Dagmar Šuranyi: mé dětství mezi statky na Horymírově ulici

Jarního 12. června 2017 zavzpomínala s kronikářem obvodu Dagmar Šuranyi na své dětství, které trávila na zahradě u své babičky Žofie Šmakovičové ve starém Zábřehu. Ústředním tématem našeho rozhovoru se stala stará Horymírova ulice.

Horymírova ulice – jak vypadala před 40 lety bráno od ulice Písečné?

Horymírova ulice vedla kdysi trochu jinak. Od Písečné po roh školního hřiště se drží původního tvaru. Kolem stromoví za hřištěm ulice zabočovala mírně vlevo a procházela přes dvůr mezi dnešními paneláky, cesta míjela hasičské hřiště se sochou sv. Floriána a pokračovala dále podél Havránka. Dnes tudy vede Výškovická.

Začátek ulice si příliš nevybavuji, já jsem se pohybovala hlavně kolem stavení mé babičky. Když jsme jezdili na kole, tak jsme se pohybovali po části Horymírovy mezi Holušovým statkem a Havránkem. Pamatuji si na Silberův statek, poměrně rozsáhlý grunt. Na místě statku dnes stojí základní škola Horymírova. Protější strana vypadala skoro jako dnes, řada rodinných domků se zahradami, mnozí ale o části zahrad přišli, neboť dnes na bývalých zahradách stojí panelové domy. Statky na Horymírově měly své polnosti na místě dnešního Shopping parku. Na konci Markovy ulice končil svět. Pamatuji se, že tam byly roury a rostly zde vlčí boby. Dále byla jen pole.

Vedle Silberových byli Drastichovi, vchod do dvora měli přesně v místě, kde je dnes vjezd do školy, (vedle tělocvičny). Dále zde žili Holušovi, to byl docela velký grunt, dnes je v jeho místech školní zahrada, obytné stavení stálo zhruba v místě školní družiny.

Od Holušů vedla ulice docela prudce nahoru, i když kdoví, jak bych to viděla dnes, ale jako dítěti mi cesta přišla velmi prudká, jednou jsem tam spadla z kola a rozrazila si ret, pamatuji na řadu krvavých kapek. Cestou do kopce bylo na pravé straně obecní smetiště, kde se vozilo vše, co nešlo spálit. Vlevo bydleli Bartošovi, cesta k nim vedla úvozem, dnes je místo něj parkoviště. Bartošovi přišli i kus zahrady. Dům Bartošových stále stojí, jen vchod do domu je od školky Rezkova, původně byl od Horymírovy ulice. Přímo pod Bartošovými byl hluboký zářez, v němž kdysi jezdila parní lokomotiva s vagonem do cihelny. Dnes tudy vede chodník a schody podél plotu mateřské školy.

Vlevo Holušův grunt, vpravo Drastichovi. Pohled od dnešní ulice U Hrůbků, 30. léta. Archiv Petr Přendík.

Vlevo Holušův grunt, vpravo Drastichovi. Pohled od dnešní ulice U Hrůbků, 30. léta. Archiv Petr Přendík.

Naproti babiččiny zahrady bylo hasičské cvičiště, na kterém se poznali mí rodiče. Mamka vyprávěla, jak coby desetiletá seděla na plotě, sedmnáctiletý otec na hřišti naháněl holky. No a nakonec se vzali. Na hřišti probíhala cvičení, pamatuji, jak všude bylo mokro, hučela čerpadla, bývaly tam i nějaké hasičské zábavy. Stálo zde dřevěné pódium, a když se mělo tancovat, tak hasiči naskládali na trávník desky, čímž vznikl taneční parket. Po levé straně byly uzamčené budovy, asi nějaké sklady. Vzadu za hřištěm rostly stromy a za nimi stála cihelna. Byly zde zbytky vlečné dráhy – už jen matně si vybavuji rozbitý dřevěný most. Vedle hasičského hřiště byl mírný kopeček, zachoval se dodnes, tam jsme sáňkovali a učila jsem se na něm lyžovat​. Vlevo od hasičského hřiště byl velký sad našeho souseda Černého, do nějž jezdil malým traktorem. Pěstoval zde hlavně jablka.

Znáš historii stavení prarodičů?

Horymírova 82, dům, v němž žila babička Žofie Šmakovičová, 1975. Zdroj: AMO.

Horymírova 82, dům, v němž žila babička Žofie Šmakovičová, 1975. Zdroj: AMO.

Celkem ano, byl to dům, který stál na místě dnešní mateřské školy Rezkova. Dům vlastně nepatřil původně naší rodině. Postavili ho rodiče Ladislava Neničky. Původně stál dům hned u plotu Horymírovy, později ho zbourali a zbyly jen základy a původní sýpka, kterou já už pamatuji jako garáž a dílnu, kde se vyžíval můj bratr – stavěl si různé káry a později motorky, na kterých se pak proháněl kolem Odry. Později, kolem roku 1920 stryk postavil nový dům v protilehlém rohu, přistavěl ho za řadu stájí a chlívků.​ Ladislav Nenička si vzal za ženu sestru mé babičky, Hermínu. A pro zajímavost, jeho bratr se oženil se sestrou jeho ženy, takže vlastně dva bratři si vzali dvě sestry. Rodiče sester zemřeli poměrně brzo a babičce bylo tehdy sotva devět let. Hermína si ji vzala k sobě do domu na Horymírově a vyrůstala zde až do dospělosti, později se provdala a narodily se jí postupně čtyři dcery, ale dvě z nich zemřely ještě v předškolním věku. Hermína bohužel v 50 letech zemřela na leukémii, a protože neměli vlastní děti, babička s rodinou v domě zůstala bydlet. Babička se starala o hospodářství, stryk o dům a pole. Byli to vlastně švagři a pro nás děti prostě stryk.

Jak vypadal dům uvnitř?

V domě byla jedna velká kuchyň, kde se odehrával veškerý život – vařilo se tam, sedělo, stál tam otoman. My jsme Neničkovi říkali stryk nebo křesník, protože se stal kmotrem mé matky. No a stryk sedával v kuchyni v křesle, v zimě tam vždy pletl košíky – dodnes mě mrzí, že jsem se to od něj nenaučila.  Vzadu za kuchyní byla místnost, která byla křesníkova. Pak zde byla ještě jedna velká místnost, v níž žila babička, v menší místnosti vedle děda František. Co už si já pamatuji, tak spali odděleně, v pokoji každý zvlášť. V každém pokoji byly malá kamna, v kuchyni pak i velký sporák, kde stály velké hrnce s vodou, v domě totiž tekla jen studená a to jen z jediného kohoutku umístěného na chodbě. Pod umyvadlem stál kbelík na zachycení odpadní vody, který se pak vyléval na dvůr. V domě nebyla koupelna. Vzpomínám si, že jsme si umyli nohy v lavoru, občas – asi jednou týdně – babi vytáhla plechové necky, ohřála se voda. Proč tam neudělali vodovod? No asi to bude souviset s tím, že tolik let čekali na výkup a demolici, že už do toho zkrátka nešli. Záchod byl uvnitř v domě, ale jen suchý. Žumpa byla venku. Byla tu i půda a komora.

Rolník Ladislav Nenička na poli, kde nyní stojí hasičské záchranné centrum. Zdroj: Archiv Dagmar Šuranyi.

Rolník Ladislav Nenička na poli, kde nyní stojí hasičské záchranné centrum. Zdroj: Archiv Dagmar Šuranyi.

Jak vypadalo hospodářství u prarodičů?

Zvířata se chovala všemožná. Kdysi měli koně, krávu, byly tu slepice, husy, králíci, pes. Ten byl vždy přivázaný u boudy, celý svůj život. Párkrát jsem ho byla vyvenčit. Tenkrát psi hlídali. Kolem domu byl obrovský pozemek, dvůr, kde jsme si jako děti užili mnoho dobrodružství, stavěli bunkry v bývalých chlívcích, šmejdili ve stodole nebo lezli po stromech. Další byla tzv. velká zahrada vzadu za domem, uprostřed ní bylo velké pole. Na poli se pěstovaly brambory, řepa pro králíky a obilí pro slepice. Když už křesník neměl koně, tak vždy někdo přišel poorat pole – možná Holuša. Velká zahrada byla po pravé straně lemována stromy, byl to takový malý lesík, který se z velké části dochoval dodnes, lemuje plot školky. Zleva domu byla ,,malá“ zahrada, no byla hodně velká, plná nejrůznějších ovocných stromů a záhonů, kde se pěstovala zelenina. Pamatuji jak křesník v truhlících pěstoval macešky pro výsadbu na hrob, měl je v řadách jak podle pravítka.

Mám jednu ranou vzpomínku, mohly mi být možná dva roky a vázaly se snopy na poli zhruba v místě kde je dnes kruhový objezd z pravé strany Avionu. Je to jediná vzpomínka, kdy si vybavuj, že měl stryk ještě koně. Seděli jsme po práci na voze a mamka si všimla, že nemám brýle, které jsem opravdu nenáviděla. Asi jsem se přiznala že jsme je schovala do snopu, tak všichni běhali a prohlíželi snopy, až brýle našly.
Kdy přišla demolice okolí a jak byla vnímána?

Co si pamatuji, tak demolice se oddalovala. Obyvatelé už byli seznámeni s tím, že se domy budou bourat. Babina často říkala: ,,Budem vykupeni, budem!“  Na Zimmlerově ulici dostali přidělený třípokojový byt, kde měla žít ona, děda a křesník. Babička se do nového bytu těšila – že bude mít splachovací záchod a teplou vodu.

Stará stodola na místě dnešního areálu MŠ Rezkova. Zdroj: Archiv Dagmar Šuranyi.

Stará stodola na místě dnešního areálu MŠ Rezkova. Zdroj: Archiv Dagmar Šuranyi.

Všichni tři se nakonec přestěhovali do nového bytu. Babička se těšila tak moc, že už jsme postupně stěhovali na dvoukoláku kufr plný věcí a jeli jsme k novému bytu. Babička si nový byt moc neužila, za nějaké dva roky ji postihla mrtvice, za rok druhá a při ní umřela. Ale byla ráda, že je v novém bytě. Už asi byla unavená ze vší té práce a dřiny, z věčného tahání hrnců s vodou…

Otec si pronajal zahradu a na tu jsme vozili před demolicí Zábřehu rostliny, kompost, vrstvu ornice, aby se aspoň něco zachránilo. Bourali jsme stodolu a já jsem seděla nahoře a rozebírala cihly, z nichž jsme pak postavili na nové zahradě zahradní chatku. No a nakonec na naší zahradě vyrostla mateřská škola, okolní domy byly zbourány. Bartošovi zůstali, jako jedni z mála, ač obestavěni paneláky.

Bouralo se v letech 1983-1984. To už stály nějaké paneláky, tři vysoké věžáky u hřbitova. Začaly nájezdy nových dětí na ovocné sady Rudolfa Černého. Černý měl za domem, hned vedle naší velké zahrady, rybník, choval v něm kapry. Na Vánoce nám přinesl kapry, dali se do plechové vany. Na rybník se v zimě chodilo bruslit. Černý se nikdy neoženil, chodily tam k němu hospodařit jeho sestry. Po demolici si koupil dům v Košatce, kam se přestěhoval. Taková kuriozita – vzal si s sebou i díly plotu, které jsou v Košatce dodnes. Ještě připomenu starou kaštanovou alej, vedla kolem Černého a končila u vrátnice cihelny. Ještě malé torzo aleje je u Výškovické ulice u firmy Bytprům.

Babička Žofie Šmakovičová na zahradě svého domu, vzadu jde vidět Sýkorova vila, 1965. Zdroj: archiv Dagmar Šuranyi.

Babička Žofie Šmakovičová na zahradě svého domu, vzadu jde vidět Sýkorova vila, 1965. Zdroj: archiv Dagmar Šuranyi.

Vraťme se ke staré ,,Horymírce“…

Za Černým byli Niklovi, v místech mezi obchody na Horymírově ulici a Havránkem. Před Havránkem bylo ještě zahradnictví Pijanovský. Naproti byly domy Tománků, Martínků a Ondrušů. U Tománkových byl dvůr. U cesty stál výminek, obytný dům byl přístupný až ze dvora. Nejprve se začalo bourat stavení u cesty a pamatuji si, že pan Tománek si na dvorku mé babičky postavil dvě velké zastřešené boudy a do nich si navezl nábytek s tím, že si to pak odveze. Mám uchován v paměti ještě jeden netypický pohled, kdy Tománkův grunt čekal na demolici a v poli za ním již byly vybudovány podchody dnešní tramvajové zastávky Horymírova. No a Výškovická dnes vede skrz Tománkův grunt.

U Havránka jsem byla uvnitř snad jen jednou, když mě babička poslala pro dědu. Havránek byl obklopen již míněným zahradnictvím. Byly zde i televizní studia a venku stály nějaké filmové kulisy. Naproti Havránka stály staré domy u staré Výškovické ulice. Ještě si vybavuji u Horymírovy ulice kapličku. Dále jsem to neznala, tady končil akční radius nás dětí. Zábřeh byl absolutní vesnice. Ani nám nepřišlo, že docela špinavá, protože v blízkosti byla chemička, Vítkovice. Bylo to krásné dětství.

Sdílejte nás naShare on Facebook131Share on Google+0Tweet about this on Twitter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *