Jaroslav Ermis: Zábřeh prvorepublikový a válečný

,,Všechno je jiné, Zábřeh se změnil. Za mých mladých časů měl Zábřeh 12.500 obyvatel a na ně dohlížel jeden policajt, který sídlil v bývalé radnici u československého kostela, a když policajt Krakovský vešel do Havránka, hned všechno ztichlo,“ začíná své povídání téměř devadesátiletý Jaroslav Ermis, rodák ze starého Zábřehu, s nímž jsem zaznamenával vzpomínky v průběhu března a dubna 2018. Stále usměvavý pán rád a s nadšením předává své vzpomínky – dokonce jich i několik sepsal.

Narození a dětství – kde začneme?
Můj otec se jmenoval Jan Ermis, narodil se roku 1896. Vychodil německou měšťanskou školu, ve svých 18 letech narukoval do 1. světové války a byl umístěn u autokolony. Matka Heřmína, rozená Havránková, byla ženou v domácnosti. Rodiče byli sezdáni roku 1921 a dostali byt v zábřežském zámku. Zámek v té době patřil pod zábřežský obecní úřad a sloužil jako obecní obytný dům pro chudší lidi. Tatínek pracoval ve Vítkovických železárnách, ale jinak v zámku bydleli většinou lidé, kteří pracovali pro obecní úřad, čistili kanály, prováděli úklid silnic a podobně.

Můj otec sedící na automobilu v době 1. světové války, s vozem jel až do Rumunska!

Můj otec sedící na automobilu v době 1. světové války, s vozem jel až do Rumunska!

Narodil jsem se v zábřežském zámku 21. srpna 1928, takže letos budu mít 90 let, manželka má 88 – my jsme takoví ,,exoti“, máme pět vnuků a deset pravnoučat. Na svět mě přivedla paní Stružová, bydlela na ,,obecním“, jednalo se o obecní domy naproti Havránkovi. Její syn byl prvním československým farářem v Zábřehu. Modlitebna husitské církve byla v zábřežské radnici v prvním patře. V téže budově bydlel pan Šventer, dole byla trafika paní Amentové. Později zde byla mateřská školka, vývařovna zemědělské a zahradnické školy. Pamatuji si ještě stavbu Husova sboru. V roce 1933 byl kolaudován a vysvěcen. Měl jsem tehdy pět let a poté jsem nastoupil do obecné školy na Dolní ulici.

Jak vypadal život v Zábřehu ve 30. letech?
V době, kdy jsem se narodil, začala světová krize, která trvala do roku 1932, kdy se v Německu začal rozvíjet nacismus a kdy se začalo zbrojit. V tom okamžiku byl tatínek zaměstnán prakticky na celých šest dnů týdně ve válcovně profilových tratí, jinak pracoval jen tři dny v týdnu, a aby nás uživil, vydělával si navíc jako číšník u Šeděnky (později restaurace Tukinski) a u Havránka, hlavně o plesové sezóně. V létě otec pracoval ve výletní restauraci Korýtko u dnešní Polanecké spojky.

V okolí Polanecké spojky se nacházely výletní restaurace – kolik jich bylo?
Moje maminka mi vykládala, že Polaneckou spojku vykopali za první světové války ručně italští zajatci, položily se do ní koleje, postavil se most přes Odru a já si pamatuji, že jsem po těch kolejích chodil za otcem do Korýtka. Ale když přišli Němci, potřebovali železo, koleje byly sneseny a s nimi i most přes Odru.

Letní restaurace Korýtko byla v podstatě pouze dřevěná bouda. Proč se tomu říkalo Korýtko? Protože nad Korýtkem byl velký sad a v něm studny pro jímání vody, betonové skruže s železným poklopem. Přepad vody byl dole u restaurace, kde z železné ruly tekla voda do potůčku, který odváděl vodu do prvního rybníku u Odry. Byla to výhradně letní restaurace, kterou provozoval pan Leher, vozil zásoby na bicyklu. V restauraci měl místnost, kde v létě spal, pod stromy byly dřevěné stoly, u nichž seděli hosté. K podniku vedla tzv. Černá cesta – od Tukinského do kopečka a rovno nad vysokými břehy, pak klesala úvozem dolů a pokračovala buď do Korýtka, nebo k Lazarovi. U Lazara bylo zastřešené pódium, kde se o víkendech tancovalo, lidé zde trávili celé dny na dece, nosili si obědy. Před Lazarem na pravém břehu Odry byla louka, které se přezdívalo komunistická. Proč? Stál zde starý dřevěný vagón bez kol a v něm se scházeli komunisté. Ze soboty na neděli si udělali oheň a přespávali zde. Pod dnešním Shopping parkem byla další restaurace, dodnes je v prudkém svahu zachován betonový útvar, dnes ho obývají bezdomovci. Původně se jednalo o sklep, k němuž náležela restaurace, kterou provozovali Sokoli. Také se zde tancovalo.

V Korýtku se dobře sedělo. Na snímku jsem druhý zleva v roce 1930, když mi byly dva roky.

V Korýtku se dobře sedělo. Na snímku jsem druhý zleva v roce 1930, když mi byly dva roky.

Jak vypadal zábřežský zámek v období první republiky?

Jsem vůbec poslední, kdo pamatuje bydlení na zábřežském zámku. Měli jsme v prvním patře dvě velké místnosti, dnes je v nich hotelový pokoj ve stylu Afriky. Z okna jsme se dívali na louku, kde jsme si jako děcka hráli a pamatuji si, jak se pak na ní začala stavět budova občanské záložny (dnes MŠ U Zámku). Náš byt se skládal z kuchyně, světnice a venkovní verandy. Vodovod byl umístěn na chodbě zámku a využívaly ho tři partaje – Leherovi, my a Šišákovi. Záchody byly umístěny v přístavku do dvora, jednalo se o suché záchody, později byly splachovací, ale splachovalo se kýblem. Celá chodba k bytům byla dřevěná, podlaha se každý týden drhnula. Do bytu se šlo přes troje schody, které vedly přímo na dvůr. Topili jsme na peci, na níž se i vařilo. V zimě jsme do ložnice postavili tzv. vincek – malý litinový pec, kterým jsme vytápěli místnost. V ložnici stály dva šatníky, prádelník, police a postele. V zámku jsme měli elektrický proud, voltáž 120, později i 220 voltů. Vedení opravoval pan Kuňor, který spravoval místní síť. Kuňor bydlel nedaleko Havránka. Jinak zámek měl hluboké klenuté sklepení, kde jsme uchovávali potraviny. Třeba brambory, které se kupovaly po metrácích.

Nahoře v prvním patře vlevo od hlavního vjezdu žil pan Píka, správce obecního dvorku, který se však nacházel ve Vítkovicích. Píka například najímal lidi na odhazování sněhu, to jsme mohli dělat i my odrostlejší. Kdysi nebyly žádné stroje, jen koně s dřevěným pluhem a tím se protahovaly silnice, zbytek se odhazoval ručně.

Vedle Píkových bydlel pan Šišák, zaměstnanec VŽ, měl několik dětí – z nich dva syny Oldřicha a Jaroslava, kteří odešli v roce 1939 za hranice a vrátili se až po válce. Oldřich byl u letecké bombardovací perutě v Anglii a Václav byl u dělostřelectva. V roce 1946 se bratři vrátili. Oldřich si vzal dceru trafikanta Klemiše, který měl trafiku na Hlavní (dříve Masarykově) třídě, která vedla do Vítkovic. Oldřich Šišák byl po válce správcem kamenolomu u Jičína, jeho anglická žena Pegy Davidsová zde měla potíže, nemohla se domluvit a manželé se vrátili do Anglie.

Vedle Šišákových se nacházel náš byt. V nádvoří zámku se nacházel v prvním patře dřevěný ochoz, na kterém jsem žil! Veranda byla přehrazena, pan Krumholz, bydlící vedle nás nad dnešní restaurací, měl svou verandu, z níž vedly schody na nádvoří, druhá půlka verandy náležela k našemu bytu. A na verandě byla výlevka, do které jsme vylévali špinavou vodu, která odtékala do odpadní jímky, která byla umístěna uprostřed nádvoří zámku. Když v roce 1945 létala nad Zábřehem plátěná ruská letadla, shazovala bomby a jedna dopadla na střechu zámku nad bytem pana Krumholze, zachytila se o okapovou rouru a zůstala ležet před dveřmi bytu na verandě. Byla už bez křidélek, protože ta zůstala na okapu. Nevybuchla.

Dále tady žil pan Petruška, paní Vroblová, která měla dcery. Jedna si vzala syna kadeřníka Matošky. Kadeřnictví pana Matošky bylo na hlavní třídě, ale měl také boční oficínu naproti československého kostela, kde stála dřevěná bouda a v ní se učili tovaryši stříhat muže. Já měl kudrnaté vlasy, tahalo mě to, tak mi dali do klína krabici třešní a u toho jsem pojídal.

V místnostech dnešní zámecké restaurace v přízemí zámku bydlel pan Tichopád, byl policistou – ne v Zábřehu, ale v Ostravě. A co je zajímavé – měl své vlastní letadlo. Dále tady byl byt pana Lehera, jenž měl v nájmu letní restauraci Korýtko.

Náš byt byl v prvním patře, vpravo nahoře od hlavního vstupu.

Náš byt byl v prvním patře, vpravo nahoře od hlavního vstupu.

Pak zde měl byt pan Zapletal, sestával ze světničky, kuchyně a ložnice. Pan Zapletal, invalida z první světové války, měl rozstřílené břicho a my jako děti jsme to břicho vždy obdivovali, měl ho samou jizvu a říkal nám, že měl venku střeva a že mu je museli vrátit zpátky do břišní dutiny. Měl dva syny, Zdeňka a Miloše. Vedle žil pan Husar – ten čistil obecní cesty. Nízké křídlo zámku sloužilo jako stodola. V poslední částí zámku bydlel pan Motalík – byl to bývalý šafář na obecním dvoře, z něhož později vzniklo zahradnictví Kudela, které se rozkládalo mezi zámkem a Dolní ulicí.

Vzadu v zámku byla garáž, kde měl pan Tichopád a jeho bratr skladiště – měli autodopravu – a taky tam stálo již zmíněné letadlo. Mělo skládací křídla. Tichopád startoval za první republiky s letadlem na cestě u Rütgerse. Start vypadal tak, že se letadlu napnula křídla a chlapi ho tlačili, dokud nenabralo rychlost a mohlo vzlétnout. Pamatuji si na čas, kdy Tichopád havaroval v Zábřehu u Hlučína, kde se zabil. V hlavě mám moment, kdy paní Tichopádová donesla krvavé ponožky a ukazovala to ženským: ,, To mi zbylo z chlopa…“ Letec je pochován v Bělé, vlevo od hlavní brány, na pomníku je vyryto havarující letadlo.

Jak vypadalo okolí zámku? 

Proti zámku stál starý domek, v němž bydlel s babičkou nějaký pán Večeřa, vypadal jak bůh, měl dlouhý bílý vous a vždy sedával na lavičce, kouřil fajfku a my kolem něj úplně božsky chodili. Když zemřel, dům se zbořil a udělal se tam parčík. Nad domem stála tzv. Jedličkova vila, která je zde dodnes. Park pod zámkem se nazýval jako spodní, u kostela byl horní a byl v něm instalován památný kámen a lípa svobody u příležitosti 10. výročí vzniku ČSR. V Zábřehu byly také plynové lampy, které rozsvěcel lampář.

Při fotografování jsem stál v zahrádce u zámku, dnes je zde parkoviště.

Při fotografování jsem stál v zahrádce u zámku, dnes je zde parkoviště.

Vedle zámku vyrostla budova občanské záložny. Nahoře bydlel pan Pavlů a pan Beneš, dole byla samotná záložna, dnes je v objektu umístěna mateřská škola. Na Dolní ulici jezdily tramvaje. Pamatuji si ještě na parního komárka! Nejprve jezdil do Zábřehu a později i do Hrabůvky. A když se postavila Kuchynkova kolonie na Šídlovci, tak se dráha komárka protáhla do Hrabové. Uvažovalo se, že se postaví elektrická trať až do Brušperku. Ony ty elektrické tramvaje jezdily už od počátku 30. let.

V Zábřehu byl původně jen doktor Porubka, který ordinoval v domě na Dolní ulici v blízkosti dnešního hasičského hřiště. Jedná se o druhou vilku za podchodem pod Plzeňskou ulicí. Později působil v Zábřehu i doktor Černý, to byl věčný student a chodil s dcerou řezníka Hanáka, jehož řeznictví se nacházelo u kostela. Byl bohatý, měl skoupeny všechny dobytčí rohy a Černého vydržoval na vysoké škole. Dcera si ale pak vzala jiného muže, prodával knihy nedaleko Sýkorova mostu a jmenoval se Marek.

Vzpomínáte si na své prarodiče?
Babička a děda Havránkovi, rodiče mé matky, bydleli u Jaskuly, sedláka na Horymírově ulici, v místě dnešní křižovatky s ulicí Markovou. Žili v jedné světnici o rozměrech asi 7 x 7 metrů – rodiče a deset dětí. To byl život! Maminka říkala, že museli spát na hůře, kde každý měl svou truhlu a v ní výbavu. Babička byla za svobodna Vavrošová a babiččin bratr Vavroš si postavil dům vedle kapličky na pískových dolech a tam se později celá rodina přestěhovala. V domě měli velkou světnici a předhůří, kde stála truhla, v ní byla mouka, cukr… Na podlaze bylo staré linoleum.

V kapličce nad dnešní zastávkou autobusů Pískové doly byla Panenka Marie s děťátkem, ale jinak nesloužila k ničemu. Starala se o ni nějaká paní, která měnila kytky a dečky. U kapličky na Javůrkově ulici stála lavička, místo našich dětských her. Kousek od ní stálo stavení, které mělo ještě doškovou střechu, žili v něm Břenkovi. Pan Břenek byl malý, hrbatý muž a hrál na harmoniku.

Třicátá léta byla u konce a začala válka. Pamatujete si na tu chvíli?
Když Hitler začal vystrkovat rohy a obsadil Rakousko – to bylo velké dění v celém českém národě. Všichni jsme nosili trikolory, vše se neslo v národním duchu. Panovalo velké napětí proti Němcům. Měl jsem jedenáct roků, ale vzpomínám si na to dodnes. Byl 15. březen 1939 a já jsem stál v parku u zámku na cestě. Pršelo. Od Svinova jela kolona automobilů a motocyklů, Němci měli oblečeny gumové kabáty. Tekly mi slzy. Češi začali držet spolu, to byla soudružnost, která se dnes nevidí ani v rodinách. Hned v den obsazení byly vyvěšeny plakáty: Rechts fahren, links überfahren! Tedy Jezděte vpravo, předjíždějte vlevo! Už za první republiky se mluvilo, že se Československo musí přeorientovat na jízdu vpravo, ale jak to tak bývá, hledaly se české problémy – tramvaje budou muset mít nové dveře, koleje jsou na levé straně silnic… Němci přišli 15. března 1939, vyvěsili cedule o pravostranném provozu – a v ten moment se jezdilo vpravo.

Byl jste žákem školy – změnilo se něco ve výuce?
Od roku 1934 jsem chodil do obecné školy a v době války jsem byl v jejím posledním ročníku. Tenkrát zde byl ředitelem nějaký Hrbáč, legionář a velký Sokol. Když přišli Němci, tak ho zatkli a zemřel v koncentráku. Do školy se mnou chodili kluci, jejichž rodiče se přihlásili k Němcům – Maralík, Urban, Štefl. Maralík bydlel v osadě Březí, a když měl 14 let, tak musel rukovat. Rukovali i spolužáci Schmidt, Schöfel a Urban, jejichž rodiče se k Němcům přihlásili až v roce 1939. Byli jsme zaražení, když odešli do německé školy. Krutým trestem pro rodiny Maralíka a Urbana bylo to, že jejich synové padli ve válce. Schmidt se vrátil a pracoval jako natěrač v závodě 4, bydlel v Družstvě a byl to takový typický blonďák, ale moc fajn synek. Schöfl se také vrátil a dělal šéfa na severomoravském autodružstvě.

V roce 1939 přišli Němci, ale už v roce 1938 byly obsazeny Sudety. Z nich se tady začali stěhovat lidé. Do naší třídy přišel nějaký Klein, poněvadž byli vystěhováni od Bílovce. Na voze přivezli nábytek, lidé jim pomohli. Po válce Kleinovi odešli do pohraničí. Přišel i učitel Mokroš, který si vzal za ženu dceru Klímka, který měl pohřební službu. Mokroš nás učil tělocvik, byl to takový tvrďas, ale jinak dobrý člověk. Později se stal ředitelem Československého rozhlasu v Ostravě. Přišel také učitel Beránek, a když byl ředitel Hrbáč zatčen, tak se Beránek stal ředitelem. Učitelé byli k sobě velice milí, měli mezi sebou krásný vztah soudržnosti. Když jsem vychodil pátou třídu, přešel jsem na měšťanku. Němci nás umístili hned do druhého ročníku, abychom dříve vychodili školu.

Chodil jsem do třetího ročníku měšťanky a to byl šok. Měli jsme jednu hodinu týdně náboženství. Katolíci zvláště a Čechoslováci zvlášť. Učil nás farář Karel Čepek, velký vlastenec a důstojník československé armády. Zrovna jsme se modlili na konci hodiny, když do třídy vtrhl bez zaklepání tehdejší ředitel Skalický. ,,Karle, přišli pro tebe!“. V ten moment za ním vešli dva gestapáci, klobouky, kožené kabáty. Čepek se stačil ještě otočit, vytáhnout doklady a dát je Věrce Grosmanové, žačce v první lavici se slovy: ,,Dej to manželce!“ Schovala listiny pod lavici. ,,Heissen Sie Karel Čepek?“ ..Ja.“ ,,Komm mit uns.“ Viděl jsem zatýkání českého člověka gestapem. Čepek byl zavřený a když přišel z koncentráku, tak jsme se potkali pod zámkem, když jsem šel z trafiky. Pobrečeli jsme si.

V roce 1942 jsem prakticky skončil měšťanku. Ze čtvrtého ročníku měšťanky byl vytvořen kurz, který si vymohli čeští učitelé na ministru školství Moravcovi. Ale asi po 14 dnech jsem kurz ukončil, protože strýc mi našel místo v železárnách a já si ten kurz dodělal až po válce, kde mě učil učitel Magera.

V Zábřehu žila malá židovská komunita. Pamatujete si na ni?
U dnešní Ruské ulice stála židovská modlitebna. Dnes je na nároží Policie ČR a před tímto domem stojí nízký dům, kde bylo kdysi zasílatelství a speditérství Kantor a hned vedle stál přízemní dům, židovská modlitebna. Tam jsme vídávali židy, chlapi nosili copy a černé klobouky. Když přišli Němci, tak v ten moment modlitebnu vypálili, stejně jako synagogu ve Vítkovicích, kde byl velký templ. Mám ale dojem, že synagogy nevypálili vojáci, ale vítkovičtí Němci. V Zábřehu na Ruské ulici měl řeznictví žid Jaschke, bratr mé matky se u něj vyučil. Dále v Zábřehu byly židovské obchody – cukrárna Rupa, ta byla zasažena za války bombou, obchod s hračkami a textilem Jaksel – byl to spíše bazar, kde mi rodiče koupili první koloběžku za 19 korun. Vzpomínám si, že pan Jaksel měl dlouhé bílé vousy. Naproti byl židovský hostinec Schönthal a na stejné straně, blíže Zábřehu, obchod s potravinami a střelnými kuličkami a fosforem Mandelbaum. Na dnešní Ruské ulici, přes roh obecné školy byla pekárna Beer, kde se o svátcích kupovaly lehké nadýchané bábovky, pět rohlíků stálo korunu. Beer po příchodu Němců skončil v koncentráku a pekl zde do roku 1945 Němec Titze, poté už pekárna nefungovala.

Jaký byl život v době války?
Za války bylo nařízeno zatemnění. Všichni jsme museli zamezit průchodu umělého světla ven po západu slunce. Jak to fungovalo – do oken se většinou pověsily deky nebo papíry, po ulicích chodili kontroloři a když někde světlo prosvítalo, tak hned bušili na okno a muselo dojít k nápravě. Jízdní kola, tramvaje i automobily měly elektrické reflektory, do nichž se dala taková vložka, která propouštěla ze svítilny jen uzoučký paprsek světla. Uvnitř tramvají byly jen matné svítilny. Pouliční lampy prakticky nesvítily.

Můj děda Havránek, otec mé matky narozený ve Studénce, byl velice pokrokový člověk. Byl řemenářem, spravoval řemeny, koňské postroje a podobné věci, takže byl známý u všech zábřežských sedláků. Jeden potřeboval na koně popruh, druhý řemen na mlátičku… Jinak byl i přísežným hajným a zajišťoval honitby ve Výškovicích, Zábřehu a Hrabůvce. Ředitel měšťanky Hölinger vycpával zvěř a poté ji věnoval škole, v níž byla expozice vycpanin. Děda pracoval ve Vítkovicích, protože část strojírenských závodů byla v té době ještě poháněna řemenicemi. Já sám jsem se ještě učil ve strojírně – dříve se tomu říkalo maschinenfabrik – jako pomocný dělník na strojích poháněných řemenicemi, setrval jsem zde rok u svého strýce dole v hale, pod tzv. galerkou. Nastoupil jsem zde ve 14 letech, přesně 22. září 1942, válka byla v plném proudu. Má oficiální pozice ve Vítkovicích zněla jugendliche Hilfsarbeiter (mladistvý pomocný dělník). Pracoval jsem hned první den na soustruhu. Protože jsem byl malý, dostal jsem pod nohy bedýnku a tak jsem dosáhl na soustruh. Nastoupil jsem do práce, a protože nebyly montérky, můj strejda Jastřebski pracující v koksovně nafasoval tzv. kanalaky, což byly tvrdé montérky. Jak jste je postavil, tak stály. Jelikož byl strýc vyučen krejčím, tak mi ty montérky přešil tak, aby mi seděly a matka je obarvila ze světle béžové na modrou barvu. Ale měl jsem montérky. Vydělával jsem tři koruny pět halířů na hodinu. Můj strýc pracoval u obráběčů, kteří vyráběli náhradní díly pro vysoké pece, struskárnu, vanadovnu a koksovnu. Velké náhradní díly zajišťoval můj strýc v mé strojírně. Po roce jsem přešel do učňovské dílny na galerce, kde byly stroje poháněny transmisí. Uprostřed byl motor a ten poháněl kola, z nichž se energie pomocí řemenic přenášela na jednotlivé stroje.

Když jsem začal pracovat ve Vítkovicích, tak jsem dostal legitimaci na komárka, elektrickou dráhu ze Zábřehu do Vítkovic. U dnešní hasičárny na Dolní ulici byla výhybka, kde se míjely tramvaje. Pamatuji ještě na vlaky do pískových dolů. Existovala i odbočka do cihelny. Vlaky táhly malé parní lokomotivy, asi tak o třetinu menší než obvyklé. Byly nasazovány ještě i za Německa, při poplaších. Když byl vyhlášen poplach, byly přistaveny parní komárky k závodu 1, tedy k vysokým pecím na konci dnešní Ruské ulice. Za komárkem byly seřazeny vagóny, do nich naskákali dělníci ze železáren a vlak se rozjel k Schönthalovi, kde odbočil na tramvajovou dráhu a mířil do pískových dolů, aby zaměstnanci železáren byli co nejdále od fabriky.

Mezi Sudetami a Ostravou byla Odra. Ostrava se nacházela v severním výběžku protektorátu Čechy a Morava. Pokud se jednalo o Těšínsko, tak to zabrali Poláci. Pokud jsme chtěli jít do Svinova, museli jsme mít propustku. Ti, kteří pracovali ve Vítkovicích – a nebylo jich málo – od Hlučína, Studénky, Bílovce chodili přes hranice na tzv. propustku. Já ve Svinově nikdy nebyl, ale kluci starší tak o tři čtyři roky přebrodili u Lazara Odru a šli šmelit.

Že bychom trpěli hladem, se nedá říct, Zábřeh byl soběstačný. Horší to bylo u těch, kteří žili v bytech a neměli hospodářství. Od pana Lehera jsem koupil za 150 korun jízdní kolo a na něm jsem jezdil do Fryčovic pro mléko a máslo. Ale bylo třeba dávat pozor! Za války platila vyhláška, která zakazovala přepravu na jízdním kole mezi okresy, protože byl nedostatek pneumatik. Tak jsem jel ze Zábřehu (okres Ostrava) přes starou Bělou, kde jsem lesem, který nebyl hlídán, přejel do Krmelína, kde začínal místecký okres. Od začátku války bylo zavedeno řízené hospodářství a kupovalo se na příděly. Lístky se fasovaly ve škole na Rostislavově ulici jednou za měsíc – byla to taková tabulka, kde se odstřihovaly čtverečky za příděl mouky, cukru, masa, pečiva, chleba… Byly tam třeba okénka na 50 g masa, takže když jste koupil 15 deka šunky, tak vám odstřihli tři políčka. Pak ještě existovaly šatenky – přídělové lístky na oblečení. Každý kus oblečení byl obodován, takže kabát stál více bodů než třeba ponožky a rodina si musela rozmyslet, co si pořídí.

Zažil jste bombardování Ostravy?
Do roku 1944 Ostrava nebyla bombardována. Dělala se cvičení ve škole. Každá rodina dostala plánek, v němž byla ve středu Ostrava a kolem ní rovnoměrně rozmístěné kruhy. Rádio hlásilo, v kterém kruhu se pohybují bombardovací letadla a my jsme tak věděli, jak blízko či daleko je nebezpečí. Pozor nálet na sever, hlásilo rádio, letadla jsou v kruhu číslo XY. Ostrava byla jednička. Letadla létala většinou od Itálie, a když byla v kruhu číslo pět, tak začaly hučet ve městě sirény. V Zábřehu byl protiletecký kryt v horním parku u kostela, v podstatě se jednalo o vykopanou jámu s vyzděným klenutým stropem, na němž byla navrstvena hlína. Výbuch letecké pumy by nevydržel, spíše chránil před střepinami. Podobný kryt byl také v Družstvě na náměstí a u Ruské ulice. ,,Oblíbené“ byly kryty pod úřednickými domy na křižovatce Závodní a Ruské ulice.

Já jsem první nálet zažil přímo ve Vítkovických železárnách. Pro nás dělníky byl určen protiletecký kryt pod výrobnou železničních soukolí. Byl jsem tam jen jednou a vždy jsem utekl. ,,Aktovku, šupleru a migal sem na vratnicu, vratny už byl v bunkru a my sme proběhli skrz a v nohy.“ Utíkali jsme k vítkovické průmyslovce nebo na rudiště, které bylo v místě pozdější aglomerace, naproti dnešního Hornbachu u Rudné ulice.

Byl krásný den, 29. srpen 1944. Dělal jsem v tzv. metalce (slévárna barevných kovů), v prestižní dílně, kde se opracovávaly barevné kovy. Na vedlejší dílně pracoval Oldřich Blažek. Vyběhli jsme spolu při poplachu ze závodu a utíkali na rudiště, kde bylo shromaždiště vagónů, které se vykládaly ručně. Schovali jsme se pod jeden nákladní vagón. To už přiletěl svaz amerických bombardérů a začal kroužit nad městem, na nebi bylo vidět bílou páru za motory. A najednou buch, bomby spadly do chemické továrny Rütgers a začala hořet. Kolem nás běžel nějaký chlapík a řval na nás: ,,Hoši, hoši, honem pryč odsud, tady se bude bombardovat, utíkejte dál!“ Zvedli jsme se a běželi ven z rudiště přes dnešní Rudnou, kde byla velká zahrádkářská kolonie, která patřila zaměstnancům šachty Louis. Schovali jsme se do jedné budky. Začalo bombardování, země se chvěla, protiletecká obrana střílela na všechny strany, všechno dunělo. Oba dva jsme vlezli do králikárny a třásli se hrůzou. Nálet asi po hodině ustal, Američané svrhli bomby a odletěli.

Zábřeh byl po náletu velice postižený, hlavně oblast Sasínovce – byla to oblast rodinných domků postavených na pozemcích pana Sasína, dnes je zde ulice V Troskách. Každý druhý domek byl rozbitý. Na začátku ulice byl dům pana Klečky, který byl vyhlášen díky svým klenutým stropům ve sklepení jako nejbezpečnější. Jenomže dostal přímý zásah pumou a zemřelo v něm 26 osob. Zasypaní lidé volali, že jsou pod troskami, zábřežáci pomáhali s vyprošťováním. V jednom domě byli lidé zasypáni pod schodištěm, než je vykopali, tak se strop sklepení zřítil a zemřela pod ním jedna žena. My jsme nevěděli co je bombardování, vždy nám tvrdili, že ve sklepě se nám nemůže nic stát, ale to byl velký omyl. Po prvním náletu už se lidé schovávali, kde to bylo možné. Nebezpečné byly i střepiny, které z bomb létaly, odlétávaly dosti daleko od epicentra výbuchu.

Letecká puma v zahradě jedné z vilek na nynější ulici V Troskách, 29. srpna 1944. Jako kluci jsme se u ní nechali vyfotit.

Letecká puma v zahradě jedné z vilek na nynější ulici V Troskách, 29. srpna 1944. Jako kluci jsme se u ní nechali vyfotit.

Na Sasínovci byl také dům Kozmíkových. Jejich syn byl mým spolužákem a my jako mládež jsme šli odkopávat jejich dům. Kopali jsme a vyhrabávali věci, které by se daly ještě upotřebit. Najednou jsme vykopali skleněnou lahev plnou vajec, přežila nálet bez poškození. Na Ruské ulici byly zase dózy s bonbóny, které se pod vodou oplachovaly od prachu.

Jak vzpomínáte na závěr války?
V roce 1945 se blížila fronta. Chodil jsem druhým rokem do pokračovací závodní učňovské školy na Kotkově ulici ve Vítkovicích. Jako ředitel zde působil nějaký bývalý Čech Valoch, který se dal pod jménem Waloch k Němcům. Domluvil s Němci, že druhé a třetí ročníky půjdou kopat zákopy. Nastoupili jsme 2. ledna 1945 do školy povinně s dekou, dřevěnými botami a odvezli nás do Frenštátu, kde jsme spali na slámě – jednu deku jsme měli na slámě, druhou jsme se přikrývali. Museli jsme kopat v mrazech protitankové příkopy na Pinduli, tedy na cestě mezi Frenštátem a Rožnovem. Ti chytřejší si vzali lopaty, na nás zbyly krumpáče. Když jste kopnul, tak jste ukopl kousíček hlíny. Hlídal nás Němec, válečný invalida, říkali jsme mu Gumové oko, měl žlutý mundúr SA a černý gumový kabát a celý den se třásl zimou, takže byl šťastný, když jsme rozdělali oheň a on se mohl ohřát. V poledne nám koňský povoz přivezl příděl – ein Topf (hrnek) – naběračkou se nabrala šlichta do hrnku a měsíc jsme takto žili. Můj tatínek to už nemohl vydržet a vydal se do Frenštátu, když jsem mu napsal, kde jsme. ,,Tak kde tu spíte?“ ,,Tady, na ubytovně Mariánka.“ Jednalo se o dlouhý sál a na slámě jsme měli každý svůj pelech. Tatínek plakal. Po měsíci jsme jeli vlakem domů. Starší a chytřejší vyhazovali nářadí z okna, tak jsme po jejich vzoru vyhodili krumpáče z oken vlaku taky. ,,Přijeli sme do Přivoza na nadraži. Jo kurňa, tam byli vojaci, pušky a ať sa šikujem.“ Zachránil nás jen Němec, který nás ve Frenštátě hlídal, když vojákům řekl, že jsme šli dobrovolně kopat zákopy pro německou armádu. Pak jsme kopali zákopy v Zábřehu u Bedřišky, kde byly protiletadlové baterie. Byly to 180 cm hluboké zákopy pro vojáky, aby se v nich mohl schovat každý zvlášť. Pak jsme ve svahu u pískových dolů v lesíku kopali zákopy, protože Němci už věděli, že fronta nepřijde od Slovenska, ale od Opavy. Nakonec jsem pracoval v Hrabůvce na letišti, a to až do dubna 1945. Na místě u dnešního rondelu na ulici Dr. Martínka byly záseky do země a v nich ukryté sudy s pohonnými látkami. Dokouleli jsme do záseku bečku s benzinem vždy tak, aby odtokový kohout byl u země, a tak jsme vypouštěli obsah sudu.

Byl jsem v podstatě Totaleinsatz (totálně nasazený) od ledna do dubna 1945, kopal jsem zákopy, na Šídlovci protitankové příkopy. Když jsme skončili, dostali jsme kořalku, stovku cigaret a poukázku za to, že jsme byli nasazení.

 

Snímek z 19. února 1945, kde jsem se skupinou chlapců zachycen při kopání protitankového příkopu u Šídlovce.

Snímek z 19. února 1945, kde jsem se skupinou chlapců zachycen při kopání protitankového příkopu u Šídlovce.

Jak vypadaly osvobozovací boje v Zábřehu?
Tři nebo čtyři dny před koncem války jsme byli už schovaní v zámku. Ve sklepě jsme měli udělaný kryt, brambory byly přikryté fošnami. Tatínek řekl – konec, ven už nepůjdeš. Ale já měl strach, protože jsem musel chodit do práce, dohlížel tam na nás jeden člověk, říkali jsme mu Škobrta, protože táhl s Němci za jeden provaz, a on evidoval naši docházku. Tatínek mi však výslovně zakázal jít do Vítkovic, zvláště pak potom, kdy jednou v noci do parku pod zámkem přiletěl granát a uvalil kus starého růžově kvetoucího hlohu. Byli jsme ve sklepě a vzduchem lítaly granáty. Před sklepením byla postavena obrovská bedna, asi 2 metry široká, která byla vyplněna pískem a kryla vchod do sklepení. Samozřejmě jsme byli zvědaví a chodili jsme se dívat ven, protože z letadel byly svrhávány letáky určené Němcům, aby se vzdali. A my ty letáky sbírali. Byl jsem za kostelem, letadla začala kroužit a střílet, tak jsem kolem plotu pod keři lezl po čtyřech, abych se dostal do zámku a z něj už jsem se ani nehnul.

30. dubna 1945 s námi ve sklepě byl bratr od zahradníka Kudely, bývalý ruský legionář, který uměl částečně rusky. Pan Kudela říkal: ,,Ženské, nestarejte se, dneska je třicátého a Hitler říkal, že bude bojovat do posledního! Dneska bude osvobození.“ Už byly slyšet pěchotní zbraně. Za zámkem na Kudelově zahradě stály kanóny. Nad námi létaly osvobozující letadla ve smyčkách, a když natočila příď k zemi, tak střílela. Střely dopadaly na zámek. Bylo půl druhé odpoledne, pamatuji si to přesně, když se otevřely dveře do sklepa a přišel soused Píka s Rudoarmějcem, s asi 19 let starým vojákem.

Na lavičce u zábřežského zámku sedím v době náletu na jaře 1945.

Na lavičce u zábřežského zámku sedím v době náletu na jaře 1945.

V noci z 30. dubna na 1. května se němečtí vojáci začali stahovat z hulváckého lesa přes Zábřeh a chtěli pokračovat na Místek. V Zábřehu už byli sověti, v měšťanské škole měli zřízený lazaret. Jenže najednou se v Zábřehu objevili Němci, rudoarmějci vyběhli z lazaretu a začala střelba. Otec nás zase nahnal do sklepení zábřežského zámku, kde jsme strávili noc. Němci chtěli obsadit budovu občanské záložny u dnešního zámku, kde byl v bytě Pavlů zřízen štáb Rudé armády. Rusáci je vyházeli z oken na ulici.

V domě dnešního římskokatolického farního úřadu na Dolní ulici bydlel Poločech a Poloněmec, Harmaczek, byl to Čech, který se přihlásil k Němcům. Při osvobození měl na půdě domu odstřelovače, který zastřelil jednoho Rusa u plotu zámku. ,,Mamo, mamušo!“ Ležel na zemi a křičel, byl postřelen do břicha, nikdo mu nešel pomoct, protože jsme se báli vylézt. Zemřel a byl pochován u kostela v parku a později byl exhumován jako spousta zastřelených vojáků. Po bojích šel Harmaczek ulicí U Zámku s kýblem k Tučníkově studně pro vodu, protože nefungoval vodovod. Jeden z našich sousedů na něj křičel: ,,Ty hitleráku jeden, myslíš si, že budeš pít českou vodu?!“ A začal s ním lomcovat. Rudoarmějci Harmaczka odvedli domů, postavili ho na hromadu koksu, který měl u domu a jeden z vojáků ho zastřelil automatem. Harmaczkovy dcery byly umístěny v dřevěném lágru u Výškovické ulice v blízkosti Polanecké spojky, kde se koncentrovalo německé obyvatelstvo. Podobný dřevěný lágr byl na Svatoplukově ulici, kde stál také dřevěný barák vedle požárního rybníku.

V domě dnešního farního úřadu československé církve žili nějací Hablandovi, jednalo se o říšské Němce. A byl rozdíl mezi říšskými Němci a Čechy, kteří přešli k Němcům. Říšští se chovali většinou slušně. Hablandovi se nakonec přestěhovali do Rakouska.

Němci se skryli do sklepa pana Andrýska, jehož stavení stálo v blízkosti Sýkorovy vily. No byli bez šance, byla to jasná sebevražda. Němce pak vyváděli ze sklepa a po jednom je stříleli. Mi jeden Rus dal do ruky koně a já ho vedl na nádvoří zámku. ,,Kajs ho vzal?“ zeptal se mě otec. Koně s poškozeným okem jsem zavedl k Andrýskovi a ten ho využíval ještě snad pět let. Prvního května byly zábřežské ulice plné mrtvol. Zábřežští Němci museli stahovat z ulic mrtvoly svých souputníků a vozili je na prostých rovných vozech na zábřežský hřbitov, kde byla vykopána velká jáma, do níž se skládaly mrtvoly a zasypávaly vápnem. Na chod celého procesu dohlížel pan Cunda, který byl v rudé gardě.

No a co Češi? Neřekl bych přímo, že rabovali německé domy, ale to víte, byla bída, nedostatek a každý chtěl něco ukořistit. Lidé třeba rozkradli vůz naložený látkami. Ale dělali to pro pocit osobní pomsty za válečná léta, to bylo v lidech. Když bylo po všech bojích, tak některým mrtvolám zmizely i boty, což nebylo zrovna pěkné.

Petr Přendík

Fotografie pochází ze soukromého archivu Jaroslava Ermise ©.

 

 

Sdílejte nás naShare on Facebook101Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *