Jan Ficek: naše cesta na Slovensko v srpnu 1968

Jan Ficek se se mnou setkal 15. srpna 2018 v kanceláři radnice Ostravy-Jihu. S sebou přinesl své vzpomínky na srpen roku 1968, kdy se těsně před okupací Československa rozhodl vyjet se svou manželkou na Slovensko. S manželkou a přáteli se ocitli na Oravě a auto vypovědělo službu. Navíc přišel 21. srpen 1968. Nechme však promluvit pana Ficka:

Zdeněk s Helou nás pozvali, abychom se stavili až pojedeme z Kružberku k nim do Košetic, na jejich chalupu. Je 50. výročí jednadvacátého srpna. Máme společné zážitky, když jsme před padesáti léty byli v té době na společné dovolené na Slovensku. Opravdu jsme toho za tři dny zažili tolik, co se jinak zažije za celý měsíc. Je tedy na co vzpomínat. Hela se Zdeňkem říkají, že by se to mělo zapsat, než budeme mít úplnou sklerózu…

Bydleli jsme v té době v paneláku v Porubě, na stejném patře, takže jsme byli sousedé. Já Jenda, má manželka Majka a naše malá sedmiměsíční Zuzanka. Hela se Zdeňkem ještě neměli dítě. Hela dělala dětskou sestru v jeslích hned vedle našeho domu. Majka byl na mateřské dovolené. Já se Zdeňkem jsme dělali na dole Šverma 2 ve Svinově. Jezdil jsem s důlní lokomotivou a Zdeněk, automechanik, dělal na lokomotivách údržbu a opravy. Celý závod měl výluku, jako každý rok, kdy se dělala generální oprava těžního stroje a celé jámy. Všichni, kteří jsme se opravy nemuseli zúčastnit, jsme měli celozávodní dovolenou. Dohodli jsme se tedy i s manželkami, že si vyrazíme na Slovensko k Oravské přehradě.

Zdeněk měl auto Praga Lady, měl ho sice na polovinu s Petrem Martinézem, ale na ten týden jsme jej měli pro sebe. ,,Mařena“, tak jsme auto pojmenovali, měla spotřebu benzínu 10 litrů na 100 km. A oleje asi 1 litr. S olejem nebyl problém, protože tentýž olej jsme dávali i do lokomotiv, Zdeněk ho měl v garáži dvacetilitrový kanystr. Ten si tedy vezmeme s sebou, mělo by to stačit.

Domluvili jsme se, že vyrazíme v pondělí 19. srpna 1968. Naši dceru Zuzanku jsme po dohodě odvezli k mým rodičům do Jistebníku. Slíbili, že se o hlídání podělí s mými sestrami.

Vyjíždíme na Slovensko

Mohli jsme tedy vyrazit. Hela dohodla půjčení stanu a spacích pytlů na závodním výboru ROH, kde pracoval její otec. V pondělí ráno jsme tedy balili vše potřebné pro týdenní pobyt pod stany. Byla trochu chyba, že u auta chybělo víko na kufru. Vyřešili jsme to tím, že jsme místo víka přivázali desetilitrový kotlík na vaření. Škoda, že nešla srolovat střecha, i když to byl kabriolet, museli jsme se tedy mít střechu zavřenou. Stavili jsme se ještě v garáži u Zdeňka pro již zmiňovaný kanystr oleje. Následně jsme jeli pro domluvené spací pytle a stan do závodu Vítkovice, vysoké pece. Měli jsme co dělat, aby nám vše do auta vlezlo. Když jsme odjížděli, tak nám nedalo přednost jiné osobní auto. Zdeněk zareagoval tak, že stočil volant na souběžný směr s tímto vozem a tím se vyhnul srážce. Zůstali jsme stát vedle sebe. Pořádně jsme se vylekali a řidiči vynadali. Hlavně, že se nic se nestalo a naše dovolená neskončila ve Vítkovicích místo na Slovensku. Dobře to dopadlo, tak hurá za zážitky směr Místek, Beskydy a Orava.

Najeli jsme na Místeckou za Hrabůvkou na kočičí hlavy, tak se říkalo povrchu, kde naše „Mařena“ s námi pořádně natřásala. Povrch silnice se měl již dávno opravovat. Po stranách bylo vidět připravené stroje, takže se asi bude něco dít. Auto pěkně šlapalo, jen někteří řidiči, kteří nás předjížděli, si klepali na hlavu. Mysleli jsme si, že se jim nelíbí kotlík, který jsme měli místo víka kufru. Zdeněk zastavil, abychom se podívali zda pořádně drží, vše bylo v pořádku. S děvčaty jsme zůstali za autem na silnici, abychom zjistili, jestli na autě zjistíme závadu, když jede, proč nám někteří řidiči ukazují na hlavu. Zdeněk se rozjel a auto zmizelo v oblacích kouře, jako by někdo pod autem zapálil dýmovnici. Naštěstí veřejná bezpečnost měla jiné starosti, než nějaké kouřící auto. Jedeme dál přes Místek, směrem na Ostravici a na Beskydy, kolem přehrady, která je ještě stále ve výstavbě. Směr Bílá a pak k bývalému hraničnímu přechodu na Konečné. Je to stále do kopce a auto začíná nějak zlobit. Zdeněk má trochu ustaraný výraz. Musím se podívat na spojku, doufám, že se mu to podaří opravit. To teda musí, je přece automechanik, přece neskončíme někde tady v lese…

Problémy s automobilem pokračují

Zajel na odstavnou plochu vedle silnice, vlezl pod auto, aby se podíval na tu zlobivou spojku. Holky zatím pokuřovaly vedle auta, já asistoval Zdeňkovi. Prohlásil, že se mu to asi podaří opravit. Jeho Hela říká: „Já ti věřím, jinak ať si mě nepřeješ.“ Za chvíli vylez zpod auta a prohlásil „hotovo“. Všem se nám ulevilo a bylo hned veseleji. Nasedáme do auta a jedem dál. Zdá se, že i auto je spokojenější. Holky si vzadu zpívají, my vepředu se přidáváme. Je dobrá nálada, přejíždíme bývalou hranici a jsme na Slovensku. Přes obec Konečná je to pěkně z kopce, auto si spokojeně přede a nám je veselo. Trochu začalo poprchávat, je to jen malá přeháňka, která nám vůbec nevadí. Projíždíme přes Čadcu, nezastavujeme, ať jsme co nejdříve na Oravě. Začalo trochu víc pršet. Do auta neprší, tak nás to nemůže rozhodit. Po pravé straně, asi 4 metry hluboko, teče řeka Kysuca, jsou okolo ní železná svodidla, aby náhodou někdo nevjel do řeky. Asi by to nebylo příjemné .

Projíždíme táhlou levotočivou zatáčku. Zatáčku jsme projeli a auto se točí dál. Setrvačností najíždíme na zmiňované železné zábradlí, auto jede dopředu, ale zadkem narážíme do sloupku zábradlí, čímž nás to odhodí zpět na silnici. Točíme se dál, teď pro změnu narážíme zase předkem do traverzy, která ústí do řeky a jsme zase zpátky na silnici. Konečně auto zastavuje, vepředu pod kapotou něco rachotí. Zdeněk vypíná motor auta, najednou je ticho. Lidé se začínají kolem nás sbíhat, viděli celý náš bláznivý kolotoč. Všechna auta v obou směrech zastavují. Vyskakujeme z našeho vozu a díváme se co se s naší „Mařkou“ stalo. Pravé světlo rozbité, nárazník natlačený na chladič, ten zase na vrtuli, která je hned za chladičem – to byl ten rachot, který bylo slyšet vepředu. Zadní nárazník byl natlačený na kufr, ten ale odolal, ještě je trochu promáčknutý zadní blatník. Mezitím co si prohlížíme škody na autě, přišel řidič protijedoucího auta s otázkou, zda jsme v pořádku. Prohlížel si s námi škody spáchané na autě. Říkal, že je vidět poctivé plechy na starém autě. Díval se také na pneumatiky a říkal, že se vůbec nediví, že jsme dostali smyk, na tak ojetých gumách. Se Zdeňkem jsme se snažili odtáhnout chladič od vrtule, abychom mohli co nejdříve odjet, než někdo zavolá polici. Určitě by hned zabavili techničák, a to by byl konec naší cesty. Nasedáme všichni rychle do auta a snažíme se dostat z místa nehody pryč. Jsme z toho všichni roztřesení, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Odnesla to jen ta naše „Mařka“. Po pár kilometrech odbočujeme na cestu k řece, potřebujeme dát auto trochu do pořádku, abychom mohli pokračovat na Oravu. Prohlížíme škody napáchané na autě, snad se nám to podaří opravit. Blatník se snažíme vyklepat kameny, pravé světlo také trochu půjde opravit, ale svítit nebude. Blinkr funguje, alespoň to. Horší je to s chladičem, ten je nahoře trochu prasklý. Zdeněk rozžvýkává kůrku chleba a snaží se to tím zalepit, až to horkem ztvrdne snad to trochu vydrží. Zadní nárazník trochu narovnáme, ale je vidět, že dostal pořádný náraz. Kufr je trochu promáčklý, náklad je neporušený, kotlík si dál trůní místo víka. Holky připravily něco k zakousnutí a můžeme pokračovat dále. Nasedáme a hurá na Oravu. Projíždíme kolem odbočky na Oščadnicu. Tady ještě nemůžeme odbočit, automapu mám na klíně a naviguji Zdeňka. Jedeme až do Krásna, kde je konečně ta správná odbočka. Ještě 40 kilometrů. Projíždíme Zborovem, pak je tady Stará Bystřice, mé rodiště, nezastavujeme. Zastavíme se až na zpáteční cestě. Už se těšíme na cíl naší cesty, na Oravu. Začíná se kazit počasí, poprchává, cesta se začíná vlhnout a nám se zdá, že auto začíná trochu plavat. Řidič zvolní rychlost, všichni jsme trochu vystrašení. Naštěstí to byla jen malá přeháňka, cesta je opět suchá. Míjíme odbočku, kde jsem byl před rokem s jedním kamarádem na motorce na hřiby. Spěcháme, tady se vrátíme později, až se trochu zabydlíme u přehrady. A už ji vidíme. Obrovskou vodní plochu. Zastavujeme u koliby, máme hlad, dáváme si všichni halušky s brynzou, žinčicu odmítáme, mohlo by to špatně dopadnou. Po jídle se jdeme podívat k vodě. Fouká zde studený vítr, je dost chladno. Takhle jsme si to nepředstavovali. Pouštíme si rádio, náš tranzistorák, bakelitovou Perlu, abychom se dověděli něco o počasí. Předpověď na sever nás nepotěšila, a pod stany to nebude asi moc příjemné. Vracíme se promrzlí zpět do koliby a dáváme si něco na zahřátí. Ptáme se číšníka, jak to tady vypadá se stanováním. Prý kousek dál za dědinou Vavrečka je kemp, ale spát pod stanem si nedovedl představit. U stolu se radíme co dál. Někdo navrhl ať jedeme na jih, u Piešťan je přehrada Sĺňava a tam bude určitě tepleji. Je rozhodnuto, zítra jedem na Sľňavu. Ještě pijeme několik zahřívadel a jdeme postavit stan. Stavíme jen jeden, i když je jen pro dva, nasoukáme se po dvou do spacáku, ještěže jsme tak štíhlí. I když se Zdeněk s Helou ve svém spacáku nějak podezřele vrtí, za chvíli toho nechají a je třeba spát. Ráno se probouzíme celí polámaní. Něco sníme a připravujeme se na další cestu.

Musíme dolít vodu do chladiče, chleba moc nedrží. Zdeněk to opět trochu přelepil chlebem, snad to vydrží, zavařit to nemáme kde. Domlouváme se, že zajedeme ještě na to mé houbařské místo, které jsem jim včera popisoval. Byla by škoda se tam nepodívat. Je dost zima, ale houbám to snad nevadí. Auto necháváme stát asi dva kilometry za odbočkou. Je zde přírodní parkoviště, stromy, houština. Holky zůstávají u auta, prý se podívají kolem. Nechce se jim chodit po kopcích. Se Zdeňkem vyrážíme do lesa. Jdeme asi patnáct až dvacet metrů od sebe, sem tam něco najdeme, je vždy slyšet ,,mám“. Já přicházím ke shluku několika jedlí a smrků a je tam zelený mech a v něm vidím rodinku praváků od malých až po velké. Je jich celkem dvanáct. Volám na Zdeňka, ať se přijde na tu krásu podívat, kdybych měl foťák, tak bych tu nádheru vyfotil. Zdeněk přiběhl, podíval se na hřiby, hop na všechny čtyři a začal je vytahovat z mechu. Vůbec ho nezajímá nějaká krása, snažím se ho zarazit, nenechá se. Marně mu říkám, že jsem ho zavolal jenom aby se podíval, že jsem si je mohl vytahat sám.Vracíme se k autu, spolucestující již na nás čekají, ale mají více hřibů než my. Bude vaječina, ještě nám zůstane i na usušení.

Vyrážíme dále směr Sľňava. Těšíme se na teplejší počasí něž bylo na severu. Nabrali jsme směr Lokca, Oravský Podzámok a po proudu řeky Oravy na Žilinu. Silnice vede kolem řeky a na vhodném místě sjíždíme přímo k řece. Děláme si zastávku a občerstvení. Vaříme na plynovém vařiči kávu, něco sníme ze zásob. Do chladiče doléváme vodu, dost jí ubývá, chleba moc netěsní, musíme ji dolévat stále častěji. Posilněni jedeme dál po proudu Oravy, při další možné příležitosti opět sjíždíme k řece, musíme dolévat vodu do chladiče, chleba se jako těsnění moc neosvědčuje. Cesta již vede okolo Váhu směr Žilina, silnice kopíruje tok řeky. Ještě tak hodinu cesty a jsme na místě, jedeme bez zastávky. Teplota na teploměru chladiče povážlivě stoupá, je to už přes devadesát, přestávka je nutná. Sjet ze silnice k Váhu není možné, na silnici nemůžeme zůstat, je zde plná středová čára a odstavné parkoviště nikde. Na teploměru je skoro stovka, zpod kapoty začíná unikat pára, ale naštěstí jsme na okraji Žiliny. Zastavujeme u prvního rodinného domu, který je u silnice, a se Zdeňkem jdeme pro vodu. Ochotně nám ji dali do zalévací konve, zvedáme kapotu, kde je již plno páry. Opatrně sundáváme zátku chladiče, abychom se neopařili, a naléváme vodu.

V motoru to nějak zapraskalo, nalitá voda stříká z chladiče ven. Zdeněk si hlasitě nadává. Vracíme konev majitelům, děkujeme, nasedáme, Zdeněk protočí startovacím klíčkem, motor se protočí, ale nechce se rozběhnout. Několikrát zkouší startovat, ale nic. Pokoušíme se tedy s děvčaty auto roztlačit. Tlačíme několik desítek metrů, ale autu se nechce. Jsme upocení, udýchaní a auto nejede. Vidím, že z výfuku vystřikuje voda, na upozornění se jde Zdeněk podívat a konstatuje, že to bude asi prasklé těsnění. Co teď. Kousek dál je nějaký statek, naši „Mařku“ tam dotlačíme, stát na silnici je nebezpečné, je zde velký provoz. Jedná se Jednotné rolnické družstvo.

Je tady traktorová stanice, kde pracuje několik automechaniků. Zdeněk jim vysvětluje co se stalo. Někteří kroutí hlavami. „To se nedivíme, že vám to nejede, do přehřátého motoru nalévat studenou vodu.“ To již také víme, ale potřebujeme aby auto zprovoznili, abychom mohli pokračovat. Všechny snahy marné, bude to prasklá hlava. Tak jsme asi skončili s naší dovolenou. Nastal ale problém co s autem, co s vybavením na stanování, vše je půjčeno ze závodního výboru, to musíme vrátit, jinak bude mít otec Heleny problém. Zdeněk navrhoval, že auto prodáme, ale kdo koupí nepojízdné a potlučené auto? Musíme to řešit. Jedno řešení by bylo, nechat auto odtáhnou do Ostravy, kdo nás ale potáhne 100 kilometrů? Navíc, před námi noc, kde budeme spát? Tajomníčka nám navrhla, že můžeme přespat ve stodole na seně, ale nesmíme tam fajčiť. Žádné jiné řešení jsme nevymysleli, proto jsme její návrh přijali. Do rána nás možná napadne nějaké řešení. Vytáhli jsme spacáky a hajdy do sena. Po přistaveném žebříku jsme se dostali až na vrchol sena, bylo to těsně pod střechou.

Okupace

Ráno, ještě nebylo ani osm hodin nás přišla budit tajemníčka. „Stávajtě hore, Ostravu obsadila ruská vojska.“ To je snad nějaký vtip? Je to tak absurdní, jako by nám někdo řekl, že Němci jsou v Moskvě. „Kěď mi neverítě , tak si pustitě tranzistorák!“ Pustili jsme tedy naši bakelitovou Perlu. Z něj se ozval vzrušený hlas. Oznamujeme všemu československému obyvatelstvu, že v časných ranních hodinách překročila vojska Varšavské smlouvy naše hranice a obsadila všechna letiště a důležitá místa. Drží v kasárnách naše vojsko tanky s namířenými kanóny. Proto vyzýváme naše občany, aby zachovali klid, dokud se situace nějak nevysvětlí. Zároveň žádáme všechny, aby přišli k rozhlasu a zabránili obsazení rozhlasu vojsky Varšavské smlouvy. „Přijďte bránit rozhlas“ to znělo jak ve čtyřicátém pátém roce. Tenkrát to bylo před Němci, nyní před Rusy. „O další situaci vás budeme dál informovat.“

To bylo probuzení, co budeme dělat? Daleko od domova, auto nepojízdné. Co tady v Žilině, tady ještě žádná vojska nejsou. Oni obsadili hlavně velká města, jako Prahu, Brno, Plzeň, Ostravu, Košice. Ostatní přijdou na řadu později. Když jsme vylezli ze stodoly, na nádvoří bylo plno lidí, kteří rozebírali nastalou situaci. Někteří tvrdili, že na kopci nad Žilinou vyskočili výsadkáři a chystají se zaútočit na město. Nikdo nevěděl, co se má dělat, jak se zachovat. A co my. Co máme dělat? Já s Majkou máme doma ani ne roční Zuzanku, potřebujeme se dostat k ní, ale jak? Řešením je odtah vozu do Ostravy, to jsme řešili už včera – ale ta vzdálenost. Nabízeli jsme tisíc korun, ale ani na tuto nabídku nikdo nereagoval. Jeden traktorista se nabídl, že nás odtáhne na výpadovku směr na Čadcu, budeme mít větší naději, že nás někdo vezme do vleku. Aspoň nějaká naděje, blíž k domovu. Rozloučili jsme se se všemi, kteří nám v naši nelehké situaci moc pomohli. Popřáli nám šťastnou cestu a s přáním, ať nám vše dobře dopadne jsme nasedli do auta, i když to bylo proti předpisům, a traktorista nás zatáhl za Žilinu, jak jsme se domluvili. Za ochotu jsme mu nabízeli peníze, ale odmítl s tím, že je rád, že nám pomohl. Odjel nazpět do JRD. Nám nezbývalo než čekat, až pojede nějaké auto, které by nás vzalo do vleku alespoň do Čadce. Na střechu auta jsme dali tranzistorák. Máme alespoň nějaké informace co se u nás děje. Dozvídáme se, že v Praze na letišti přistála v noci sovětská letadla. Ruští výsadkáři obsadili celé letiště a ze všech okolních států vojáci Varšavské smlouvy násilně překročili naše hranice s těžkou technikou a začali obsazovat naše důležité objekty. Továrny, letiště, obecní úřady. Kasárna byla v obklíčení tanků, s namířenými hlavněmi. Z některých kasáren vyjeli naši vojáci proti nim a čekali, co dál. Nikdo se neodvážil zaútočit. Vojáci Varšavské smlouvy, kteří nás obsadili, prohlašovali, že nám přišli pomoci. Údajně je u nás kontrarevoluce. Jenomže tady nic takového není. Žádný člověk nic takového nepozoroval. Prý je pozvali někteří komunističtí představitelé. Československý rozhlas Praha se snažil lidi informovat, co se kde v Československu děje. Svolával všechny Čechy a Slováky k obraně Československého rozhlasu. V rádiu bylo dokonce slyšet i výstřely. V Žilině žádné cizí vojáky ještě nezaregistrovali. Stále nebyl potvrzen ani vyvrácen zahraniční výsadek. Lidé, kteří procházeli kolem nás, táhli vozíky naložené potravinami, dělali si zásoby, to byla ještě zkušenost z války. To my v Ostravě žádné zásoby nemáme. Kolem nás projelo už čtvrté auto. Všichni ochotně zastavili, poptali se zda nepotřebujeme pomoc, ale buď nejeli do Čadce, nebo neměli tažné lano – a my také ne. Další řidič nás chtěl vzít do vleku, ale měl auto v záběhu. Posloucháme dál, co se děje v Praze. Ta stále volá o pomoc. Dozvídáme se jakým způsobem došlo obsazení našeho státu. Z jihu nás obsadili Maďaři a Bulhaři. Ze severu Poláci a Němci z NDR a všemu veleli Rusové.

Ostrava byla 21. srpna 1968 poseta okupačními nápisy.

Ostrava byla 21. srpna 1968 poseta okupačními nápisy.

Zastavuje u nás autojeřáb a je ochoten nás vzít do vleku a má dokonce lano, je sice ocelové a jenom dva metry dlouhé. Jede do dílny do Čadce a vezme nás tam. Zeptal se ještě, zda nám fungují brzdy, ty jakž takž fungují. Zapojujeme za autojeřáb naši potlučenou „Mařku“ a jedeme. Já sedím v kabině vedle řidiče autojeřábu a dávám pozor na vlečné lano. Jedem svižně, až moc. Upozorňuji řidiče, ať jede opatrně, ten prohlašuje, že to je ještě stará kvalita, tak raději mlčím. Jedem sedmdesátkou, někdy i osmdesátkou, Tatra šlape, ani necítí, že něco táhne kopec, nekopec. Projíždíme Kysucké Nové Město a blížíme se k Čadci. Ještě pár desítek kilometrů a jsme tam. Přes městečka a vesnice jedeme pomaleji, tady to ještě není obsazené. U obchodu je vidět fronty, každý nakupuje zásoby. V Čadci nás řidič zatáhl až na výpadovku směřující na Jablunkov. Auto odpojujeme, Zdeněk je nějaký upocený. Loučíme se s ochotným řidičem, opět odmítá peněžitou odměnu. Musíme si prý pomáhat, zvlášť když je teď taková situace.

A opět čekáme, zda nás někdo vezme do vleku. Někteří jsou ochotní, ale je tu zase problém: tažné lano. Z rádia slyšíme výzvu, aby v pravé poledne začaly zvonit všechny zvony, houkat všechny sirény a všechna auta začala troubit po dobu pěti minut. To vše na protest proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. K výzvě se taky připojujeme. Baterii máme naštěstí v pořádku. Myslím, že se připojili všichni. Ze všech stran je přesně ve dvanáct hodin slyšet zvony, sirény a klaksony. Z rádia je slyšet naše hymna. Redaktoři v rádiu říkají, že vojáci s tanky a obrněnými auty jsou prý z toho vyděšeni. Schovávají se do svých obrněnců, nevědí co se děje. Protože sami vidí, že není nic, před čím by nás měli chránit, ovšem rozkaz je rozkaz a oni jej musí plnit. Vše se snaží svou hatmatilkou vysvětlit našim lidem. Ti jim nadávají a hrozí alespoň pěstmi, když nemají žádné zbraně.

Se Zdeňkem jdeme do města najít nějakou mototechnu, abychom koupili tažné lano. Holky zůstávají u auta. V mototechně samozřejmě lano nemají, ale prodavač, kterému jsme vysvětlili naši situaci, nám ochotně věnuje lano ze svého auta a opět bez finanční odměny. Hlavně, ať se dostaneme šťastně domů. Když jsme se vrátili k našemu potlučenému autu, vidíme před ním nějakou parádní limuzínu, nejspíš dovezenou ze západu. Chryslera, který stojí před námi, také dotáhlo nějaké auto. Prý porucha motoru. Starší řidič auta vypadá jako Američan, jen nemá v ústech havana. Dovídáme se, že jel se synem z nějaké návštěvy a motor se jim zadřel. Syn odjel na dvousedadlovém pionýru. Jel do Dobré u Frýdku-Místku, mají tam prý nějakou autodopravu. Vrátí se s nějakým autem, nejspíš nákladním, a odtáhnou ho domů. Nějakou hodinku se spolu ještě bavíme a už jeho syn přijíždí s nákladní Erenou. Pionýra mají na korbě. Otočil se a nacouval k tomu bouráku. Pomohli jsme mu sundat pionýra. Přemlouváme jej, aby nás také vzal do vleku, nakonec se nechá přemluvit. Dnes mají policajtu jiné starosti, tak nás určitě nechají na pokoji.

Zapojujeme se za Chryslera, je to parádní pohled. Vepředu na laně takový bourák a za ním zapojena pobouraná stařičká „Mařka“. Já zůstávám na korbě, abych hlídal obě tažená auta. Američan se Zdeňkem se domluvili jak pojedou, že se musí snažit, aby lana byla stále napnutá. Lidi se za námi otáčejí, je to pro ně nezvyklý pohled. Dokonce i policajti se jenom podívali, ale je jim jedno, že se najednou táhnou dvě auta. Jedeme směr Jablunkov, Třinec. Ten budeme objíždět směrem na Hnojník, a Místek do Dobré. Když projíždíme přes Mosty u Jablunkova, děda Američan nepohlídal tažné lano, a když se lano povolilo a znovu napnulo, tak se stará „Mařka“utrhla. Děda se asi zadíval na stopařku, co stála u cesty. Já jsem honem zabouchal na kabinu náklaďáku, aby zastavil. To už děvčata za pomoci stopařky tlačila naše auto za námi. Děda se čertil, měl strach, abychom mu nepoškodili nárazník, za který jsme lano přivázali. Byla to ale jeho vina, neměl se dívat po stopařce. Nakonec se ale nechal přemluvit, přece nás tady nemůžete nechat stát. Přivazuje naše auto za jeho, do našeho auta přibíráme stopařku Janu, je to odměna za pomoc s tlačením auta. Jedem dále. Za Jablunkovem vidíme vedle silnice převrácené stromy a sloupy. Asi se někdy okupanti netrefili na cestu, jak nás spěchali zachraňovat před domnělou kontrarevoluci. Nikde ale prozatím nevidím žádné vojáky. Až při odbočce ze směru Místek, Třinec, několik set metrů od křižovatky, vidíme dva cizí tanky, kolem kterých pobíhalo několik vojáků. Na tu dálku není vidět, jestli jsou to Rusové nebo Poláci. O nás nejeví zájem, a to je dobře… Přijíždíme do Dobré, tam nás odpojují, při silnici na širším místě, abychom mohli Chryslera dotlačit k jejich firmě. Nás potom, jak jsme se dohodli, odtáhnou do Místku, na výpadovku na Ostravu. Do Ostravy nás ale nechtějí odtáhnout, že by v Ostravě nebo někde po cestě mohl přijít o náklaďák. Má prý špatné zkušenosti ještě z války, kdy prý Rusové kradli, co se dalo. Auta, motorky, kola, hodinky.

Opět čekáme na výpadovce na nějaké auto, které by nás vzalo do vleku. Mezi tím posloucháme tranzistorák, abychom věděli, co se děje. Jak nás takticky obsadili ze všech stran. Ve všech městech se srocují lidé na protest proti našemu napadení. V Praze se prý sešel Ústřední výbor KSČ na mimořádném zasedání, aby řešil mimořádnou situaci. Dohadovali se, kdo z nich poslal zvací dopis do Moskvy. Z rádia zněla úplně nová písnička, hned se nám zalíbila, do této doby se výborně hodila. Začali jsme si ji hned zpívat. Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, běž domů a už se nevracej, běž domů Ivane, tady tě holky nemilují a už se nevracej. Tranzistorák máme položený na střeše auta, dál stopujeme auta. Konečně nám zastavuje starší auto, ani nevíme co je to za značku. To nevadí, hlavně, že nás ochotně vezme do vleku. Zapojujeme rychle lano za jeho auto a vyjíždíme. Najednou Zdeněk začal troubit, zastavujeme. V tom fofru jsme zapomněli na tranzistorák na střeše auta. Posbírali jsme ho ze silnice, dráty nastrkali zpět a rádio kupodivu začalo hrát. Nasedáme zpět do auta. Já sedím vedle řidiče tažného auta, abych hlídal naši taženou „Mařku“. Jeho auto byla snad Ifa, asi sloužila jako taxi, vnitřek vozu byl rozdělen skleněnou přepážkou. Podle Ládi, majitele auta, má jeho vůz 90 koní, takže naše stará Praga Lady není žádná zátěž. Jedeme po Místecké silnici směrem na Ostravu a přijíždíme k zátarasu. Ten uzavíral silnici před Ostravou. Já jsme navrhoval objížďku přes Paskov a Hrabovou. Láďa říkal, že zná lepší zkratku na Mitrovice a Novou Bělou. Jedem tedy podle jeho návrhu, jenže po pár kilometrech najíždíme znovu na Místeckou, nyní rozkopanou silnici. Rozhodujeme se, že pojedeme po ní. Kočičí hlavy, tedy žulové kostky, kterými byla silnice vydlážděna, silničáři šachovnicově vybrali. Díry byly široké asi jeden metr na jedné straně, až doprostřed cesty a po pěti metrech zase na druhé straně. Láďa začal mezi těmi dírami kličkovat. Jel dost rychle, Zdeněk se snažil kličkovat také, ale občas mu to nevyšlo, tak některé díry „vymetl“. Já Láďu upozorňoval, že Zdeněk to nestíhá, měl jsme strach, ať se naše stará „Mařka“nerozsype. Konečně vjíždíme do Hrabůvky, tam je již silnice v pořádku. Všem se nám ulevilo. Naše stará Praga Lady alias „Mařka“ to přežila, všichni, co seděli v ní také, akorát byli trochu vytřeseni. Míříme do Svinova na šachtu, Zdeněk tam má garáž. Všechny věci naskládáme do garáže a hurá domů. Jsme na parkovišti Švermy. Vystupujeme z aut loučíme se s Láďou. Dostal od nás tři stovky, které ho potěšily a klidně byl ochoten s námi tu cestu z Místku a nazpátek zopakovat.

Okupační tanky u náměstí SNP, 21. srpna 1968.

Okupační tanky u náměstí SNP, 21. srpna 1968.

My jsme ale cestování měli dost. Těšili jsme se, až budeme doma. Rozloučili jsme se také s naší stopařkou Janou. Všechny jsem ještě foťákem, na který jsem při těch našich problémech zapomněl, vyfotil. Nanosili jsme stany, spacáky, kotlík a další věci do Zdeňkovy garáže a šli jsme domů. S Majkou jsme se těšili na naši Zuzku. Tu ale vyzvedneme až zítra. Teď domů a ještě zajedeme do Ostravy k Nové radnici, kde se podle rádia srocují Ostravané a jsou tam i ruské tanky. Prostě je tam nějaký frmol, na kterém nesmíme chybět. Jdeme na tramvaj do Ostravy. Od nás z balkonu jsme viděli přímo naproti přes silnici na rozestavěnou požární zbrojnici a napadlo nás, že tam seženeme nějaké vápno, štětku a kýbl a budeme malovat nápisy proti okupaci. Protestních nápisů jsme během naší cesty viděli hodně. Musíme také přispět k těm protestům, protože s tím také nesouhlasíme. Vše potřebné jsme našli. Prvně jsme popsali vrata na garáži budoucí požární zbrojnice. Ivani vraťte se domů, tady vás nechceme! Pak jsme udělali několik nápisů na Martinovské silnici, než nám došlo vápno. Nasedáme na tramvaj do Ostravy, cestou nám někdo dal balík novin. Noviny byly od různých vydavatelů. Nová svoboda, Práce, Lidové noviny, Mladá fronta a několik dalších. Rozdáváme noviny spolucestujícím. Vystupujeme u kina Družba a připojujeme se k davu lidí, kteří směřují k Nové radnici. U Radnice je už plno, někteří lidé nadávají, hrozí pěstmi Rusům, kteří stojí vedle tanků. Nakonec raději zalézají do tanků, dostali asi strach. Vrchní poklop nechali otevřený, což využil nějaký mladý odvážlivec s kýblem vápna a vlil ho do otevřeného poklopu. Všichni, kteří to viděli hned zmlkli a čekali jsme, co se bude dít. Rusové rychle zavřeli poklop, my čekali, že začnou střílet, ale nic se naštěstí nedělo. Někteří lidé říkali, že ruským vojákům velí generál, který ve čtyřicátém pátém osvobozoval Ostravu a zakázal vojákům střílet. Nakonec, když se nic nedělo, odjeli jsme domů.

V Ostravě 08/2018 Jan Ficek

Petr Přendík

Sdílejte nás naShare on Facebook10Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *