Heda Čižmářová: na komárku jsem jezdila od 16 let

Komárek – pojmenování pro tramvaje, jež zajížděly do Zábřehu a Hrabové-Ščučí. Mezi ostravským lidem se jedná o ještě známý výraz, i když komárky přestaly jezdit po ostravských kolejích v 70. letech 20. století. Na jedné z přednášek konané na radnici městského obvodu Ostrava-Jih jsem se seznámil s Hedvikou Čižmářovou, která se mnou dne 16. června 2017 zavzpomínala na své dřívější zaměstnání u dopravního podniku.

Paní Hedo, pocházíte z Ostravy?

Ne, já jsem rodačka od Opavy, narodila jsem se za války v Píšti. Do Hrabůvky jsme se nastěhovali, když mi bylo necelých 12 roků, matka se podruhé vdala. Bydleli jsme na Horní ulici, v proudovkách, to byly vítkovické byty. Tam měl můj nevlastní otec byt – než ho dostal, musel odpracovat nějaký čas na haldě v Hrabůvce. Vzpomínám si, že jednou nám na domě přistál parašutista, když byl na letišti letecký den. Padák byl zachycen nahoře na baráku, na střeše.

Jak jste se dostala ke svému prvnímu zaměstnání?

Jedna známá z Píště pracovala na tramvajové dráze, na komárku. Dělala tam průvodčí. A potřebovala za sebe někoho najít jako náhradu, protože chtěla změnit zaměstnání. No a jednou jsme se potkaly v tramvaji, a tak mě zverbovala na komárka: ,,Šak poď, zarobiš lepši!“ Já jsem pracovala v elektrárně v Mariánských Horách. Od 14 let, nesměla jsem se vyučit, doma byly všelijaké podmínky. Bylo mi 16 – a podepsala jsem smlouvu v dopravním podniku. Smlouva byla na tři měsíce a nakonec jsem tam zůstala až do důchodu.

Takže jste se stala průvodčí?

Ano, průvodčí, jezdila jsem jako průvodčí 18 roků. ,,Na prvni šichtu sem nastupila 4. ledna 59.“

Jak vypadal Váš běžný den v této pracovní pozici? Co jste dělala?

Co všechno? Odtud z Horní tramvajky nejezdily, musela jsem chodit až ke Družstvu, na dvojku, která mě zavezla do Vítkovic. V noci tramvajky nejezdily, tak jsem musela pěšky. No pak jsem si hned koupila kolo a jezdila jsem na něm až k Schönthalovi, protože tam jsme měli naproti výpravnu. Vozovnu jsme měli ve Vítkovicích. Kolikrát jsem na kole vjela do kolejnic, spadla jsem, termosku s čajem jsem si rozbila…

Měla jsem ve 4 hodiny výjezd, tak jsem se musela nahlásit ve výpravně. Řidič přijel s tramvajkou z výtopny, ze závodu 2. ,,Přijel tamek na ten roh, ja sem nastupila, měla sem vyfasovane jizdenky na cely měsic. Tenkrat sem nebyla plnoleta, tak mama musela podepsat za mě odpovědnost,“ popisuje typicky ostravskou mluvou paní Heda. To bylo peněz. Byly desetihaléřové jízdenky pro zaměstnance Vítkovic, třicetihaléřové měly děcka, potom byly šedesátihaléřové pro dospělé, a byly pásmové jízdenky za 1 a za 1,40 Kčs. A za těch 1,40 korun jste zajel z Hlučína až do Kyjovic nebo do Klimkovic. My jsme měli v brigádě klimkovickou tramvaj, víte?

Na komárku jsem začínala, jezdila jsem do Hrabové-Ščučí. Tam jsme rozpojovali vozy, prvně tam nebyla smyčka, jenom výhybna. Točnu udělali až později. Z toho mám následky, ta má bolavá kolena, protože já jsem byla malá, terén byl nižší než koleje, a musela jsem rozpojovat vagóny: rozvěsit spojky – brzdovou a elektrickou, přenést kabely na opačnou stranu – ten na elektřinu byl lehký, ale ten brzdový byl těžký. Tramvaj objela vlečňák po druhé koleji na opačnou stranu. ,,Řidič musel stahnut pantograf, bo to bych tam ten kabel nemohla strčit, bo bych dostala kopanec jak hrom, ještě kor jak pršelo.“ Pak jsem zase spojila vozy, pomáhala jsem si kolenem – zvedla jsem kabel, připojila a bylo. No, měla jsem 45 kilo, tak co jsem měla dělat?

Musela jsem vybrat jízdné, měla jsem co dělat, abych to vše vybrala. Komárky jezdily plné, to bylo nabité! Ještě jak jeli učni, tak to jsem se ledva protlačila. Komárek jezdil i s dvěma vlečnými vozy. Učni chtěli jezdit zadarmo, stáli, kde se dalo, já jsem je tahala do vozů. Měla jsem větší prémie z prodeje lístků, než jsem vůbec vydělala peněz. Tenkrát se výplata odměřila podle toho, kolik jsem prodala jízdenek. Potom jsme měli prémie až z tržby.

Originální kleště, kterými Heda Čižmárová označovala jízdenky.

Originální kleště, kterými Heda Čižmárová označovala jízdenky.

Přinesla jste označovací kleště na jízdenky – co se jimi vše označovalo?

No označila se trať a čas nástupu, více se nemuselo.

Jezdily tehdy ještě nákladní tramvaje?

Na nákladní si nepamatuji, ale jezdila parní mašinka s jedním vagónem dolů do pískovny v Zábřehu. Jinak po stejných kolejích jezdila tramvaj, osmička, ta končila ve stanici Pískové doly, pak dále jela už jen ta vlečka. ,,Na piskače sme jezdili jen s jednim vozem, jenom ve špičku se jezdilo s vlekem. Tam aji řidič vybiral za jizdenky, lidi nastupovali předem.“

Kde všude komárek zastavoval při cestě z Vítkovic do Ščučí?

U staré pošty v Zábřehu, za rohem u stadionu, potom Zahrádky, tam ještě nestál most Čs. armády. Pak u kolonie, u kina Edison, další byla u lékárny, potom u hospody Dezort, kde bylo křižování – vždycky jsme si honem zaletěli pro sodovku, než dojela tramvaj od Ščučí, pak se zastavilo na Šídlovci, na Břehách, Kostelík a Ščučí.

Komárek ale kdysi jezdil jen po vysoké pece. Tam se zase musely spojovat vozy. Zabrzdila jsem pořádně vlek, musela jsem se dívat, jestli mi někdo nevleze pod kola, musela se dávat i zarážka, zase přepojit všechny ty kabely…

A jaké zastávky byly na trati do Zábřehu?

Na té trati byla jenom jedna zastávka Pískové doly. Byla ještě jedna zastávka níže u Hulvácké, ale to byla jen zastávka na znamení. ,,To ste jen mavl a lokalka zastavila, nebo řidič dvarazy zapiskal a lokalka zastavila.“

Komárek na Závodní ulici na snímku z 60. let 20. století. Foto: soukromý archiv Dagmar Prossové-Beňákové.

Komárek na Závodní ulici na snímku z 60. let 20. století. Foto: soukromý archiv Dagmar Prossové-Beňákové.

Udály se během vašich jízd nějaké nehody?

Vykolejit komárek nevykolejil nebo si to nepamatuji. Ale jo, byly nehody. Třeba když se odstavovaly ty vlečné vozy, tak se stalo, že se jich na konečné ve Ščučí sešlo i pět, šest. V noci se spojené vozy převezly do Vítkovic. No a jednou jela paní Vnenková, už nežije, a stála v jednom z těch prázdných vozů, co směřovaly do Vítkovic. ,,Nahnula se z plošiny motoraku, esli ma všecky vozy. To bylo v zatačce u stadiona. Praštila se o slup a spadla tam. Na slupě byly vlasy, ona v bezvědomi. Tuž ve vozovně se ptaju řidiča, kaj ma pruvodči, ona nikde. Tak tam ju našli, vyléčila se z teho.“

No a ke Kotvě jezdila tramvaj č. 2, přímo u té dnešní zastávky byly konečná s točnou. Tam jezdila jedna holka jako průvodčí. Dala znamení řidičce a šla na plošinu motoráku. ,,Do videnia, Myško,“ loučila se synkem, a jak se nahnula, praštila se a spadla mezi vozy pod kola. Řidička měla hned šedý pruh vlasů na hlavě, to jste neviděli. ,,Děvucha, sedmnast roku.“

Mně jednou kopl jeden chlap – byla jsem vlakvedoucí, v druhém voze byla průvodčí a viděla jsem, že tam má nějaké nesrovnalosti s nějakým ožralou. Říkala jsem řidiči, aby přibrzdil, a přeskočila jsem do zadního vozu. On na mě zařval: ,,Drž pysk ty pi**, ty se nemaš o co starat!“ Nechtěl jí platit jízdné, a tak se handrkovali. Vyskočil pak v Hrabové u kostelíka, tam skočil jinému cestujícímu do náručí, tak ho chytili. Potratila jsem, protože mě kopl do břicha. Byla jsem v šestém měsíci. Pak byl soud, dostal podmínku a tenkrát zaplatil 3.000 korun.

Jaký byl rozdíl mezi pozicí vlakvedoucí a průvodčí?

Vlakvedoucí zodpovídala i za průvodčí ve vlečném voze a zodpovídala jsem za spojení vozů a všechno kolem. Těžké bylo přehazování vekslí, to jsme museli dělat jako vlakvedoucí třeba v zastávce Zahrádky. To bylo těžké jak u vlaku – ty koule na výhybce byly těžké. A jak lokálka projela, tak jsem to musela zase vrátit, to vše byla práce vlakvedoucí. Jak si vzpomenu, když nachumelilo, do sněhu jsem zapadla u té výhybky (smích).

Jak vypadal interiér tramvaje?

No dřevěné sedačky po stranách, dvě naproti sobě. Určitě tam bylo topení, po stranách lavic, tam to topilo nejvíce. Okna se v létě dala otevírat. Nejlepší byly ty ,,rekreanty“, jak se tomu říkalo – otevřené plošiny. Podle toho, na které straně byla zastávka, tak jsme museli pořád přenášet zábranu, aby lidi vystupovali a nastupovali na správné straně.

Vzpomínáte i na trať do Bělského lesa?

Do Běláku? Tu jezdila před tím panelákem, jak se díváme z okna radnice. A končila u cukrárny Šigut, tam byla smyčka. V cukrárně jsme si někdy něco koupili. To byla linka č. 1 – jela z Bělského lesa až do Hlučína. Po Zengrově, kolem stadionu, tam bylo křižování, pak na Lidickou, přes parčík u bývalého kina Mír do Jeremenkovy a na Ostravu. Kolem kostela ve Vítkovicích jezdila trojka, to byl takový pendl na Mariánské Hory.

Nabízel dopravní podnik zaměstnanecké výhody?

Ano, pro mě i pro rodinné příslušníky. Dokud se dítě nevyučilo, tak jezdilo zadarmo.

Co se dělo s tramvajemi po směně?

No převezly se do Vítkovic. Ve vozovně byly uklízečky, ty uklízely vozy, a při ranním nástupu byl komárek čistý.

Loučili se nějak lidé s dráhou do Ščučí?

Mně ještě Ing. Pavelek, jak jsme jeli naposled v roce 1975 ze Ščučí, vyfotil na lokálce. Vylezla jsem až nahoru na střechu tramvaje.

Potom jsem jezdila na Hlučín, kamkoliv po celé Ostravě. Ale nejezdila jsem na úzkém rozchodu. Čekali jsme na buhumínské lokálky u divadla Antonína Dvořáka – no z jedné strany karvinská dráha, z druhé bohumínská. Potom karvinskou zkrátili jenom po Hranečník a to už jsme tam jezdili s komárkem.

Průvodčí Heda Čižmářová, 30. července 1975 na konečné ve Ščučí.

Průvodčí Heda Čižmářová (vlevo), 30. července 1975 na konečné ve Ščučí.

Říkala jste, že jste jako průvodčí a vlakvedoucí jezdila 18 let – co bylo dál?

Když manžel v roce 1974 zemřel, měla jsem čtyři děcka. Tak jsem zašla za vedoucí, jestli bych nemohla dělat řidičku. No, ale byla jsem malá, takže prý nemohu řídit tramvajky. ,,Pravila sem, starý Kramoliš je ještě menší jak já a za kontrolu ho nebylo vidět – tomu se říkalo kontrola, jak byly ty řidici pulty v komarku – dyť se zdalo, že ta lokalka jezdila sama. A neska na novych vozach ide všecko zvednut!“ Doktor mi řekl, že řídit nemohu, že jsem se léčila s nervy. No aby ne: manžel mi zůstal mrtvý v náručí, tak jsem se třepala, no nervy. Zašla jsem za doktorem Kozárem na Fifejdy, že mám čtyři děcka, že mi už nic není, žádné prášky neberu – vše mi to vyplnil. Pacientka je schopna vykonávat obsluhu kolejových vozidel. Pak jsem šla za vedoucím u dopravy, vyzkoušeli jsme, jestli dosáhnu na pedály a tak. Vše v pořádku. Pak jsem šla za náměstkem a pak za ředitelem: ,,To se jedná o tebe? Dávno už jsi měla jezdit za ty roky, co jsi tady!

Takže jste začala jezdit.

Začínala jsem na žehličkách, to byly úzké tramvaje T1. No tam byla zima! Fučelo tam od dveří. Pak přišly T2 a nakonec T3, ty jezdí ještě dneska.

Jezdila jsem na sedmičce na noční jízdy. Čekala jsem na zastávce Třebovická vždy na přípoj, který přijížděl od Martinova. Lidi přestoupili, asi půl jedné v noci. Naši zaměstnanci z dopravního podniku jeli z práce. Podívám se do zrcátka, žádné auto, ale na druhé straně jeli policisté na Porubu. Když jsem se blížila ke křižovatce, policajti naráz zahnuli do leva – šup před tramvajku, vidím nápis VB. Hned jsem brzdila, 20 m jsem je tlačila před sebou, nové auto bylo jak rohlík. Jeden policista měl zranění na břiše od volantu, tyčka na přehazování výhybek byla zapíchnutá v autě. Policejní spisy lítaly po křižovatce. Snad deset policejních aut to přijelo sbírat a vyšetřovat. Tři policisté hned foukali. Já ani nevím, co se pořádně dělo, byla jsem z toho vyhukaná, ani jsem nebyla schopná zavolat na dispečink, že se stala nehoda. Ale holky z práce tam zavolaly. Mě odvezli na vyšetřování do ulice Na Hradbách, ani fouknout mi nedali. Nevím, jak to dopadlo, už mě nikdy znovu nevolali. Dva dny jsem pak nebyla schopná jít do práce. To nebyla sranda.

Stala se Vám nějaká příhoda během řízení tramvaje?

Jezdila jsem tady na lince č. 17 a konečná byla na Dubině, za dnešní zastávkou Václava Jiříkovského. Musela jsem jít vždy do zadního vozu a přehodit tabulky, aby se vědělo, na kterou stranu jedeme. ,,Nastupim do zadniho voza, no tam chlap. Halo pane, konečna! Třepala sem s nim, on nic. Pak se probral: ,,Ja ti dam konečna!“ Utekla sem a on za mnu, zavřela sem se do kabinky, chtěla sem telefonovat, ale on mi rozbil ten telefon. Zvonila sem na zvonek, dispečer viděl, že se cosyk robi. Chlap utek, ale nakonec ho chytli policajti.“ Mi neublížil.

Kdy jste ,,pověsila tramvaje na hřebík“?

Kdy? Když mi bylo 54 roků, v prosinci 1997.

Hypotetická otázka – troufla byste si i dnes řídit tramvaj?

Ne. Dnes je větší provoz.

A dokázala byste ještě tramvaj rozjet?

No určitě, to člověk nezapomene. Pravý pedál jízda, levý pedál brzda, pak ještě ,,mrtvý muž“ – kdybyste z něj dal nohu dolů, tak v ten moment lokálka zastaví, to jsou kolejové brzdy. Musela jsem levou nohou držet pořád dole. A když bylo mokro, tak tramvaj jela jak po másle, nebo když spadlo listí – musela jsem sypat písek.

 

Petr Přendík

 

 

 

Sdílejte nás naShare on Facebook103Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *