Antonín Blažek: Bělský les a jeho studánky

Antonín Blažek se narodil v Hrabůvce roku 1928. Pro Knihovnu města Ostravy sepsal roku 2015 vzpomínky, v nichž se toulá Bělským lesem:

V mých dnešních vzpomínkách se vrátíme do doby před 80 lety, kdy Bělský les byl mladý jako my, budeme sledovat jeho růst, jeho proměny až do dnešní doby. Zastavme se a s pokorou se skloňme nad jeho majestátem, naslouchejme jeho šumění, nasávejme jeho vůni. Bělský les, jeho studánky – oáza klidu, odpočinku, ale i dobrodružství, jak ho přinášel také život.

       Dříve než začnu své vyprávění, musím se zmínit o dvou studánkách v Hrabůvce. Nacházely se na návsi a vytékaly ze břehů selských statků. První byla u statku sedláka p. Naisara a sloužila obyvatelům osady Šídlovec. Druhá vytékala u statku paní Musálkové, nedaleko kostela. Oba prameny měly výbornou vodu a sloužily až do výstavby Místecké ulice, kdy byly svedeny do kanalizace a zanikly.

       Bělský les byl vždy spojován s vodou. Již ve starých katastrálních mapách byl pojmenován jako ,,Studňa“. Rozvoj průmyslu Vítkovických železáren a zvyšující se počet obyvatel ve Vítkovicích vyvolal potřebu hledání nových zdrojů vody. Na konci 19. století, přesněji v roce 1897, starobělský farář Gregárek upozornil na zdroj pitné vody v lokalitě zvané Palasek, v katastru obce Stará Bělá. Do provozu byla studánka slavnostně uvedena 4. října 1900 jako Jubilejní vodárna císaře Františka Josefa I. Císař oslavil v ten den 70. narozeniny a zároveň 50 let panování.

Pohlednice s vyobrazením Bělského lesa, před rokem 1915. V pozadí lze lehce vidět dnešní restauraci Dakota. Foto: soukromý archiv autora.

Pohlednice s vyobrazením Bělského lesa, před rokem 1915. V pozadí lze lehce vidět dnešní restauraci Dakota. Foto: soukromý archiv autora.

       Blahodárného vlivu Bělského lesa a jeho blízkosti od města si již v roce 1900 všimli představitelé Vítkovických železáren a postavili na konci Staré Bělé rehabilitační ústav, známý jako Rekonvalescent. Sloužil k doléčené po úrazech a nemocech z povolání. Později také sloužil dětem pracujících k celoročnímu ozdravnému pobytu. Děti se zde střídaly v týdenních a třítýdenních turnusech. V roce 1913 mistr Vítkovických železáren, Jan Vycpálek, inicioval postavení kaple Panny Marie Lurdské. Tento akt byl vyjádřením díků za vyléčení těžkého zranění a přežití. Vydatný pramen byl léčivý a pečlivě se o něj staraly řádové sestry sloužící v rehabilitačním ústavu. V roce 1928 byla kaple přestavěna do dnešní podoby. Od roku 1929 se u kaple slouží májové pobožnosti.Ve 20. století se vodní zdroje rozšířily v lokalitách Pešatek a Sýkorův důl. Ale tyto osady byly daleko pro mé toulavé boty, a tak se vrátím do mého milovaného Bělského lesa. Ve 30. letech minulého století byl vodní zdroj Bělský les uveden do provozu pomocí 36 studní a 3 čerpacích stanic. Vodou z těchto zdrojů byla zásobována část Vítkovic, Hrabůvka a Zábřeh. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2008. Dnes je odebíráno 35-40% pitné vody z podzemních zdrojů, zbytek z vod povrchových – z přehradních nádrží Kružberk a Šance.

Léčebný ústav Vítkovických železáren, tzv. Rekonvalescent, na pohlednici před rokem 1918. Foto: soukromý archiv autora.

Léčebný ústav Vítkovických železáren, tzv. Rekonvalescent, na pohlednici před rokem 1918. Foto: soukromý archiv autora.

       Výchozím místem našeho putování bude dnes již neexistující osada Březí, pojmenována pravděpodobně podle blízkého březového lesa. Svá obydlí tam měla domkáři, ale také dva sedláci se svými usedlostmi a rozsáhlými polnostmi. Stál zde již také hotel Helbich, kde se pořádaly tancovačky pod širým nebem. Ostatně stojí zde dodnes. Zůstal také jeden domek mezi proudovkami a dvouletkami. Přilehlá oblast vytvořila první část budoucího jižního města a jedním časem byla nazývána jako Stalingrad. Názvy ulic jsou dodnes pojmenovány podle padlých sovětských vojáků na konci 2. světové války. Vydejme se však na opačnou stranu. Březový lesík s malou dubovou mýtinkou byl častým výletním místem, kde se scházeli občané rozvíjející se Ostravy. Vedly se debaty, smažila se o svátcích vaječina, ozýval se zpěv a hlahol dětí. Zkrátka Březí žilo.  V té době bylo módní u kadeřníků používat na vlasy břízovou vodu a lesík tím trpěl. Desítky navrtaných bříz, míza odtékala brčkem do sklenice sběratelům. Byla vysoká nezaměstnanost, a i když to bylo zakázané, mnozí si tak trošku přivydělávali. Oblíbenost výletního místa stoupala, když vítkovický cukrář Šiguta postavil velkolepou cukrárnu přímo u Plzeňské ulice. Lidé chodili na výtečné zákusky a kávu, takže podnik prosperoval.

       Obsazení Československa Německem v roce 1939 narušilo celistvost Bělského lesa. Německá armáda naproti cukrárny začala stavět kasárna, dřevěné ubikace pro vojáky, zděné pro důstojníky a vojenskou techniku. Skryta v lese byla výstavná budova Gestapa se samostatným příjezdem z aleje. Roku 1941 byla prodloužena tramvajová doprava pro potřeby německé armády až ke kasárnám. V roce 1947 pak byla prodloužena až k cukrárně pana Šiguty. Výstavbou Polanecké spojky pak byla v roce 1964 trať zrušena. Po válce sloužila kasárna české armádě. Později byla část pronajata Hutním montážím a opravárenskému podniku při Tatře Kopřivnice. Po srpnu 1968 byla bývalá budova Gestapa obsazena Sověty. Dnes slouží správě městských lesů a lesní škole. Zbytek budov byl zbořen a území kasáren je postupně rekultivováno.

       Studánka mého mládí je již dávno vyschlá. Měl jsem ji rád, byla má nejmilejší. Cesta k ní vedla od hotelu Helbich hlavní střední alejí. Studánka byla skryta běžným poutníkům v hloubi lesa. Jen ten, kdo jí znal, mohl nasát její křišťálovou barvu a chuť jejího pramene. Dobrý člověk tu kdysi prameniště upravil křemennými oblázky a z černého bezu vyrobil trubku a umožnil tak rychlejší tok vody a také snadnější pití z kelímku nebo dlaně.

        Od kapličky Panny Marie Lurdské 50 m nahoru do kopečka dojdeme k původnímu prameni, který je neudržovaný a zanedbaný, přesto je vydatný. Čeká na lidskou péči. Chodníček na opačnou stranu nás zavede k nejnavštěvovanější studánce s dvěma prameny. Poskytuje kvalitní vodu a chodí ji nabírat lidé z celé Ostravy. Do dnešní podoby ji léta upravovali nadšenci, hlavně důchodci. Patří jim za to velký dík. Mýtinka nad studánkou sloužila dlouhá léta k odpočinku, ale hlavně se zde scházeli hráči mariáše a jiných stolních her. Malý kiosek poskytoval drobné občerstvení. V 80. letech byl nahrazen novou restaurací Koliba, která nabízela všechen komfort. Dnes je všechno jinak. Hráčské stoly jsou pryč, restaurace je provozována příležitostně a tak zůstaly jen studánky, ale i vody v nich ubývá. Nad Kolibou, skrytá v lese, stála malá hájenka a denně hajný Kubinec rozděloval práci. Dřevorubci ručně pokáceli jeden až dva vzrostlé stromy, které oklestili, odkorovali a svezli koňmi na hlavní úložiště. Babky vysekávaly trávu kolem vzrostlých smrčků, staraly se v lesních školách o sazenice a jen jemný zpěv nechal tušit jejich přítomnost. Datel také nechával o sobě vědět tepáním do nemocného dřeva. Zvědavá veverka vystrkuje hlavu, ptáci pějí své trioly, v roklinách liščí nory nechávají tušit jejich přítomnost.Voda se čůrkem prodírá oroseným mechem a mizí v potůčku. Nízký smrkový les nabízí své pochoutky – praváky, babky, kuřátka, poddubáčky, ale také jahody, borůvky, maliny a uklidňující zpěv ptactva. Když máme štěstí, objeví se veverka, srneček či zajíc. Do ticha lesa z dáli přichází dusot koní. To z Ostravy přijíždí jízdní policie na pravidelnou kontrolu, zdali je dodržován lesní řád. Často můžeme potkat na hlavní aleji směřující do Rekonvalescentu velkou skupinu studentů, Salesiánů z bohosloveckého semináře Dona Bosca v Ostravě. V bílých dlouhých hábitech se širokými černými klobouky přicházejí po dřevěném mostě přes strž k studánce, aby v modlitbách a díkuvzdání poděkovali Panence Marii Lurdské za uzdravení lidí, o které také pečují.

Místem dětských her a dobrodružných výletů byla výškovická dolina. Od restaurace Pazdera, dnes Dakota, známé bujarými tancovačkami se k dolině dostaneme příčnou alejí a jsme na místě nejnavštěvovanější doliny Bělského lesa. Scházely se tam rodiny k různým oslavám, smažila se vaječina. Dnes po ní není památka. Musela ustoupit výstavbě nových Výškovic a Jižního města.

Restaurace Pazdera, dnes Dakota, na snímku z 20. let 20. století. Foto: archiv autora.

Restaurace Pazdera, dnes Dakota, na snímku z 20. let 20. století. Foto: archiv autora.

       Nejkratší cesta ke Korýtku vedla úvozem nedokončené Polanecké spojky, dnes již dokončené a provozuschopné. Prvorepublikové  ,,Korýtko“  bylo oblíbeným výletním místem, bylo v místě starého meandrovitého koryta řeky Odry. V okolí se rozprostíral lužní les. Místní výletní restaurace U Lazarů poskytovala nejen dobré pohoštění, ale také taneční zábavu, takže byla hojně navštěvována ostravskou mládeží. Malebné prostředí, vzdálené od centra města, poskytovalo klid a odpočinek i starší generaci. Pramen dobré pitné vody vytékající z břehu posloužil každému žíznivému poutníku. Na jaře celý les u Korýtka voní divokým česnekem, který blahodárně působí na cévy, a když se k tomu přidají mladé kopřivy, stává se pochoutkou místo špenátu. Louky u Korýtka se bělají sasankami, sněženkami a žlutými petrklíči, na podzim jsou louky pokryty koberci ocúnů. Pokračujeme meandrem staré Odry, kolem rybářské bašty, kde můžeme spatřit spokojené rybáře s uloveným kapříkem nebo štikou. Turistický chodník, dnes již vybudovaná cyklostezka, nás dovede až do Polanky ke kdysi oblíbené hospodě Na Honculi. Stále tam zůstalo nebezpečné koupání s víry. Dnes je zde velkou atrakcí jízda na koni. My však odbočíme doleva kolem jízdárny Baníku Ostrava a jízdní městské policie. Vyjdeme na Proskovické ulici, již ve Staré Bělé, kde nás čeká poslední studánka. Čistá, upravená s příjemným posezením i za deště, neboť je zastřešena. Cedulka nás upozorňuje, že není pitná. Škoda. Zpěv ptactva, veverky a zrána i srnečky pasoucí se v blízkém lese nás zahřejí na duši.

Říční lázně a výletní restaurace U Lazarů. Pohlednice cca z 30. let 20. stol. Foto: soukromý archiv autora.

Říční lázně a výletní restaurace U Lazarů. Pohlednice cca z 30. let 20. stol. Foto: soukromý archiv autora.

       Dnešní Bělský les je sevřen obručí Jižního města, z jedné strany novými Výškovicemi, na druhé straně sídlištěm Dubina. Je dostupný ze všech stran dopravními prostředky a hojně využíván ku prospěchu občanů. Slouží jak starším k procházkám, tak mládeži k sportovním aktivitám. Záslužnou práci koná správa Ostravských městských lesů výsadbou nových porostů, budováním naučných stezek, laviček a odpočinkových zón. Kdo chce, i dnes najde lavičku, kde je klid a kde může rozjímat a vnímat zpěv ptactva. Bělský les, plíce té naší černé Ostravy, žije. Chraňme jeho kouzlo, ať nám dlouho vydrží.

Sdílejte nás naShare on Facebook391Share on Google+0Tweet about this on Twitter

One thought on “Antonín Blažek: Bělský les a jeho studánky

  1. Důvěrně známá místa mého mládí, nejprve s rodiči, pak s prvními láskami, Rekonvalescent byl už opravdový venkov – a v lese se bylo možno i ztratit – díky za připomenutí. Už 35 let na ostravsku nežiji…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *