé obecné školy.

Jak je na Ruské ulici hospoda Hastrman, tak tam byl pekař a vedle něj hospoda, kde jsem chodil cvičit na housle. Za hospodou byla cukrárna paní Goldmannové. Za ní byla spořitelna a za ní obchod Janík. Ještě trafika a budka pro policistu a už jsme u Palkovského ulice. Dále na Ruské ulici stála budova – drogerie Fusek, ta byla vyhlášená, stála naproti oblíbené galanterie. Za drogerií byla hospoda, místo ní dnes stojí čerpací stanice. Vedle Fuska bylo ještě papírnictví.

Na Dolní ulici byl v prvním domě fotograf, kde jsme pořizovali rodinné fotky. Vedle nich jsou dodnes dva domy, kde se normálně bydlelo. Jak je hala, tak tady přes cestu byly zahrádky, kde jsme měli výuku pozemků. Družstevní dům se stavěl až v 60. letech na místě toho zelináře, Bulhara. Stojíme na Dolní ulici v průjezdu do zahrady za družstevním domem – tady vedla ta cesta od kostela podél kovárny až sem.

Pohled do Ruské ulice od ulice Dolní, před demolicí zástavby v roce 1975.

Pohled do Ruské ulice od ulice Dolní, před demolicí zástavby v roce 1975.

Prošli jsme opět podchodem na Dolní ulici a pokračujeme k měšťanské škole.

Tady na Dolní ulici byl druhý Bulhar – zelinář. Pěstoval zeleninu za zahradou dnešní mateřské školy U Zámku. Na počátku 60. let se začaly stavět na místě záhonů nové domy, jednalo se vesměs o byty Vítkovických železáren. Vedle jednoho z domů bylo později zřízeno řeznictví Váňa. Když jsem chodil do školy na Hulvácké ulici, vybíhali jsme do nové samoobsluhy, kde je dnes hospoda Fernet. Koupili jsme si vždy Eskymo. Nad samoobsluhou bydlel hokejista, obránce, Kasper.

Na měšťanskou školu vzpomínám dobře – ředitelka Matušková, učitelka Smejkalová, učitel Huvar: typický kantor, který chodil s housličkami a ladičkou; učitel Šeděnka: učil fyziku – neskutečný kantor, ten naučil každého. Pořádal pro děcka výlety a jezdilo se až na Balaton, do Polska a v roce 1966 nás vlakem vzal až do Bulharska! U měšťanky stál skleník, kde se něco pěstovalo. Občas bylo cvičení civilní obrany – pro nás to byla vždy zábava: popadly se masky a něco se dělalo. Muselo se vždy někde utíkat, scénář byl takový, že někde došlo k atomovému výbuchu… Jinak jsem byl v pionýru – já jsem chodil ještě do náboženství – v roce 1956 ještě na základní škole na Dolní ulici. Ale vím, že už tam byl i pionýr. Náboženství vyučoval většinou Katecheta, občas farář Majer.

Tady v prvním domě na Zimmlerově ulici bylo kdysi papírnictví, kam žáci chodili pro sešity a inkoust. Dnes je zde vinárna. Za papírnictvím byl původně parčík, ale naráz se zlikvidoval a vyrostl zde rodinný dům, asi tak v polovině 60. let. Dále na Zimmlerově ulici, u starého kříže, stojí na rohu starší dům, kde šil oděvy krejčí Valenta, dnes je z toho zahradní restaurace.

Jandova ulice, po které nyní sestupujeme dolů, zůstala víceméně zachována. Přibyly zde panelové domy. Tady myslím byl sedlák Malík, měl koně – ty jsem vždy obdivoval. Takže kde je dnes sídliště, tam se ještě ne až tak dávno pásli koně.

U dnešní zastávky Pískové doly bydlel starý pán Červenka – měl malinký baráček. To byla estráda. Točil se seriál Kamenný řád. Známá dělala rekvizitářku a zjistila, že to tady Červenka ve dvoře má pěkně zchátralé, akorát pro filmové záběry. No a Červenka vše opravil – no tak to zas museli uvést do původního stavu (smích). Červenkův syn pak domek přestavěl do dnešní podoby.

Nyní začínáme stoupat od Jandovy ulice k ulici Horymírově, po pravé straně stojí dům, v němž bydleli vaši prarodiče. Na co si vzpomenete v souvislosti s ,,Horymírkou“?

Za Horymírovou ulicí byla už jen pole a šlo se k cihelně, byla tam jáma na hlínu. Do cihelny jsme ještě ze základní školy šli na exkurzi. Lisovala se tam mezi ocelovými válci hlína. U cihelny podél Výškovické stály dřevěné baráky, vzdušné. Sušily se tam cihly před vypálením v peci. Za cihelnou byl bagr a jezdili jsme tam tajně na vozících. Taky se u cihelny sáňkovalo. Kousek dál stál pomník, který připomínal tragické úmrtí Jana Holuši. Jinak tady na Horymírce byly statky Silberových, Drastichových a Holušových. Za Holušovými jezdil parní vlak. Odbočoval z ulice U Hrůbků od pekařství Svěntoň a Šauer a jel do kopce úvozem kolem dnešní mateřské školy a končil v cihelně. U dnešní Rezkovy ulice bylo hasičské hřiště a kousek od něj bydleli Martínkovi. Můj otec se s panem Martínkem znal. Starý pan Martínek byl podivín v dobrém slova smyslu – jel třeba s mým otcem na starém kole až na Slovensko. Byl to také vášnivý včelař a na zahradě měl úly.

Zahájení výstavby nového sídliště, pohled od ulice U Hrůbků směrem k ulici Horymírově, 1983.

Zahájení výstavby nového sídliště, pohled od ulice U Hrůbků směrem k ulici Horymírově, 1983.

Na jaké služby si v souvislosti se Zábřehem vzpomenete?

Už jsem zmiňoval dva zelináře, Bulhary. Ještě u restaurace Havránek bylo zahradnictví Pijanovský. Obchody? Naproti Tukinského byl obchod Kuliha, kde pracovala paní Pěknicová.

Co třeba lékaři?

Nejvíce doktorů bylo v zábřežské nemocnici, ta se zcela změnila. Zubař byl u nového ředitelství, před ním staly budovy, už jsou dávno zbourané. Byl tam i holič. Já jsem chodil k lékaři Dostalíkovi, který ordinoval na ulici Rudné. Byl tam i doktor Kaňok.

Dům s obchodem na nároží ulic U Hrůbků a Jandova. Archiv Jiřího Hovorky.

Dům s obchodem na nároží ulic U Hrůbků a Jandova. Archiv Jiřího Hovorky.

Pane Hovorko, nyní si budeme připomínat výročí sovětské okupace – jak na ni vzpomínáte?

V pokoji, kde jsem spal, byl telefon a na něj někdo volal otci, že nás okupují. Byl to pocit beznaděje. Měli jsme zrovna s kluky vyrazit na kolech na výlet – ale jezdili jsme nakonec tady po Ruské a Závodní ulici a fotili jsme tanky. Zajeli jsme do tiskáren na Novinářské ulici a roznášeli jsme letáky, přehazovali cedule u cest. U stadionu stál tank. U nového ředitelství se zpívala hymna, okupanti se postavili do pozoru – ti kluci vůbec nevěděli, kde jsou. A ta okupace pak ovlivnila další roky. Pamatuji si třeba příhodu, když pak asi ROH pořádalo nějaký zájezd do Prahy, kde se hrálo mistrovství světa v ledním hokeji. Hráli jsme se SSSR a porazili jsme je. Říkám: pánové, bude se zpívat hymna! Celá hala tehdy duněla. Volal jsem pak mamce a ptám se, jestli to viděla v televizi. Říkala, že úžasné. A slyšela jsi, jak celá hala zpívala hymnu? Néé, to jen zněla hudba, oni vypnuli mikrofony (smích). Ale byl to určitý způsob vítězství!

Petr Přendík

Sdílejte nás naShare on Facebook31Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *