29. srpen 1944: spojenecké bombardování Zábřehu

Průmyslové Ostravsko bylo vysoce pravděpodobným cílem leteckého útoku, a proto zejména po obratu ve vývoji války na východní i západní frontě v roce 1943 byly ve městě urychleně budovány protiletecké kryty, ať už ve veřejných budovách, průmyslových závodech nebo na odlehlejších místech města. K hasebním účelům byly ve městě zřizovány nádrže na vodu.

Ústřední roli v řízení protiletecké ochrany mělo Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, které zajišťovalo vydávání instrukcí o rozmístění protileteckých krytů a o chování obyvatelstva v případě náletu. Týmy záchranářů měly v případě potřeby tvořit hasiči a zdravotníci. K odklizování škod byly roku 1944 zřízeny Technické nouzové pomoci, jejichž tábor byl vybudován v Zábřehu nad Odrou. Tyto jednotky, které měly oficiální status pomocných útvarů uniformované protektorátní policie, měly být tvořeny dobrovolníky, v praxi však k nim byli přikazováni mladí lidé v rámci nuceného pracovního nasazení. Byli mezi nimi četní studenti českých středních škol.

Smrt padala z nebes

První a zároveň nejtěžší nálet postihl Ostravu 29. srpna 1944, kdy v pěti vlnách udeřilo na město od jihu zhruba během jedné hodiny 400 amerických bombardérů typu B24 Liberator 15. letecké armády USA ze základny v jihoitalském Bari. Američané podnikali toho dne nejprve nálety na vedlejší klamné cíle, jejichž smyslem bylo odlákat pozornost německé protivzdušné obrany od hlavní skupiny letounů, která mířila na Ostravsko. Hlavním cílem měly být zdejší průmyslové závody.

Letecký poplach byl vyhlášen v 10.45 hod. a skončil v 11.55 hod. Vlny bombardérů směřovaly od Výškovic přes Zábřeh, Vítkovice a Moravskou Ostravu k Přívozu.

Nejvíce byly z průmyslových objektů poškozeny Vítkovické železárny, koksovna Trojice na Slezské Ostravě, chemický závod Julius Rütgers v Zábřehu n. O. Na mnoha místech byly poškozeny telegrafní, vodovodní a elektrické sítě. Těžce byla zasažena také obytná zástavba, zejména v okolí Masarykova náměstí v Ostravě a na několika místech v Zábřehu.

I přes značné škody nebyl ostravský průmysl nějak výrazně ohrožen. Ztráty na životech však nebyly malé – uveďme, že například v závodech Vítkovických železáren zahynulo při náletu 108 osob. Přímý zásah dostaly ve městě tři protiletecké kryty. Byl to kryt v blízkosti rourovny vítkovických železáren na Pohraniční ulici, v prostoru dnešního výstaviště Černá louka a kryt v haldě na Zárubku. Zcela zničeno bylo ve městě celkově 123 domů, dalších 1500 bylo poškozeno. Celkem zahynulo při náletu 409 civilních osob. Ze hřbitovních knih, matrik zemřelých a ze zábřežské farní kroniky jsem vyexcerpoval jména všech zemřelých osob na katastru Zábřehu – jejich počet se zastavil na čísle 128. Tabulku se jmény obětí a místem jejich zasažení leteckou pumou si můžete stáhnout zde:

Seznam obětí amerického náletu z 29. srpna 1944, Zábřeh nad Odrou

Velkých ztrát ihned zneužili nacisté k protispojenecké propagandě. Obětem náletu byl 31. srpna uspořádán pohřeb na hřbitově v Moravské Ostravě a ve Vítkovicích za účasti představitelů německé armády, okupační správy a NSDAP a také českých odborů.

Důsledky náletu v Zábřehu

Vzdušný úder nebyl prováděn cíleně, nýbrž tzv. kobercovým způsobem. To mělo za následek poškození mnoha civilních objektů. Z území dnešního obvodu Ostrava-Jih byl zasažen pouze katastr Zábřehu nad Odrou. Bomby dopadaly v objemu mnoha desítek kusů do zábřežských ulic, zejména do střední části Zábřehu (připomenu jen, že v roce 1944 spadaly pod katastr Zábřehu Hulváky a také vilová zástavba mezi ulicemi Palkovského a Štramberská).

V Zábřehu byla výrazně zasažena nemocnice, kdy přímý zásah dostalo chirurgické a interní oddělení. Největší počet lidských obětí si nálet vyžádal v zábřežských ulicích Hollarova (dnes V Troskách) a Karpatská. Předpokládám, že se zde nacházel také vojenský lazaret, který musel být rovněž přímo zasažen, neboť se často objevuje jako místo úmrtí ve hřbitovních knihách. Tříštivá puma dopadla i do blízkosti farní budovy na ulici Závoří. Explodovala 5 m od budovy, zcela zdemolovala kůlny. Farní kronika událost popisuje takto: ,,Na místě výbuchu zůstal kráter, asi 8 m hluboký a tolikéž široký. Co znamená prožít nálet, nelze slovy vypsati. Ve farní budově byla vyražena všechna okna, mnoho dveří, rozbita střecha domu i stodoly, praskly zdi. I. patro fary stalo se neobyvatelným. Všichni však vyvázli – díky Bohu – životem.“

Proč byl Zábřeh tak poškozen? Bylo to dáno přilehlými průmyslovými objekty. Musíme si uvědomit, že v Zábřehu stála rozsáhlá chemička Julius Rütgers, cementárna, haly Vítkovických železáren (které jako celek byly cílem náletu). Chemičku Julius Rütgers zasáhlo 23 amerických bomb. Hlavní výrobny sice postiženy nebyly, ovšem zařízení, neudržovaná během let války, pomalu dosluhovala a musela být po válce renovována. Navíc zde byla troje německá kasárna.

Květoslav Tučník vzpomíná

Na americký nálet vzpomněl barvitě i po 73 letech v červenci 2017 také Květoslav Tučník (*1930), rodák ze starého Zábřehu:

,,Byl to vůbec první nálet na Ostravu, i když sirény ohlašovaly nálety již dříve. Jenže všechna letadla do té doby létávala na Dolní Slezsko, tzn. na Polsko, a to z toho důvodu, že tam byl silný průmysl – Zabře, Rybník, Ratiboř a další. Letadla létala velmi vysoko, vypadalo to na nebi jako náboj do kancelářské sešívačky, nebylo to na pohled větší než 1 cm, ale samozřejmě to byla velká letadla.

Květoslav Tučník

Květoslav Tučník

V trafikách se prodávala malá kartička velikosti pohlednice a na ní byla Ostrava jako bod a okolo toho několik kruhů rozdělených asi na 16 kol, teda míst. Hlásilo se rozhlasem nejdřív německy „feindliche kampfflugzeuge in räume…“. A řeklo se číslo. A následovalo české hlášení: „nepřátelská bojová letadla jsou v rajónu tom a tom“. Takže jsme věděli: aha, ještě je to od nás dost daleko, letadla se nachází v tom a tom kruhu.

Zajímavé bylo, že nám bylo ohlášeno předem, že Američané přiletí nad Ostravu. To nás celkem dost překvapilo, že němečtí nepřátelé dávají o sobě dopředu vědět. Hned jsme se ale ubezpečili, že to hlásí Londýn, tak to bude pravda – my jsme v rodině rádio neměli, ale sousedé měli, i když poslouchání zahraničního rozhlasu se trestalo až smrtí. No, takže když to hlásil Londýn, tak se dalo spolehnout na to, že nálet opravdu bude. Němci normálně při přeletech nepřátelských letadel spustili sirény, ty byly na různých budovách už několik měsíců před nálety. Poplachy tedy byly, ale nikdy nebyly na Ostravu do té doby podnikány nálety. Až toho 29. srpna 1944. Poprvé jsme se šli schovat do leteckého krytu – do sklepa sousedního domu. Udělali jsme dobře. Za chvilku to začalo hučet a ten zvuk celkem zesiloval, bylo slyšet, že se letadla asi trochu snižují, klesají. A najednou začaly dopadat pumy.

No jak jsem poznal, že jsou to pumy? Vzhledem k tomu, že jsem četl dobrodružnou literaturu – samozřejmě, že knihovník nám doporučoval jiné knihy a ty naše považoval za brak – ale z toho braku jsem se dozvěděl, že letci za 1. světové války shazovali na protivníka prázdné láhve sektu, svázali je dohromady a zatížili tak, aby lahve padaly směrem dolů. Když je svrhli z letadla, tak hrdlo směřující dolů hvízdalo, tak jako když foukáte do prázdné flašky. No a takhle zněla i ta padající puma. Ještě jsem volal na kamaráda: ,,Postav se do futer, padají bomby!“ A během několika vteřin bum prásk, zem se zachvěla.

Když už byl klid, tak jsme vyšli ven – Zábřeh se halil v mraky šedivého prachu. Viděl jste někdy bouračku, třeba když bourají dům odstřelem? Obrovská oblaka prachu. Naštěstí jsme neměli postižen dům, ani ten dům, v němž jsme byli schovaní, ale tak ve vzdálenosti asi 200–250 m dopadlo několik pum.

Fakt je jeden, že některé dopady náletu – dá se říct – byly až legrační: náš pes nikdy nesměl do bytu, byl vždy na dvorku. Když jsme přišli po náletu domů, všechny dveře byly otevřené, i když byly před bombardováním zavřené. Chudák pes se tetelil v koutku v ložnici, protože ta hrůza šla pochopitelně přímo na něj. Až do konce svého života nám pes signalizoval bouřky, protože když začal shánět místo, kde by se schoval, když hledal nějaký koutek, tak jsme říkali: aha – ještě není slyšet hřmění, ale bude bouřka. A taky že byla! Nebo u nás na dvoře byla dlažební kostka a přitom nikde takovéto dlažební kostky nebyly. To znamená, že to muselo letět z pěkné dálky.

Oblast ulice v Troskách po náletu z 29. srpna 1944. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.

Oblast ulice v Troskách po náletu z 29. srpna 1944. Foto: soukromý archiv Jaromíra Bartoše.

Po náletu to ve starém Zábřehu vypadalo asi takto: tam, kde padaly bomby, byly pochopitelně rozbité domy, vyvrácené stromy, hrůza. Kde bomby nepadaly, tak tam nebylo v podstatě nic mimořádného. Lidé se dali na pomoc těm zasypaným.

Celkem jsme trošku povydechli. Lidé říkali, že na Hollarově ulici a okolo ní je několik domů vybombardovaných. Tak jsem se tam šel podívat, pochopitelně se souhlasem rodičů. Žádné zvláštní prošení, to u nás neexistovalo. „Potřebuju se tam podívat, můžu?“ – „Můžeš.“

První dům vlevo na Karpatské ulici byla vila, kterou měl pronajatou pan Sedlář. Vedl mimo své zaměstnání zábřežskou knihovnu v obecné škole. Půjčoval knihy, byl to člověk inteligentní. Jeho paní s holčičkou se šly schovat do krytu, čili do sklepa přízemního domku pana Klečky, který byl za rohem Hollarovy ulice, která byla rovnoběžná s Karpatskou. Dům stál už na Horymírově, na rohu Hollarovy. V tom domě zahynul můj spolužák – Josef Klečka chodil se mnou do měšťanské školy. Před nálety se prováděla kontrola domů, zda jsou jejich kryty (rozumějte sklepy) dostatečně odolné nebo jestli nemají závady – kontrola byla oficiálně nařízena Němci. Dům Klečků byl označen jako nejbezpečnější z celého jeho okolí – a to z toho důvodu, že měl klenuté stropy ve sklepení. Celá rodina Klečkova tam však zahynula. Paní Sedlářová s holčičkou se tam šly schovat, když byl vyhlášen poplach, a bohužel tam zahynula. Dům dostal přímý zásah a všichni lidi, kteří tam v tom sklepě byli, na místě zemřeli. 

Jestli by Sedlářová s dcerou přežila v té pronajaté vilce na Karpatské ulici, to není jisté. Když jsem k oné vilce po náletu přišel, tak jsem vystoupal do 1. poschodí, jedna stěna domu byla úplně odbouraná, druhé chyběla půlka. Vevnitř se dalo normálně chodit. Visel tam ze stropu krásný křišťálový lustr. A viděl jsem, že u vedlejšího domu, kde bydlel pan Faran, je plno zábřežských dobrovolných hasičů a jiných lidí, kteří odhrabovali trosky jeho domu. Najdou ho?

I když se v té době nekradlo, napadlo mě z vilky Sedlářových odvést nějaké cennější předměty – vybombardované domy byly volně otevřené, nikdo je neměl čas hlídat. I přesto, že jsme nikdy neslyšeli o nějakém rabování, tak jsem vyrazil domů pro vozík. Měli jsme takový čtyřkolový vozík, asi 2 m dlouhý, a říkal jsem si: já některé ty věci naložím a odvezu tam, kde měl dům majitel té vilky, povoláním krejčí. Šel jsem domů, vyžádal jsem si souhlas, vozík jsem přitáhl doslova k té vilce (a to jsem přitom musel až na Horymírovu, než jsem se dostal k té Karpatské, protože na úrovni zahrady rolnické školy vedle hřbitova byly krátery). Tak jsem v pronajaté vilce do vozíku naskládal pár věcí: třeba nádobí, porcelán atd. Odšroubovával jsem lustr, říkal jsem si, že je ho škoda. A najednou se ozval takový halas! Podíval jsem se ven přes chybějící stěnu a lidé tam jásali, protože se podařilo odhrabat průlez ze sklepa pana Farana, a ten mohl být vytažen – nebyl vůbec zraněný, ale barák byl totálně sesypaný. Faran se šťastně objímal se svými zachránci.

Lidé říkali, že na hřbitově v kapli je několik mrtvých lidí a že tam leží a čekají na identifikaci, protože se neví, kdo to je. Byli zřejmě z toho Klečkova sklepu. Jel jsem okolo na pole s vozíkem příští nebo přespříští den, tak jsem se v té kapli zastavil. Ležely tam asi čtyři nebo pět mrtvol, ostatky nebyly poškozeny – myslím tělesně, žádná ruka nebo něco že by chybělo. Jenže byli celí šediví od prachu a tvrdilo se, že měli potrhané plíce. Pokud byli v nějaké uzavřené místnosti a došlo k explozi bomby, tak tam byl takový tlak, že se plíce protrhly.

U kapličky u Horymírovy ulice viselo na jedné z mohutných lip jízdní kolo, které zde bylo odmrštěno tlakovou vlnou. Bylo tam v koruně několik roků, nikdo pro něj pochopitelně nevylezl a tak dělalo ,,ozdobu“.

Zábřeh po náletu, 29. srpna 1944. Foto: Farní kronika Zábřeh.

Zábřeh po náletu, 29. srpna 1944. Foto: Farní kronika Zábřeh.

Bomby padaly na občanskou zástavbu celkem pochopitelně ve větším počtu, protože oni Američané je spouštěli podle mého názoru nedbale. Nedbale z hlediska vytipování, kdy bomby uvolnit, protože v okolí byla troje kasárna. Jednak ta, co byla v Bělském lese (ta se vybudovala za války) a jednak tam, kde nyní bydlím – u ulice Sologubovy, v těch místech byla německá kasárna. Třetí kasárna byla jakoby na Výškovické, kde jsou dnes koupelny Siko, tam byla kasárna tak zvaného Luftschutz. Byli v nich lidé, kteří byli totálně nasazení místo do Německa na práce. Někteří do šachet, jako můj nejstarší brácha, a někteří byli přiřazeni k tomu Luftschutzu, čili letecké ochraně (Luft – vzduch, Schutz – ochrana). Bomby z kasáren nerozbily nic, aspoň jsme se nedozvěděli, že by ta kasárna byla dotčena, ale v Bělském lese před kasárnami byly ještě několik let vidět důlky po kráterech bomb.

Měl jsem i fotky náletu – továrnu Rütgers – jak se z ní kouří. Tvrdilo se, že tam nespadla bomba z náletu, ale že ten stíhač tam pustil něco většího. Jinak oni házeli asi 250 kg bomby. Když ta puma ležela na zemi, byla asi 40 cm vysoká. Takové pumy byly rozesety nejen po starém Zábřehu, ale též na ulicích Rostislavova a U Cementárny.

Jedna ze zábřežských vil zasažena pumou, 29. srpna 1944, místo blíže nepopsáno. Foto: Farní kronika Zábřeh.

Jedna ze zábřežských vil zasažena pumou, 29. srpna 1944, místo blíže nepopsáno. Foto: Farní kronika Zábřeh.

Byla škoda pochopitelně těch lidí, ale taky těch domů. Jinak bomba spadla v blízkosti kostela hned u ulice Výškovické, což byla pro mě určitá záhada. Na rozdíl od všech bomb, které když vybuchly, udělaly kráter, tak tam byla jenom taková bomba, asi 40 cm v průměru, a vybuchla v kanalizaci. Zábřežka byla zkanalizovaná pár roků před tím a kanál byl asi 1,5 metru široký. Tlak z toho výbuchu bomby šel do stran v kanále, a všechna přiklopená dvířka byla po celé délce několika desítek, možná stovek, metrů rozražená. I tam u zámku, kde byl na ulici těžký uzávěr, těžká vrata nad splavem Zábřežky, která vyrovnávala velký spád. A ta těžká vrata rozměru asi tak metr sedmdesát nebo metr dvacet krát osmdesát centimetrů byla otevřená tím tlakem.

Další bomba vybuchla těsně u hasičského auta, které stálo mezi prvním a druhým sloupkem na chodníku u zábřežského hřbitova. Vybuchlo to tak, že veškerý ten tlak šel nahoru a hasiči, kteří byli za autem, leželi na zemi. Tlak se jich vůbec nijak nedotknul, možná měli něco s ušima, to nevím, ale zkrátka zůstali živí. A to hasičské auto, určitě znáte takové hasičské auto z pohádek: vpředu je řidič a vzadu jsou sedátka pro hasiče, nahoře je žebřík, tak to auto bylo jenom trošku jakoby nahnuté. Tím, že ten tlak z výbuchu šel z trychtýře nahoru, tak ti dva chlapi zůstali nezraněni. Později jsem byl u zábřežských dobrovolných hasičů, tak jsem s tím autem párkrát k požárům jezdil.

Takže to bylo bombardování 29. srpna 1944. Ve stejný den začalo Slovenské národní povstání. S tím bombardováním jsme – jako rodina – měli určité problémy, ale poměrně malé, jen jsme museli nechat zasklít všechny okna atd., ale všichni jsme zůstali živí. Na rozdíl od těch několika desítek lidí, kteří byli přímo postiženi nebo přímo zahynuli. Mnoho jich zemřelo, mnoho.“

Nejničivější destrukci v Zábřehu dodnes připomíná název ulice V Troskách. Původně se ulice od roku 1932 nazývala Hollarova. Oběti náletu se dodnes nedočkaly pamětního kamene, který by připomínal tragickou událost náletu.

Nálet ze srpna 1944 zůstal z hlediska ztrát na životech nepřekonán i přesto, že spojenecká i sovětská letadla zaútočila na město do konce války ještě třicetkrát (při všech náletech zahynulo 150-200 osob, při 13 náletech nebyl nikdo zabit).

Petr Přendík

Zdroje:

Farní kronika Zábřehu.

Hřbitovní knihy pro obec Zábřeh nad Odrou.

Kniha zemřelých pro obec Zábřeh nad Odrou, rok 1944-1945.

PRZYBYLOVÁ, Blažena a Antonín BARCUCH. Ostrava. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013.

Sdílejte nás naShare on Facebook74Share on Google+0Tweet about this on Twitter

2 thoughts on “29. srpen 1944: spojenecké bombardování Zábřehu

  1. Pane Přendíku, až se spolu sejdeme , asi v říjnu. Pokusíme se podívat do Zábřežského kostela. Je tam za vchodem kaplička s Pietou a desky za jednotlivé lidi. Nevím jestli jenom z farnosti nebo za všechny Zábřežáky. Tedy památníček k této události je a je moc pěkný. Na uctění památky těch kteří zahynuli se jezdilo na pouť na Svatý Hostýn a jezdí se dosud. No, ani za komunistů tato pouť nebyla nikdy přerušena. I když zážitky z cestování na Hostýn mám stále v paměti a když si uvědomuji co to obnášelo, patří našim rodičům obrovský obdiv. Láďa Lička

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *